ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1258.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1258/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2005 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 23/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 T 21/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 6 T 21/2003 byl obviněný P. G. uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 12. 5. 2002 kolem 22.00 hodin na ulici v O. – M. H. ve stavu těžké opilosti řídil osobní automobil typu Audi, v důsledku čehož řízení vozidla vůbec neovládal, při plynulé jízdě, nepřiměřené a nedovolené rychlosti jízdy kolem 82 km/hod. najel na vyvýšený nástupní ostrůvek tramvajové zastávky „Dům kultury“, následně projel pravou částí vozovky na vyvýšený chodník, kde narazil do sloupu veřejného osvětlení, vozidlo zcela zdemoloval, přičemž spolujezdec R. F. utrpěl pohmoždění měkkých tkání hrudníku, podvrtnutí přechodu bederní a sakrální páteře, což si vyžádalo hospitalizaci do 15. 5. 2002 a léčení po dobu trvání asi 14 dnů, spolujezdec V. P. utrpěl tržnou ránu pod levým kolenním kloubem zasahující až k pouzdru kloubu, oděrky kůže na levém rameni, na obou předloktích, nad oběma hřebeny kostí kyčelních na levém koleni, což si vyžádalo léčení v trvání 3 týdnů, další spolujezdec J. D. utrpěl otřes mozku, podvrtnutí hlezenního kloubu vlevo, tržnou ránu na palci levé ruky, krevní podlitinu pod vnitřním kotníkem levé dolní končetiny a drobnou ránu v levé spánkové krajině, což si vyžádalo hospitalizaci do 15. 5. 2002 a léčení po dobu trvání asi 3 týdnů, přičemž řidič P. G. měl nejméně 2,16 ‰ alkoholu v krvi, čímž předmětné vozidlo zdemoloval a způsobil tak jeho majitelce X. G. škodu ve výši 646.100,- Kč.“
Za to byl odsouzen podle §201 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a šesti měsíců. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit V. z. p., O. p. O., způsobenou škodu ve výši 10.868,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené pojišťovny V. z. p. a R. b. p. v O., Z. z. p. odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný P. G., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 6 To 23/2005, z podnětu uvedeného odvolání napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného P. G. uznal vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., spáchaného tím, že „dne 12. 5. 2002 kolem 22.00 hodin na ulici v O. – M. H. ve stavu těžké opilosti řídil osobní automobil typu Audi, v důsledku čehož řízení vozidla vůbec neovládal, při plynulé jízdě, nepřiměřené a nedovolené rychlosti jízdy kolem 82 km/hod. najel na vyvýšený nástupní ostrůvek tramvajové zastávky „Dům kultury“, následně projel pravou částí vozovky na vyvýšený chodník, kde narazil do sloupu veřejného osvětlení, vozidlo zcela zdemoloval, přičemž spolujezdec R. F. utrpěl pohmoždění měkkých tkání hrudníku, podvrtnutí přechodu bederní a sakrální páteře, což si vyžádalo hospitalizaci do 15. 5. 2002 a léčení po dobu trvání asi 14 dnů, spolujezdec V. P. utrpěl tržnou ránu pod levým kolenním kloubem zasahující až k pouzdru kloubu, oděrky kůže na levém rameni na obou předloktích, nad oběma hřebeny kostí kyčelních na levém koleni, což si vyžádalo léčení v trvání nejméně 7 dnů, další spolujezdec J. D. utrpěl otřes mozku, podvrtnutí hlezenního kloubu vlevo, tržnou ránu na palci levé ruky, krevní podlitinu pod vnitřním kotníkem levé dolní končetiny a drobnou ránu v levé spánkové krajině, což si vyžádalo hospitalizaci do 15. 5. 2002 a léčení po dobu trvání asi 3 týdnů, přičemž řidič P. G. měl nejméně 2,16 ‰ alkoholu v krvi, čímž předmětné vozidlo zdemoloval.“ Za to jej podle §201 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále uložil povinnost nahradit V. z. p., O. p. O., škodu ve výši 10.868,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené pojišťovny V. z. p. a R. b. p. v O., Z. z. p. s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný P. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Poté, co stručně zrekapituloval napadené rozhodnutí, uvedl, že s ohledem na totožnou právní kvalifikaci podle §201 písm. d) tr. zák., kterou zvolil i soud prvního stupně, polemizuje i se závěry tohoto soudu. Vyjádřil přesvědčení, že „z provedeného dokazování vyplývá, že nebyla naplněna skutková podstata trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák., tedy že soud provedl nesprávné posouzení skutku“. Pokud měl naplnit skutkovou podstatu uvedeného trestného činu, je nutné aby došlo ke způsobení újmy na zdraví, přičemž se jedná o stejný znak skutkové podstaty jako např. u trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. Poté vyložil znak ublížení na zdraví s tím, že se musí jednat o takovou tělesnou poruchu funkcí, která znesnadňuje poškozenému výkon obvyklých činností, tzn. má vliv na obvyklý způsob života a není přechodného rázu, podle praxe nejméně po dobu 7 dnů. Připomněl, že při autonehodě došlo ke zranění tří osob, a to R. F., V. P. a J. D., kteří byli vyslechnuti v rámci přípravného řízení a u hlavního líčení. Současně zrekapituloval jejich výpovědi týkající se jejich zdravotního stavu, které pak následně konfrontoval se závěry znaleckého posudku MUDr. I. D., znalce z oboru zdravotnictví, který jako dobu léčení uvedl vždy dobu dostatečně dlouhou ke zhojení zranění, tj. dobu podstatně delší, než po kterou jednotliví poškození podle svých výpovědí pociťovali subjektivní potíže. Vzhledem k tomu, že nalézací soud převzal do skutkové věty rozsudku dobu léčení stanovenou znalcem, bylo jednou z odvolacích námitek, že závěry znaleckého posudku ohledně doby léčení nekorespondují s tím, co vypovídali poškození, přičemž doba léčení stanovená znalcem se jeví jako neúměrně dlouhá. Z tohoto důvodu byl znalec vyslechnut odvolacím soudem při veřejném zasedání, přičemž uvedl, že ani doba pracovní neschopnosti, ani udávané subjektivní potíže nemohou znalce ovlivnit v závěru a kategorizaci poranění poškozeného a právě z tohoto důvodu je zaveden termín průměrné doby léčení, která vyjadřuje obvyklou dobu, po kterou dotyčná osoba cítí poranění jako určité omezení v běžném způsobu života, čímž se v praxi zamezuje zveličování, či naopak zlehčování potíží poškozených. V souvislosti s výpovědí znalce odvolací soud změnil znění skutkové věty ve vztahu k poškozenému P., kdy zkrátil dobu léčby na nejméně sedm dní. U ostatních poškozených však, stejně jako soud prvního stupně, vycházel ze znaleckého posudku a bez ohledu na jejich výpovědi ponechal dobu léčby tak, jak ji stanovil znalec. K tomu dovolatel dodal, že podle znalce by se tržná rána pod levým kolenem poškozeného P. nezhojila do sedmi dnů, ale nejméně v době sedmi až deseti dnů. V případě poškozeného D. znalec konstatoval jako nejzávažnější poranění otřes mozku, kdy se průměrná doba léčení pohybuje vždy kolem tří týdnů. Z tohoto důvodu pak byla soudem zvolena právní kvalifikace předmětného skutku jako trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. d) tr. zák. K tomu dovolatel poznamenal, že si je vědom toho, že dovolací soud není oprávněn hodnotit jednotlivé důkazy, současně však namítl, že nalézací soud, stejně tak jako odvolací soud, podle jeho názoru „pokládají znalecký posudek za jakýsi super důkaz, který je nadřazen nad důkazy ostatní v této věci výpovědi svědků – poškozených. Právě z něho totiž vycházejí při otázce viny a neberou zřetel k výpovědi zmíněných poškozených.“
Uvedený postup (závěr) soudů dovolatel označil za nesprávný, neboť posuzování každého případu by mělo být komplexní a přísně individuální. V této souvislosti zdůraznil, že všichni poškození jsou mladí, fyzicky zdatní muži, a není tudíž důvod, proč by nemohli pociťovat vzniklá zranění či jejich následky v míře, kterou sami uvedli. V návaznosti na výše uvedené pak vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na výpovědi poškozených vyplývá, že intenzita jejich zranění, resp. porucha zdraví nebyla takového charakteru, aby se jednalo o ublížení na zdraví. Pokud soud vycházel ze znaleckého posudku, který uvádí opačné závěry, měl vzhledem k uvedeným rozporům postupovat podle zásady v pochybnostech ve prospěch obviněného. V této souvislosti dovolatel poukázal na to, že právní postavení poškozeného je založeno na jeho procesní iniciativě. Jestliže tedy poškození v dané trestní věci vypovídali v tom smyslu, že utrpěná zranění nepovažují za závažná a po krátké době (po třech až pěti dnech) se cítili být zcela zdrávi, je nutné vzít jejich výpovědi v potaz a učinit závěr, že se jednalo pouze o přechodnou krátkodobou poruchu zdraví nepřesahující sedm dnů, což je podle praxe doba, kdy se nejedná o ublížení na zdraví. Dovolatel pak uzavřel, že v daném případě nebyla naplněna skutková podstata trestného činu podle §201 písm. d) tr. zák., neboť nedošlo ke způsobení újmy na zdraví. Dodal, že je mu známa konstantní judikatura, kdy soud učiní závěr ohledně povahy ublížení na zdraví na základě lékařského nálezu nebo posudku, kdy není směrodatné, jak se poškozený zdravotně cítil. Podle jeho názoru se však v předmětné věci o takový případ nejedná a nejedná se ani o otázku hodnocení důkazů, tj. zda soud přihlížel pouze ke znaleckému posudku či vzal v potaz i výpovědi poškozených. Závěr soudu o jeho vině vychází podle jeho slov z „jakéhosi principu průměrnosti či obvyklosti“ poškozené osoby, jejího zdravotního stavu, povahy zranění a doby léčby tohoto zranění, aniž by vzal zřetel na individualitu poškozeného. Závěry znalce vycházejí z lékařských norem, které však nejsou z pohledu trestního práva závazné.
Vzhledem k výše uvedenému dovolatel navrhl, aby „Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, č. j. 4 To 145/2004, rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2004, č. j. 6 T 21/2003, a dále aby věc přikázal Okresnímu soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zmínila závěry soudů obou stupňů i námitky dovolatele uvedla, že ze základních obecných hledisek lze dovolání označit za přípustné. Zdůraznila, že obdobnou argumentací dovolatele se zabýval již odvolací soud, který zcela odkázal na znalecký posudek, když znalec v rámci výslechu u veřejného zasedání potvrdil, že doba léčení uvedených zranění u poškozených jednoznačně přesáhla dobu citelného omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší sedmi dnů. S ohledem na dostupný spisový materiál pak konstatovala, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Za popsané situace státní zástupkyně dovodila, že dovolání obviněného P. G. je zjevně neopodstatněné, a navrhla proto, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a učinil tak za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný P. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však dovolací námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel, byť deklaruje vědomost o tom, že dovolací soud není oprávněn hodnotit provedené důkazy, soudům vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů a v souvislosti s tím nesprávné skutkové závěry, a to ohledně zranění shora jmenovaných poškozených (zvláště pokud jde o dobu jejich léčení). Současně v tomto směru prosazuje vlastní hodnotící úvahy a závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně - na základě těchto skutkových námitek a vlastních závěrů o skutkovém stavu věci - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
V daných souvislostech je přitom na místě poznamenat, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není rozpor. K tomu lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá de facto správnost relevantních skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (zčásti na základě závěrů nalézacího soudu). Je tak zřejmé, že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto (vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. října 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý