ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.206.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 206/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. února 2005 o dovoláních obviněného V. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V. a obviněného O. S., t. č. ve výkonu trestu ve V. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, č. j. 11 To 226/2004-276, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 2 T 384/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, č. j. 11 To 226/2004 – 276, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných V. S. a O. S. proti rozsudku Okresního soudu pro Prahu západ ze dne 9. 4. 2004, č. j. 2 T 384/2003-230. Citovaným rozsudkem byli obvinění uznáni vinnými trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byli odsouzeni podle §234 odst. 1 tr. zák. ke čtyřem letům odnětí svobody (každý obviněný), když pro výkon uloženého trestu byli podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazení do věznice s ostrahou. Dále byl obviněným uložen podle §57 odst. 1 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky a to podle §57 odst. 2 tr. zák. na dobu neurčitou. Dále bylo rozhodnuto ve smyslu §55 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák. o propadnutí věci. Jednání obviněných po skutkové stránce spočívalo v tom, že obvinění „dne 27. 9. 2003 kolem 23.30 hodin v J. u P., okres P., v ulici T., ve vozidle taxislužby, zn. Škoda 135 LS, , společně fyzicky napadli jeho řidiče pošk. M. F., tím způsobem, že nejprve obv. V. S., sedící na sedadle vedle řidiče, mu přiložil na prsa vystřelovací nůž a snažil se tímto nožem proti němu zaútočit, avšak pošk. M. F. se podařilo útok odvrátit, jakož i fyzické napadení obv. O. S., který se ho snažil zezadu chytit do kravaty, škrtit a udeřit do hlavy lahví zabalenou v látce, dále mu vyhrožoval, že je killer, přičemž současně oba obvinění po něm požadovali vydání peněz, poškozenému se podařilo z místa utéci“.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, č. j. 11 To 226/2004 – 276, podali oba obvinění dovolání, když shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný O. S. v podaném dovolání uplatňuje obdobné důvody, které jej vedly k podání odvolání. Oběma soudům vytýká, že nelze spáchání trestného činu považovat za prokázané, neboť od samého počátku popírá, že by se jednání, pro které byl odsouzen dopustil a v souladu s jeho výpovědí je i výpověď spoluobviněného a svědkyně P. Poukazuje dále na to, že provedená rekognice neproběhla v souladu se zákonem, když výpovědi svědků si v této části vzájemně odporují, na noži, který byl nalezen a který měl být při loupeži použit, nebyly nalezeny stopy prokazující komu nůž patří a rovněž vznáší námitky k procesní použitelnosti odebraných pachových stop a průkaznosti tohoto důkazu. Vzhledem k tomu, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, mělo být postupováno podle zásady „in dubio pro reo“. Účelově získané a provedené důkazy nemohly vést k jinému závěru než tomu, že byla porušena zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek zrušil a věc přikázal Městskému soudu v Praze (patrně měl na mysli Krajský soud v Praze), případně sám rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprošťuje.
Obviněný V. S. rovněž zopakoval argumenty, které byly důvodem podaného odvolání, když poukázal na to, že se trestného činu loupeže nedopustil a provedené důkazy, zejména rekognice nebyly provedeny v souladu s trestním řádem. Obdobně jako spoluobviněný poukazuje „na podivné okolnosti nálezu nože“ a nesrovnalosti týkající se pachových stop, které nebyly dle jeho názoru provedeny v souladu se zákonem. Podle jeho mínění se soudy nevypořádaly s jeho obhajobou, že na místě, kde mělo k předmětné události dojít, vůbec nebyli. Poukazuje rovněž na to, že nebyly provedeny některé z navrženým důkazů a důkazy, které byly provedeny jsou znevěrohodněny a tudíž netvoří ucelený řetězec důkazů, na kterém by bylo možno výrok o vině trestným činem loupeže postavit. Nejvyššímu soudu navrhl, aby zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Praha – západ a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu).“
Obvinění ve svých dovoláních shodně konstatují, že dovoláními napadené rozhodnutí a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu jejich dovolání, stejně jako uplatněné argumentace je však nepochybné, že jediným jejich záměrem, pro který je dovolání podáno, bylo docílit změny ve skutkovém zjištění soudu, neboť obvinění shodně uvádějí, že se trestné činnosti nedopustili. Již samotná tato argumentace je v příkrém rozporu se zjištěným skutkovým stavem, kdy obvinění byli uznáni vinnými, a to na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů, že společně fyzicky a za použití nože napadli řidiče vozidla, po kterém se dožadovali vydání peněz. Další část dovolání směřuje do oblasti neprovedení navržených důkazů, hodnocení důkazů – přičemž je zpochybňována procesní použitelnost některých důkazů, případně konstatováno, že k některým důkazům nemělo být přihlíženo. V uvedené souvislosti pouze stručně poukazuje Nejvyšší soud na výhrady obou obviněných k otázce použitelnosti tzv. rekognice, avšak z rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, jakým způsobem tyto s předmětným důkazem v rámci hodnocení důkazů naložily, přičemž podrobně také rozvedly, jak se vypořádaly s námitkou k odběru pachových stop. Zde poukazují na protokol o odběru pachových stop, který byl čten u hlavního líčení a v této souvislosti nelze přehlédnout okamžik, kdy byl odběr proveden (č. l. 214 – 215, dne 28. 9. 2003), kdy byli obviněným ustanoveni obhájci (č. l. 30 – 32, dne 29. 9. 2003) a kdy obviněným bylo sděleno obvinění (č. l. 1, dne 28. 9. 2003). Ve vztahu k této části námitek se jedná rovněž o výhrady směřující do oblasti upravené ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., tedy proti skutkovým zjištěním.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť byla podána z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., aniž by musel trestní věc obviněných meritorně ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu odkazuje tento na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
O odmítnutí dovolání bylo za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. února 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann