ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1182.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1182/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. září 2005 o dovolání, které podal obviněný I. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 10 To 575/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 T 255/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 4 T 255/2004, byl obviněný I. H. uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „v období května 2003 v B. L.,okr. J., případně i jinde na sebe převedl od O. L., O. L., V. H. či P. S. obraz „Rybáři u jezera“ odcizený v Muzeu v L. v hodnotě 300.000,- Kč, přičemž věděl, že se může jednat o věc pocházející z trestné činnosti s tím, že uvedený obraz zpeněží prodejem.“ Za tento trestný čin a dále za dva trestné činy podílnictví podle §252 tr. zák. a §252 odst. 1 tr. zák., jimiž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Semilech ze dne 1. 4. 2003, sp. zn. 4 T 126/2003, byl podle §251 odst. 1 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl ohledně obviněného I. H. zrušen výrok o trestu z výše citovaného trestního příkazu Okresního soudu v Semilech, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Naproti tomu byl obviněný I. H. podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby „v té části, která jej vinila z toho, že po vzájemné dohodě se všemi spoluobviněnými poskytl pomoc ke spáchání trestné činnosti V. H., O. L., O. L., a P. S. tím, že jim přislíbil zabezpečit prodej věcí získaných trestnou činností, konkrétně tím, že se pokusil zprostředkovat prodej sloupových bicích hodin odcizených ve Vlastivědném muzeu ve V. n. J. a malované skříně a dalších věcí odcizených J. J. v chalupě čp. v B. u S. P., čímž měl spolu s dalším jednáním spáchat pomoc k tr. činu krádeže podle §247 odst. 1b, 2 a §10 odst. 1c) tr. zákona.“
Shora uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti k náhradě škody stran obviněného P. S.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění I. H. a P. S., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 10 To 575/2004, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl dne 22. 2. 2005 právní moci [§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (i proti rozsudku Okresního soudu v Semilech) podal obviněný I. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení, v odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku poukázal na rozdíl mezi tím, za co byl žalován, a tím, za co byl odsouzen. Podle bodu 29) obžaloby byl stíhán za to, že po vzájemné dohodě s dalšími spoluobviněnými, především s V. H. a O. L., poskytl pomoc ke spáchání trestné činnosti spáchané dalšími čtyřmi obviněnými, která je popsána pod body 8), 9) a 13) obžaloby, což je odlišné od skutku, za který byl nakonec odsouzen (viz shora). Zdůraznil, že v průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že se skutek popsaný v obžalobě stal, a z tohoto důvodu byl také podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby. Nakonec byl odsouzen za zbývající skutek, totiž že na sebe převedl obraz „Rybáři u jezera“ odcizený v muzeu v L. v hodnotě 300.000,- Kč, přičemž věděl, že se může jednat o věc pocházející z trestné činnosti s tím, že uvedený obraz zpeněží prodejem. V souvislosti s tímto skutkem dovolatel namítl, že soud nevzal v úvahu jeho původní výpověď z přípravného řízení, kdy rozhodně popřel trestnou činnost kladenou mu za vinu v plném rozsahu, popřel rovněž jakýkoliv podíl na trestné činnosti související s obrazem „Rybáři u jezera“ a popsal i své jednání s obviněným V. H., jemuž sdělil, že se prodejem obrazů nezabývá, že tomu nerozumí. Popřel také, že by obraz schovával před Policií ČR, naopak jej dobrovolně vydal s komentářem výše uvedeným. Závěr, že mohl vědět o tom, že obraz je kradený, je podle něho prostou spekulací vycházející z toho, že předmětem šetření Policie ČR byla rozsáhlá trestná činnost spoluobviněných H., L., L. a S. Uvedl přitom, že jeho podíl na trestné činnosti těchto osob nebyl prokázán a tudíž na něho nelze pohlížet jako na pomocníka v trestné činnosti, spolupachatele nebo spolupodílníka. Ohradil se i proti formulaci, podle níž „na sebe převedl“ obraz „Rybáři u jezera“ s tím, že z výpovědi spoluobviněného H. ze dne 3. 2. 2004 jednoznačně vyplývá, že měl (dovolatel) za úkol provést ocenění obrazu, a dále, že se (dovolatel) ptal na původ obrazu. Zdůraznil pak, že on sám obraz od spoluobviněných nepřevzal, naopak bylo prokázáno, že obraz spoluobvinění sami umístili do jeho garáže, přičemž nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že pokud obraz schoval po koberec, učinil to pouze z toho důvodu, aby nedošlo k jeho odcizení. V návaznosti na argumentaci obou soudů týkající se trestního příkazu ze dne 11. 4. 2003, kterým byl odsouzen k peněžitému trestu ve výši 30.000,- Kč, uvedl, že je nutné přihlédnout k tomu, že se jedná o skutky z roku 1999 a ze září 2002 s tím, že před tímto odsouzením se na něho hledělo jako na bezúhonného občana. Vyslovil pak názor, že „jeho neštěstím byla skutečnost, že jeho případ byl zahrnut do rozsáhlé trestné činnosti ostatních spoluobžalovaných a nakonec byl uznán vinným snad jenom proto, aby byla pokryta vazba, ve které se po delší dobu nacházel.“ V návaznosti na výše uvedené dovolatel vyjádřil přesvědčení, že tak, jak byl zproštěn pro skutek popsaný pod bodem 29) obžaloby, měl být zproštěn obžaloby i pro skutek, jímž byl nakonec rozsudkem nalézacího soudu ve spojení s usnesením odvolacího soudu uznán vinným, neboť „mu nebylo prokázáno, že by v jeho jednání bylo možno spatřovat pomoc k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. c) k §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. – jak je uvedeno v obžalobě, ale ani trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. zák. – jak je uvedeno v odsuzujících rozhodnutích soudu I. a II. stupně.“, čímž jsou dány podmínky dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy skutek, který je mu kladen za vinu nesprávně právně posoudily. Dovolatel ještě uvedl, že splňuje podmínky k podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §331 a násl. tr. ř. Vyslovil pak požadavek, aby byl spis neprodleně předložen Nejvyššímu soudu České republiky („dále jen „Nejvyšší soud“) s tím, aby bylo rozhodnuto o návrhu na přerušení nebo odložení výkonu trestu do doby, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, event. do doby, než bude rozhodnuto o jeho žádosti o podmíněné propuštění výkonu trestu odnětí svobody.
V doplňku dovolání dovolatel zdůraznil, že obžalobou bylo obžalováno pět osob pro 29 skutků, z nichž pouze jeden skutek, a to skutek popsaný po bodem 29), se týkal jeho osoby. Předmětný skutek je v obžalobě popsán tak, že obviněný I. H. poskytl pomoc ke spáchání trestné činnosti obviněným V. H., O. L., O. L. a P. S. s tím, že skutky jsou podrobně popsány pod body 8), 9) a 13) obžaloby. Okresní soud v Semilech však dovolatele uznal vinným pouze pro skutek týkající se obrazu „Rybáři u Jezera“. Podle dovolatele se tak stalo na základě nesprávného hodnocení provedených důkazů. Vyšetřováním totiž nebylo prokázáno, že by (dovolatel) poskytoval spoluobviněným jakoukoliv pomoc, zejména mu nebylo prokázáno, že by na sebe převedl obraz „Rybáři u Jezera“ odcizený v Muzeu v L., ani že by věděl o tom, že se jedná o obraz odcizený. Navíc bylo podle jeho názoru bezpečně zjištěno, že spoluobvinění nechali obraz v jeho bytě v době jeho nepřítomnosti.
Z popsaných důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud jako soud dovolací napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2005 i rozhodnutí Okresního soudu v Semilech ze dne 11. 10. 2004 zrušil a vrátil věc Okresnímu soudu v Semilech k novému rozhodnutí s tím, aby na základě provedených důkazů byl dovolatel zproštěn obžaloby i pro skutek uvedený pod bodem 29) obžaloby, když byl zproštěn ze všech ostatních skutků, které mu byly kladeny za vinu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně shrnula podstatu dovolacích námitek, konstatovala, že takto uplatněnou dovolací argumentaci ohledně otázky subjektivního vztahu dovolatele k možnému původu věci jako pocházející z trestného činu nelze považovat za kvalifikovanou, protože se obviněný primárně domáhá změny skutkových zjištění soudů. Jak je patrno z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, byla této stěžejní otázce dovolatelovy trestní odpovědnosti věnována náležitá pozornost. Je třeba konstatovat, že prvostupňový soud zjištění, že obviněný přinejmenším v eventuálním úmyslu na sebe převedl věc pocházející z trestné činnosti, velmi pečlivě a s přihlédnutím ke všem, nejen obhajobou uplatněným námitkám vyhodnotil. V kritické době byl obviněný již trestně stíhán pro jednání kvalifikované podle §252 tr. zák., kterým na sebe převedl starožitné předměty pocházející z trestné činnosti spoluobviněného O. L. Nejpozději v této souvislosti, jako podílník z nedbalosti k trestnému činu krádeže, se obviněný již v dubnu roku 2003 dozvěděl, že spoluobviněný O. L. je zloděj a starožitnosti, se kterými obchoduje, jsou kradené. Soud neuvěřil obhajobě obviněného, že i tentokrát byl přesvědčen o tom, že cenný obraz, který mu jmenovaný spoluobviněný postavil do garáže, pochází z dědictví. V této souvislosti hodnotil další manipulaci obviněného s obrazem, jeho ukrytí pod kobercem, jako neadekvátní nakládání s věcí, o jejímž řádném původu by neměl pochybnosti. Z provedených odposlechů telefonních hovorů soud zjistil, že dovolatel obraz převzal ke zprostředkování jeho prodeje. Státní zástupkyně v návaznosti na to zdůraznila, že mezi skutkovou větou výroku o vině a podanou obžalobou neexistuje rozpor. Soud toliko vypustil z popisu skutku v obžalobě neprokázanou okolnost, že obviněný prodej kradených starožitností přislíbil spoluobviněným již před činem. Znovu pak uvedla, že dovolací argumentace svou povahou neodpovídá požadavku na kvalifikovaný způsob odůvodnění použitého dovolacího důvodu, jestliže je vybudována výhradně na zpochybnění rozhodných skutkových okolností a na tomto základě si klade otázku, zda vůbec bylo prokázáno, že dovolatel mohl mít pochybnost o původu věci, kterou na sebe převedl. Takový způsob odůvodnění dovolání neodpovídá ani žádnému dalšímu ze zákonných dovolacích důvodů ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného I. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež se patří podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný I. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní hodnotící závěry o skutkovém stavu věci. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové námitky - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
V daných souvislostech lze poznamenat, že soudy se zabývaly skutkovými otázkami rozhodnými pro posouzení věci a své hodnotící úvahy vyložily ve svých rozhodnutích způsobem neodporujícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Nelze přitom konstatovat, že by mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a jejich právním posouzením existoval extrémní nesoulad. K tomu je na místě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, potvrzených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jinými slovy řečeno, z charakteru argumentace dovolatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky se nesou v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze, což platí i pro tvrzený nesoulad mezi popisem skutku v obžalobě a v odsuzujícím rozhodnutí.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud přerušil nebo odložil výkon trestu, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý