ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.14.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 14/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. února 2005 o dovolání, které podal obviněný V. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 75/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 16/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 50 T 16/2003, byl obviněný V. L. uznán vinným přípravou k trestnému činu vraždy podle §7 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. a) h) tr. zák., kterou podle rozsudku spáchal tím, že „v době nejméně od 27. 2. 2003 do 7. 3. 2003 během výkonu vazby ve V. v. B. v úmyslu mimo jiné odstranit svědky svědčící v jeho neprospěch ohledně jiné trestné činnosti, z níž byl obviněn a v úmyslu vyřešit své majetkové spory s ostatními jednateli společnosti S. s., spol. s r. o., se sídlem v B., jíž je rovněž jednatelem, požadoval za slíbenou odměnu minimálně 500 tis. Kč od L. Š., aby usmrtil jednatele uvedené společnosti J. D., jeho manželku M. D., případně i jejich syna, pokud bude usmrcení jeho rodičů přítomen, a dále .V. H., jeho družku E. K., a v úmyslu pomstít se své manželce za to, že ho opustila v důsledku jeho onemocnění, usmrtit tuto manželku L. K., za tímto účelem po svém propuštění z vazby počátkem dubna 2003 předal přítelkyni L. Š. – M. S. částku 20 tis. Kč k uhrazení nákladů spojených se zajištěním propuštění L. Š. z vazby, a poté mu již osobně při setkání v P. v době od 6. 5. 2003 do 17. 5. 2003 postupně předal celkem 70 tis. Kč k úhradě výdajů spojených s přípravou fyzické likvidace shora uvedených osob, a to včetně pořízení střelné zbraně s tlumičem, jíž měly být tyto osoby usmrceny, přičemž při setkání dne 5. 6. 2003 v P. s L. Š. a mužem, vystupujícím pod jménem H., jehož L. Š. představil jako osobu, která se bude na objednaných vraždách podílet, obžalovaný upřesnil podmínky realizace svého záměru usmrtit tyto osoby, k čemuž stanovil termín 1. 7. 2003, přičemž následně byl na základě předchozího trestního oznámení L. Š., který se o realizaci organizovaných násilných usmrcení poškozených ani nepokusil, zadržen policií.“
Za to byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na 13 a ½ roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 6210 IMEI se SIM kartou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný V. L., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 75/2004, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině podle §219 odst. 2 tr. zák. obviněného V. L. odsoudil k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 12-ti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu dále uložil trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu zn. Nokia 6210 IMEI se SIM kartou. Rozsudek soudu druhého stupně (a v souvislosti s ním v nedotčené části i rozsudek soudu prvního stupně) nabyl právní moci dne 4. 10. 2004 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný V. L. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve zrekapituloval podstatný obsah svého odvolání. Především uvedl, že nebylo nepochybně prokázáno, že by svůj úmysl prezentovaný při schůzce s policejním důstojníkem mínil vážně, neboť jednal podle předem daných instrukcí. Zpochybnil přitom výpověď svědka Š. týkající se (dovolatelovy) motivace k trestnému činu s tím, že tímto činem by on (dovolatel) sám nic nezískal a navíc by logicky upadl v podezření. Podle jeho přesvědčení byla celá schůzka ze strany Policie ČR předem pečlivě připravena a zorganizována tak, aby jej svědek Š. spolu s anonymně vystupujícím policejním důstojníkem dovedli k prohlášením, která jim umožnila získat usvědčující důkaz (nahrávku) proti němu. „Ani na okamžik celá schůzka nesměřovala ke skutečné přípravě vraždy, jednáním policie měla být vytvořena situace, která měla vytvořit jen reálné zdání takové situace.“ V souvislosti s tím zdůraznil, že tento důkaz, na němž soud prvního stupně zejména založil svůj závěr o vině, byl získán v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), která má podle čl. 10 Ústavy ČR jako mezinárodní smlouva přednost před zákonem a z tohoto důvodu je třeba jej považovat za procesně neúčinný. Stěžejní důkaz jeho viny (o vážnosti jeho úmyslu) tak byl podle jeho slov získán nezákonným způsobem, k čemuž dodal, že svědectvím svědků Š. a zvláště N. bylo porušeno jeho právo uvedené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a sice právo obviněného mlčet. Z toho pak v odvolání dovodil, že znaky přípravy nebyly prokázány. Své odvolací námitky zrekapituloval v tvrzení, podle něhož „nejenže nebyl prokázán vážný úmysl, nejenže stěžejní důkaz byl získán policií za použití lsti a vyprovokováním obviněného k výrokům, které se staly podkladem jeho odsouzení, ale skutek sám, jak je popsán ve výroku a v odůvodnění vzbuzuje pochybnosti o reálnosti úmyslu.“ V návaznosti na výše uvedené dovolatel Vrchnímu soudu v Olomouci vytknul, že se s jeho odvolacími námitkami dostatečně nevypořádal, když konstatoval, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přípravy, spočívající v organizování trestného činu, které v sobě zahrnuje i návod a pomoc k tomuto trestnému činu. Právě v tom se však Vrchní soud v Olomouci podle něho nedostatečně zabýval shora uvedenými argumenty. Uvedl, že organizátorství – vymyšlení plánu – předpokládá aspoň rámcové vymezení činnosti jednotlivých pachatelů, přičemž v daném případě žádný takový plán zjištěn nebyl. Uvedl, že ani z inkriminované nahrávky, která je považována za hlavní usvědčující důkaz, nelze jednotlivé detaily plánu zjistit. Z toho učinil závěr, že se ve skutečnosti o žádný plán nejedná ale jde o pouhý projev záměru. Zdůraznil přitom, že pro organizování trestného činu je zapotřebí dominantní účasti organizátora a v této souvislosti citoval rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 418/97, podle kterého: „Za organizátora spáchání trestného činu je ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. a) trestního zákona pokládán ten, kdo spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil. Za „zosnování“ trestného činu je považována činnost spočívající nejen v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ale i ve vypracování plánu jeho spáchání, vyhledávání osob, které by se na něm podílely, zajišťování jejich vzájemného styku, rozdělování úkolů těmto osobám před spácháním trestného činu apod. Za „řízení“ trestného činu jsou pak považovány úkony spočívající v usměrňování všech osob podílejících se na trestné činnosti, vydávání konkrétních pokynů těmto osobám apod. Všechny uvedené momenty pak naznačují, že organizátor spáchání trestného činu se na něm podílí dominantním způsobem.“ Z tohoto rozhodnutí pak dovolatel dovodil, že totéž – s přihlédnutím k tomu, že jde o vzdálenější stadium dokonání – platí i pro organizování trestného činu formou přípravy. V návaznosti na výše uvedené dovolatel soudům obou stupňů vytknul, že nevzaly v úvahu to, že po projevu svého záměru byl svědkem L. Š. ujišťován, že tento záměr je proveditelný, že jej provede právě jmenovaný svědek, který v zájmu důvěryhodnosti byl policií vybaven fotografiemi i podrobným návodem jak má ve vztahu k němu (dovolateli) vystupovat. Dle dovolatele tato manipulace vyvrcholila setkáním s policejním důstojníkem, který „cílenými výzvami obviněného směřoval k tomu, aby získal dostatečný důkazní materiál pro posouzení jeho jednání jako přípravy.“ V návaznosti na výše uvedené dovolatel namítl, že jeho jednání nebylo svobodné, a to nejen ve vztahu k získání důkazu, jímž bylo porušeno jeho právo mlčet (bez ohledu na to, že postup policie byl povolen soudem) ale i ve vztahu k realizaci vlastního záměru, neboť tento záměr, resp. jeho rozvíjení ze strany dovolatele bylo v rámci řízeného rozhovoru provokováno policejním důstojníkem. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu III. ÚS 597/99, podle kterého „….jednání fyzické nutno považovat za trestný čin, pakliže je za takové označeno zákonem (čl. 39 Listiny základní práv a svobod, č. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podmínky trestnosti jsou dány podmínkami trestní odpovědnosti, mezi něž patří i protiprávní jednání, následek kauzální nexus a zavinění. Je nepřípustným porušením čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy, pakliže jednání státu (v dané věci Policie) se stává součástí skutkového děje, celé posloupnosti úkonů, z nichž se trestní jednání skládá (např. provokace či iniciování trestného činu, jeho dokonání apod.). Jinými slovy nepřípustný je takový zásah státu do skutkového děje, jenž ve své komplexnosti tvoří trestný čin, resp. takový podíl státu na jednání osoby, jehož důsledkem je trestní kvalifikace tohoto jednání.“ Dovolatel pak vyjádřil přesvědčení, že právě tato situace nastala v posuzovaném případě, kdy z pouhého projevu záměru byl (dovolatel) svědkem L. Š., jako osobou spolupracující s policií, a posléze policejním důstojníkem doveden k projevu, který je považován za přípravu trestného činu vraždy. Nakonec dovolatel učinil závěr, že při náležitém zhodnocení všech shora uvedených okolností jeho jednání nenaplnilo znaky přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. k trestnému činu vraždy podle §219 odst. 2 písm. a), h) tr. zák., a tedy měl být obžaloby zproštěn.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 4 To 75/2004, zrušil a současně zrušil i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 50 T 16/2003, a sám ve věci rozhodl tak, že dovolatele zprostí obžaloby z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř. Současně dovolatel navrhl, aby dovolací soud postupoval v souladu s ustanovením §265o tr. ř. a přerušil výkon rozhodnutí.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co konstatovala, že předmětné dovolání lze označit z obecných hledisek za přípustné, ztotožnila se se závěrem soudů obou stupňů, že to rozhodně nebyla policie, kdo podnítil obviněného k tomu, aby zosnoval plán na zavraždění několika osob a naváděl svědka L. Š. k realizaci těchto vražd a poskytoval mu k tomu finanční prostředky. Rovněž s námitkou, že L. Š. byl agentem policie se soudy spolehlivě vypořádaly a obhajoba obviněného byla v tomto ohledu jednoznačně vyvrácena. V této souvislosti státní zástupkyně poukázala zejména na výpovědi svědků L. Š., M. S., J. S. a V. Z., ze kterých jsou zřejmé okolnosti, za jakých svědek L. Š. upozornil policii na trestné jednání obviněného a v jaké míře s touto posléze spolupracoval. Dodala, že argumentace obviněného, podle které jej policie měla přimět k přípravě zmíněných vražd, postrádá jakoukoliv logiku a je nepochybné, že vývoj skutkového děje byl určován pouze obviněným, nikoliv policií. Dále uvedla, že pokud policie poskytla svědku L. Š. fotografie potencionálních míst činu a následně na schůzku tohoto svědka s obviněným dne 5. 6. 2003 vyslala policistu, který se vydával za komplice svědka L. Š. a z této schůzky byl pořízen záznam s instrukcemi obviněného ohledně jím připravovaných vražd, tak takový postup není v rozporu se zákonem ani mezinárodními smlouvami, neboť cílem tohoto počínání nebylo ovlivnit průběh skutkového děje, nýbrž pouze spolehlivým způsobem ověřit skutečnosti uvedené jmenovaným svědkem. V této souvislosti zdůraznila, že právní řád použití takových konspirativních metod k odhalování trestné činnosti připouští. Dále uvedla, že argumentace obviněného, kterou se dovolává práva mlčet či nevypovídat, není vzhledem ke konkrétní situaci případná, neboť toto právo mu přísluší až v postavení obviněného nebo podezřelého, navíc za zákonem a mezinárodními smlouvami stanovených podmínek, které v daném případě nebyly dány. Za správný označila závěr soudu druhého stupně, že trestné jednání obviněného nebylo vyvoláno policejní provokací a skutkový děj, tak jak byl popsán v napadeném rozsudku nebyl podstatně ovlivněn či usměrněn činností policie, přičemž záznam schůzky ze dne 5. 6. 2003 včetně výpovědi policisty skrývajícího svou pravou totožnost, byly získány zákonným způsobem. V závěru svého vyjádření konstatovala, že skutková zjištění v daném případě nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněného. Navrhla proto, aby dovolací soud podané dovolání podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a současně vyjádřila souhlas s tím, aby toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný V. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně do oblasti dokazování a skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká především procesně vadné dokazování (nepřípustnost důkazu získaného, jak tvrdí, na základě policejní provokace) a v návaznosti na to nesprávné skutkové závěry (nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení jiných důležitých hmotně právních skutečností). Přitom prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci, která se odlišuje od skutkových zjištění soudu prvého stupně potvrzeného soudem odvolacím. Teprve sekundárně (v návaznosti na tyto námitky a výtky) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, z důvodu, že nebyly naplněny podmínky trestní odpovědnosti dovolatele.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu i z rozsudku soudu prvního stupně však vyplývá, že oba soudy v případě posuzovaného skutku vycházely po zhodnocení provedených důkazů právě z naznačených skutkových závěrů a na těch následně založily právní posouzení předmětného skutku.
Jako obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že se nemohl ztotožnit s názorem dovolatele, podle něhož se policejní orgány aktivně podílely na jeho trestné činnosti a vyprovokovaly ho k jednání, které bylo následně posouzeno jako příprava k trestnému činu vraždy. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že to byl právě dovolatel, kdo opakovaně kontaktoval svědka L. Š., předával mu informace o poškozených a poskytoval mu finanční prostředky k realizaci jím zamýšlené trestné činnosti ještě předtím, než tento svědek kontaktoval policii. K námitce dovolatele týkající se jednání policisty vystupujícího pod civilním jménem H. na schůzce dovolatele se svědkem L. Š. nutno odmítnout názor, že by průběh této schůzky, s ohledem na předchozí aktivní jednání dovolatele, nesl znaky mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem. I když jednání uvedeného policisty tvořilo jeden z dílčích elementů celkového průběhu události, nelze je pokládat za určující či podstatný prvek přípravy trestného činu. Pokud dovolatel v rozporu se zjištěným skutkovým stavem označuje jednání policie za policejní provokaci a v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99, tak v této souvislosti je třeba uvést, že citovaný nález spočívá na odlišných skutkových zjištěních a v posuzovaném případě tedy takový závěr učinit nelze.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad upravujících dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím. Dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Navrhl-li obviněný V. L. v rámci svého dovolání, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o tr. ř. a výkon rozhodnutí, nutno uvést, že nešlo o návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí v pravém slova smyslu. Takový návrh totiž může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak v posuzovaném případě neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro takové rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. února 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý