ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.231.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 231/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. března 2005 o dovoláních, která podali obvinění J. S., a J. W., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 9 To 377/2004, jak soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 2 T 147/2002, takto:
I. Dovolání obviněného J. S. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II. Dovolání obviněného J. W. se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. 2 T 147/2002, byli obvinění J. S. a J. W. uznáni vinnými trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustili skutkem spočívajícím v tom, že „dne 20. 9. 2000 v D. oznámil obžalovaný J. W. na základě uzavřené smlouvy o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla ze dne 18. 9. 2000 s Č. p. a.s., jako pojištěný škodnou událost k pojištění odpovědnosti za škodu, způsobenou provozem vozidla a obžalovaný J. S. uplatnil přímý návrh poškozeného vztahující se k dopravní nehodě, ke které mělo dojít téhož dne na silnici mezi obcemi H. – R., okres D. ve 21.30 hodin tak, že obžalovaný W. jako řidič osobního motorového vozidla zn. Škoda 105 při předjíždění bočně zachytil o vozidlo zn. Mercedes Benz řízeného obžalovaným S., který byl nucen vyjet mimo vozovku, což uvedli oba jako popis průběhu nehody a dále dne 2. 10. 2000 zaslali podrobný popis této dopravní nehody a v důsledku takto oznámených skutečností byla vyčíslena škoda ve výši 857.160,- Kč jako pojistné plnění ze zákonného plnění obžalovaného W. ve prospěch obžalovaného S., když následně na základě znaleckého posudku vypracovaného na žádost Č. p., a.s. D. bylo zjištěno, že k nehodě nemohlo dojít způsobem a na místě tak, jak popsali obžalovaní pro účely pojistného plnění a proto nebylo pojistné plnění vyplaceno a tímto posudkem byla stanovena škoda na vozidlo Mercedes na částku 712.188,52 Kč.“ Za tento trestný čin byli obvinění podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. shodně odsouzeni k trestům odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž jejich výkon jim byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo dále rozhodnuto, že se poškozený – Č. p. a. s. odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 9 To 377/2004, jímž obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci dne 2. 11. 2004 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Shora citované usnesení odvolacího soudu napadli oba obvinění následně dovoláním, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázali dovolatelé především na to, že podle jejich názoru nebyl naplněn znak značné škody ve smyslu ustanovení §250a odst. 4 tr. zák. V uvedené souvislosti dovolatelé namítli, že předpokladem pro to, aby celá inkriminovaná částka (tj. 712.188, 50 Kč) byla škodou k tíži pojišťovny, by bylo třeba zjištění, že na vozidle Mercedes nebyla škoda vůbec způsobena. Závěr soudu, že k nehodě nemohlo dojít obviněnými naznačeným způsobem, totiž neznamená, že k dopravní nehodě nedošlo vůbec, neboť na výše uvedeném vozidle škoda evidentně vznikla. Přitom i z revizního znaleckého posudku je zřejmé, že znalec nevyloučil slabý kontakt obou vozidel. Podle dovolatelů tak nelze dovodit, že by pojistné plnění nebylo co do základu důvodné. Odlišný způsob vzniku škody v takovém případě nemusí automaticky znamenat, že by pojišťovna neměla poskytnout žádné plnění, i když jeho výše nebyla zjištěna. Pokud se soudy naznačenou otázkou blíže nezabývaly, nemohly ani stanovit skutečnou výši škody k níž mělo jednání obviněných (dovolatelů) směřovat. Škodu způsobenou trestným činem by totiž představovala částka rovnající se rozdílu mezi skutečně poskytnutým plněním a plněním, které náleželo. Absence výše uvedených zjištění podle přesvědčení dovolatelů vyvolává důvodné pochybnosti o správnosti právní kvalifikace použité soudy obou stupňů. V důsledku této nesprávnosti v otázce viny nemůže podle dovolatelů obstát ani výrok o trestu. Dovolatelé současně připomněli některá rozhodnutí Ústavního soudu (nálezy sp. zn. IV. US 565/02, IV. ÚS 558/02, I. ÚS 4/04), ze kterých podle nich plyne, že ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu hmotného práva i důvodem pro nesprávné právní posouzení, a že výklad dovolacího důvodu v naznačených případech byl shledán velmi restriktivním.
V dovolání byla vyslovena též pochybnost, zda popis skutkového zjištění ve výroku o vině ohledně dovolatele J. W. ve vztahu k právní kvalifikaci spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. naplňuje tento znak a „vůbec subjektivní stránku trestného činu“.
V závěru podaného dovolání pak obvinění navrhli, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř., shledá-li dovolání důvodným, napadené rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal krajskému soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněných se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že přes upozornění dovolatelů na rozhodovací praxi Ústavního soudu, nelze právě v jejich případě dovodit splnění podmínek, na jejichž základě by s ohledem na jimi uplatněný hmotně právní dovolací důvod bylo možno uvažovat o nezbytnosti výjimečného zásahu do oblasti skutkových zjištění. Podle názoru státní zástupkyně výsledky provedeného dokazování zcela jednoznačně a nade vší pochybnost (vyloučenou provedeným revizním posudkem z oboru silniční dopravy) prokázaly jiný než dovolateli deklarovaný popis inkriminované pojistné události, na jehož základě pak podvodně uplatňovali u Č. p. nárok na výplatu pojistného plnění. Státní zástupkyně zdůraznila, že mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzením jako trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. nelze dovodit žádný nesoulad (natož pak v extrémní míře), aby bylo možno na daný případ aplikovat např. rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 558/02. Žádná námitka jím předpokládaného významu nebyla ze strany dovolatelů podle státní zástupkyně navíc ani uplatněna, když pouze odkázali na část revizního posudku, v níž znalec nevyloučil slabý kontakt obou vozidel a možný další pohyb vozidla Mercedes v pravotočivé zatáčce ve směru mimo vozovku až do místa jeho konečné polohy. Znalec však nezpochybnil závěr o zcela jiném než dovolateli uvedeném způsobu poškození vozidla, jakož i o odlišných než jimi označených terénních podmínkách na místě údajné nehody. Námitky dovolatelů se za této situace opírají o jiný než soudy přisouzený skutkový stav, který může být jediným rozhodným měřítkem správnosti přijatých právních závěrů. Takovou dovolací argumentací se podle státní zástupkyně proto nelze po věcné stránce zabývat. To podle ní platí i pro řešení otázky správnosti právního posouzení charakteru trestné činnosti dovolatele J. W., který svůj spolupachatelský vztah k prvému dovolateli nepodpořil žádnými úvahami svědčícími o nesprávném způsobu posouzení společného skutku ve vztahu ke své osobě. Za tohoto stavu státní zástupkyně ve svém vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání obou obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obvinění J. S. a J. W. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obvinění dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v jejich dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelé nenamítli rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností (s výjimkou části dovolání obviněného J. W. – viz níže). Shora uvedený dovolací důvod opřeli v podstatě toliko o nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů oběma soudy, jenž měl mít za následek neúplnost skutkových zjištění ve vztahu k možnému nároku alespoň na část pojistného plnění, jehož výši by pak bylo nutno odečíst od znalcem stanovené škody na vozidle Mercedes. Pokud tato otázka výše škody zůstala soudy neobjasněna, je podle dovolatelů zřejmé, že nemohl být učiněn ani správný závěr o tom, zda inkriminované jednání mohlo vést ke způsobení značné škody, která představuje jeden ze znaků kvalifikované skutkové podstaty. S tím pak dovolatelé spojují namítané vadné právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě inkriminovaného skutku vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelů učinit a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku (viz podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde jsou v rozsahu předpokládaném v §125 odst. 1 tr. ř. na str. 4 až 9 učiněné závěry náležitě vyloženy a odůvodněny, a se kterými se posléze zcela ztotožnil i odvolací soud (viz str. 3, 4 napadeného usnesení).
Poněvadž dovolatelé v projednávané věci poukázali v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhali především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jejich námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde (viz obsah rozhodnutí soudů obou stupňů) a konečně ani sami dovolatelé nenamítají žádné skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a jeho právním posouzení dokládaly.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno ( k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného J. S. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Důvody ze kterých Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. S. se v plném rozsahu týkají společných (skutkových) námitek obou dovolatelů. Pokud by obviněný J. W. uplatnil dovolání výlučně na shora konstatovaném základě, bylo by jeho dovolání nutno odmítnout rovněž podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Použitý dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však Nejvyšší soud považoval za právně relevantní v té části, v níž dovolatel v souvislosti s výrokem o vině namítl, že ve vztahu k „právní kvalifikaci na spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.“ popis skutku tomuto znaku neodpovídá a nelze zde ani dovodit tzv. subjektivní stránku trestného činu (zavinění).
Při posuzovaní opodstatněnosti výše uvedené části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Nejde tedy o „právní kvalifikaci“, jak se mylně domnívá dovolatel, nýbrž o vyjádření zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby v případech, že ke spáchání trestného činu dojde společným jednáním více pachatelů (osob). O společné jednání jde přitom tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním buď všechny znaky skutkové podstaty určitého trestného činu, anebo pokud každý ze spolupachatelů uskutečnil jen některý z dílčích aktů, které ve svém souhrnu znaky takové skutkové podstaty naplňovaly. Podmínkou ovšem je, že existuje společný úmysl spolupachatelů, který musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle.
V posuzované věci obviněných (dovolatelů) J. S. a J. W. jsou v popisu skutku ve výroku napadeného rozsudku soudu prvního stupně uvedeny všechny znaky spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., tzn. že je v něm uvedeno, v čemž spočívalo jejich společné jednání, je zde popsána činnost každého z obviněných - ve svém souhrnu představující fingování pojistné události, k níž ve skutečnosti nedošlo, s cílem následně vylákat pojistné plnění, na které by jinak nevznikl žádný nárok. Z popisu skutku je rovněž dostatečně zřejmé, že oba obvinění jednali ve společném úmyslu, který zahrnoval všechny znaky objektivní stránky skutkové podstaty pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Dovolatel sám navíc své hmotně právní námitky nijak blíže nerozvedl a neodůvodnil. Za shora konstatovaného stavu dospěl Nejvyšší soud k závěru, že popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně netrpí dovolatelem vytýkanými nedostatky. Proto ani odvolacímu soudu nelze vytknout, že se s jeho právními závěry ztotožnil. Z těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud podané dovolání ani v části, ve které bylo jinak dovolatelem uplatněno relevantně, v žádném směru opodstatněným.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s výše citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. W. odmítl, přičemž toto své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler