ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.778.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 778/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců A) S. K., B) T. k. a C) RNDr. K. Z., všech zastoupených advokátem, proti žalovanému Ing. C. K., zastoupenému advokátem, o nahrazení souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 19 C 51/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2003, č.j. 13 Co 395/2003-56, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.945,-Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. 7. 2003, č.j. 19 C 51/2003-38, nahradil projev vůle žalovaného a udělil souhlas k dohodě o výměně bytu uzavřené dne 31. 3. 2003 mezi žalobci A) a B) na straně jedné a žalobkyní C) na straně druhé ve znění uvedeném ve výroku rozsudku; dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 12. 11. 2003, č.j. 13 Co 395/2003-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaný je vlastníkem domu č.p. 112 v P., D. 16 (dále „předmětný dům“), že žalobci A) a B) jsou společnými nájemci bytu č. 7, I. kategorie, o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve druhém nadzemním podlaží předmětného domu (dále „byt manželů K.“), který obývají spolu se svými dvěma nezletilými dětmi, že žalobkyně C) je nájemkyní bytu č. 17, II. kategorie, o velikosti 3+1 s příslušenstvím v pátém nadzemním podlaží předmětného domu (dále „byt paní Z.“), že dne 31. 3. 2003 uzavřeli žalobci A) a B) na straně jedné a žalobkyně C) na straně druhé dohodu o výměně bytu (dále „dohoda o výměně bytu“), na základě které by se žalobkyně C) stala nájemkyní bytu manželů K. a tito by se stali (společnými) nájemci jejího bytu, že žalobci požádali přípisem ze dne 31. 3. 2003 žalovaného o udělení souhlasu s dohodou o výměně bytu, což žalovaný odepřel se zdůvodněním, že má v úmyslu byt paní Z. přenechat své matce a její byt o velikosti 2+1, IV. kategorie, v P., D. 8, nabídnout žalobkyni C) jako byt náhradní. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že dohoda o výměně bytu je platným právním úkonem a ztotožnil se i s jeho závěrem, že důvod uváděný žalovaným není vážným důvodem ve smyslu ustanovení §715 věty třetí obč.zák., který by jej opravňoval odepřít souhlas s dohodou o výměně bytu. Byl by důvodem pro výpověď z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák., v kterémžto případě by však žalobkyně C) měla právo na přiměřený náhradní byt, vyhovující znakům uvedeným v §712 odst. 1 větě prvé obč.zák.; tato kritéria však nabízený byt užívaný matkou žalovaného nesplňuje a ostatně žalovaný žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu vůči žalobkyni C) nepodal.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a řeší otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, když „v judikatuře Nejvyššího soudu nenalezl rozhodnutí týkající se oprávnění majitele nemovitosti rozhodovat o svém majetku tak, že část svého majetku v podobě bytu v bytovém domě chce dát do užívání osobě blízké, v konkrétním případě své staré matce“. Cituje ustanovení článku 11 odst. 1, článku 4 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod a uvádí, že se jako majitel nemovitosti rozhodl, že bude řešit nejen bytovou potřebu své matky, ale i její životní podmínky, že získání bytu žalobkyně C) prostřednictvím výpovědi z nájmu bytu by nebylo úspěšné, neboť pro ni nemá v současné době ani odpovídající byt a navíc žaloba by byla „se vší pravděpodobností“ s ohledem na vysoký věk žalobkyně C) zamítnuta podle §3 obč.zák. Je však nesporné (uvádí se dále v dovolání), že byt žalobkyně C) se v budoucnu uvolní a v takovém případě jej žalovaný přenechá své matce, aby se o ni mohl starat jeho syn, který v předmětném domě bydlí. Podle názoru dovolatele je jeho rozhodnutí takto naložit se svým v souladu s Listinou základních práv a svobod a nelze je považovat za nedostatek vážného důvodu pro odepření souhlasu s výměnou bytů. Navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci ve svém dovolacím vyjádření namítli, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, poukázali na okolnosti, které je vedly k uzavření dohody o výměně bytu, zpochybnili důvod odepření souhlasu žalovaným a navrhli, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Vzhledem k tomu, že rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený dovoláním napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci, nelze přípustnost dovolání opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.
Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a uplatněnému dovolacímu důvodu (včetně jeho obsahové konkretizace) shledává dovolací soud dovolání v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustným pro posouzení otázky, zda odepření souhlasu s dohodou o výměně bytu uvedeného žalovaným lze pokládat za odepření souhlasu bez závažných důvodů ve smyslu ustanovení §715 věty třetí obč.zák.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); vady tohoto druhu nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Podle §715 obč.zák. se souhlasem pronajímatelů se mohou nájemci dohodnout o výměně bytu. Souhlas i dohoda musí mít písemnou formu. Odepře-li pronajímatel bez závažných důvodů souhlas s výměnou bytu, může soud na návrh nájemce rozhodnutím nahradit projev vůle pronajímatele.
Dohoda o výměně bytu je institutem, jehož prostřednictvím mohou účastníci existujících nájemních vztahů k bytům (nájemci) prosadit změnu v osobě nájemce bytu přesto, že účastníci stojící na druhé straně dosavadního nájemního vztahu (pronajímatelé), kteří nejsou účastníky dohody o výměně bytů, s takovou změnou nesouhlasí (srov. §715 věta třetí obč.zák.). Uvedené plyne z toho, že předmětem dohody není byt (nepřevádí se tu vlastnické právo k bytu), nýbrž právo jej užívat (právo nájmu) – srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp.zn. 20 Cdo 1230/99, uveřejněného pod č. 7 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002.
Střet práva nájemce uzavřít dohodu o výměně bytu a práva pronajímatele jako vlastníka bytu (domu, v němž se nachází vyměňovaný byt) disponovat se svým majetkem, řeší zákon v ustanovení §715 větě třetí obč.zák. tak, že dává pronajímateli právo odepřít ze závažných důvodů souhlas s dohodou o výměně bytu a nájemci právo domáhat se nahrazení souhlasu pronajímatele rozhodnutím soudu; v případném soudním řízení je přezkoumávána opodstatněnost negativního stanoviska pronajímatele k výměně bytu. Z uvedených závěrů vychází i rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – vedle již citovaného rozsudku sp.zn. 20 Cdo 1230/99 srov. rozsudek ze dne 28. 2. 2002, sp.zn. 28 Cdo 179/2002, a ze dne 12. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 601/2001 (ústavní stížnosti proti citovaným rozsudkům spojené s návrhy na zrušení ustanovení §715 věty třetí obč.zák. byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 9. 2002, sp.zn. IV. ÚS 297/02, a ze dne 11. 3. 2004, sp.zn. II. ÚS 746/02), dále např. rozsudek ze dne 6. 3. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1481/2000, a ze dne 25. 5. 2004, sp.zn. 26 Cdo 736/2003, uveřejněný pod C 2681 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. K vymezení „závažného“ důvodu odepření souhlasu s dohodou o výměně bytu se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 2. 2000, sp.zn. 20 Cdo 2267/99, v němž uvedl, že odepření souhlasu s výměnou bytu není odepřením bez závažných důvodů (§715 obč.zák.), jestliže tak pronajímatel učinil proto, že osoba, se kterou dosavadní nájemce byt vyměňuje (budoucí nájemce), byla v minulosti nikoli ojediněle soudně postižena za úmyslnou trestnou činnost, jakož i v již citovaném rozsudku sp.zn. 26 Cdo 736/2003, podle kterého o závažný důvod odepření souhlasu pronajímatele s dohodou nájemců o výměně bytu nejde v případě, učiní-li tak pronajímatel jen proto, aby prostřednictvím výměny bytu dosáhl změny dosavadního nájemního vztahu na dobu neurčitou na nájemní vztah na dobu určitou.
V projednávané věci žalovaný odepřel svůj souhlas s dohodou o výměně bytu se zdůvodněním, že vyměňovaný byt žalobkyně C) má v úmyslu použít pro svoji matku. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, pokud dovodil, že žalovaným uváděný důvod nelze považovat za závažný důvod odepření souhlasu s dohodou o výměně bytu; s odvolacím soudem lze souhlasit i v tom, že tento důvod by mohl žalovaný uplatnit ve výpovědi z nájmu bytu vůči žalobkyni C) podle §711 odst. 1 písm. a) obč.zák., ovšem s tím důsledkem, že by v případě přivolení k výpovědi musel žalobkyni C) zajistit přiměřený náhradní byt. I když je nepochybně právem vlastníka (pronajímatele) rozhodovat o tom, kdo bude předmět jeho vlastnického práva užívat, nelze ztrácet ze zřetele, že ochranu tomuto jeho právu poskytuje právě již zmíněné ustanovení §711 odst. 1 písm. a) obč.zák., a to při respektování oprávněných zájmů nájemce. Bylo by nepochybně v rozporu s institutem nájmu bytu jako nájmu chráněného (srov. §685 odst. 1 věta druhá obč.zák.), pokud by zákonem upravený způsob zániku práva nájmu bytu z důvodu potřeby pronajímatele (osob uvedených v §711 odst. 1 písm. a/ obč.zák.) byl obcházen prostřednictvím odepření souhlasu pronajímatele s dohodou o výměně bytu podle §715 obč.zák. Odkaz dovolatele na „Listinu základních práv a svobod“ je nepřípadný, neboť realizace jeho vlastnického práva je chráněna ustanovením
§711 odst. 1 písm. a) obč.zák. Pokud dovolatel namítá, že postup podle uvedeného ustanovení nezvolil, neboť nemá pro žalobkyni C) zajištěn přiměřený náhradní byt a žaloba na přivolení k výpovědi by byla „pravděpodobně“ zamítnuta, nemohou být tyto námitky z pohledu výše uvedeného významné.
Protože rozsudek odvolacího soudu je správný, Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5,
§224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů, které žalobcům vznikly v tomto řízení v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.720,-Kč (§2 odst. 1, §7 písm. e/ ve spojení s §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 3 krát 75,-Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně 19. ledna 2005
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v.r.
předsedkyně senátu