ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.625.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 625/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce E. R., zastoupeného advokátem, proti žalované Š. F., zastoupené advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 126/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. srpna 2004, č. j. 54 Co 240/2004-132, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 24. ledna 2002, č. j. 28 C 126/2000-67, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat (do patnácti dnů od právní moci rozsudku) „byt č. 3, v přízemí, I. kategorie, o velikosti 1+1, v M. ulici 1388 v P.“ (dále jen „byt M.“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 21. května 2002, č. j. 55 Co 141/2002-80, citovaný rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 26. února 2004, č. j. 28 C 126/2000-115, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Soud prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v měsíci červenci 1998 uzavřel žalobce (nájemce bytu M.) a žalovaná jako nájemkyně bytu v P., J. 1924 (dále jen „byt J.“) s písemným souhlasem pronajímatelů dohodu o výměně bytů (dále jen „dohoda o výměně bytů“), že podle dohody o výměně bytů měl žalobce nadále užívat byt J. a žalovaná byt M., že přípisem ze dne 19. srpna 1998 adresovaným městské části P. a doručeným téhož dne Místnímu úřadu P. (a nikoli žalované jako účastnici dohody o výměně bytů) žalovaný Místnímu úřadu P. sdělil, že – z důvodů tam uvedených – odstupuje od dohody o výměně bytů (dále jen „odstoupení ze dne 19. srpna 1998“), že žalovaná se od jiné osoby dověděla o tom, že jí (jiné osobě) bylo doručeno odstoupení ze dne 19. srpna 1998, a že žalobce od dohody o výměně bytů odstoupil (rovněž) podáním bez uvedení data adresovaným a doručeným žalované v polovině června 2000 (dále jen „odstoupení z měsíce června 2000“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně dovodil, že odstoupení z měsíce června 2000 není odstoupením bez zbytečného odkladu (§716 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době uzavření dohody o výměně bytů – dále jen „obč. zák.“), neboť důvody v něm uvedené (nevyhovující stav bytu a nemožnost se do něj nastěhovat) byly zjistitelné bezprostředně po uskutečnění výměny bytů. Ani odstoupení ze dne 19. srpna 1998, navíc adresované jinému subjektu než žalované, nepovažoval za odstoupení bez zbytečného odkladu (ve smyslu §716 odst. 2 obč. zák.) proto, že důvody v něm uvedené (neexistence bytu a okolnost, že žalobce neměl klíče od bytu) bylo možno zjistit nejpozději v okamžiku, kdy se žalovaná nastěhovala do bytu M. Soud prvního stupně žalobě na vyklizení bytu M. nevyhověl s odůvodněním, že žalovaná je na základě platně uzavřené dohody o výměně bytů nájemkyní tohoto bytu (bytu M.).
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 25. srpna 2004, č. j. 54 Co 240/2004-132, v pořadí druhý (zamítavý) rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že výše nákladů činí 11.350,- Kč; jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, odkázal na ustanovení §416 (správně §716) odst. 2 obč. zák., poukázal na účinky odstoupení od smlouvy (v daném případě od dohody o výměně bytů) upravené v ustanovení §48 obč. zák. a uvedl, že odstoupení od dohody o výměně bytů jako jednostranný právní úkon musí ve smyslu §45 odst. 1 obč. zák. dojít adresátu. Poté shodně se soudem prvního stupně posoudil odstoupení z měsíce června 2000 jako odstoupení učiněné nikoliv bez zbytečného odkladu (§716 odst. 2 obč. zák.). Na rozdíl od soudu prvního stupně pak dovodil, že odstoupení ze dne 19. srpna 1998 nelze pokládat za úkon, který by mohl způsobit účinky zamýšlené ustanovením §716 odst. 2 ve spojení s §48 obč. zák., neboť „nebylo adresováno žalované jako smluvní straně předmětné dohody, ale jinému subjektu“, a nebylo jí ani doručeno. Z těchto důvodů zamítavý rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Uvedl v něm, že soudy pochybily při výkladu ustanovení občanského zákoníku vztahujících se k výměně bytů. V této souvislosti poukázal na závěry učiněné odvolacím soudem ve vztahu k hmotněprávnímu úkonu, jímž odstoupil od dohody o výměně bytů, a uvedl, že jde o právní otázku dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Má za to, že odstoupení z roku 1998 (dále opět jen „odstoupení ze dne 19. srpna 1998“) bylo učiněno bezodkladně, tedy bez zbytečného odkladu poté, kdy zjistil důvody opravňující jej k odstoupení od dohody o výměně bytů. Zdůraznil, že „žalovaná o skutečnosti odstoupení od smlouvy věděla a vzhledem k povaze úkonu nemohla mít žádnou pochybnost, že tento úkon žalobce je jí určen. Eventuální závada v doručování – jejíž existenci namítala však žalovaná až poté, kdy věc již byla jednou vrácena odvolacím soudem soudu I. stupně – nemůže přivodit neplatnost a neúčinnost odstoupení od smlouvy, bylo-li žalobcem po právu učiněno“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci odvolacím soudem. Zdůraznila, že odstoupení ze dne 19. srpna 1998 jí doručeno nebylo a městská část Praha 11 ji pouze dopisem ze dne 7. září 1998 informovala o tom, že obdržela „oznámení žalobce o odstoupení od dohody o výměně bytu s datem 19.8.1998“. Navrhla, aby dovolání bylo (jako nepřípustné) odmítnuto, resp. zamítnuto, bude-li shledáno přípustným.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 25. srpna 2004, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.). Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil sice v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak tímto rozsudkem nebylo ve věci samé rozhodnuto jinak než v prvním (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky zamítavé). Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Námitkou, že žalovaná věděla o odstoupení ze dne 19. srpna 1998, že vzhledem k povaze úkonu nemohla mít žádnou pochybnost, že tento úkon je jí určen, a že eventuální závada v doručování nemůže přivodit „neplatnost a neúčinnost odstoupení od smlouvy“, zpochybnil dovolatel správnost právního závěru, který odvolací soud ve vztahu k odstoupení ze dne 19. srpna 1998 učinil, tj. závěru, že nebylo-li odstoupení ze dne 19. srpna 1998 adresováno žalované jako smluvní straně dohody o výměně bytů, nýbrž jinému subjektu (městské části Praha 11), a nebylo-li jí ani doručeno, nelze je pokládat za úkon, který by mohl způsobit účinky zamýšlené ustanovením §716 odst. 2 ve spojení s §48 obč. zák. Napadené rozhodnutí by proto mohlo být rozhodnutím zásadního právního významu (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ ve spojení s ustanovením §237 odst. 3 o.s.ř.). Z posléze uvedených důvodů však nelze pro posouzení uvedené otázky shledat rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným a tudíž ani dovolání přípustným.
Soudní praxe se především ustálila v názoru, že právo odstoupit od dohody o výměně bytů (z důvodu vymezeného ustanovením §716 odst. 2 obč. zák.) je pojmově omezeno tím, že dosud nedošlo k realizaci takovéto dohody (srov. rovněž znění §716 odst. 2 obč. zák – … není možno splnění dohody na něm spravedlivě požadovat …). Byla-li totiž dohoda o výměně bytu realizována (splněna), ztrácí toto právo své opodstatnění. Jinými slovy řečeno, účinně (platně) lze realizovat právo od dohody odstoupit podle §716 odst. 2 obč. zák. pouze do jejího splnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 802/99). V tomto směru lze poukázat i na právní názor zastávaný již za účinnosti občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb., podle něhož odstoupení od dohody podle §189 odst. 2 občanského zákoníku v tehdy platném znění je možné jen do jejího splnění (srov. Občanský zákoník, Komentář, Praha, Panorama 1987, díl I., str. 676, str. 683 a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 3 Cdon 94/96). Ze srovnání citovaného ustanovení se zněním ustanovení §716 odst. 2 obč. zák. přitom vyplývá, že jde o ustanovení obsahově shodná.
V soudní praxi nevznikají žádné pochybnosti ani o tom, že odstoupení od dohody o výměně bytů (ve smyslu §716 odst. 2 obč. zák.) je jednostranným hmotněprávním úkonem, který činí účastník dohody o výměně bytů a který je určen (adresován) druhému, resp. ostatním účastníkům této dohody; ostatně ani dovolatel nemá žádné pochybnosti o charakteru takového úkonu, neboť v dovolání výslovně hovoří o hmotněprávním úkonu, jímž odstoupil od dohody o výměně bytů. Soudní praxe rovněž dovodila, že účinnost adresovaných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku předpokládá, že projev vůle dojde, resp. je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze ztotožňovat s pojmem doručení ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost adresáta seznámit se s jemu adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu obsahujícího projev vůle (hmotněprávní úkon) do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení o uložení takové zásilky do poštovní schránky, nabyl adresát úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem úkonu; dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit (srov. Jehlička, Švestka, Škárová a kol. Občanský zákoník, Komentář, 9. vydání, C. H. Beck Praha, 2004, strana 268, a dále například rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze 17. února 2000, sp. zn. 22 Cdo 578/98, z 21. května 2001, sp. zn. 22 Cdo 3005/99, z 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, z 15. ledna 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003, z 16. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004, a 12. května 2005, sp. zn. 26 Cdo 1469/2004). S citovanou judikaturou se dovolací soud ztotožňuje i projednávané věci.
Lze konstatovat, že odvolací soud se od výše uvedené judikatury neodchýlil, pokud ohledně odstoupení ze dne 19. srpna 1998 – vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním (toto odstoupení „nebylo adresováno žalované jako smluvní straně předmětné dohody, ale jinému subjektu“, a nebylo jí ani doručeno) – dovodil, že je nelze pokládat za (hmotněprávní) úkon, který by mohl způsobit účinky zamýšlené ustanovením §716 odst. 2 ve spojení s §48 obč. zák.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. října 2005
JUDr. Miroslav F e r á k , v.r.
předseda senátu