ECLI:CZ:NS:2005:26.CDO.925.2004.1
sp. zn. 26 Cdo 925/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Marie Vokřinkové a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) Ing. J. R. a b) RNDr. J. K., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) Z. K., 2) J. K., oběma zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 161/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č.j. 15 Co 247/2003-61, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2003, č. j. 15 Co 247/2003 – 61, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 12. 2002, č. j. 5 C 161/2002-36, přivolil k výpovědi žalobců dané žalovaným z nájmu bytu č. 8, I. kategorie o kuchyni a jednom pokoji s příslušenstvím v 1. patře domu čp. 1544, v K. ulici 4, v P. – Ž., rozhodl, že nájemní poměr žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil jim byt vyklidit a vyklizený předat žalobcům do 1 měsíce od uplynutí výpovědní lhůty. Současně rozhodl, že žalovaní jsou povinni nahradit žalobcům náklady řízení 5.935,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaní mají dva byty a že nejde o případ, kdy na nich nelze spravedlivě požadovat, aby užívali jeden byt. Druhý byt žalovaných je v rodinném domě čp. 410, v P. – K. Dům je v podílovém spoluvlastnictví druhé žalované, jíž náleží podíl ve výši ideálních 2/3, dále obou žalovaných, do jejichž společného jmění náleží ideální podíl ve výši 1/6, a bratra druhé žalované J. Ch., jemuž náleží zbývající ideální podíl ve výši 1/6. Ten ale nemá o užívání bytové jednotky v domě zájem a s žalovanou jedná o prodeji svého spoluvlastnického podílu. Soud prvního stupně neshledal právně relevantní okolnost, že jediná bytová jednotka v tomto domě je užívána matkou druhé žalované. Zjistil, že tomu tak je jen na základě závazku z darovací smlouvy, který nemá povahu věcného břemene, a dále i to, že nejde o právo výlučné. Podle darovací smlouvy ze dne 23. 11. 1999 uzavřené mezi matkou druhé žalované M. Ch. a mezi druhou žalovanou, kterou druhá žalovaná nabyla od své matky ideální polovinu domu čp. 410, je sice matka druhé žalované oprávněna nadále užívat byt v domě čp. 410 včetně příslušenství i zahradu, nicméně nejedná se o právo výlučného užívání. Žalovaní tak mají možnost užívat bytovou jednotku spolu s matkou a také to ve skutečnosti činí. Jejich bytová potřeba je bydlením v rodinném domku uspokojena lépe než v bytě 1+1, ohledně něhož jim byla dána výpověď, neboť jde o prostornější bydlení. Dům čp. 410 v P. – K. má 3 nadzemní podlaží. V prvním z nich se nacházejí garáž, koupelna, komory a schodiště, ve druhém se nacházejí kuchyň, obývací pokoj, jídelna a WC a ve třetím je umístěna koupelna a dva pokoje. V domě se nachází ještě i podkrovní místnost, která je též připojena na ústřední vytápění. Soud prvního stupně tedy přivolil k výpovědi z nájmu dané proto, že žalovaní mají dva byty tak, jak tento výpovědní důvod připouští ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 16. 10. 2003, č.j. 15 Co 247/2003 – 61, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl, a zavázal žalobce nahradit žalovaným náklady prvostupňového řízení v částce 4.785,- Kč. Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud učinil závěr, že v projednávaném případě není naplněn výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., neboť byt v domě čp. 410 v P. – K. není pro žalované „druhým bytem“ ve smyslu uvedeného ustanovení.. Především je tomu tak proto, že jde o jednu bytovou jednotku, kterou obývá matka druhé žalované a je nerozhodné, zda tak činí z titulu věcného břemene. Z hlediska uplatněného výpovědního důvodu pak pokládal za nerozhodné závěry o tom, kde žalovaní bydlí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. V dovolání uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Vyjádřili nesouhlas s právním názorem odvolacího soudu, že byt v rodinném domě čp. 410 v P. – K. není pro žalované „druhým bytem“. Poukazovali na to, že žalovaní jsou většinovými spoluvlastníky domu a jejich právní možnost užívání bytové jednotky v tomto domě není omezena výhradním právem matky druhé žalované a již vůbec ne věcným břemenem. Současně kritizovali odvolací soud i za to, že ačkoliv převzal skutková zjištění soudu prvního stupně o tom, že žalovaní sami o své vůli spolu s matkou druhé žalované v rodinném domě čp. 410 v P. – K. celoročně bydlí, v rozporu s tím dospěl k závěru, že tato skutečnost není pro posouzení věci právně relevantní. V souvislosti s tím zdůraznili jednotlivé zjištěné skutečnosti (nízkou spotřebu el. energie v předmětném bytě, poškozování zaparkovaných vozidel žalovaných po podání žaloby v této věci, dopis, v němž druhá žalovaná sděluje svému bratrovi, že se s celou rodinou nastěhovala do domu čp. 410 v P. – K., docházku syna žalovaných do školy v blízkosti jejich rodinného domu a fotografie podkrovní místnosti v rodinném domu žalovaných vyvracející tvrzení žalované, že jde o skladiště), které ve svém souhrnu prokazují, že žalovaní ve skutečnosti bydlí ve svém rodinném domě, že tam míní bydlet i do budoucna, neboť v průběhu soudního řízení odkoupili i zbývající spoluvlastnický podíl od bratra druhé žalované a že se do předmětného bytu vrátili jen účelově po podání této žaloby. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť pouze z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Dovolací soud shledal, že je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jelikož směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly dovoláním uplatněny [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. Existence uvedených vad ale nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovoláním je uplatněn dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný stav nesprávně aplikoval. V souzené věci dovolatelé podrobili kritice právní názor odvolacího soudu, že naplnění hmotněprávních pojmů „má-li nájemce dva nebo více bytů“ a „nelze na něm spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt“ tak, jak jsou užity v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., vyložil nesprávně.
Podle §710 odst. 1 obč. zák. nájem bytu zanikne – mimo jiné – písemnou výpovědí. Podle §711 odst. 1 obč. zák. může pronajímatel vypovědět nájem bytu s přivolením soudu pouze z důvodů taxativně v tomto ustanovení vyjmenovaných. Podle §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. pak může pronajímatel – s přivolením soudu – vypovědět nájem bytu, má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, že na něm nelze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt. Přitom k výpovědi z nájmu bytu může soud přivolit pouze za předpokladu, že ke dni doručení výpovědi nájemci byl tímto způsobem skutkově vymezený výpovědní důvod skutečně naplněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 12. listopadu 1998, sp. zn. 2 Cdon 1706/97, uveřejněný pod č. 43 v sešitě č. 7 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu, práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. O případ, kdy nájemci svědčí vedle práva nájmu bytu další právní důvod bydlení, jde i tehdy, disponuje-li právním titulem bydlení odvozeným od rodinněprávního vztahu ke svému manželovi – vlastníku (spoluvlastníku) domu. Manžel – nevlastník má totiž za trvání manželství právo bydlet spolu se svým manželem v bytě, nacházejícím se ve vlastnictví druhého manžela, a manžel – vlastník, má povinnost mu užívání tohoto bytu umožnit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99, a rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod č. 4). Shodně je vykládán pojem „mít vlastní byt“ i pro účely přechodu práva nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 1997, pod č. 98). Dle názoru dovolacího soudu lze judikaturu k ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. využít i pro účely výkladu §711 odst. 1 písm. g) obč. zák. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 5. 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, a ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 227/2004). Přitom již v rozsudku ze dne 27. 4. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, Nejvyšší soud také dovodil, že mít „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. znamená disponovat takovým právním titulem, který zakládá právo na bydlení, jež podle své povahy slouží k trvalému uspokojení potřeby bydlet a že spoluvlastník domu, který má právní možnost užívat byt v tomto domě, má vlastní byt. Ostatně jde-li o rozhodování spoluvlastníků, pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněných pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v nichž dovodil, že pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. V posléze citovaném rozsudku pak rovněž dovodil, že většinou, počítanou podle velikosti podílů, rozhodují spoluvlastníci i o užívání bytu ve společném domě jedním z nich. Podle platně přijatého rozhodnutí se pak lze domáhat vyklizení spoluvlastníka domu z bytu. To, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky tohoto právního titulu, nikoliv subjektivní vůlí toho, komu svědčí, a že tedy pro naplnění pojmu „vlastní byt“ stačí, svědčí-li příslušné osobě takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu, a že pro naplnění tohoto pojmu již není rozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní titul nerealizuje, Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil i v rozsudku ze dne 16. 5. 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod pořadovým číslem 106. Z výše uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že měli–li žalovaní jako většinoví spoluvlastníci domu čp. 410 v P. – K. k okamžiku doručení výpovědi právní možnost užívat byt v domě se nacházející, šlo o situaci, upravenou v ustanovení §711 odst. 1 písm. g) obč. zák., t.j. o stav, kdy nájemce má dva byty. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že v dané věci se o takovouto situaci nejedná, je jeho právní posouzení nesprávné. Veden tímto nesprávným názorem se odvolací soud již nezabýval otázkou, zda lze na žalovaných „spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt“, jak to má na mysli uvedené ustanovení; za tohoto stavu by bylo předčasné, aby se dovolací soud vyjadřoval k námitkám vzneseným v tomto směru v dovolání. Pro úplnost lze však podotknout, že okolnost, zda žalovaní byt ve svém domě fakticky užívají, je z hlediska skutkové podstaty uplatněného výpovědního důvodu právně irelevantní.
Vzhledem k výše uvedenému byl dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatněn důvodně. Nejvyšší soud tedy podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
V novém rozhodnutí o věci bude rozhodnuto o nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2005
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu