ECLI:CZ:NS:2005:3.TDO.420.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 420/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. dubna 2005 o dovolání podaném obviněným J. B., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 To 864/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 74 T 131/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 74 T 131/2004, v trestní věci obviněných Š. S. a J. B., byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., který spáchal spolu s obviněným Š. S. skutkem spočívajícím v tom, že „ačkoli byl obžalovaný J. B. rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 10. 1992, sp. zn. 10 T 174/91, odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, který vykonal dne 4. 2. 2002, přesto opět společně po předchozí domluvě dne 16. 4. 2004 kolem 00.50 hodin v O. – M. O., na křižovatce ulic u zastávky tramvaje přistoupili k P. M., kterého Š. S. uchopil za límec bundy a pěstmi přitlačil krční tepnu a současně J. B. mu z kapsy kalhot odcizil 1.200,- Kč a mobilní telefon zn. Nokia 3210, po tomto z místa odešli a následně byli zadržení přivolanou hlídkou Policie ČR a tímto jednáním způsobili P. M. odcizením věci a finanční hotovosti škodu v celkové výši 2.840,- Kč, přičemž ke zranění jmenovaného nedošlo.“ Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 11 roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 5. 2004, sp. zn. 5 T 163/2003, který nabyl právní moci dne 24. 6. 2004, jakož i všechna další rozhodnutí, na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost, aby společně a nerozdílně se spoluobviněným Š. S. zaplatili na náhradě škody poškozenému P. M. částku 1.200,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. M. odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, které proti předmětnému rozsudku podali oba obvinění, rozhodl ve druhém stupni Krajský soudu v Ostravě usnesením ze dne 22. 10. 2004, sp. zn. 3 To 864/2004, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti shora citovanému rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. následně dovolání směřující „proti rozhodnutí o vině i trestu“, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázal dovolatel především na to, že se soud dostatečně nezabýval všemi okolnostmi případu ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a při hodnocení důkazů nevzal v úvahu velmi nevěrohodnou výpověď poškozeného P. M., která podle názoru dovolatele byla v přímém rozporu s výpověďmi spoluobviněného Š. S. i svědka R. B. Svědek B. přitom v hlavím líčení konaném dne 27. 7. 2004 vyvrátil řadu tvrzení poškozeného a jeho výpověď v tomto směru byla plně v souladu s výpovědí obou obviněných. Dovolatel zdůraznil, že ani při osobní prohlídce nebyly kromě mobilního telefonu u obviněných nalezeny žádné další věci, které měly být poškozenému v inkriminovanou dobu údajně odcizeny. Podle dovolatele je velmi pravděpodobné, že poškozený, který předmětného dne prohrál značný finanční obnos na výherních automatech, mohl nahlásit loupež zcela účelově. S ohledem na výše uvedené skutečnosti vyslovil dovolatel přesvědčení, že po zhodnocení důkazní situace nebylo možno dospět ke spolehlivému závěru, že se trestného činu loupeže dopustil.
Dovolatel dále namítl, že nebyly naplněny formální ani materiální znaky nezbytné pro to, aby mohl být posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., neboť z důvodů uvedených v předcházejícím odstavci nemůže podle něj obstát závěr soudu že se vytýkaným jednáním dopustil „zvlášť závažného trestného činu pro společnost“. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost by podle dovolatele v daném případě musel být navíc podstatně zvýšen zejména tím, že by doba od je propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody byla velmi krátká. Z tohoto důvodu dovolatel považoval uložený trest odnětí svobody v trvání jedenácti let za „velmi nepřiměřený a ve své podstatě nezákonný.“
Vzhledem k výše uvedeným důvodům pak v závěru svého dovolání navrhl, aby dovolací soud shora napadené usnesení zrušil, a sám rozhodl tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že dovolatel užil uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. k polemice se způsobem vyhodnocení provedeného dokazování, v jejímž rámci se domáhal přehodnocení skutkových zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným. Takové námitky však pod uvedený dovolací důvod podřadit nelze. To podle státní zástupkyně platí i pro námitky týkající se kvalifikačního znaku zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák., které mají dílem skutkovou povahu a dílem postrádají jakoukoliv bližší hmotně právní argumentaci, když se v tomto druhém případě dovolatel omezil pouze na citaci příslušného zákonného ustanovení. Podle názoru státní zástupkyně takto uplatněná hmotně právní námitka nemůže být předmětem věcného přezkumu v dovolacím řízení. Ve skutečnosti tudíž žádná dovolatelova námitka nespadá pod použitý, ale ani pod jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
Státní zástupkyně dále pro úplnost konstatovala, že skutková zjištění soudů obou stupňů jsou plně v souladu s jejich právním závěrem o dovolatelově trestní odpovědnosti trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. v postavení zvlášť nebezpečného recidivisty podle §41 odst. 1 tr. zák., když inkriminovaný čin spáchal po dvaceti šesti měsících od svého propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin znásilnění, kterého se dopustil rovněž jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Proto navrhla, aby dovolací soud o zcela nekvalifikovaném dovolání obviněného rozhodl tak, že se podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítá, a toto rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný J. B. je podle §265d odst.1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel především o námitky týkající se postupu soudů podle kritérií obsažených v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a vytkl jim, že provedené důkazy nesprávně vyhodnotily. Tento vadný postup měl mít podle dovolatele za následek, že skutkový stav věci nebyl správně zjištěn, což následně podmiňovalo i nesprávný závěr o dovolatelově vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., ačkoliv se jej ve skutečnosti nedopustil.
Z napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3 - 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 8 - 10) však vyplývá, že oba soudy v případě posuzované věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku. Své závěry oba soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily.
Poněvadž dovolatel v projednávané věci poukázal v podstatě na to, že se oba soudy neřídily zásadami o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), je zřejmé, že se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho skutkové námitky tedy dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je třeba poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Pokud dovolatel své dovolání založil výhradně na výše uvedených námitkách týkajících se správnosti hodnocení provedených důkazů, bylo by třeba toto dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V posuzované věci však obviněný v části dovolání namítl rovněž to, že v jeho případě nebyly naplněny formální ani materiální znaky zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. Přestože lze státní zástupkyni Nejvyššího státního zastupitelství přisvědčit v tom, že dovolatelova argumentace se v tomto směru omezila v podstatě na pouhou citaci ustanovení zákona, je třeba považovat příslušnou část podaného dovolání z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní, pokud dovolatel namítl, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost může být podstatně zvýšen jen tehdy, jestliže by doba od propuštění z předchozího výkonu trestu byla velmi krátká.
Při posuzování opodstatněnosti této části podaného dovolání pak Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin (srov. §41 odst. 2, §62 tr. zák.), ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ve smyslu citovaného ustanovení zákona je délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného odsouzení nebo po odpykání trestu, neboť výkonem trestu měl pachatel značně omezené možnosti trestnou činnost opakovat (R 6/1963 Sb. r. tr.). Tuto dobu zákon neurčuje a současně ji ani nelze nějak blíže vymezit či paušálně stanovit. Vždy bude záležet na posouzení rozhodných okolností případu ve vztahu ke zhodnocení osobního profilu pachatele.
V posuzovaném případě oba soudy zjistily, že obviněný (dovolatel) J. B. byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 23. 10. 1992, sp. zn. 10 T 174/91, odsouzen jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. pro trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, který vykonal dne 4. 2. 2002. Nyní projednávaného trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který je ve smyslu ustanovení §41 odst. 2 tr. zák. zvlášť závažným úmyslným trestným činem, se dopustil 16. 4. 2004, tedy po uplynutí dvaceti šesti měsíců od výkonu výše uvedeného trestu. Podle zjištění soudů je obviněný (dovolatel) osobou s opakovanými sklony k páchání trestné činnosti násilného a násilně majetkového charakteru (str. 11 rozsudku soudu prvního stupně). S ohledem na tuto skutečnost považoval odvolací soud dobu, která uplynula od propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody za trestný čin znásilnění do spáchání trestného činu loupeže spíše za krátkou a tedy podstatně zvyšující stupeň nebezpečnosti posledně uvedeného činu pro společnost (str. 5 usnesení odvolacího soudu).
S ohledem na skutečnosti, které Nejvyšší soud rozvedl v předcházejících odstavcích, nelze v posuzované věci soudům vytknout, že by v dovolatelem namítaném směru vadně použily ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě a jejich právní závěry považuje za správné. Nejvyšší soud proto nepovažoval podané dovolání ani v části, v níž bylo jinak podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněno relevantně, za jakkoliv opodstatněné.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. B. odmítl, aniž by věc dále přezkoumával v rozsahu předpokládaném v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 27. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler