ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.1510.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1510/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. prosince 2005 o dovolání obviněného Ing. P. R., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2005, č. j. 4 To 228/2004-183, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 2/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2005, č. j. 4 To 228/2004-183, bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. odvolání obviněného Ing. P. R. proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 T 2/2004-159. Tímto rozsudkem byl Ing. P. R. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a podle §213 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a tří měsíců.
Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v době od 1. 7. 2000 do 31. 5. 2003 ve F., okres N. J., řádně neplnil svou vyživovací povinnost vůči nezl. L. R., a nezl. J. R., , která mu byla upravena usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 8. 12. 1999, sp. zn. 9 Nc 132/95, ve výši 600,- Kč měsíčně na každé dítě k rukám jejich matky D. R., přičemž za uvedené období způsobil na výživném dluh ve výši 18.900,- Kč pro nezl. L. a 19.000,- Kč pro nezl. J.“.
Dovolání obviněný podává proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě s odkazem na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že při posuzování trestní odpovědnosti musí soud vycházet nejen z rozhodnutí, kterými byla stanovena vyživovací povinnost v občanském soudním řízení, nýbrž rozsah vyživovací povinnosti musí posuzovat samostatně a hodnotit objektivní schopnosti a možnosti osoby povinné platit výživné. Jak soud prvního stupně, tak soud odvolací však vycházely pouze z rozhodnutí soudu civilního sp. zn. 9 Nc 132/95 ze dne 8. 12. 1999, aniž by zkoumaly další okolnosti majetkových poměrů obviněného. Namítl, že nepřihlédly zejména k množství splácení půjček z doby odchodu matky nezletilých dětí ze společné domácnosti, kdy se obviněný ocitl zcela bez finančních prostředků, dále k jeho vlastním nákladům na úhradu bydlení, stravy apod. Nesouhlasí s argumentací, že tyto částky se při stanovení výše výživného nezohledňují a zohledňovat nemají. Uvedl, že v době, kdy měl v péči tři nezl. děti – M., P. a M., matka nezletilých dětí na jejich výživu nijak nepřispívala, v důsledku toho žil pod hranicí životního minima. Tuto skutečnost však okresní ani krajský soud nikterak nezohlednily. Přitom judikatura hovoří o tom, že i když byla v občanskoprávním řízení povinná osoba zavázána platit částky vyšší, jeho výdělkovým možnostem a schopnostem v době trestného činu neodpovídajícím, je třeba obviněného zavázat k vyrovnání částky nižší, popř. jej obžaloby pro trestný čin podle §213 odst. 1 tr. zák. zprostit, neboť v takovém případě jednání obviněného nenaplňuje formální, ani materiální stránku trestného činu, jednak s ohledem na společenskou nebezpečnost, jednak s ohledem na nenaplnění znaku zavinění. Domnívá se, že není-li výživné nezl. dětí L. a J. pravomocně v občanskoprávním řízení stanoveno, nemohl se dopustit jednání naplňujícího znaky trestného činu podle §213 odst. 1 tr. zák. Poukázal také na to, že v určitých měsících výživné na nezl. L. a J. platil. Byť to byly částky nižší, než byly stanoveny rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení, podle jeho názoru tyto částky odpovídaly jeho možnostem a schopnostem v daném období. Dospěl k závěru, že trestné je toliko zaviněné neplnění vyživovací povinnosti nebo neposkytování odpovídajícího plnění v naturální formě, ale nikoliv plnění vyživovací povinnosti v jiné výši. Se zřetelem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2005, č. j. 4 To 228/2004-183, jakož i rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 31. 5. 2004, č. j. 3 T 2/2004-159, a Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám ve smyslu §265m tr. ř. nově rozhodl plně v intencích tohoto dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Konstatovala, že z obsahu dovolání je zřejmé, že naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřuje v nesprávném posouzení předběžné otázky podle §9 odst. 1 tr. ř. Důvodnosti této námitky však podle názoru státní zástupkyně nelze přisvědčit. V předmětné trestní věci postupovaly soudy obou stupňů v tomto směru zcela správně, neboť se řídily všemi zákonnými hledisky uvedenými v §96 odst. 1 zákona o rodině, a proto se předmětné civilní rozhodnutí o stanovení vyživovací povinnosti stalo sice významným, nikoliv však jediným důkazním prostředkem pro rozhodnutí o jeho vině. Při tomto postupu se soudy přesvědčivě vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi stran odůvodněných potřeb oprávněných osob, tak i možnostmi a schopnostmi obviněného je uspokojovat. Z odůvodnění obou rozhodnutí vyplývá, že výše dovolatelovy vyživovací povinnosti vůči nezl. dětem L. a J. byla stanovena nejen na základě předběžného opatření opatrovnického soudu, ale za použití dalších důkazů (viz č. l. 3 – 4 odsuzujícího rozsudku), odrážejících dovolatelovu celkovou sociální situaci za celé sledované období. V této souvislosti potom soudy zcela důvodně dospěly k závěru, že výše výživného na obě jmenované děti, svěřené do výchovy jejich matce D. R., tak jak to vyplývá z rozhodnutí opatrovnického soudu, odpovídá podmínkám stanoveným v ustanovení §85 odst. 2, 3 zákona o rodině. Státní zástupkyně je přesvědčena, že z uvedeného je zřejmé, že plnění dovolatelovy zákonné povinnosti vyživovat jiného bylo reálné a tedy subjektivní stránka jeho jednání byla dána minimálně ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Vyživovací povinnost rodičů k dětem podle §85 odst. 1 zákona o rodině vzniká jejich narozením a trvá do doby, než jsou schopny samy se živit. To podle státní zástupkyně znamená, že rodiče jsou povinni poskytovat svým dětem výživné nezávisle na tom, zda k úpravě jejich práv a povinností došlo na podkladě soudního rozhodnutí. Z tohoto důvodu nemůže obstát námitka obviněného, že právní stav, rozhodný pro vyvození jeho trestní odpovědnosti za neplnění zákonné vyživovací povinnosti, musí být založen pravomocným a vykonatelným rozhodnutím opatrovnického soudu. S ohledem na to, že žádná z uplatněných námitek není způsobilá zvrátit správný právní závěr o vině obviněného, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Při takto pojaté koncepci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky, které nemají hmotně právní povahu, nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit. Sem spadají námitky obviněného potud, pokud tvrdí, že určitou dobu matka na výživu nezl. M., P. a M. nijak nepřispívala. Takové námitky zasahují do oblasti skutkového zjištění, resp. dokazování a hodnocení důkazů, čímž jednoznačně překračují rámec daný citovaným dovolacím důvodem. Ostatně jestliže obviněný namítá, že soudy se dostatečně nezabývaly otázkou, zda je obviněný s přihlédnutím k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům ve smyslu §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, plnit vyživovací povinnost k nezletilým dětem L. a J., nelze jeho argumentaci přisvědčit. V tomto směru Nejvyšší soud dospěl k následujícímu závěru:
Při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák., postupuje orgán činný v trestním řízení samostatně, tuto otázku řeší jako otázku předběžnou ve smyslu ustanovení §9 odst. 1 tr. ř. a řídí se přitom zákonnými hledisky stanovenými v §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, třebaže o výši výživného, které je obviněný povinen platit, již bylo vydáno pravomocné rozhodnutí v občanskoprávním řízení soudem České republiky nebo soudem cizího státu. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení však orgán činný v trestním řízení nemůže při zjišťování okolností důležitých pro rozhodnutí o vině pominout, zhodnotí je jako jiné důkazy podle pravidel ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. (srov. č. 17/2005 Sb. rozh. tr.).
Podle těchto zásad okresní soud postupoval, když pro účely trestního řízení za období červenec 2000 až březen 2003 stanovil u obou nezl. dětí (L. a J.) výživné v částce 600,- Kč, za duben 2003 a květen 2003 v částce 100,- Kč u nezl. L. a 150,- Kč u nezl. J. Z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně vyplývá, že se zabýval nejen zjišťováním výše příjmu obviněného (a to jak v období, kdy vykonával funkci starosty, tak v období, kdy byl nezaměstnaný, včetně dávek státní sociální podpory), ale také dalšími okolnostmi, které dokreslují potřebné životní náklady osoby povinné výživné poskytovat. V tomto ohledu vzal především v úvahu, že kromě vyživovací povinnosti vůči nezl. L. a J. v určitém přesně vymezeném období byly obviněnému svěřeny do výchovy nezl. P., M. a M., a také skutečnost, jak se na výživném podílela jejich matka D. R. K majetkovým poměrům dále zjistil, že obviněný bydlel v rodinném domě. Nadto, jak uvedl odvolací soud, je třeba poznamenat, že rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 21. 1. 2005, č. j. 9 Nc 132/95-869, byla v občanskoprávním řízení stanovena vyživovací povinnost obviněného ve výši 1.000,- Kč na každé nezletilé dítě (L. a J.). Nepochybně tedy jde o částku vyšší, než ze které vycházel soud při posuzování výše výživného. Nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že částka 600,- Kč za období červenec 2000 až březen 2003 (a částka 100,- Kč, resp. 150,- Kč za duben 2003 a květen 2003) stanovená okresním soudem jako výživné na obě děti, tj. nezl. L. a J. nebyla odpovídající jeho možnostem, schopnostem a majetkovým poměrům. Jinými slovy řečeno, při posuzování otázky, jak vysoké je výživné, jehož neplacením byl spáchán trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. soud postupoval správně, přihlížeje ke všem zákonným hlediskům vymezeným v §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, a tomuto postupu nelze ničeho vytknout. Z uvedeného je také patrno, že dlužné výživné určené posledním rozhodnutím v občanskoprávním řízení, se od dluhu na výživném z trestného činu diametrálně liší. Vyjdeme-li z částky stanovené pro účely trestního řízení, měl obviněný zaplatit na výživu nezl. L. 20.000,- Kč a nezl. J. 20.100,- Kč. O zaplacené částky: 2.100,- Kč a o částku 100,--Kč zaplacenou dne 11. 7. 2003, dlužné výživné okresní soud ještě ponížil a stanovil dlužné výživné u nezl. L. ve výši 18.900,- Kč a u nezl. J. ve výši 19.000,- Kč. Lze tudíž konstatovat, že rozsah vyživovací povinnosti, jehož neplněním byl spáchán trestný čin, je určen částkou, kterou obviněný neplnil vůbec, přestože mu to jeho schopnosti, možnosti a majetkové poměry umožňovaly, tím minimálně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák. naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podle §213 tr. zák. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je dán jednak výší dlužného výživného, jednak délkou období, po kterou obviněný svou zákonnou vyživovací povinnost neplnil.
Nelze se ztotožnit ani s názorem obviněného, že dokud není výše výživného stanovena pravomocným rozhodnutím soudu, trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. se nelze dopustit. Podle §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, vyživovací povinnost rodičů k dětem trvá do té doby, pokud děti nejsou samy schopny se živit. Jde o vyživovací povinnost vyplývající přímo ze zákona. To znamená, že ač vyživovací povinnost není stanovena individuálním právním aktem (tj. rozhodnutím soudu), na povinnosti platit výživné se tím nic nemění, neboť povinnost poskytovat výživné je stanovena zákonem.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti je podle názoru Nejvyššího soudu kvalifikace skutku jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 tr. zák. správná. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, v tomto směru Nejvyšší soud odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 7. prosince 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann