ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.138.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 138/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovolání podaném obviněnou J. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. R., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 To 550/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 7 T 112/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 7 T 112/2002, byla obviněná J. P. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako finanční poradce, pracující na základě smlouvy o poskytování služeb finančního poradce pro F. F. s.r.o., vybírala od klientů společnosti F. F. týdenní splátky na úhradu poskytnutých půjček, které měla odevzdávat uvedené společnosti a vyúčtovat nejméně jednou týdně, v době od 14. 11. 2001 do 10. 2. 2002 v K. V. a v dalších obcích v okrese K. V. vybrala od 35 klientů splátky v celkové výši 91.950,- Kč, které až dosud neodevzdala a ponechala si je pro sebe.“ Za tento trestný čin byla obviněná podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil soud obviněné povinnost uhradit způsobenou škodu ve výši 83.950,-- Kč, a to poškozenému F. F., s.r.o., zastoupenému zmocněncem P. H.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 8 To 550/2003, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu. Současně podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. sám znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině a náhradě škody se obviněná J. P. odsuzuje podle §248 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. pak byla pro výkon tohoto trestu zařazena do věznice s dozorem. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 29. 9. 2003 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/, cc/ tr. ř. per analogiam ).
Proti shora citovanému rozhodnutí (rozsudku) odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokovým částem, tj. proti výroku o vině, výroku o trestu i výroku o náhradě škody, podala obviněná následně dovolání. Uplatněnými dovolacími důvody byly důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázala dovolatelka nejprve na to, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o trestu, přičemž v této části rozhodl novým výrokem, aniž by přitom rozhodl též o dalších částech rozsudku napadených odvoláním. Odvolacímu soudu proto vytkla, že za stavu, kdy shledal, že její odvolání proti výroku o vině a proti výroku o náhradě škody není důvodné, měl je v těchto částech jako nedůvodné zamítnout, což však neučinil. Dovolatelka dále poukázala na formální vady spojené s doručováním rozsudku odvolacího soudu, neboť s ohledem na ustanovení §64 odst. 4 písm. a) tr. ř. bylo uložení doručované zásilky vyloučeno a tato skutečnost měla být v souladu s §64 odst. 5 tr. ř. na zásilce nápadně vyznačena.
Podle dovolatelky však soudy obou stupňů pochybily především při rozhodování o vině, neboť nesprávně hodnotily jednání údajného poškozeného, tj. společnosti F. F. s.r.o., pro kterou pracovala a nevzaly v úvahu, že dovolatelka pro poškozeného vykonala velké množství práce a navíc měla i výdaje, jež jí ze strany poškozeného nebyly nikdy kompenzovány. V skutečnosti tak pro poškozeného pracovala prakticky zadarmo, což podle ní bylo zapříčiněno zejména provizním řádem, jehož obsah byl zjevně „neúměrný a nepřiměřený“ a z tohoto důvodu i v rozporu s dobrými mravy. Pokud na něj dovolatelka přistoupila, stalo se tak v důsledku skutečnosti, že jí poškozený pod příslibem, že si u něj může něco vydělat, vlastně uvedl v omyl. V uvedené souvislosti se dovolatelka dále podrobně zabývala podmínkami své činnosti, kterou vykonávala pro poškozeného s tím, že částky poukazované poškozeným jí nestačily ani na úhradu hotových výdajů, natož na její základní životní potřeby. Z důvodu, že se bez vlastní viny dostala do tíživé situace, rozhodla se uplatnit své základní právo na úhradu za odvedenou práci tím, že si započítala vybrané splátky na svou provizi, resp. odměnu za skutečně vykonanou a odvedenou práci. Ačkoliv dovolatelka připustila, že si zřejmě nepočínala zcela správně, vyslovila současně přesvědčení, že poškozený nepřišel o nic, co by jí podle předchozí dohody nepatřilo a nebyl zkrácen ani na svých právech, protože ostatní splátky mu byly k dispozici, a to buď tak, že si je mohl sám vymáhat nebo počkat, až je vymůže sama dovolatelka. Dále namítla, že závěr soudů o tom, že splátky nepředávala již v listopadu 2001, není podložen svědeckými výpověďmi ani úvěrovými kartami jednotlivých klientů.
Další část námitek dovolatelky směřovala proti výroku o trestu. Soudům vytkla, že vůbec nehodnotily tíživou situaci, do které se dostala bez svého zavinění, kdy byla v podstatě nepřímo donucena poškozeným ponechat si část vybraných splátek, aby z nich uhradila své hotové výdaje spojené s výkonem práce pro poškozeného a dále základní životní potřeby, jednak vlastní a jednak svého dítěte.
Vzhledem k shora konstatovaným skutečnostem obviněná v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc vrátil k novému rozhodnutí.
K dovolání obviněné se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který se nejprve zabýval výkladem zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Na tomto základě pak dovodil, že nemůže obstát námitka dovolatelky, že se inkriminovaným jednáním snažila domoci svého práva. Právě způsob, jakým dovolatelka jednala (tj. užitím svémoci), podle státního zástupce zákon nejen zakazuje, ale za okolností předpokládaných ustanovením §248 tr. zák. s ním spojuje spáchání trestného činu zpronevěry. Státní zástupce zdůraznil a uvedl příklady legálních prostředků, které obviněná (dovolatelka) mohla užit k prosazení svých údajných nároků vůči společnosti F. F., s. r. o., což znamená, že nebylo nutno uchylovat se ke svévolnému a protizákonnému jednání. Z hlediska důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto státní zástupce považoval námitky uplatněné dovolatelkou za zjevně neopodstatněné. Pod výše uvedený dovolací důvod pak podle státního zástupce nelze vůbec podřadit námitky směřující vůči výroku o trestu. Pokud by obviněná dovoláním zamýšlela dosáhnout přezkumu výroku o trestu, musela by to učinit na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jehož podmínky ovšem zákon přesně vymezuje. V tomto směru však dovolatelka žádné námitky neuplatnila. V této části bylo podle státního zástupce dovolání podáno jednoznačně z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Státní zástupce se zabýval rovněž dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. a dospěl k závěru, že odvolací soud svým výrokem správně rozhodl o celém odvolání, tzn. včetně napadených výroků o vině a náhradě škody. To je konečně patrno i z formulace výroku odvolacího soudu, v němž je uvedeno, že soud rozhodl „při nezměněném výroku o vině a náhradě škody“. O odvolání tedy bylo rozhodnuto v celém rozsahu, i když je soud druhého stupně shledal důvodným jen částečně. Podle státního zástupce netrpí v posuzovaném případě napadená rozhodnutí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání. Proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněná J. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) per analogiam tr. ř., protože napadá pravomocné rozhodnutí soudu věci samé, soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž v části (ve výroku o vině a náhradě škody), v níž zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, jde o týž procesní stav, jako by odvolání de facto bylo zamítnuto.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, kterým vytkla, že při posuzování její viny nevzaly v úvahu skutkové okolnosti, jež podle jejího názoru svědčily pro to, že k inkriminovanému jednání byla donucena pod tlakem tíživé situace (finanční nouze a s tím spojené „životní tísně“), vyvolané poškozenou společností F. F. s. r. o. Namítané vadné závěry soudů obou stupňů pak měly podle dovolatelky vliv nejen na rozhodnutí o vině, ale též na správnost (resp. nesprávnost) rozhodnutí o trestu.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění (která jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 tr. ř. vyložena a odůvodněna zejména na str. 3, 4 rozsudku odvolacího soudu a též na str. 2 rozsudku soudu prvního stupně), než jaká měly podle dovolatelky učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Poněvadž dovolatelka v projednávané věci poukázala v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. To platí rovněž o námitkách dovolatelky směřujících proti výroku o trestu, jež zásadně nelze uplatňovat ze skutkových důvodů (tj. namítat nepřiměřenost trestu s ohledem na skutkové okolnostmi vztahující se buď k činu samotnému či osobě obviněného). Dovolání se přitom v žádném směru neopírá o skutečnosti, jež by zakládaly důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a tento dovolací důvod nebyl konečně ani uplatněn. Pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod jiný důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř.) nespadají ani námitky týkající se formálních vad při doručování rozhodnutí.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03 str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Pokud by obviněná J. P. své dovolání opřela pouze o výše konstatované námitky, bylo by třeba je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. , protože bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný.
V posuzované věci dovolatelka namítla, že odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil toliko ve výroku o trestu, o kterém pak sám následně znovu rozhodl vlastním výrokem. Přitom pokud podanému odvolání nevyhověl v části týkající se výroku o vině a výroku o náhradě škody, rozhodl podle dovolatelky vadně, neboť měl odvolání částečně zamítnout, což však neučinil a takový výrok tudíž v rozhodnutí chybí. Tuto námitku lze z hlediska výše uvedeného dovolacího důvodu považovat za právně relevantní.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Odvolání je řádným opravným prostředkem proti rozsudku soudu prvního stupně (§245 odst. 1 tr. ř.). Obviněný (obžalovaný) jím může napadnout nesprávnost výroku, který se ho přímo dotýká. V tomto smyslu tvoří odvolání podané oprávněnou osobou jeden celek (tj. není třeba napadat odvoláním každý výrok zvlášť). Podle §256 tr. ř. lze proto odvolání jako nedůvodné zamítnout jedině tehdy, pokud napadený rozsudek plně odpovídá ustanovením hmotného a procesního práva. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, neboť odvolací soud zjistil, že trest uložený obviněné soudem prvního stupně neodpovídá hlediskům stanoveným zákonem a z tohoto důvodu se jeví nepřiměřeně přísný (str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Konstatovanou vadu pak odvolací soud sám napravil tím, že z podnětu odvolání obviněné napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a postupem podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. jí nově uložil trest odnětí svobody v kratší výměře. Nepřicházelo proto v úvahu, aby odvolání, které shledal částečně důvodným, výrokem podle §256 tr. ř. zamítl v další části, kde odvolání již neshledal důvodným. Ve vztahu k výrokům o vině a náhradě škody přitom rozhodnutí odvolacího soudu vytvořilo týž procesní stav, jako by ohledně těchto výroků bylo (de facto ) odvolání zamítnuto.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích nepovažoval Nejvyšší soud podané dovolání (jež bylo z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k/ tr. ř. jinak relevantně uplatněno) v jakémkoli směru za opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné J. P. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler