ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.177.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 177/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. dubna 2005 o dovolání obviněného K. Z ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. 9 To 73/2004-15718, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 61/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2003, č. j. 16 T 61/2001-15130, byl obviněný K. Z. uznán vinným pod body I, II/1 a III/B/a,b trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 a podle §250 odst. 4 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu živnostenských činností, jejichž předmětem je koupě zboží za účelem dalšího prodeje a prodej v trvání deseti let a zákaz vykonávání funkce statutárních orgánů obchodních společností všech typů v trvání deseti let. Dále bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
K odvolání obviněného K. Z. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 9 To 73/2004-15718, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil, a to ve výrocích, kterými bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu o nárocích poškozených rozhodl. V ostatních částech zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném právním hodnocení. Ke skutku pod bodem I. napadeného rozsudku obviněný napadá jednak naplnění zákonného znaku „podvodného úmyslu“ skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jednak absenci znaku obohacení sebe nebo jiného (blíže však tuto námitku obviněný nikterak v dovolání nespecifikoval). Uvedl, že subjektivní stránka trestného činu mu nebyla prokázána. V období přímo se vztahujícímu k odběru zboží byl dán předpoklad jeho úhrady z provozu další činnosti chaty, přičemž dokazováním bylo zjištěno, že vzhledem k neúměrnému nárůstu pronájmu této chaty majitelem, byl obviněný nucen provoz uzavřít. Z tohoto důvodu výnos z prodeje zboží, které nebylo uhrazeno, pohltila ztráta z ukončení provozu. Má za to, že z obecného tvrzení o nedostatku finančních prostředků v období uzavírání smluv (objednávek) na zboží nelze dovozovat úmysl závazky neuhradit. Domnívá se, že význam obchodování s využitím úvěru by tak ztrácel své opodstatnění, neboť v okamžiku, kdy by podnikatelský subjekt neměl oběžné prostředky na krytí, musel by podnikání ukončit. Je přesvědčen, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že objednával zboží přesto, že věděl že zboží neuhradí, nevěděl totiž, že bude muset podnikání ukončit. U skutku pod bodem III./A obviněný nesouhlasí s tím, jak soudy stanovily hranici podvodného jednání, tedy tak, že rozhodným okamžikem je zatížení firmy úvěry a neplnění těchto úvěrových smluv. Namítl, že úmysl uvést někoho v omyl je nutno hodnotit ve vztahu ke všem zjištěným skutečnostem a k danému okamžiku každého dílčího útoku. Je toho názoru, že je třeba po právní stránce posoudit, zda uzavíráním smluv se dopouštěl podvodného jednání, když věděl, že společnost S. C., spol. s r. o. nemá vlastní prostředky k úhradě závazků. Tvrdí, že v době, kdy obchodní společnost S. C., spol. s r. o. založil společně s obviněným J., bylo založení společnosti bez vlastního kapitálu běžné. Nedostatek finančních prostředků překlenuli „proúvěrováním“ společnosti. Úvěr byl bankovními ústavy poskytnut na realizaci podnikatelského záměru nazvaného „program A.“ a byl zpracován odbornou firmou H. Tento záměr banky označily za naprosto reálný, a proto byl úvěr poskytnut. Avšak vzhledem k tomu, že došlo ke změně obchodních podmínek bank, přislíbené střednědobé a dlouhodobé úvěry nemohly být sjednány. Obviněný se hájí tím, že tuto situaci mohl jen stěží předvídat. Banky potom z nedostatku vlastních peněz poskytovaly pouze úvěry krátkodobé. Bylo ujednáno, že pravidelně budou obnovovány. V úvahu je třeba vzít podle názoru obviněného také to, že jedna z úvěrových bank A. přestala poskytovat úvěry na zásoby proti ručení těmito zásobami, stoupala úroková sazba až k 30 %, což neúměrně zatěžovalo společnost a na trhu se objevila řada nových obchodních řetězců disponujících značným investičním majetkem. Toto období je uzavřeno založením společnosti P. P. J., a. s. I v části popsané pod bodem III./B rozsudku obviněný napadá nedostatek subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Vytkl, že výroková část rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť vychází z toho, že obviněný se popsaného jednání dopustil v rámci pokračujícího trestného činu. Ovšem z toho nevyplývá, jakým způsobem soudy vyhodnotily podvodný úmysl obviněného. Založení akciové společnosti bylo provedeno v souladu s podmínkami stanovenými obchodním zákoníkem. Vložením nepeněžitého vkladu nedošlo k jakémukoli znevýhodnění firmy S. C., spol. s r. o., ani ke zneužití majetku této firmy. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že nová společnost vedla samostatné účetnictví a se zakládající společností neměla žádné finanční propojení. Je též podstatné, že obchodní společnost P. P. J., a. s. byla založena po dohodě se zástupci společnosti P. P., a. s. P. Byl navíc dohodnut odprodej 51 % akcií nově vzniklé společnosti, přičemž vstupem společnosti P. P., a. s. P. by byly získány finance na úhradu závazků společnosti S. C., spol. s r. o. a zbytek měl být uhrazen z podnikání této společnosti. I zde soudům obviněný vytkl, že nespecifikovaly úmysl ve vztahu k dílčím útokům trestného činu. Rovněž má za to, že se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho postavením a pravomocemi ve společnosti P. P. J., a. s. Důkazy prokazují, že obvinění K. Z. a M. J. byli odvoláni z vedení společnosti při přípravě koupi akcií společnosti P. P. J., a. s. společností P. P., a. s. P. Je sice pravdou, že měl jako generální ředitel pravomoc vést hospodaření firmy, nicméně sám nemohl rozhodnout o ukončení činnosti společnosti. To bylo v kompetenci představenstva. Závazky uzavíral, protože se domníval, že společnost je schopna je uhradit. K absenci znaku obohacení obviněný zaujal stanovisko, že u jednotlivých dílčích útoků chybí vyjádření, zda došlo k obohacení. Znak obohacení není vyjádřen ve výroku o vině, nenachází se ani v odůvodnění. Soudy se zabývaly pouze zjištěním znalkyně, že si se spoluobviněným M. J. nechal vyplatit značnou sumu za nájem vozidel a odměny. Obviněný však popírá, že by ve skutečnosti k vyplacení těchto částek došlo. Svědčí o tom mimo jiné také skutečnost, že v průběhu hospodaření firem docházelo k dílčím úhradám objednaného zboží. Závěrem obviněný konstatoval, že v důsledku nesprávného právního posouzení znaku „podvodného úmyslu“ skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a nenaplnění znaku obohacení sebe nebo jiného není možno zhodnotit, zda kvalifikace trestného činu je správná, příp. zda nepřipadá v úvahu právní kvalifikace podle skutkové podstaty jiného trestného činu. Se zřetelem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2004, sp. zn. 9 To 73/2004, zrušil, jakož i předcházející rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. 16 T 61/2001, a aby věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného konstatoval, že dovolatel v zásadě opakuje argumentaci uváděnou v rámci dosavadní obhajoby před soudem prvního stupně a také v odvolacím řízení, přičemž soudy jeho obhajobě věnovaly odpovídající pozornost. Jejich skutkové i právní závěry považuje za správné a podle jeho názoru by dovolatelovy výhrady bylo možno odmítnout toliko s poukazem na výstižné vyjádření soudů v odůvodnění jejich rozhodnutí. Tzv. podnikání obviněného v rozsahu popisovaném ve výroku o vině spočívalo v tom, že odebral (ať sám svým jménem nebo jménem právnických osob, v nichž podnikal se spoluobviněným M. J.) zboží a služby od různých obchodních subjektů, aniž by zaplatil sjednanou cenu, čímž těmto subjektům vznikla škoda přes 38 miliónů Kč. Soudy z provedených důkazů učinily závěr, že obviněný odebíral zboží a služby s vědomím, že jeho aktiva či aktiva obchodních firem, za něž jednal, neumožňují uhradit jejich cenu ve sjednané době. O této finanční situaci a nemožnosti úhrady ceny zboží ve sjednaném termínu však dodavatele neinformoval a uváděl je tím v omyl. Pokud jde o úvěrové prostředky, v této souvislosti státní zástupce uvedl, že na jejich poskytnutí nemohl spoléhat a ani sám nedisponoval jinými zdroji finančních prostředků (nemovitosti tvořící základní jmění firmy S. C., spol. s r. o., v níž podnikal s M. J., byly zatíženy zástavním právem). Přesto se obviněný choval v obchodních vztazích tak, jako by měl v bezprostřední budoucnosti zajištěn vždy dostatek peněz. Přitom nutně musel být srozuměn s tím, že jeho podnikání upadá do stále hlubší ztráty a ani poskytnutí úvěrových prostředků by jeho problémy nevyřešilo, pouze pozdější krach oddálilo. Znak obohacení je podle názoru státního zástupce zcela logicky a imanentně naplněn tím, že obviněný, ať již jako fyzická osoba či jako orgán jednající za obchodní společnosti S. C., spol. s r. o., či K. V., a. s. (později P. P. J., a. s.) uzavíral kupní či jiné smlouvy, na jejichž základě subjekty, za něž vystupoval, obdržely zboží, služby nebo jiné plnění, za něž byl odběratel povinen zaplatit kupní cenu. To se však nestalo buď vůbec anebo jen ze zanedbatelné části, a právě nezaplacená kupní cena představuje míru obohacení přičitatelnou obviněnému. Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, podání bylo učiněno prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obviněného obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
Podkladem pro výrok o vině pod bodem I. se stalo skutkové zjištění, že „obviněný K. Z. jako majitel firem K. Z. – Z. V. a K. Z. – Š.ch. – Z., přestože byl obeznámen finanční situací svých firem a byl srozuměn s tím, že není schopen dostát povinnostem ze sjednávaných závazků, maje neuhrazené závazky vůči spol. P. P., a. s. P. za dodávku zboží ze dne 7. 11. 1993 ve výši 75.696,- Kč, spol. C. a rafinérie cukru D. T., a. s. ve výši 259.182,- Kč, od níž poslední dodávku zboží odebral dne 21. 7. 1993, a dále měl dlouhodobě neuhrazené závazky vůči S. J. V., O. S. a L. a. Z., s. r. o., ač neměl potřebných prostředků na úhrady, opětovně odebral od následně uvedených dodavatelských subjektů zboží, jehož kupní cenu se zavázal zaplatit v pevně sjednaných termínech, přičemž faktury v době jejich splatnosti v plném rozsahu ani později nezaplatil, kdy těmto poškozeným organizacím, jejichž zástupcům zatajil, že na úhradu přijatého plnění nemá finanční prostředky, takovým podvodným jednáním způsobil škodu v celkové výši nejméně 117.937,50 Kč.“
Skutku pod bodem III./A se obviněný dopustil tím, že společně s M. J. „v rámci výkonu podnikatelské činnosti firmy S. C., spol. s r. o., V., jež byla zapsána v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem České Budějovice dne 10. 9. 1993, které byli společníky a jednateli, ačkoli znali finanční situaci společnosti, kdy věděli, že tato nedisponuje potřebnými prostředky na úhradu přijímaných plnění a byli obeznámeni výší jejího úvěrového zatížení, kdy v období od 9. 11. 2003 do 30. 6. 1994 v zastoupení firmy S. C., s. r. o. uzavřeli s K. b. P., a. s. dvě úvěrové smlouvy na celkovou částku 12 mil. Kč a s A., a.s., pobočky S. a P. šest úvěrových smluv na celkovou částku 30.480.000,- Kč, přičemž podmínky úvěrových smluv neplnili a úvěry do počátku roku 1995, kdy již společnost byla zcela insolventní, hradili jen sporadickými platbami, vůči firmě L., a. s. S. dle původního ujednání do 31. 12. 1993 neuhradili závazek vyplývající z koupi nemovitosti, následnými splátkami byl dluh snížen na částku 5 mil. Kč, který do doby prohlášení konkurzu na spol. S. C., s. r. o. nebyl uhrazen, navzdory nepříznivé finanční situaci obchodní společnosti uzavírali buďto sami, či k tomu pověřili zaměstnance firmy, závazkové vztahy, přičemž byli srozuměni s tím, že není v možnostech firmy S. C., s. r. o. sjednávaným povinnostem z těchto vyplývajících dostát, a takto od poškozených subjektů přijímali plnění, která neuhradili, příp. je zaplatili jen z části; zejména na podkladě smluv o obchodních podmínkách od dodavatelských organizací přijímali zboží a služby, tyto nevyrozuměli, že v možnostech firmy S. C., s. r. o., není sjednanou cenu v pevně určených termínech, tedy v době splatnosti faktur, uhradit, čímž následně specifikovaným poškozeným subjektům způsobili ve svém souhrnu škodu dosahující částky nejméně 22.583.217,- Kč, jíž na podkladě následných ujednání o náhradě škody těmto nahradili jen v nepatrné výši.“
Výrok o vině pod bodem III./B byl ohledně obviněného K. Z. učiněn na podkladě skutkového zjištění spočívajícího v tom, že „navzdory předluženosti firmy S. C., spol. s r. o., jíž byli společníky a jednateli, pokračovali ve výkonu týchž podnikatelských činností využívaje majetku patřícího tomuto subjektu tak, že dne 9. 2. 1996 v zastoupení firmy S. C., spol. s r. o. založili akciovou obchodní společnost vložením nepeněžitého vkladu oceněného znaleckým posudkem, jež byla pod obchodním názvem K. V., a. s. zapsána v obchodním rejstříku vedeném Krajským soudem České Budějovice, a to v oddílu B, vložka 757, dne 14. 5. 1996 (od 1. 8. 1996 došlo ke změně obchodního názvu firmy na označení P. P. J., a. s.), kdy jakožto představitelé společnosti, a to obž. K. Z. v období od 14. 5. 1996 do 10. 7. 1997 jako předseda představenstva a poté jako pověřený generální ředitel a obž. M. J. v období od 14. 5. 1996 do 10. 7. 1997 jako místopředseda představenstva, uzavírali buďto sami, či k tomu pověřili zaměstnance společnosti, závazkové vztahy, přičemž byli srozuměni s tím, že není v možnostech firmy sjednávaným povinnostem ze smluv vyplývajících dostát, a takto bylo od poškozených subjektů přijímáno plnění s vědomím obžalovaných, že toto nebude uhrazeno, což také učiněno nebylo, příp. přijaté plnění bylo uhrazeno jen zčásti sporadickými platbami; takto byla poškozeným subjektům způsobena škoda v celkové výši 16.013.232,-- Kč.“
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Obviněný u všech skutků namítl nedostatek subjektivní stránky trestného činu a dále absenci zákonného znaku „obohacení“. Ač by se mohlo jednat o námitky právně relevantní, v některých částech však příslušná argumentace pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak bude rozvedeno dále, nespadá.
Ke skutku pod bodem I.
Konstrukce subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel v době, kdy přebíral zboží, služby či jiné majetkové hodnoty, věděl, že nebude s to své závazky uhradit buď vůbec nebo že tak nebude moci učinit ve stanovené lhůtě. Zavinění musí být dáno ve formě úmyslu /§4 písm. a), b) tr. zák./ a vztahovat se k podstatným složkám trestného činu.
Třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podstatné, aby ji obviněný také právně relevantním způsobem odůvodnil. U posuzovaného skutku se obviněný hájí jednak tím, že určité skutečnosti mu nebyly prokázány (byl dán předpoklad úhrady z provozu činnosti chaty, v době, kdy přebíral závazky nevěděl, že bude moci vzhledem k nárůstu pronájmu provoz uzavřít), jednak tím, že z obecného nedostatku finančních prostředků v období uzavírání smluv nelze dovozovat úmysl závazky neuhradit. V prvním případě (byť obviněný námitku opřel o subjektivní stránku trestného činu) jde o námitky skutkové povahy, neboť obviněný zpochybňuje skutková zjištění a nesprávné hodnocení důkazů. Druhá námitka se týká právního posouzení skutečnosti, zda nedostatek finančních prostředků může mít vliv na subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
Nejvyšší soud je toho názoru, že nedostatek finančních prostředků je vyjádřením objektivní skutečnosti mající vypovídající hodnotu v tom směru, že daná osoba není způsobilá plnit své závazky. Nezahrnuje však vnitřní vztah pachatele, tedy zavinění k podstatným složkám trestného činu. Jinými slovy řečeno, skutečnost, že obviněný nemá dostatek finančních prostředků není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při uzavírání smluv uváděl věřitele v omyl. To znamená, že je-li pachatel v platební neschopnosti, podvodného jednání se dopouští jen tehdy, pokud vědomě neseznámí věřitele s tímto stavem finančních prostředků, čímž ho uvádí v omyl. Proto bez dalšího tzv. podvodného jednání zjištěný nedostatek finančních prostředků nemůže vyvolat trestní odpovědnost, a to s ohledem na absenci obligatorního znaku subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Úmysl pachatele musí tedy vždy směřovat k uvedení někoho v omyl nebo k využití něčího omylu, a tím ke způsobení škody na cizím majetku.
Pokud jde o subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., v posuzované věci bylo nadevší pochybnost prokázáno, že obviněný před smluvním partnerem či dodavatelem zboží vystupoval jako osoba solventní, způsobilá dostát svým závazkům. Věděl, že není schopen hradit ani prioritní platby za nájemné a služby mu poskytované, bez nichž nemohl hostinskou činnost vykonávat, přesto přijímal plnění od poškozených subjektů. O své „solventnosti“ tak uváděl věřitele v omyl, čímž poškozeným subjektům způsobil škodu ve výši 117.937,50 Kč. Jinak lze v plném rozsahu odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 68). Navíc dluhy obviněného převzala společnost S. C., spol. s r. o. Smlouva o úvěru byla uzavřena dne 30. 6. 1994 jednateli spol. S. C., s. r. o., tedy obviněným K. Z. a M. J., a A. P., a. s., filiálka S., jejímž předmětem byl úvěr ve výši 6 mil. Kč určený k úhradě závazků K. Z. podnikajícího pod obchodním názvem Z., a to z neuhrazených úvěrů, které byly jmenovanému poskytnuty týmž bankovním ústavem dne 1. 6. 1993 a 30. 6. 1993. Poukazuje-li obviněný na charakter institutu úvěru, v tomto směru nutno podotknout, že v dané trestní věci proti obviněnému nebylo vedeno trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., tedy proto, že při sjednávání úvěrové smlouvy uvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčel, příp. že by nedostál smluvním závazkům vyplývajícím ze smlouvy o úvěru, a tím způsobil škodu. Jestliže se soud prvního stupně zmiňuje u jednotlivých skutků o poskytnutých úvěrech, dokresluje tak jen skutečnost, že schopnost úhrady dlužných částek byla mizivá. Konkrétně u skutku pod bodem I. při posuzování platební neschopnosti dlužních subjektů vycházel z toho, že obviněný není schopen hradit platby za nájemné a s tím související služby. Není tedy pravdou, že otázka úvěru by byla jedinou skutečností, kterou soud prvního stupně vzal v úvahu. V této souvislosti postup soudu prvního stupně je třeba označit za naprosto správný. Soud první stupně ani opačně postupovat nemohl, neboť pro vyřešení otázky platební neschopnosti bylo třeba zjistit, zda i přes „úvěrové zatížení“ je či není podnikající osoba schopna řádně plnit své závazky.
Ke skutku pod bodem III./A
Jedná-li se o hranici podvodného jednání, zde jde o (co se týče konstatované platební neschopnosti) o obdobnou situaci jako pod bodem I. s tím rozdílem, že obvinění již měli zkušenosti s uzavíráním smluv o úvěru, když další smluvní závazky přebírali spoléhaje na přísliby zaměstnanců bank ohledně poskytnutí dalších úvěrů. Soud prvního stupně vzhledem k této skutečnosti nevyvodil trestní odpovědnost ke skutkům týkajících se spol. L., a. s. S., V. – V. s. B., a. s., S. Ú., E. – C., a. s., N. a P. P., a. s. P. pro nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Avšak v případě dalších převzatých závazků nebylo lze dovodit, že by obvinění nevěděli o ztrátách v hospodaření jejich společnosti. To, že si počínali nadmíru nezodpovědně je zjevné i z toho, že i když firma S. C., spol. s r. o. nevykazovala příznivé výsledky hospodaření, převzala s účinností od 1. 1. 1994 na základě rozhodnutí svých jednatelů (obviněného K. Z. a M. J.) závazky ve výši 6 miliónů Kč z dosavadní podnikatelské činnosti obviněného K. Z. (přitom v té době již nesplnili pohledávku společnosti L., a. s., s níž uzavřeli smlouvu o koupi nemovitosti).
Jak je ze shora uvedeného patrno, s okamžikem podvodného jednání se soud prvního stupně náležitě vypořádal. Pakliže obviněný tuto skutečnost zpochybňuje, nelze mu přisvědčit. Rovněž není pravdou, že by se soud prvního stupně nezabýval všemi skutečnostmi ve vztahu ke každému dílčímu útoku. Naopak je zřejmé, že zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zkoumal velice pečlivě, a to právě s ohledem na subjektivní stránku trestného činu. Je tedy zřejmé, že stanovil rozhodný okamžik, od něhož lze usoudit, že obviněný v daném případě jednal s vědomím veškerých skutečností a jednotlivé závazky uzavíral v úmyslu uvést někoho v omyl, a způsobit tak na cizím majetku škodu.
Popírá-li obviněný existenci subjektivní stránky trestného činu s odkazem na podnikatelský plán vypracovaný firmou H., pak ani tato obhajoba obviněného nemůže obstát. Tento plán úspěšnost podnikání vázal na dlouhodobé a střednědobé úvěry, které však firmě S. C., spol. s r. o. poskytnuty nebyly a v důsledku nesplácení předchozích úvěrů ani poskytnuty být nemohly. Jak navíc uvádí soud prvního stupně, zpracovatelem studie nebylo posuzováno, zda zadavatelé disponovali potřebnými kapitálovými zdroji a nebylo ani jejich úkolem tyto obstarat. Pakliže by přece jen dlouhodobé a střednědobé úvěry firmám obviněných poskytnuty byly, je otázkou, zda by způsobená škoda nebyla vyšší, neboť je zřejmé, že obvinění K. Z. a M. J. nevykonávali podnikání (srov. §2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník) za účelem dosažení zisku. Na ztrátě společnosti S. C., spol. s r. o. se projevil nejen již zmíněný převzatý závazek z podnikatelské činnosti obviněného K. Z., nýbrž také pronájem automobilů a také vyplacené odměny jednatelům společnosti. Za této situace obviněný nemohl opodstatněně předpokládat, že úvěry budou bankovním ústavem obnoveny. Na jeho trestní odpovědnosti nic nemůže změnit ani skutečnost, že stoupala míra úrokových sazeb bank a že na trhu se objevila další konkurence.
Ke skutku pod bodem III./B
V rámci tohoto skutku obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž pochybení spatřuje především v posouzení otázky, zda i v případě dílčího útoku pod bodem III./B výroku o vině byl zjištěn jeho „podvodný úmysl“. Argumentuje tím, že společnost P. P. J., a. s. byla založena v souladu s obchodním zákoníkem, přičemž po odkoupení 51 % akcií by se majoritní vlastníkem stala společnost P. P., a. s. P. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 235, 236), obvinění jako členové představenstva společnosti P. P. J., a. s. vedli jednání o odkoupení akcií za částku kolem 15 miliónů Kč společností P. P. P., a. s. Bylo však zjištěno, že jakmile společnost P. P. P., a. s. se dozvěděla o skutečném stavu hospodaření společnosti S., spol. s r. o., tj. o jejím předlužení, obchodní spolupráce byla ukončena. Pokud jde o subjektivní stránku, soud prvního stupně konstatoval, že obvinění uváděli smluvní partnery v omyl tím, že je objektivně neinformovali o stavu hospodaření, pokračovali dále ve výkonu téže podnikatelské činnosti, v mnoha případech odebírali zboží od týchž dodavatelských organizací, které dříve poškodili. Navíc po určitou dobu společnost P. P. J., a. s. z obchodní spolupráce navázané se společností P. P. P., a. s. na její úkor profitovala. Všechny tyto uváděné skutečnosti mají rysy stejnorodého způsobu jednání jako pod bodem I. a III./A výroku o vině. Je tedy zcela evidentní, že trestná činnost obviněného byla vedena jednotným záměrem (subjektivní souvislostí). Již při prvním dílčím útoku se projevila vůle obviněného uvádět poškozené v omyl, jeho jednání nese rysy podobného, resp. stejného způsobu provedení, v důsledku čehož vznikla poškozeným škoda ve výši několika desítek miliónů korun. Není pochyb, že jednotlivými dílčími útoky obviněný naplnil znaky téhož trestného činu, neboť od počátku zamýšlel po objektivní stránce realizovat svůj jediný záměr (přijímat plnění s vědomím, že není v možnostech firem závazky uhradit). Všechny skutky jsou nadto doprovázeny naprosto nehospodárným nakládáním s finančními prostředky ze strany obviněných. Konkrétně u skutku pod bodem III./B lze zmínit nákup luxusního vozidla zn. V. Lze dále dodat, že správce konkursní podstaty společnosti P. P. J., a. s. eviduje pohledávku společnosti za obviněným K. Z. ve výši 3.201.124,80 Kč.
S odkazem na nedostatek subjektivní stránky nemůže obstát ani tvrzení obviněného, že soudy nesprávně vyhodnotily jeho pravomoci a postavení jako generálního ředitele společnosti P. P. J., a. s. Jak uvedl odvolací soud, změna v obsazení orgánů společnosti P. P. J., a. s. byla pouze fiktivní a účelová, kdy K. Z. a M. J. a jejich rodinní příslušníci odstoupili ze svých funkcí s tím, aby se vyhnuli trestní odpovědnosti. Přesto obviněný K. Z. společnost nadále ovládal, o čemž svědčí skutečnost, že si v rozhodné době pořídil na její náklady osobní automobil. Pokud tedy obviněný zpochybňuje okamžik odvolání z vedení společnosti, nelze daným námitkám přisvědčit. Lze tudíž konstatovat, že námitka má ryze skutkovou povahu, a jak bylo shora rozvedeno, dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá. Co se týče pravomocí obviněného, Nejvyšší soud je toho názoru, že pouhý předpoklad, kdo z orgánů a za jakých podmínek může ukončit činnost společnosti, neobstojí ve světle jednání obviněných, kteří porušili zájem společnosti na ochraně cizího majetku, když způsobili škodu velkého rozsahu a neučinili nic, co by vedlo k tomu, aby škoda takového rozsahu nevznikla. Nejvyšší soud se proto ztotožňuje s názorem soudu prvního stupně, že po subjektivní stránce se u obviněného K. Z. jednalo o zavinění úmyslné. Je zřejmé, že v jednotlivých situacích jednal s vědomím, přinejmenším však se srozuměním, že zboží a služby dodavatelům neuhradí, protože nebylo v možnostech společnosti závazkům dostát.
Zákonný znak „obohacení“ obviněný namítá ve dvou rovinách. Konstatuje-li, že otázka obohacení je závislá na tom, v jaké výši a zda skutečně došlo k vyplacení odměn a nájmu za vozidla, lze jen stěží těmto námitkám přiznat právně relevantní povahu. Uvádí-li však obviněný, že znak „obohacení“ není uveden ve výroku o vině, považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že obohacením se podle ustálené soudní judikatury rozumí rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo jiného vynaloženy. Obohacení se vždy nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Ovšem v posuzovaném lze učinit závěr, že tomu tak skutečně je. Lze proto souhlasit s názorem státního zástupce, že obviněný tím, že za odebrané zboží zaplatil částečně nebo vůbec, je nezaplacená kupní cena mírou obohacení, kterou je třeba přičítat obviněnému (u skutku pod bodem I. obviněný podnikal jako fyzická osoba, obohatil tak sám sebe; u skutků pod bodem III./A a III./B po objektivní stránce obohatil jiného – právnické osoby). Za takové jednání nese plnou trestní odpovědnost.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní kvalifikace skutku je správná, popis skutku odpovídá všem zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Proto Nejvyšší soud nemohl postupovat jinak, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Učinil tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž musel trestní věc obviněného meritorně přezkoumat (§265i odst. 3 tr. ř.). Pokud jde o odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann