ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1518.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1518/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 12. 2005 o dovolání obviněného R. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 To 109/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 7/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, byl obviněný R. N. uznán vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění novely zák. č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil tím, že v období od 3. 1. 1995 do 23. 2. 1995 se podílel spolu s již odsouzeným K. F. a dalšími osobami na fiktivních vývozech alkoholických nápojů firmou K. F. se sídlem N. Z., N., S. r., když tato firma kupovala zboží za cenu bez spotřební daně a daně z přidané hodnoty a deklarovala je jako vyvážené z České republiky, ve skutečnosti k vývozu nedošlo a zboží bylo realizováno na trhu v České republice bez zaplacení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, obžalovaný R. N. se podílel na organizaci nákupů
a)u obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B., nejméně v deseti případech, při kterých byla zkrácena spotřební daň o 11.962.080,- Kč, a daň z přidané hodnoty o 3.340.180,- Kč
b)u obchodní společnosti A., spol. s r. o., K. – Z., nejméně v dvaceti osmi případech, při kterých byla zkrácena spotřební daň o 28.108.080,- Kč a daň z přidané hodnoty o 8.600.631,- Kč
celkem tedy v souvislosti s jeho jednáním byly zkráceny obě daně o 52.010.971,- Kč.
Za tento trestný čin byl obviněný R. N. odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací o odvolání obviněného R. N., podaném proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 To 109/2004, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ohledně obviněného R. N. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o trestu uznal obviněného vinným pokračujícím trestným činem zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., který obviněný spáchal způsobem, rozvedeným ve skutkové větě výroku o vině shora citovaného rozsudku, s tím, že zde byly konkrétně uvedeny jednotlivé fakturované případy u obchodní společnosti G. H. D., a. s., D. B. a u obchodní společnosti A., spol. s r. o., K. – Z.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 3 To 109/2004, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, podal obviněný R. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. M. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve k dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem již na své odvolání v této trestní věci shrnul závěry odvolacího soudu a k tomuto dodal, že soudy obou stupňů se nevypořádaly s tak zásadní otázkou, jakou je hodnocení výpovědi spoluobžalovaného T., jak dovolatel ostatně namítal v předmětném odvolání. Následně obviněný dopodrobna rozebral výpovědi dotyčného spoluobviněného učiněné ve dnech 19. 12. 1995, 20. 12. 1995, 10. 1. 1996, 27. 2. 1996, 26. 6. 1996, 14. 11. 1996 a 21. 1. 1997, kdy mělo jít až na poslední výslech o výslechy neprocesní povahy, které ovšem nalézací soud při hlavním líčení dne 13. 5. 2003 přečetl a měl se s nimi též vypořádat, což neučinil. Poté dovolatel tuto část svého dovolání uzavřel s tím, že tyto rozporné výpovědi měli dovolatele usvědčit, ač již první popis jeho osoby panem T. byl v příkrém rozporu s jeho skutečnou vizáží, neboť nikdy nevážil 120 kg, nikdy neměl málo světlé vlasy a je mnohem vyšší než uváděl spoluobviněný T. Pokud tedy soudy obou stupňů opřely své závěry o skutečnosti tak pochybné, jakými jsou nalezení elektronického diáře a výpověď pana T., vypovídajícího navíc v procesním postavení obviněného, pak jejich rozhodnutí nepochybně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkami ohledně použití článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dovolatel je přesvědčen, že postoje českých soudů k tomuto článku nejsou správné a že jejich rozhodování se tak dostává do rozporu s komunitárním právem.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky k tomuto dovolání z důvodů v tomto dovolání specifikovaných zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 109/2004, ze dne 21. 12. 2004 a rozsudek Vrchního soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 7/2002, ze dne 20. 4. 2004, a též vadné řízení jim předcházející a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného R. N., se k němu vyjádřil v tom smyslu, že dovolatel napadenému rozsudku, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání včetně toho, o který obviněný opírá své dovolání, a proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud ČR toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a aby tak učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., i když byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. V tomto případě se však jak vyplývá z toho, co bylo shora uvedeno, celé dovolání obviněného týká nesprávných skutkových zjištění, a nesprávného hodnocení výpovědí spoluobviněného V. T., jakož i ostatních v řízení před soudem provedených důkazů. Z jeho argumentace obsažené v odůvodnění dovolání jednoznačně vyplývá, že vychází převážně z odlišného hodnocení důkazů provedených v předchozím řízení před soudem prvního a následně i druhého stupně a na základě toho vyvozuje nesprávné právní posouzení jeho jednání soudy obou stupňů. Obviněný tedy ve svém dovolání požaduje změnu skutkových zjištění soudu prvního i druhého stupně, a to převážně v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů, a proto jeho námitky, které ve svém mimořádném opravném prostředku formuloval a o něž opřel dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v tomto ohledu nemohou obstát.
Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba také zdůraznit, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn. Zhodnotí-li se však výše uvedeným způsobem formulované námitky obviněného v podaném dovolání, nebyl obviněným materiálně, tedy ve skutečnosti uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale obviněným tvrzený důvod byl jiný, a to pochybnosti o správnosti a úplnosti skutkových zjištění, který však v ustanovení §265b tr. ř. pro podání dovolání uveden není, a proto je s ustanovením §265b odst. 1 písm. g) i l) tr. ř. neslučitelný.
Pod tyto dovolací důvody není podřaditelný ani další důvod, který obviněný R. N. zmínil v závěru svého dovolání, a to, že odvolací soud se navíc nevypořádal s námitkami ohledně použití článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), když je přesvědčen, že postoje českých soudů k tomuto článku nejsou správné a že jejich rozhodování se tak dostává do rozporu s komunitárním právem. Nehledě k tomu, že tvrzení obviněného neodpovídá obsahu rozsudku odvolacího soudu, který se s námitkami ohledně článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a případného zastavení trestního stíhání s ohledem na délku řízení náležitě vypořádal (viz č. l. 8 až 9 rozsudku), nelze tento důvod, který v dovolání nebyl ani žádným způsobem blíže specifikován, uplatnit v rámci uvedených důvodů dovolání, neboť otázka zastavení trestního stíhání je otázkou procesní a nikoli hmotně právní. Navíc již soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 20. 4. 2004, sp. zn. 33 T 7/2002, výslovně uvedl, že právě s ohledem na délku doby od spáchání trestné činnosti, od níž uplynulo již devět roků, uložil obviněnému R. N. trest odnětí svobody v trvání 6 let, který je vyměřen „hluboko v dolní polovině trestní sazby vymezené zákonem v rozmezí od pěti do dvanácti roků“. S tímto postupem Nejvyšší soud plně souhlasí. Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „Soud“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kriteriím zakotveným v judikatuře Soudu, jimiž jsou složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů, popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce (viz např. rozsudek Eckle proti Německu, 1982; B. proti Rakousku, 1990; Capuano proti Itálii, 1987; Idrocalce proti Itálii, 1992; Philis proti Řecku, 1997; Portington proti Řecku, 1998; Kudla proti Polsku, 2000; Wloch proti Polsku, 2000, Havala proti Slovensku, 2002). Soud v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval „obecně závaznou“ dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou lhůtu považovat. Článek 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, jíž by stíhal porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní státy mají určitý prostor pro posouzení, pokud jde o způsob, jakým prostředek nápravy požadovaný čl. 13 Úmluvy poskytnou. Prostředek nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u Soudu, tedy zejména konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého zadostiučinění. Dále takovým prostředkem může být i zmírnění trestu, který je v konkrétní věci uložen obviněnému.
Porušení pravidla plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy je Soudem sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby řízení, postupuje Soud v zásadě tak, že konstatuje porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní náhrady (srovnej např. rozsudky Santos proti Portugalsku, 1999; Iwanczuk proti Polsku, 2001). Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě zastavení řízení Soud z článku 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé straně i logické, neboť Soud takto rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným, kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k průtahům v řízení (srovnej např. rozsudek ve věci Santos proti Portugalsku, 1999, kdy stěžovatel byl poškozený, který podal trestní oznámení a v rámci trestního řízení požadoval i odškodnění ve výši 6 350 000 PTE).
Judikatuře Soudu v této otázce odpovídá též rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“). V řadě rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě vyslovil Ústavní soud závěry korespondující názorům Soudu. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno (viz nálezy pod sp. zn. IV. ÚS 215/96, III. ÚS 70/97, II. ÚS 7/03, II. ÚS 32/03, III. ÚS 217/03, IV. ÚS 8/03, III. ÚS 95/04 atd.). V některých svých rozhodnutích pak Ústavní soud přikázal příslušnému orgánu veřejné moci, aby nepokračoval v průtazích a aby ve věci neprodleně jednal (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 5/96, II. ÚS 445/98, II. ÚS 7/03). Ani v jednom z případů, v nichž Ústavní soud řešil otázku průtahů v řízení a překročení přiměřené lhůty, nezvolil možnost zastavení trestního stíhání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tím, zda úvaha soudu prvního stupně, pokud konstatuje, že došlo k nepřiměřené délce trestního řízení, která porušovala článek 6 odst. 1 Úmluvy, byla dostatečně zohledněna jako významná při rozhodování o trestních následcích, jimiž je třeba na obviněného ke splnění účelu trestu působit, a zda byl touto úvahou dostatečně vyjádřen vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem i s ohledem na délku trestního řízení a zejména na průtahy zaviněné orgány činnými v trestním řízení. Se zvětšujícím se časovým odstupem od spáchání trestného činu se totiž oslabuje prvek individuální i generální prevence, který je vyjádřen v §23 odst. 1 tr. zák. V ústavněprávní rovině pak jde zejména o posouzení vztahu mezi veřejným zájmem na potrestání pachatele trestného činu vymezeným v trestním zákoně a základními právy obviněného z hlediska spravedlivého procesu, zejména jeho právy, aby o jeho vině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a také jeho právy na osobní svobodu (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 554/04). Z tohoto hlediska je zejména relevantní judikatura Soudu týkající se možností nápravy při zjištěné nepřiměřené délce řízení tím, že vnitrostátní soudy samotné přihlédnou k nepřiměřené délce trestního řízení při ukládání trestu. Soud vždy konstatoval, že zmírnění délky trestu z důvodu nepřiměřené délky řízení v zásadě nezbavuje jednotlivce postavení poškozeného ve smyslu článku 34 Úmluvy. Z tohoto obecného pravidla však připouští výjimku tehdy, jestliže vnitrostátní orgány dostatečně srozumitelným způsobem přiznaly porušení požadavku přiměřené lhůty a poskytly stěžovateli náhradu ve formě zmírnění trestu. Toto zmírnění musí být měřitelné a výslovné (viz zejména rozsudek ve věci Eckle proti SRN ze dne 15. července 1982, §66; srov. i rozsudek ve věci Beck proti Norsku ze dne 26. června 2001, zejména §§27-9). Z rozhodnutí soudu ve věci R. E. P. L. proti Nizozemí vyplývá, že tak může postupovat nejen soud prvního stupně, ale i odvolací soud, příp. i Nejvyšší soud, neboť podle tohoto rozhodnutí stěžovatel nemohl být považován za oběť porušení Úmluvy, jestliže odvolací soud v odůvodnění svého odsuzujícího rozsudku mimo jiné uvedl, že trest odnětí svobody je vzhledem k okolnostem případu příliš nízký, přesto však obviněnému neuložil vyšší trest s ohledem na poměrně dlouhou dobu, která uplynula od začátku řízení (srov. k tomu rozhodnutí o přijatelnosti v této věci ze dne 11. ledna 1995; dále viz např. rozhodnutí o přijatelnosti Van Laak proti Nizozemí ze dne 31. března 1993; rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Jansen proti Německu ze dne 12. října 2000 a rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Görges proti Německu ze dne 7. května 2002).
Zváží-li se z tohoto hlediska postup soudu prvního stupně a v návaznosti na to i odvolacího soudu v této věci je třeba konstatovat, že soud prvního stupně a v zásadě i odvolací soud výslovně konstatovaly, že ve věci obviněného R. N. byly zjištěny průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje. K tomu je třeba dodat, že po provedeném vyhodnocení konkrétních průtahů je třeba konstatovat, že došlo k porušení požadavku přiměřené lhůty ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy. Této okolnosti dal pak soud prvního stupně i odvolací soud výraz při ukládání trestu obviněnému R. N. za spáchaný trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., který je velmi závažným trestným činem se sazbou trestu odnětí svobody v rozmezí od 5 do 12 let odnětí svobody. V té souvislosti je třeba zdůraznit, že bez zvážení uvedených průtahů a nepřiměřené délky trestního řízení by u obviněného přicházelo v úvahu uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v trvání deseti let, a to s přihlédnutím k okolnostem rozhodným z hlediska výměry ukládaného trestu uvedeným již soudem prvního stupně (viz č. l. 39 až 40 rozsudku), s nimiž se plně ztotožnil při ukládání trestu i odvolací soud, když v tomto směru zvláště zdůraznil výši způsobené škody na zkrácených daních, která činila 52.010.971,- Kč, čímž více jak desetinásobně přesáhla škodu velkého rozsahu (nyní 5.000.000,- Kč). Uložil-li pak odvolací soud obviněnému s přihlédnutím k zjištěným průtahům a nepřiměřené délce trestního řízení nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání jen šesti let, tedy při spodní hranici trestní sazby, dal tím nepochybně v dostatečné míře výraz těmto okolnostem, a proto je jim tento trest zcela odpovídající, přičemž v souvislosti s tím Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že tím také nepochybně poskytl stěžovateli náhradu za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy ve formě zmírnění trestu.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného R. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.