ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1312.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1312/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2005 o dovolání, které podal obviněný J. A., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 To 38/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 42 T 3/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 42 T 3/2005, byl obviněný J. A. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 28. 12. 1999 v P, u U., v sídle společnosti S. B. s. r. o., jako jednatel a jediný společník této společnosti uzavřel s jednatelem uzbekistánské společnosti C. K., s. r. o., se sídlem T. M. G. č., B. M. K., smlouvu o dodání zařízení pivovaru do U., přičemž na základě této smlouvy postupně převzal od společnosti C. K., s. r. o., zálohu ve výši 141.000,- USD tak, že nejprve dne 12. 10. 1999 převzal zálohu ve výši 15.000,- USD, dne 20. 11. 1999 zálohu 28.000,- USD, přičemž tyto finanční prostředky převzal v hotovosti od ing. J. P., k tomuto zplnomocněného společností C. K., s. r. o., následně mu byly zaslány další finanční prostředky společnosti C. K., s. r. o., prostřednictvím zahraničních bank na účet společnosti S. B., s. r. o., č. vedený u Č. a. s., P., a to dne 25. 11. 1999 částka 75.000,- USD, dne 4. 4. 2000 částka 13.000,- USD a dne 12. 4. 2000 částka 10.000,- USD, celkem tedy převzal 141.000,- USD v časové hodnotě 5.020.931,- Kč, přičemž zařízení k založení pivovaru nedodal, smlouvu uzavíral s úmyslem nedostát svým závazkům ze smlouvy vyplývajícím, peníze použil pro svou potřebu, krátce poté, co peníze obdržel, odešel dlouhodobě do zahraničí, neuvedl novou adresu a do současné doby poškozené společnosti ničeho nevrátil.“
Za to byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti C. K., s. r. o., částku ve výši 141.000 USD. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla tato poškozená společnost odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. A., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 To 38/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného J. A. uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť jmenovaný „dne 28. prosince 1999 uzavřel s úmyslem nesplnit závazky ze smlouvy vyplývající a neoprávněně se obohatit v P., U U., v sídle společnosti S. B. s. r. o., jako jednatel a jediný společník této společnosti s jednatelem u.společnosti C. K., s. r. o., se sídlem T. M. G. č. B. M. K. smlouvu o dodání zařízení pivovaru do U. a postupně vylákal od této společnosti zálohu ve výši 141 000 USD tak, že 12. října 1999 převzal v hotovosti od Ing. J. P., k tomuto zplnomocněného společností C. K., 15 000 USD, 20. listopadu 1999 Ing. J. P. zprostředkoval předání 28 000 USD a následně mu byly další finanční prostředky zaslány společností C. K. prostřednictvím zahraničních bank na účet společnosti S. B. č. vedený u Č., a. s. P., a to 25. listopadu 1999 75 000 USD, 4. dubna 2000 13 000 USD a 12. dubna 2000 10 000 USD, což podle platných kurzů činí v úhrnu 5 020 931,- Kč, zařízení k pivovaru nedodal, peníze použil pro svou potřebu a krátce poté odešel dlouhodobě do zahraničí, kde se zdržoval na neznámé adrese.“
Za to jej odsoudil podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti C. K., s. r. o., na náhradě škody částku 141.000 USD. Podle §229 odst. 2 tr. ř. tuto poškozenou společnost odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V prvé řadě vyjádřil výhrady vůči výroku o náhradě škody. Zdůraznil, že ve spise není žádný doklad prokazující právní subjektivitu společnosti C. K., s. r. o., není ani zřejmé, kdo je oprávněn za tuto společnost jednat. Pochybnosti o existenci poškozeného jako právnické osoby posiluje fakt, že na některých listinách je C. K. označována jako s. r. o., na některých bez tohoto dodatku. Generální plná moc ze dne 12. 6. 2000 udělená údajnému zmocněnci poškozeného i J. P. je udělena B. M. K. jako fyzickou osobou, nikoliv společností C. K., s. r. o. V daném případě jsou tak důvodné pochybnosti o tom, zda poškozený jako subjekt existuje, popř. v jaké právní formě. Z toho dovolatel dovodil, že pak je poškozený chybně označen a výrok o náhradě škody ve prospěch neexistujícího subjektu je zjevně nesprávný. Dále dovolatel namítl, že poškozený se k trestnímu řízení řádně nepřipojil s nárokem na náhradu škody, neboť z návrhu na náhradu škody není patrno, z jakého důvodu má obviněný uhradit požadované částky, a o jeho nároku tak nemohlo být rozhodováno. Poškozený také uplatnil svůj nárok na náhradu škody po lhůtě uvedené v §43 odst. 3 tr. ř., navíc prostřednictvím neoprávněné osoby, neboť ve spise není doklad opravňující Ing. J. P. k jednání za společnosti C. K., s. r. o. Pokud vrchní soud argumentuje přípisem na č. l. 49, pak tento přípis není, jak dovolatel zdůraznil, žádnou plnou mocí, pouze hovoří o tom, že Ing. J. P. byla udělena generální plná moc k zastupování společnosti C. K., žádná taková plná moc však do spisu založena nebyla. Dovolatel ještě poznamenal, že Ing. J. P. byl současně pověřen k zastupování společnosti S. B. s. r. o. a v daném případě tak byl v evidentním konfliktu zájmů, neboť zastupoval obě strany a od obou patrně inkasoval provizi. Jestliže tedy dovolatel v řízení uváděl, že dotyčnému předal částku 7.000 USD jako provizi, má jeho tvrzení oporu ve spise. Dovolatel rovněž vyložil podstatu adhézního řízení, přičemž mimo jiné uvedl, že nároky na dokazování v adhézním řízení musí být stejné jako v řízení civilním, což dal do souvislosti s ustanovením §229 odst. 1 tr. ř. Konstatoval, že trestní právo neslouží k vymáhání dluhů a standardním prostředkem v tomto případě je žaloba o zaplacení, kterou však poškozený nepodal. Podle jeho přesvědčení je naprosto nepředstavitelné, že by civilní soud na základě „takových pochybných dokumentů“ případné žalobě na zaplacení vyhověl. Nelze tedy podle jeho slov obcházet žalobu o zaplacení a s tím spojené důkazní břemeno tím, že obchodní spor se bude řešit podáním trestního oznámení. V souvislosti s tím odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 469/02.
V další části dovolání rozvedl dovolatel výhrady vůči výroku o vině. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 4/04 předeslal, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v judikatuře Nejvyššího soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“) je příliš restriktivní a zjevně neobstojí v konfrontaci s požadavky ochrany základních práv a svobod. Dále uvedl s odkazem na nález Ústavního soudu IV. 565/02, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné a výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by měl tuto skutečnost zohledňovat. Každé skutkové zjištění má totiž bezpochyby vliv na právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na stupni zjištění skutkového stavu případu. Nelze proto jednoznačně předřadit skutková zjištění jejich právnímu posouzení. I vadné zjištění skutkového stavu je eo ipso z pohledu práva hmotného i důvodem pro nesprávné právní posouzení, aniž by bylo možno tyto dvě roviny procesní činnosti vždy striktně oddělit. V návaznosti na to dovolatel zdůraznil, že v důsledku vadně a neúplně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Uvedl pak, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by uzavřel dne 28. 12. 1999 v sídle společnosti S. B., s. r. o., s jednatelem společnosti C. K., s. r. o., B. M. K. smlouvu o dodání zařízení pivovaru, jak se uvádí ve skutkové větě rozsudku, přičemž vyložil, na základě jakých skutečností tento závěr činí, a zdůraznil, že B. M. K. nebyl v této věci vůbec slyšen. Je proto otázkou, zda vůbec a popř. za jakých podmínek a mezi jakými subjekty byla tato smlouva nakonec uzavřena, což bez výslechu B. M. K. nelze zodpovědět. Výhrady vyjádřil také vůči zjištěné výši škody, přičemž konstatoval, že z dokladů obsažených ve spise nevyplývá, že by prostředky zaplacené na účet společnosti S. B. byly prostředky společnosti C. K., s. r. o., a že byly zaplaceny v souvislosti s výše uvedenou transakcí. Bez dalšího dokazování nelze vycházet z toho, že se jednalo o prostředky patřící poškozenému, které zaplatil v souvislosti s dodávkou pivovaru. Uvedl rovněž, že ve spise není založen jediný doklad prokazující zaplacení dalších částek, které jsou mu kladeny za vinu. Zpochybnil přitom, že by k předání těchto částek došlo, a dovodil, že v daném případě je stejně pravděpodobné, že Ing. J. P. svěřené prostředky zpronevěřil a nyní se snaží svalit vinu na něho. Z tohoto důvodu označil výpověď jmenovaného za nevěrohodnou s tím, že pouze na základě této výpovědi nelze rozhodnout o jeho (dovolatelově) vině.
S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Zejména podrobně vyložil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovodil, že i Ústavní soud akcentuje, že cestou dovolání nelze napadat skutková zjištění soudů, ale pouze to, zda tato zjištění naplňují znaky trestného činu, a že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudem a nikoliv jinému, tj. změněnému skutkovému stavu. V návaznosti na to konstatoval, že hmotně právní povahu uvedeného dovolacího důvodu nemohou naplňovat námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá výrok o náhradě škody z citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze (dovolatel totiž ve vztahu k tomuto výroku nenamítá nesprávné posouzení hmotně právních otázek občanského práva, ke kterému došlo v souvislosti s rozhodnutím adhézní povahy, nýbrž vznáší pochybnosti o právní subjektivitě poškozené společnosti C. K., dále zpochybňuje obsah návrhu na náhradu škody, jakož i to, zda tento návrh byl učiněn včas a osobou zplnomocněnou, a tvrdí, že v jeho případě nebylo možné rozhodnout podle ustanovení §228 odst. 2 tr. ř., tedy podle ustanovení trestního práva, jako práva „ultima ratio“), ale ani výhrady které směřují proti výroku o vině, protože obviněný v prvé řadě brojí proti údajně chybnému či neúplnému hodnocení důkazů a tak zpochybňuje skutkový stav, z něhož soud druhého stupně vycházel při svém rozhodování, a dovolacímu soudu dále předkládá k posouzení vlastní verzi průběhu skutkového děje (tvrdí, že pouze zprostředkovával předem dohodnuté podpisy obou stran na smlouvě o dodávce pivovarnického zařízení a na jiném místě svého dovolání vyslovuje podezření, že předmětné finanční prostředky zpronevěřil Ing. J. P.) a domáhá se provedení dalších důkazů. Podle názoru státního zástupce je tak zcela zřejmé, že dovolatel nenamítá rozpor mezi vykonanými skutkovými závěry a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nýbrž v rámci uplatněného dovolacího důvodu se nepřípustně domáhá zjištění jiného skutkového stavu a konstatování porušení procesních pravidel v adhézním řízení. Uplatněné dovolací námitky by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možno učinit závěr o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci, a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Za této situace státní zástupce konstatoval, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Přitom upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.) v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (viz ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky vůči výroku o vině směřují prakticky výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné skutkové závěry, přičemž v tomto směru prosazuje vlastní hodnotící názory. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Pouze obecně, aniž by rozvedl konkrétní hmotně právní úvahy a námitky, tvrdí, že v důsledku vadně a neúplně zjištěného skutkového stavu bylo nesprávně rozhodnuto o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
V daných souvislostech lze poznamenat, mezi skutkovými zjištěními, jež soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není nesoulad. K tomu lze dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Ve vztahu k výroku o vině je tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem (z podstatné části na základě skutkových zjištění soudu nalézacího), tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě (jinými slovy řečeno, jeho argumentace nemá hmotně právní charakter). Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Totéž platí pro námitky směřující vůči výroku o náhradě škody. Ani ty nemohou být pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovány. Mají totiž procesní charakter, neboť dovolatel nenamítá, jak výstižně uvedl státní zástupce, nesprávné posouzení hmotně právních otázek občanského práva, nýbrž zpochybňuje zjištění soudů o existenci poškozeného jako právnické osoby, namítá, že nárok na náhradu škody nemá potřebné obsahové náležitosti, nebyl uplatněn včas a prostřednictvím oprávněné osoby, a de facto i v souvislosti s předmětným výrokem napadá provedené dokazování, hodnocení důkazů soudy a skutková zjištění vyjádřená ve výroku o vině napadeného rozhodnutí (viz jeho názor, podle něhož je naprosto nepředstavitelné, že by civilní soud na základě „takových pochybných dokumentů“ případné žalobě na zaplacení vyhověl).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý