ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.148.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 148/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. února 2005 o dovolání obviněného M. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 To 235/2004-174, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 137/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 3. 2004, č. j. 2 T 137/2003-152, byl obviněný M. G. uznán vinným v bodě 1) výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., v bodě 2) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 3) trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., přičemž podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. okresní soud rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 To 235/2004-174, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Dovolání obviněný podal s odkazem na zákonný dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že odvolací soud v napadeném usnesení porušil zásadu volného hodnocení důkazů a rovněž toliko mechanicky vycházel ze závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně. Dokazování označil za neúplné a vytkl soudům, že odmítly provést klíčový důkaz výslechem svědka J. M. Pokud nebyly odvolacím soudem vzaty v úvahu veškeré jeho námitky, které uplatnil v odvolání, domnívá se, že byl zkrácen na svém právu řádně se hájit. Namítl, že soud prvního stupně nepostupoval podle zásady „v pochybnostech ve prospěch“. Výhrady v této souvislosti vznesl zejména k výpovědi svědka E. V. S ohledem na to, že je příbuzným J. M. a tento vyslechnut vůbec nebyl, pokládá výpověď E. V. za nevěrohodnou. Má za to, že v bodě 1) výroku o vině se nedopustil protiprávního jednání, upozornil na nedostatky v provedeném dokazování a dospěl k závěru, že výrok o jeho vině je předčasný. Pokud jde o bod 2) výroku o vině, je obviněný přesvědčen, že se jedná o typické občanskoprávní jednání. V žádném případě mu nebylo prokázáno nic, z čeho by se dalo usoudit, že by spáchal trestný čin. Zdůraznil, že výpovědi jednotlivých svědků si vzájemné odporují. Při důsledném respektování zásady „in dubio pro reo“ by soud nemohl jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Obviněný se neztotožnil ani s právní kvalifikací svého jednání pod bodem 3) výroku o vině. Tvrdí, že jeho jednání nedosahovalo ani intenzity přestupkového zákona, kdy jednoznačně mezi výpověďmi svědků K., S. a S. byly takové rozpory, které měly být posouzeny ve prospěch obviněného. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, „aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 5 To 235/2004, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného konstatoval, že obviněný na podporu svých tvrzení brojí proti způsobu, jakým nalézací soud a soud druhého stupně posoudily provedené důkazy, popř. proti neprovedení „klíčového“ důkazu, tj. výpovědí svědka M. Tyto konkrétní námitky jsou povahy výlučně procesně právní a nemají pro naplnění uplatněného dovolacího důvodu žádný význam. V bodech 1) a 2) výroku o vině jsou zcela zřetelně a nezpochybnitelně popsány všechny znaky skutkových podstat obou majetkových deliktů. K výhradě obviněného, že se jedná o vztah občanskoprávní povahy státní zástupce uvedl, že není vyloučeno (naopak, je to spíše běžné), aby chování účastníků občanskoprávních vztahů narušilo zájem chráněný trestním zákonem a tudíž současně naplnilo znaky zakládající trestný čin. Poukazuje-li obviněný v případě skutku pod bodem 3) výroku o vině na nedostatek společenské nebezpečnosti, podle státního zástupce z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 6 jednoznačně vyplývá, na podkladě jakých skutečností k tomuto závěru soud dospěl. Dodal zároveň, že neshledal, že by skutkové závěry soudu prvního stupně byly ve zjevném nesouladu s provedenými důkazy. Vzhledem k tomu, že podle názoru státního zástupce napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Současně udělil souhlas s tím, aby v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí Ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, v němž tento soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu).“
Jak vyplývá z dovolání obviněného, byť uplatněný dovolací důvod spatřuje v tom, že nebyly naplněny zákonné znaky trestných činů podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §197a odst. 1 tr. zák., vyjadřuje se v podstatě pouze k otázkám provedeného dokazování, které pokládá za neúplné a kusé, trpící vadami, které mohly být v řízení před odvolacím soudem odstraněny, přičemž se domáhá výslechu svědka J. M. a jiného hodnocení důkazů, tj. takového, které by vyznělo v jeho prospěch. Nelze rovněž přehlédnout, že převážnou část dovolacích námitek obviněný uplatnil již v řízení před odvolacím soudem, když brojí zejména proti tomu, jak se soudy vypořádaly s jednotlivými důkazy a třebaže se obviněný dovolává posuzování svého jednání v intencích norem občanského práva, je zjevné, že tak činí formálně, tedy jen na základě skutkového stavu věci, který je v souladu s představami obviněného, a nikoliv na podkladě skutkového zjištění, které bylo v rámci provedeného dokazování objektivizováno ve skutkové větě výroku o vině. Obdobně nelze přisvědčit námitce obviněného stran tvrzení, že v případě pod bodem 3) výroku o vině jeho jednání nedosahovalo takové intenzity, aby se jednalo o trestný čin. Domnívá se, že mohlo jít nejvýše jen o přestupek. I když tato námitka vyvolává dojem, že dovolatel zpochybňuje stupeň nebezpečnosti svého jednání pro společnost, z koncepce dovolání jako celku tuto skutečnost dovodit nelze. Primárně totiž obviněný uvedený nedostatek neshledává v intenzitě svého jednání, nýbrž v tom, že existují rozpory ve výpovědích svědků K., S. a S. Tato námitka však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nemůže obstát, protože je zřejmé, že není námitkou právní, ale ryze skutkovou, neboť odkaz na existující (dle názoru obviněného) rozpory ve výpovědích svědků měl soud posoudit v rámci zásady „in dubio pro reo“, tudíž v rámci hodnocení důkazů dospět ke skutkovému stavu, který by byl v souladu s představou obviněného, což je však zpochybněním zjištěného skutkového stavu na základě provedených důkazů. Jak už bylo shora zdůrazněno, v rámci dovolání s provedenými a objektivně vyhodnocenými důkazy polemizovat nelze ve smyslu odkazu na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání obviněného odmítnuto, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann