ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.1280.2004.1
sp. zn. 3 Tdo 1280/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. ledna 2005 o dovolání, které podal obviněný L. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 3 To 201/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 149/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 1 T 149/2003, byl obviněný L. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jehož se podle rozsudku dopustil tím, že „dne 4. března 2003 v B. jako prokurista společnosti B. – S. s. r. o. uzavřel se společností Č. L. a. s. se sídlem P., leasingovou smlouvu, kdy předmětem této leasingové smlouvy bylo fyzicky neexistující osobní motorové vozidlo značky V. P. V. kdy od tohoto vozidla měl k dispozici pouze zfalšovaný technický průkaz a zfalšovanou původní fakturu ohledně nákupu vozidla na území ČR, přičemž leasingové společnosti uhradil ze sjednané ceny předmětu leasingu ve výši 495.000,- Kč pouze zálohu na nájemné a první splátku nájemného v celkové částce 169.528,- Kč, čímž způsobil Č. L. a. s. přímou škodu ve výši 325.472,- Kč, neboť l. s. za toto neexistující motorové vozidlo uhradila společnosti A. H. a. s. vystavenou fakturu na částku 495.000,- Kč a stala se tak vlastně majitelem neexistujícího automobilu.“ Za to byl odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný L. Š., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 7. 7. 2004, sp. zn. 3 To 201/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek Městského soudu v Brně tak nabyl právní moci dne 7. 7. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný L. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení jeho jednání (skutku), v němž byl nesprávně spatřován trestný čin, který je mu kladen za vinu“, a dále, že „řízení předcházející vydání rozsudku mělo vady spočívající v porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud se nedostatečně nebo vůbec nezabýval tvrzeními obžalovaného v rámci obhajoby.“ Odvolacímu soudu vytknul, že se v odůvodnění rozhodnutí v předmětné věci nevypořádal s jeho námitkami uvedenými v odvolání, přičemž uvedl, že odvolací soud zaujal sice stanovisko k jeho obhajobě, avšak pouze zopakoval chybné závěry prvoinstančního soudu a jeho rozhodnutí je tak prakticky nepřezkoumatelné. Právě z tohoto důvodu je „nucen v rámci dovolání opakovat důvody, pro které se domnívá, že podmínky trestnosti v jeho případě vůbec nenastaly, případně že odvolací soud aplikoval ustanovení trestního zákona v rozporu s pravidly, která pro oblast obchodního života upravuje jiný zákon, totiž občanský, popř. obchodní zákoník, jako jednání dovolené“. V podrobnostech potom dovolatel namítl, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování vůbec nepřihlédly k jeho tvrzením a důkazům, že předmětné vozidlo existuje, že neprováděl přeregistraci vozidla v úřední evidenci s tím, že nikdy neměl k dispozici od vozidla žádné doklady jako technický průkaz nebo původní fakturu, dále, že vozidlo nepřevzal ihned po uzavření leasingové smlouvy a nakonec, že předání vozidla ústně urgoval u svědka P. a rovněž žádal vysvětlení u společnosti Č. L., a. s. V souvislosti s tím orgánům činným v trestním řízení vytknul, že učinily rozhodnutí o jeho vině pouze na základě výpovědi svědka Č., který je podle něho zcela nevěrohodný, přičemž konkrétní důvody tohoto názoru ve svém podání blíže specifikoval. Dále uvedl podrobný výčet důkazů svědčících v jeho prospěch, které soudy neprovedly. Odvolacímu soudu přitom vytknul, že nedostál své přezkumné povinnosti, neboť stejně jako soud prvního stupně se nezabýval zkoumáním důkazů vyvracejících chybné obvinění a spokojil se s konstatováním, že provedení těchto důkazů by již nemohlo nic změnit na dostatečně objasněném skutkovém stavu věci, a v důsledku toho dospěl k závěrům, které se příčí jak správnému výkladu trestněprávních ustanovení, tak i ústavně zaručeným právům občana na spravedlivý trestní proces („per analogiam“ odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne 12. 5. 2004). Dovolatel pak namítl, že „podmínky trestnosti jednání, za něž byl odsouzen, nebyly v jeho trestní věci zákonem stanoveným způsobem zjištěny, neboť nebylo prokázáno, že při jednání s poškozeným neuvedl vědomě nepravdivé údaje, popř. nepředložil vědomě nepravé doklady od vozidla“, jak je uvedeno v odsuzujícím rozsudku. Nakonec uvedl, že tvrzení obžaloby neodůvodňují ani závěr o existenci materiální stránky trestnosti jednání pro společnost z hlediska §3 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud vydal rozhodnutí, „jímž se rozhodnutí – usnesení Krajského soudu v Brně ve věci sp. zn. 3 To 201/2004 ze dne 7. 7. 2004, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 1 T 149/2003 ze dne 15. 4. 2004, zrušuje a věc se rozhoduje rozsudkem, jímž se obžalovaný zprostí obžaloby v celém rozsahu.“
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Především vyložila podstatu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž poukázala na to, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva. Provádění důkazů včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů však neupravuje hmotné právo, nýbrž předpisy trestního práva procesního. Jestliže obviněný namítl nesprávnost právního posouzení stíhaného skutku, avšak tento názor dovozoval především z odlišné verze skutkového stavu, nevytýkal v intencích zvoleného dovolacího důvodu vady při aplikaci hmotného práva, ale porušení procesních ustanovení. V předmětné trestní věci je pro dovolací řízení rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil stíhaného skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Přestože se obviněný dovolává nesprávného výkladu ustanovení obchodního a občanského zákoníku, ve skutečnosti na žádné takové konkrétní pochybení v aplikaci těchto netrestních norem nepoukázal a zpochybnil pouze soudy zjištěný skutkový stav. Zjištěný a v odsuzujícím rozsudku soudu prvého stupně popsaný skutek odpovídá právní kvalifikaci trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť jsou naplněny veškeré znaky tohoto zákonného ustanovení, a to jak po objektivní, tak po subjektivní stránce, včetně materiálního znaku. Vzhledem k tomu, že obviněný dovozoval aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé variantě – od naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který fakticky uplatněn nebyl, státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání obviněného L. Š. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný L. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel soudům totiž vytýká v prvé řadě neúplné dokazování (neprovedení jím navrhovaných důkazů), nesprávné hodnocení důkazů a v návaznosti na to nesprávné skutkové závěry (v tomto smyslu nenamítá rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností). Teprve v návaznosti na to (jako důsledek těchto vad) dovozuje hmotně právní vady.
Dovolatel brojí především proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu potvrzeným soudem odvolacím, přičemž de facto vyjadřuje přesvědčení, že objektivně existoval odlišný skutkový stav věci, jenž by právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. nedovoloval. Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy vycházely po zhodnocení provedených důkazů z naznačených skutkových závěrů, které jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí rozvedeny (precizovány) a odůvodněny, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí pro výhradu týkající se materiální stránky, neboť v tomto směru činí výtku obžalobě, nikoli rozhodnutí soudu prvního či druhého stupně. Nehledě na to zmíněnou výtku (stejně jako odkaz na občanský, příp. obchodní zákoník) nijak nekonkretizoval.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba poznamenat, že konkrétní námitky, jež dovolatel v rámci svého dovolání uplatnil, vzhledem ke skutečnostem již shora rozvedeným nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věci III. ÚS 732/02, I. ÚS 412/02).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. ledna 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý