ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1458.2004.1
sp. zn. 6 Tdo 1458/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. března 2005 o dovolání, které podal obviněný A. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 4 To 18/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 17/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 21 T 17/2002, v řízení vedeném proti obviněným A. D. a A. T. byl obviněný A. D. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), d), e) tr. zák., dílem dokonaným, dílem nedokonaným, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „ač byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 3 T 177/2000 ze dne 23. 11. 2001 odsouzen mj. i pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou a půl roku,
1.dne 9. 2. 2002 kolem 21.00 hodin v B., N. D., okr. N. J., vnikl do rodinného domu, kde ke škodě majitele I. O. odcizil nejméně motorovou pilu zn. S. E. v hodnotě 2.850,- Kč, přičemž byl rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 3 T 177/2000 ze dne 23. 11. 2001 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 - 2 tr. zákona a další k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18-ti měsíců a byla mu stanovena zkušební doba do 23. 4. 2004,
2.dne 1. 4. 2002 kolem 23.00 hodin ve V. A. v pohostinství S., okr. N. J., vytrhl D. V. peněženku s částkou 4.500,- Kč, osobními doklady, z místa pak uprchl a způsobil tak D. V. škodu ve výši 4.650,- Kč,
3.dne 3. 4. 2002 v 00.05 hodin ve V. A., okr. N. J., pomocí sekery páčil dveře prodejny S. z. S. J., ze strany nákladové rampy, když předtím vyřadil hlavní jistič přívodu elektrického proudu, do objektu však nevnikl, neboť byl vyrušen a následně zadržen hlídkou Policie ČR OO B., přičemž poškozením dveří způsobil S. J. N. J. škodu ve výši nejméně 1.809,- Kč a v důsledku znehodnocení potravin v mrazícím pultě prodejny další škodu ve výši 1.547,20 Kč“.
Dále byl společně s obviněným A. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., který podle bodu 5. (výroku) rozsudku spáchali tím, že „dne 13. 6. 2002 kolem 22.30 hod. v B., okr. N. J., na O. ul. poté, co byl obviněný A. T. pro L. Z. sjednán k odvozu osobním automobilem z B. do N. J. a jako osobu invalidní odkázanou na pomoc jiných osob jej naložili i s invalidním vozíkem do osobního automobilu, v osobním automobilu tov. zn. V. L. Z. napadli tak, že A. T. jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje a za pomoci A. D. mu vytáhl z kapsy saka peněženku a z peněženky peněžní částku 1.000,- Kč a poté jej vyhodili z automobilu na silnici, přičemž mu napadením způsobili lehké zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně o délce 3 cm v oblasti čelní krajiny hlavy a kožní odřeninu na hřbetě pravé ruky“.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. D. odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §37a tr. zák. ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem. Současně byl podle §37a tr. zák. zrušen výrok o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 7. 2002, č. j. 4 T 101/2002-81, který nabyl právní moci dne 10. 9. 2002, jakož i všechna rozhodnutí, „která v důsledku citované změny pozbyla ve věci 4 T 101/2002 opodstatnění.“
Obviněný A. T. byl za uvedený trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., spáchaný tím, že „v průběhu měsíce února 2002 v L., okr. N. J., převzal od obžalovaného A. D. nejméně motorovou pilu zn. S. E., ač věděl, že uvedené věci obžalovaný D. odcizil ke škodě I. O. a motorovou pilu pak společně zcizili prostřednictvím zastavárny ve S.“, jímž byl citovaným rozsudkem rovněž uznán vinným, odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému A. D. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému I. O. částku 2.850,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený I. O. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným A. D. a A. T. uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozenému L. Z. částku 1.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený L. Z. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný A. D. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „v blíže nezjištěné době v lednu 2002 v B., okr. N. J., ze skladové plochy firmy W., s. r. o., na O. ul. postupně odcizil celkem 3,6 m3 surové dřevní kulatiny upravené na délku 1,2 m a způsobil tak obch. spol. W., s. r. o. se sídlem v B., škodu ve výši 3.074,- Kč\", čímž měl spáchat jeden dílčí útok trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Podle §226 písm. b) tr. ř. byl obviněný A. T. zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v tom, že „v průběhu měsíce ledna 2002 v L., okr. N. J., převzal od obžalovaného A. D. a společně s A. D. užíval k topení celkem 3,6 m3 dřevní kulatiny, ač věděl, že tato byla A. D. odcizena ke škodě obch. spol. W., s. r. o. se sídlem v B., čímž měl spáchat jeden dílčí útok trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný A. D. i obviněný A. T., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 4 To 18/2004, z podnětu odvolání obviněného A. D. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku učiněném podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák., a současně podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného A. D. pro výkon trestu do věznice dozorem. Jinak ponechal napadený rozsudek v části týkající se tohoto obviněného nezměněný.
Podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného A. T. zrušil napadený rozsudek v celé odsuzující části jeho se týkající a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že tohoto obviněného zprostil
„a) podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. Zt 715/2002 pro skutek v bodě ad 4) spočívající v tom, že v průběhu měsíce února 2002 v L., okr. N. J. převzal od obv. A. D. motorovou pilu zn. S. E. a potraviny, které společně konzumovali, ač věděl, že uvedené věci obv. A. D. odcizil ke škodě I. O. a motorovou pilu společně zcizili prostřednictvím zastavárny ve S., ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro něž je obžalovaný stíhán,
b)podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby Okresního státního zastupitelství v Novém Jičíně ze dne 5. 8. 2002, sp. zn. Zt 715/2002 pro skutek uvedený v bodě ad 5) spočívající v tom, že „dne 13. 6. 2002 kolem 22.30 hod. v B., okr. N. J. a na O. ul. poté, co byl obv. A. T. pro L. Z. sjednán k odvozu osobním automobilem z B. do N. J., jako osobu invalidní, odkázána na pomoc jiných osob jej naložili s invalidním vozíkem do osobního automobilu, v osobním automobilu zn. V., L. Z. napadli tak, že A. T. jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje a za pomocí A. D. mu vytáhl z kapsy saka peněženku a z peněženky peněžní částku 1.000,- Kč a poté jej vyhodili z automobilu na silnici, přičemž mu napadením způsobili lehké zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně o délce 3 cm v oblasti čelní krajiny hlavy a kožní odřeninu na hřbetě pravé ruky“, ve kterém byl obžalobou spatřován trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný“.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (a také rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně) podal obviněný A. D. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (konkrétně napadl výrok o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., výrok o trestu a výrok o náhradě škody vztahující se k poškozenému L. Z.).
Vyjádřil přesvědčení, že na jeho trestní věc lze plně aplikovat uvedené zákonné ustanovení, když rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále konstatoval, že podle závěru soudu prvého stupně jednal z hlediska formy zavinění jednak v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák., jednak v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Tento právní závěr označil za nesprávný. V souvislosti s tím poznamenal, že v odůvodnění rozsudku nalézací soud uvádí, že on (dovolatel) vedl základní útok na poškozeného a při tomto jednání byly poškozenému odcizeny po použití násilí peníze v hodnotě nejméně 1.000,- Kč, v rámci právního hodnocení však již formu zavinění blíže nerozvádí, pouze konstatuje, že tímto vědomým a chtěným jednáním oba obvinění naplnili po všech stránkách skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. K tomu dovolatel dodal, že výrok o vině nekoresponduje s jeho odůvodněním, přičemž citoval skutkovou větu rozvedenou v bodě 5. výroku rozsudku soudu prvého stupně, a zmínil také hodnotící úvahy tohoto soudu vedoucí k závěru o vině. Tyto závěry okresního soudu podle něho neodpovídají požadavkům stanoveným pro odůvodnění rozhodnutí v §125 odst. 1 tr. ř. Dále uvedl, že v důsledku jeho odvolání učinil odvolací soud jednoznačný závěr, že se (dovolatel) vytýkaného jednání dopustil. V návaznosti na to připomněl, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 tr. zák. se vyžaduje úmysl, přičemž požadovaná forma zavinění se musí vztahovat na všechny skutečnosti naplňující znaky skutkové podstaty. Podle jeho názoru však všechny provedené důkazy měly vést k jinému závěru o vině. Vytkl přitom nesprávnost právních závěrů o naplnění subjektivní stránky uvedeného trestného činu a s tím související nesprávnost závěrů o vině a trestu. Podle jeho přesvědčení je při skutkovém stavu, jak ho považují za prokázaný oba soudy, vyloučena jeho odpovědnost za úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Učiněná skutková zjištění měla podle jeho slov vést soudy k tomu, aby byl zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. přezkoumal napadená rozhodnutí, podle §265k odst. 1 tr. ř. tato rozhodnutí zrušil „ve výroku o vině, trestu a náhradě škody, ohledně skutku popsaného pod bodem 5) podrobně popsaného ve výroku rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 13. 8. 2003, sp. zn. 21 T 17/2002,“ a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Novém Jičíně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V samém závěru dovolání dovolatel navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu, případně, pokud by nebylo postupováno podle citovaného rozhodnutí, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil na potřebnou dobu výkon trestu uloženého rozhodnutími shora uvedenými.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Především uvedla, že dovolací argumentace obviněného směřuje k věcnému naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poté popsala skutkový základ, na němž učinil nalézací soud závěr o vině obviněného A. D. (a také obviněného A. T.) trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Dále zmínila a stručně vyložila skutkovou podstatu tohoto trestného činu a dovodila, že podle skutkových zjištění rozsudku okresního soudu nemohl obviněný A. D. naplnit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu a v tomto smyslu pojem společného jednání. Je tedy nutno posoudit, zda jeho jednání naplňuje další z definic společného jednání, a sice, že jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně. V těchto souvislostech státní zástupkyně připomněla judikaturu týkající se spolupachatelství k trestnému činu loupeže a konstatovala, že ačkoliv okolnosti jednání, kterým se obviněný A. D. na spáchání popsaného skutku podílel, nejsou v rozsudečném výroku blíže popsány, není takový závěr z hlediska právní formy účasti tohoto obviněného na trestném činu zcela nekonkrétní i s ohledem na zjištění z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu.
Dále státní zástupkyně uvedla, že odvolacím soudem byl obviněný A. T. pro předmětný skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn. Odvolací soud ve věci učinil jiná skutková zjištění, než shora popsaná, když z provedených důkazů neměl za bezpečně prokázané, že obviněný A. T. se jednání, popsaného v žalobním návrhu a v rozsudečném výroku soudu prvého stupně dopustil. Podle státní zástupkyně však skutečnost, že soud má za prokázané, že se skutek stal, neznamená, že jednání spolupachatelů, které teprve ve svém souhrnu naplňuje zákonné znaky některého trestného činu, za předpokladu, že jednomu ze spolupachatelů nebylo prokázáno, může být bez odpovídajících skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě přisouzeno v žalovaném rozsahu jako jednání prokázané druhému spoluobviněnému. V průběhu dokazování se mohou změnit okolnosti charakterizující žalovaný skutek, jehož totožnost však přesto zůstane zachována, v daném případě pokud zůstane shoda v následku při rozdílném jednání. Odvolací soud při formě spolupachatelství, jak byla koncipována v daném případě, nemohl podle státní zástupkyně rozdílná skutková zjištění vyjádřit toliko ve vztahu k jednomu spoluobviněnému a pominout takto vzniklou jinou alternativu jednání spoluobviněného, dovolatele, ve vztahu ke skutku, pro který byla podána obžaloba. V návaznosti na to státní zástupkyně konstatovala, že porušení procesního postupu předepsaného pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, a to bez ohledu na závažnost důsledků pro spravedlivé rozhodnutí věci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy), které v dané věci vedlo k posouzení jako trestného činu skutku, ohledně kterého soud učinil diametrálně rozdílná zjištění, je předpokladem pro meritorní přezkum (odkázala přitom na nález Ústavního soudu I. ÚS 55/04). Navrhla pak, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. 4 To 18/2004, a současně i všechna rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Upozornila přitom, že podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit rozhodnutí o zrušení napadeného rozhodnutí v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný A. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 str. 6). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená zejména v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však podstatná část uplatněných dovolacích námitek směřuje primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž de facto soudům vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména nesprávné skutkové závěry, přičemž prosazuje vlastní verzi rozhodných skutkových okolností. Teprve sekundárně (jako důsledek takto vytýkaných vad) dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
To je zřejmé i z názoru dovolatele, podle něhož měl být zproštěn obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř. tedy proto, že „nebylo prokázáno, že tento (v žalobním návrhu označený) skutek spáchal obžalovaný“.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., jehož důsledkem mělo být následné vadné hmotně právní posouzení věci. V tomto smyslu uplatnil dovolání na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí pro jeho výhradu, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
K tomu je třeba dodat, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z výše zmíněných důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že při skutkovém stavu, jak jej mají za prokázaný soudy obou stupňů, je vyloučena jeho trestní odpovědnost pro úmyslný trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Podle §234 odst. 1 tr. zák. se trestného činu loupeže dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Jedním ze znaků objektivní stránky tohoto trestného činu (jehož objektem je jednak osobní svoboda, jednak majetek) je použití násilí (fyzické síly) nebo pohrůžky bezprostředního násilí jakožto prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něj, jakož i z dalších okolností, dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není však podmínkou, aby napadený kladl odpor. Musí přitom jít o jednání směřující ke zmocnění se cizí věci, jímž se rozumí stav, kdy si pachatel chce zjednat možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci a musí předcházet jejímu zmocnění. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Ve vztahu k pachateli musí jít o věc cizí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Podle popisu skutku ve výroku rozsudku nalézacího soudu obviněný A. D. společně s obviněným A. T. „dne 13. 6. 2002 kolem 22.30 hod. v B., okr. N. J., na O. ul. poté, co byl obviněný A. T. pro L. Z. sjednán k odvozu osobním automobilem z B. do N. J. a jako osobu invalidní odkázanou na pomoc jiných osob jej naložili i s invalidním vozíkem do osobního automobilu, v osobním automobilu tov. zn. V., L. Z. napadli tak, že A. T. jej opakovaně udeřil pěstí do obličeje a za pomoci A. D. mu vytáhl z kapsy saka peněženku a z peněženky peněžní částku 1.000,- Kč a poté jej vyhodili z automobilu na silnici, přičemž mu napadením způsobili lehké zranění spočívající v tržně zhmožděné ráně o délce 3 cm v oblasti čelní krajiny hlavy a kožní odřeninu na hřbetě pravé ruky“.
Nutno připustit, že takto vyjádřený popis skutku vykazuje jistou nepřesnost, neboť uvádí, že oba obvinění napadli poškozeného, aniž by přesně rozvedl jednání obviněného A. D. Jedná se však o nedostatek popisu skutku, který nemá důsledek ve smyslu právně relevantní námitky dovolatele. Skutkový děj nalézací soud vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Byť se nevyvaroval nepřesnosti namítané v dovolání, je zřejmé, že na základě vyhodnocení důkazů, jež měl k dispozici a provedl, učinil závěr, že také obviněný A. D. poškozeného fyzicky napadl a odňal mu (právě za použití fyzického násilí) peníze. Konkrétně toto zjištění shrnul do závěru, že základní útok vedl obviněný A. D. a při tomto jednání byly odcizeny poškozenému po použití násilí peníze. V tomto smyslu tedy soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí konkretizoval skutková zjištění ohledně jednání obviněného A. D.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu pak vyplývá, že tento soud po řádném zhodnocení provedených důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.) dospěl k závěru o tom, že pouze obviněný A. D. fyzicky napadl poškozeného L. Z. a za použití tohoto násilí mu odcizil finanční hotovost. Tím zpřesnil skutková zjištění soudu nalézacího. Na místě je ovšem poznamenat, že závěry odvolacího soudu se vzhledem k výše uvedenému nedotkly podstaty zjištění nalézacího soudu ohledně jednání obviněného A. D. V tomto směru se odvolací soud se skutkovým závěrem soudu prvního stupně ztotožnil.
Takto zjištěnému skutkovému stavu věci odpovídá se zřetelem na výše rozvedená teoretická východiska použitá právní kvalifikace jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Je totiž zřejmé, že obviněný A. D. užil proti jinému násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z hlediska subjektivní stránky uvedené skutkové závěry odůvodňují závěr o úmyslném zavinění tohoto obviněného, a to zavinění ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Jiný závěr by musel být podložen zcela odlišnými skutkovými okolnostmi.
Stručně shrnuto, nepřesnost skutkové věty výroku rozsudku soudu prvního stupně neznamená, že by soudy obou stupňů skutková zjištění týkající se obviněného A. D. odpovídající uvedené právní kvalifikaci neučinily. Naopak z celkového kontextu jejich rozhodnutí dostatečně zřetelně vyplývá, jaké skutkové závěry ohledně jmenovaného obviněného po zhodnocení provedených důkazů (především v rozhodnutí odvolacího soudu je hodnotící postup přehledně a přesvědčivě vyjádřen) vykonaly. Mezi takto zjištěným skutkovým stavem věci a použitou právní kvalifikací není extrémní nesoulad.
K tomu je třeba zdůraznit, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Právně relevantní argumentaci podaného dovolání tedy nelze přiznat opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona podané dovolání odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby předseda senátu soudu prvního stupně předložil bez zbytečného odkladu spisy s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí Nejvyššímu soudu, je nutno konstatovat, že tento podnět předseda senátu soudu prvého stupně neakceptoval. Nejvyšší soud tudíž neměl podklad pro rozhodnutí ve smyslu ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. Učinil-li dále dovolatel návrh, aby (pro případ, že by předseda senátu soudu prvního stupně nevyhověl výše konkretizovanému návrhu) předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. odložil na potřebnou dobu výkon trestu uloženého mu rozhodnutími shora uvedenými, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který ovšem v posuzovaném případě, jak již zmíněno, takový návrh neučinil. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý