ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1027.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1027/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2005 o dovolání, které podal obviněný J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 6 To 433/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 2 T 9/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 2 T 9/2004, byl obviněný J. L. uznán vinným jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. v R. dne 5. 12. 2003 v době kolem 18.30 hod. v ulici J. v blízkosti prodejny u H. po předchozím pronásledování M. Š., od kterého nejprve v hale Nádraží ČD v R. požadoval mobilní telefon zn. Siemens, typ S1088, výměnou za peníze, hodinky nebo prstýnek, uchopil poškozeného M. Š. pod krkem s tím, že jestli s ním nepůjde, že jej zkope, čemuž poškozený M. Š. ze strachu vyhověl a šel s obžalovaným k budově starého gymnázia, kde obžalovaný po poškozeném požadoval vydání mobilního telefonu a finanční hotovosti, což poškozený ze strachu učinil a vydal mobilní telefon zn. Siemens, typ S1088 a finanční hotovost ve výši 400,- Kč, přičemž následně se poškozenému podařilo z místa utéci; poškozenému M. Š. tak způsobil škodu ve výši 800,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 4. 1997, sp. zn. 2 T 57/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 1997, sp. zn. 8 To 325/97, uznán vinným z tr. činu loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou a který vykonal dne 1. 5. 2003 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 8 T 15/96, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2001, uznán vinným kromě jiného z tr. činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Rokycany ze dne 3. 7. 1996, sp. zn. 2 T 57/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 1997, sp. zn. 8 To 325/97,
2. v R. dne 6. 12. 2003 kolem 22.25 hod. v ulici J. K. u dětského hřiště, poblíž kina, nejprve požadoval od J. V., půjčení jeho mobilního telefonu, a když toto J. V. odmítl a snažil se z místa utéci, uchopil jej za vlasy, zabránil mu v útěku a strhnul poškozeného J. V., držícího v ruce mobilní telefon zn. Nokia 3510I, na zem do pokleku se slovy „nezkoušej to“ a poškozenému z ruky vytrhl mobilní telefon zn. Nokia 3510I a přikázal poškozenému J. V. zůstat na místě, přičemž požadoval po poškozeném peníze, a když poškozený odpověděl, že peníze nemá, požadoval, aby s ním šel do blízkého křoví, což poškozený ze strachu neučinil a následně z místa utekl; poškozenému J. V. tak způsobil škodu ve výši 4.000,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech ze dne 4. 4. 1997, sp. zn. 2 T 57/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 1997, sp. zn. 8 To 325/97, uznán vinným z tr. činu loupeže ve spolupachatelství dle §9 odst. 2 k §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice s ostrahou a který vykonal dne 1. 5. 2003 a rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. 8 T 15/96, který nabyl právní moci dne 8. 11. 2001, uznán vinným kromě jiného z tr. činu loupeže dle §234 odst. 1 tr. zákona jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti roků a šesti měsíců se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu Rokycany ze dne 3. 7. 1996, sp. zn. 2 T 57/93 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 8. 1997, sp. zn. 8 To 325/97.“
Za to byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému M. Š. na náhradě škody částku 400,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. L., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 6 To 433/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 11. 2004 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný J. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil nesouhlas se závěrem soudu, že by poškozenému M. Š. odebral mobilní telefon násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí. I za situace, že soud uvěřil verzi jmenovaného poškozeného, namítl, že pak by násilí spočívající v uchopení za bundu pod krkem a výhrůžka zkopáním směřovalo k tomu, aby jej dotyčný poškozený následoval, a nikoliv ke zmocnění se věci. Z tohoto důvodu dovolatel vyslovil nesouhlas s použitou právní kvalifikací podle §234 odst. 1 tr. zák. s tím, že správně měl soud jeho jednání kvalifikovat jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. K tomu ještě dodal, že okolnosti předání telefonu nebyly podle jeho názoru přesně zjištěny a soud bez dalšího uvěřil výpovědi poškozeného, která obsahovala řadu rozporů. Dále dovolatel namítl použití nesprávné právní kvalifikace rovněž u skutku popsaného pod bodem 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho slov nebylo zcela bezpečně prokázáno použití jakéhokoliv násilí vůči poškozenému J. V., přičemž soud vycházel pouze z výpovědi tohoto poškozeného a neuvěřil obhajobě dovolatele, že si telefon vypůjčil za účelem telefonování a poté s telefonem odešel v úmyslu jej nevrátit. Dovolatel je toho názoru, že jeho jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Z uvedených skutečností dovodil, že byly porušeny základní zásady trestního řízení a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Vzhledem k těmto skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil napadené rozhodnutí KS v Plzni ze dne 16. 11. 2004, sp. zn. 6 To 433/2004 ve smyslu ustanovení §265k) odst. 1 tr. řádu a věc podle §265l) odst. 1 tr. řádu vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že dovolání je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však namítá toliko neúplnost dokazování a zejména vadné hodnocení provedených důkazů. Fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění. Dovolatel totiž namítá nesprávnost právní kvalifikace obou skutků jako pokračujícího trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a domáhá se posouzení skutku popsaného pod bodem 1. jako trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť jím použité i hrozené násilí nesměřovalo ke zmocnění se věci poškozeného M. Š., nýbrž k tomu, aby ho tento poškozený následoval na odlehlé místo, kde teprve došlo k odcizení věcí poškozeného, a skutku popsaného v bodě 2. jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., neboť si mobilní telefon vypůjčil za účelem telefonování a teprve když ho měl ve svém faktickém držení, pojal úmysl ho odcizit. Dovolání tedy zjevně posuzuje zjištěné skutkové okolnosti způsobem odlišným, než jak je hodnotil nalézací soud. Skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je však dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Přezkoumáním ve shora naznačeném směru však státní zástupce žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry neshledal. Dodal pak, že údajně nesprávná skutková zjištění uvedeným důvodem dovolání být nemohou. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolán í hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů v prvé řadě vytýká nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně jim vytýká, že při zjišťování skutkového stavu věci vycházely z výpovědí poškozených a pominuly jeho obhajobu) a nesprávné skutkové závěry, pokud shledaly, že se zmocnil věcí poškozených násilím a za použití pohrůžky bezprostředního násilí. Přitom prosazuje vlastní verzi rozhodných skutkových okolností odlišnou od závěrů soudů. Ve vztahu ke skutku (útoku) popsanému v bodě 1. výroku rozsudku soudu prvního stupně zdůrazňuje, že i za situace, že soud uvěřil verzi jmenovaného poškozeného, násilí spočívající v uchopení za bundu pod krkem a výhrůžka zkopáním směřovalo k tomu, aby jej (dovolatele) dotyčný poškozený následoval, a nikoliv ke zmocnění se věci. Ohledně skutku (útoku) popsanému v bodě 2. výroku rozsudku soudu prvního stupně tvrdí, že si telefon vypůjčil za účelem telefonování a poté (když jej měl ve své moci) s telefonem odešel v úmyslu jej nevrátit. Teprve sekundárně – v návaznosti na uvedené výhrady a na základě odlišných skutkových východisek, než jaká učinily soudy - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, s tím, že soud měl kvalifikovat první skutek (útok) jako trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. a druhý skutek (útok) jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Nad rámec shora uvedených skutečností považuje Nejvyšší soud za vhodné učinit ještě několik poznámek.
Především lze konstatovat, že soudy věnovaly objasnění určujících skutkových okolností dostatečnou pozornost. Po zhodnocení provedených důkazů učinily skutková zjištění, která nejsou s obsahem těchto důkazů v rozporu, přičemž hodnotící úvahy a závěry vyjádřily ve svých rozhodnutích způsobem odpovídajícím §125 odst. 1 tr. ř. , resp. §134 odst. 2 tr. ř. Skutkovým závěrům vyjádřeným v těchto rozhodnutích odpovídá použitá právní kvalifikace.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu (jehož objektem je jednak osobní svoboda, jednak majetek) je použití násilí (fyzické síly) nebo pohrůžky bezprostředního násilí, jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něj, jakož i z dalších okolností, dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Musí přitom jít o jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Z popisu obou skutků (útoků) vyjádřeného ve výroku shora citovaného rozsudku soudu prvního stupně blíže rozvedeného v odůvodnění tohoto rozhodnutí potvrzeného usnesením odvolacího soudu (z kontextu zjištěných skutkových okolností) je zřejmé, že dovolatel užil vůči oběma poškozeným násilí a též (zvláště v případě poškozeného M. Š.) pohrůžku bezprostředního násilí právě proto, aby se zmocnil jejich věcí.
Záměr obviněného zmocnit se násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí cizí věci vyplývá i v případě prvního skutku (útoku) z jeho popisu, kdy soud prvního stupně na základě provedených důkazů a hodnotících úvah učinil zjištění, že obviněný poškozeného M. Š. ještě před tím, než jej uchopil pod krkem a použil proti němu pohrůžky násilí evidentně bezprostředního, pronásledoval, neboť ten mu odmítl vydat svůj mobilní telefon (byť výměnou za peníze, hodinky nebo prstýnek). Tento závěr o motivaci násilného jednání obviněného pak soudy obou stupňů vyjádřily výslovně v odůvodnění svých rozhodnutí.
Po subjektivní stránce bylo ve vztahu k jednání i následku (resp. účinku) předvídanému zákonem (citovaným ustanovením) dáno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Předmětná skutková zjištění vylučují z hlediska motivace násilného útoku obviněného jinou interpretaci a nepřipouštějí závěr o jiné formě jeho zavinění.
Obstojí proto závěr soudů obou stupňů, že dovolatel naplnil znaky skutkové podstaty (pokračujícího) trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. (a to se zřetelem k dalším zjištěným skutečnostem jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.).
K tomu lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý