ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.250.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 250/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. března 2005 o dovolání obviněných Ing. T. P., a Ing. R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 2 T 137/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. T. P. a Ing. R. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. T. P. a obviněný Ing. R. V. podali prostřednictvím obhájce JUDr. Z. K. dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816. Tímto rozsudkem z podnětu odvolání obviněného Ing. T. P. a Ing. R. V. a okresního státního zástupce v Semilech byl napadený rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, č. j. 2 T 137/2002-704, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. a ve výroku o trestu a náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. a nově odvolací soud rozhodl tak, že Ing. T. P. a Ing. R. V. uznal vinnými jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., účinného od 1. 1. 2002, jednak trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Každý z nich byl podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl oběma obviněným výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu pěti let. Dále byl každému z obviněných uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu jakýchkoliv funkcí v zastupitelstvech obcí a krajů na dobu pěti let. „Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo poškozené město R. n. J. odkázáno se svým nárokem na náhradu na řízení ve věcech občanskoprávních“.
Dovolání obvinění podali do výroku o vině a v návaznosti na to i do výroku o trestu s tím, že důvod dovolání spatřují v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Domnívají se, že se nemohli dopustit zaviněného jednání, kterým by naplňovali skutkovou podstatu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák., neboť v jejich zavinění nebyla zahrnuta vědomost o podstatných skutečnostech, tedy zákonných znacích skutkové podstaty trestného činu. Oni sami chápali záležitost po stránce ekonomické a takto ji i posuzovali. Ještě před realizací právních úkonů věc konzultovali s F. ú. v J. Ani jeden z dovolatelů není právně vzdělán, ostatně nesprávně hodnotili situaci i lidé právně vzdělaní – okresní státní zástupce, místopředsedkyně okresního soudu, která věc rozhodovala, krajský státní zástupce, senát krajského soudu při svém původním rozhodování a nejvyšší státní zástupkyně. Okresní i krajský soud původně vycházely z toho, že státu vznikla škoda tím, že dovolatelé učinili právní úkony vedoucí k tomu, že komponenty čističky odpadních vod byly prodány za nižší cenu, než za jakou prodány být měly. Nejvyšší soud úvahy okresního a krajského soudu označil za nesprávné, a v podstatě vyslovil opačný názor, totiž že státu škoda vznikla tím, že prodej byl vůbec realizován. Dodali, že správci daně (F. ú. v J.) žádná škoda nevznikla, ani sám za městem R. n. J. z tohoto titulu žádnou pohledávku neeviduje. Současně mají za to, že není možné, aby někdo, kdo správcem daně není, uvažoval o jejím zkrácení. V uvedených souvislostech je podle jejich názoru absurdní, aby jednali zaviněně.
Dále obvinění brojí proti tomu, že nebylo přistoupeno k vypracování doplňujícího znaleckého posudku. Do značné míry tak nebyla věc po skutkové stránce náležitě objasněna, když ze spisu není zřejmé, v jakém rozsahu došlo „k uplatnění nároku na vrácení DPH zcela oprávněně (v důsledku jiné než popsané činnosti města) a v jakém rozsahu, případně zda vůbec, došlo k uplatnění nároku neoprávněně“. K trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. obvinění uvedli, že podmínkou překročení pravomoci je úmysl způsobit jinému škodu a úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Právě proto, že dovolatelé neměli v úmyslu komukoliv škodu způsobit, škoda jejich jednáním vzniknout nemohla, rovněž neměli v úmyslu opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nýbrž získat prospěch oprávněný. Z tohoto pohledu mají za to, že jim vina nebyla zákonným způsobem prokázána.
Obviněný Ing. T. P. zdůraznil, že při uzavírání smluv jednal v postavení starosty města, nevystupoval při popsaných jednáních jako veřejný činitel, který vykonává určitou pravomoc, nerozhodoval o právech a povinnostech jiných, ale jako představitel města, do jehož působnosti spadá, činit za město majetkové úkony, tyto úkony realizoval – prodával komponenty technologického zařízení čističky odpadních vod stejně jako by prodával či nakupoval cokoliv jiného. Totéž lze konstatovat ve vztahu k obviněnému Ing. R. V. Při uzavírání smluv nejednal v postavení místostarosty, ale z pozice jednatele soukromoprávního subjektu. Podle obviněných je tedy zřejmé, že i při neoprávněně realizovaných úkonech, tedy úkonech, ke kterým by bylo kompetentní zastupitelstvo města či jeho rada, se nemohli dopustit překročení pravomoci veřejného činitele, protože jako veřejní činitelé nevystupovali. O překročení pravomoci (nikoliv ovšem veřejného činitele) by mohlo jít, pokud by jednání starosty města bylo v rozporu s ustanovením §36a odst. 1 písm. j) zák. č. 367/1990 Sb., ve znění zákona č. 485/1991 Sb., o obcích, kdy k dohodě o splátkách s lhůtou splatnosti delší než osmnáct měsíců je zapotřebí souhlasu zastupitelstva tohoto města. Dovolatelé jsou navíc přesvědčeni, že úkon dohody o splátkování kupní ceny nespadá do kompetence městského zastupitelstva, byť lhůta splatnosti byla delší než osmnáct měsíců. Smyslem zákona v posuzované věci je omezení pravomoci starosty a svěření rozhodnutí kolektivnímu orgánu tehdy, dochází-li na jednu stranu k „vyvedení majetku z majetkové sféry obce a na druhou stranu ekvivalent hodnoty zcizeného majetku je splátkován po dobu delší než je v zákoně uvedena a nikoliv tehdy, je-li majetek převáděn obci či jím zřízenému subjektu zpět“. Z uvedeného důvodu zastávají obvinění názor, že předmětným úkonem nedošlo k překročení pravomoci veřejného činitele, ale ani k překročení pravomoci starosty obce. Navrhli, aby na základě těchto skutečností Nejvyšší soud usnesením rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 8. 10. 2002, č. j. 2 T 137/2002-704, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 5. 2004, č. j. 12 To 180/2004-816, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Semilech, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Zdůraznila, že veškerými námitkami se již Nejvyšší soud zabýval v rámci řízení o dovolání nejvyšší státní zástupkyně a obou obviněných, kdy dovolání nejvyšší státní zástupkyně bylo podáno v neprospěch obviněných Ing. T. P. a Ing. R. V. Stěžejním je podle státní zástupkyně to, že v dané věci město R. n. J. získalo na základě uzavřených smluv v daňovém řízení a přiznání k DPH za září 1995 „neoprávněně vrácenou daň z přidané hodnoty ve výši 2.696.671,-- Kč“. Nestalo se tak v souladu se zákonem, protože účelem majetkových převodů, v souvislosti s nimiž byla „neoprávněně vrácena daň z přidané hodnoty“, byl výlučně opětovný návrat majetku prodejci, byť s odkladem na uvedenou dobu. Nelze přehlédnout, že účelem kupních smluv nebylo uzavřít obchodně závazkový právní vztah a převést vlastnického právo prodávajícího na kupujícího, nýbrž realizace záměru získat nadměrný odpočet na daň z přidané hodnoty. Takový úkon není možné hodnotit jako úkon platný, a to pro rozpor s ustanovením §39 občanského zákoníku, neboť takto obvinění obešli zákon. Pokud jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele, jehož se podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. dopustili jak Ing. T. P., tak Ing. R. V., je třeba zdůraznit, že starosta a jeho zástupce jako volený orgán samosprávy zastupuje obec navenek a jeho pravomoc je vymezena v ustanovení §52 a násl. zákona o obcích. V oblasti majetkoprávních úkonů obce je podle §36a odst. 1 písm. j) zákona o obcích výhradně v pravomoci obecního zastupitelstva rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než osmnáct měsíců. Zastupoval-li Ing. T. P. jako starosta město při uzavírání předmětných smluv a jako součást těchto smluv uzavřel také dohody o splátkách kupní ceny s dobou splatnosti v trvání sedm a půl roku, aniž o tom rozhodlo, resp. je schválilo obecní zastupitelstvo, jednoznačně tak jako veřejný činitel překročil svou pravomoc. Prvek moci a prvek rozhodování byl v daném případě obsažen v pravomoci starosty. Jeho postavení je třeba posuzovat nikoliv ve vztahu k smluvnímu partnerovi R. l. s. r. o., ale vůči obci, jejímž jménem Ing. T. P. jednal, protože uzavřel bez souhlasu obecního zastupitelstva kupní smlouvy, včetně ujednání o splácení kupní ceny, tj. o splátkách s lhůtou splatnosti delší než osmnácti měsíců, ač rozhodování o této otázce náleží do výlučné působnosti obecního zastupitelstva. Jednoznačně tak překročil svou pravomoc ve smyslu §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. Totéž platí také ohledně obviněného Ing. R. V. jako zástupce starosty. Přestože vystupoval ve smluvním vztahu jako jednatel obchodní společnosti R. l. s. r. o., jeho postavení nelze zužovat jen na uzavření daných smluv.
Podle názoru státní zástupkyně je podstatné, že cílem jejich jednání v uvedených funkcích bylo získat pro město neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty a že jednali po vzájemné dohodě. Ostatně veškerou právní problematikou související s předmětnou věcí se již Nejvyšší soud zabýval. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných Ing. T. P. a Ing. R. V. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými, jejich podání byla učiněna prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obou obviněných obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Vedle již zmíněných rozhodnutí ústavního soudu je rovněž k předmětné otázce nutno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, kdy Ústavní soud uvedl, že „Nejvyšší soud jako soud dovolací není už samotným vymezením dovolacích důvodů již uváděným ustanovením trestního řádu povolán k plnému soudnímu přezkumu rozsudků nižších soudů činných v trestním řízení. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku (§265a odst. 1 trestního řádu) ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem. Nejvyšší soud není povolán k dalšímu již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu. Neodůvodněný nebo pouze neurčitou argumentací podepřený poukaz na nesprávné právní posouzení musí mít Nejvyšší soud možnost odmítnout. Je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 trestního řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 trestního řádu)“.
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „Ing. T. P. jako starosta města R. n. J., ve funkci, kterou zastával v době od listopadu 1990 do května 1997 a Ing. R. V., jenž byl též ve funkci, a to zástupce starosty města R. n. J., v době od listopadu 1994 do května 1997, po vzájemné dohodě a v úmyslu získat neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty pro město R. n. J., sepsali a uzavřeli kupní smlouvu na prodej technologického zařízení čističky odpadních vod v R. n. J., kdy Ing. P. tyto smlouvy podepsal jako starosta města R. n. J. a Ing. V. smlouvy podepsal jako jediný majitel a jednatel společnosti R. l. s. r. o. a takto dne 30. 5. 1995 uzavřeli kupní smlouvu č. a dne 27. 9. 1995 další kupní smlouvu č. na prodej částí technologického zařízení čističky odpadních vod, přičemž tyto smlouvy byly pro obcházení zákona o DPH podle §39 a §120 odst. 1 občanského zákoníku a §§4, 14 odst. 1 písm. b), §18 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, neplatné a město R. n. J. získalo za září 1995 neoprávněně vrácenou daň z přidané hodnoty ve výši 2.696.671,-- Kč, čímž poškodili Českou republiku zastoupenou F. ú. v J.“.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Těžiště námitek, které obvinění uplatnili v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., spatřují jednak v absenci subjektivní stránky (u trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák.), jednak ve výkladu pojmu „veřejný činitel“ a v subjektivní stránce ve vztahu k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. Tyto námitky lze označit za právně relevantní.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu. Kvalifikovaná skutková podstata v odstavci 3 písm. c) citovaného ustanovení se použije tehdy, byla-li tímtéž jednáním způsobena značná škoda.
V trestní věci obviněných již jednou Nejvyšší soud rozhodoval, přičemž usnesením ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1301/2003, k dovolání nejvyšší státní zástupkyně rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 4. 2003, sp. zn. 12 To 462/2002, zrušil v celém rozsahu. Nutno dodat, že s převážnou částí nyní uplatněných námitek obviněných se ve svém odůvodnění Nejvyšší soud již vypořádal ve shora zmíněném usnesení. S přihlédnutím k již uvedenému, se námitkami obviněných bude Nejvyšší soud zabývat s přihlédnutím k obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř., §265i odst. 2 tr. ř.). Obvinění nedostatek subjektivní stránky zakládají na skutečnosti, že nejsou právnicky vzdělaní, věc posuzovali vždy jen po stránce ekonomické. Podle jejich názoru na posouzení jejich subjektivní stránky má vliv celá řada skutečností, zejména to, že záležitost konzultovali s F. ú. v J., dále též okolnost, že i lidé povolání (státní zástupce, soudci) k rozhodování v trestní věci nebyli s to se sjednotit na jednoznačném právním názoru.
Subjektivní stránku trestného činu lze charakterizovat jako vnitřní vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Tento psychický vztah pachatele ke skutečnostem odpovídajícím znakům skutkové podstaty trestného činu musí existovat v době činu. To znamená, že představy, vědomosti, tak i vůle pachatele, které nejsou dány v době činu, nemají pro zavinění význam. Argumentace obviněných k otázce schopnosti zainteresovaných osob erudovaně zhodnotit jejich jednání obviněných je tak ve světle posouzení jejich subjektivní stránky naprosto bezvýznamná, na jednání obviněných nemohla mít tato otázka žádný vliv, ani se uvedená okolnost v době činu nemohla na jednání obviněných nijak projevit. Ohledně subjektivní stránky se Nejvyšší soud rovněž neztotožnil s tvrzením obviněných, že na nich nelze spravedlivě požadovat, aby v jejich zavinění byla zahrnuta vědomost o podstatných skutečnostech. Jestliže skutková podstata trestného činu obsahuje znak, který znamená právní pojem, právní vztah, právní institut (tzv. normativní znaky skutkové podstaty trestného činu), je třeba, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak. Zda pachatel si byl vědom podstatných skutečností není závislé na tom, aby pachatel měl o těchto právních otázkách přesné právnické znalosti, zcela postačí laická představa, tj. představa o relevantních faktech, které lze podřadit pod znaky skutkové podstaty trestného činu alespoň v hrubých rysech. Pachatel tudíž nemusí vědět o trestnosti svého činu. V tomto směru platí zásada, že neznalost trestního zákona neomlouvá. Právní komplikovanost a určitá nejednotnost právního posouzení byla do značné míry způsobena tím, že samotné jednání obviněných po subjektivní stránce nese jisté znaky promyšlenosti. Obviněným byla známa fakta, která postačují k tomu, aby šlo o znalost podstatných skutečností, které lze podřadit pod znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Lze říci, že jejich jednání směřovalo výlučně ke způsobení následku předpokládaném v ustanovení §148 tr. zák., totiž ke zkrácení daně z přidané hodnoty. O jejich přímém úmyslu /§4 písm. a) tr. zák./ proto nelze v žádném případě pochybovat. Objektem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák. je zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb. V podstatě lze říci, že jde o zvláštní případ podvodu.
K subjektivní stránce, jakož i k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 tr. zák. Nejvyšší soud zaujal stanovisko v předchozím rozhodnutí. Je nepochybné, že obvinění zcela účelově vytvořili podmínky pro to, aby mohli uplatnit nárok na nadměrný odpočet daně podle §19 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, v tehdy platném znění (dále jen „ZDPH“). „Na základě dvou kupních smluv (č. z 30. 5. 1995 a č. z 27. 9. 1995) mělo město R. n. J. prodat obchodní společnosti R. l. s. r. o. části technologického zařízení Č., které bylo následně na základě leasingové smlouvy ze dne 30. 12. 1995 pronajato obchodní společnosti V. a k. m. R. n. J. s. r. o. (dále jen V.) s dobou leasingu do 30. 6. 2003, tj. téměř 8 let. Jednalo se o dlouhodobý pronájem s následnou koupí obchodní společností se 100 % majetkovou účastí města, tj. původního vlastníka a prodejce zařízení“. Nelze přehlédnout, že celá majetková transakce prakticky sledovala jediný cíl, a to snížení daňové povinnosti a odvodu daně, resp. dosažení vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1301/2003).
Pomineme-li konstatovanou neplatnost kupních smluv, posuzovali-li obvinění věc z ekonomického hlediska, jak sami tvrdí, jistě disponovali znalostmi vztahujícími se k realizaci tzv. zpětného leasingu. Ve všech případech je prostřednictvím tohoto institutu řešena problematika nedostatku finančních prostředků. Pro prodávajícího je výhodou, že prodejem předmětu leasingu získá finanční prostředky, se kterými může volně disponovat a předmět leasingu splácet jednotlivými leasingovými splátkami navýšenými o úrok, tzv. leasingový koeficient. V posuzované věci však uvedený efekt nenastal. Město do rozpočtu volné finanční prostředky nezískalo a podle závěrů znaleckého posudku Ing. P. R., znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a ekonomika, by tohoto efektu nebylo docíleno ani při řádném plnění splátek kupní ceny ze strany společnosti R. l., s. r. o., ani prostřednictvím leasingových splátek společností V. Naopak, společné finanční prostředky města a společnosti Vak vykazují po celou dobu splácení leasingové smlouvy deficit. Je tedy zřejmé, že na tomto majetkovém „trojúhelníku“ jako jediná profitovala společnost R. l. s. r. o., když disponovala s finančními prostředky, které měly být použity na úhradu kupní ceny předmětu leasingu.
Problematika nároku na odpočet daně podléhá režimu ustanovení §19 ZDPH. Vysvětlit ji lze zjednodušeně prakticky tak, že plátce daně z přidané hodnoty je povinen daň z přidané hodnoty účtovat všem svým zákazníkům, což se v daňovém přiznání projeví jako daň na výstupu. Tehdy plátci daně z přidané hodnoty vzniká daňová povinnost spočívající v odvodu vybrané daně do státního rozpočtu. Současně má takový plátce daně právo tento odvod snížit o výši daně zaplacené na vstupu, tj. při nákupu od svých dodavatelů. Snížení daňové povinnosti plátce o daň zaúčtovanou na vstupech se nazývá odpočet daně. Převýší-li nárok na odpočet daně zaplacené na vstupu daňovou povinnost na výstupu, vznikne tzv. nadměrný odpočet. V tomto případě se stát stává dlužníkem plátce a je povinen přeplatek plátci vrátit (§37a odst. 1 ZDPH). Pokud by město R. n. J. předmět leasingu (zjevně obvinění nemohli kalkulovat s tím, že předmět leasingu není jako součást věci způsobilým předmětem občanskoprávních nebo obchodněprávních vztahů) prodalo přímo společnosti V., bylo by zatíženo povinností odvést daň z přidané hodnoty z částky prodeje, avšak společnost Vak by si následně stejnou částku daně z přidané hodnoty „vyinkasovala“. Za této situace by k žádnému deficitu finančních prostředků v rozpočtu města a společnosti Vak nemohlo dojít. Nepodstatné rovněž není, že společnost R. l. s. r. o. byla jako plátce daně z přidané hodnoty zaregistrována teprve dne 26. 6. 1995. K registraci došlo poté, co byl uskutečněn převod první části technologického zařízení čističky odpadních vod. Znalec dále zjistil, že za II. a III. čtvrtletí společnost nevykazovala žádný pohyb, byl uplatněn pouze odpočet z převedených technologií a z ještě další minimální částky pravděpodobně odpovídajícím nákladům za telefon. Namítají-li obvinění nedostatek subjektivní stránky, lze tedy vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem tuto námitku spolehlivě vyvrátit. Pakliže by prodej předmětu leasingu na společnost R. l. s. r. o. nebyl uskutečněn, k „inkasu daně z přidané hodnoty“ do rozpočtu města by nedošlo a též, v případě, že by společnost Vak nebyla v prosinci 1995 zapsána do obchodního rejstříku a prodej nebyl realizován v roce 1995, nárok na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve smyslu §19 ZDPH by městu R. n. J. nevznikl. V dané věci účelem tzv. zpětného leasingu bylo vyvolat následek spočívající v získání nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty pro město R. n. J. ve výši 2.696.671,-- Kč. Vedle toho společnost R. l. s. r. o., aniž by uhradila celou fakturovanou částku za nákup technologického zařízení, získala určité volné finanční prostředky, které na úkor města mohla používat ke svým účelům. Se zřetelem k těmto skutečnostem lze uzavřít, že právní úkon spočívající v uzavření smlouvy o zpětném leasingu byl učiněn toliko „na oko“ a že záměr dosáhnout právních účinků, které s takovým úkonem zákon spojuje (§34 občanského zákoníku), byl jen předstírán. Odhlédneme-li tedy od Nejvyšším soudem konstatované neplatnosti kupních smluv, z hlediska subjektivní stránky má význam to, že i tento právní úkon by byl neplatný, a to ve smyslu §37 občanského zákoníku v důsledku nedostatku vážnosti vůle. Po subjektivní stránce je tedy evidentní, že obvinění (zneužívaje navíc svého postavení) chtěli způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem, čímž v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. zasáhli do objektu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr. zák.
V návaznosti na subjektivní stránku se lze vypořádat též s námitkou obviněných ohledně existence škody. Podle ustálené soudní judikatury platí, že uskutečněním zdanitelného plnění podle zákona o dani z přidané hodnoty se rozumí stav faktický, nikoliv formálně vykázaný. To znamená, že pokud obvinění předložili finančnímu úřadu daňové přiznání, v němž uplatnili nárok na nadměrný odpočet podle §19 ZPDH, a tento nárok doložili perfektním daňovým dokladem (který ovšem neodpovídal faktickému stavu, neboť šlo o simulovaný právní úkon), učinili vše, aby obci nadměrný odpočet byl vrácen. Je proto logické, že do doby zahájení trestního stíhání F. ú. v J. nemohl žádnou pohledávku evidovat, protože mu veškeré okolnosti posuzované věci nemohly být známy (protože plátce daně nárok na nadměrný odpočet doložil doklady se všemi formálními náležitostmi, tj. v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví).
Obvinění dále vznesli námitku, že nebyl vypracován doplňující znalecký posudek. Ten podle jejich názoru by objasnil, v jaké výši byla daň z přidané hodnoty vrácena neoprávněně. Domnívají se tak, že v tomto směru po skutkové stránce je výrok o vině zatížen vadou. Je však zřejmé, že podstata této námitky nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném hmotně právním posouzení, nýbrž na tom, že dokazování obvinění považují za neúplné, když z tohoto důvodu se domáhají vypracování doplňujícího znaleckého posudku. Takové námitky pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají, neboť povahu právních relevantních námitek nemají. Přesto Nejvyšší soud dodává, že výši vráceného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce 2.696.671,-- Kč pokládá za nespornou, neboť v této výši byl nárok na nadměrný odpočet obviněnými uplatněn.
Podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák. jde o trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele tehdy, jestliže veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch překročí svou pravomoc. Uvádějí-li obvinění ve svém dovolání tuto citaci skutkové podstaty trestného činu podle §158 tr. zák. s tím, že neměli v úmyslu škodu způsobit a že jejich jednáním škoda vzniknout nemohla, potom je zřejmé, že v rámci objektivní stránky popírají existenci svého jednání v příčinné souvislosti s následkem, který způsobili. Toto skutkové zjištění (týkající se jednání obviněných) je vyjádřeno v popisu skutku, a jak již bylo několikrát zdůrazněno, námitky skutkové povahy nemohou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obstát.
Pokud jde o otázku postavení obou obviněných jako veřejných činitelů, je třeba uvést, že danou problematikou se Nejvyšší soud podrobně zabýval ve svém předchozím rozhodnutí, v němž zaujal jednoznačné stanovisko. Nejvyšší soud vázán tímto názorem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004), je přesvědčen, že obvinění vystupovali jako veřejní činitelé (§89 odst. 9 tr. zák.). V této souvislosti nutno opětovně zdůraznit, že pravomoc starosty a zástupce starosty vymezovalo ustanovení §52 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, v tehdy platném znění. Není též bez významu, že podle §36a odst. 1 písm. j) téhož zákona v oblasti majetkoprávních úkonů obce výhradně do pravomoci obecního zastupitelstva spadalo rozhodování o dohodách o splátkách s lhůtou splatnosti delší než 18 měsíců. Zakládají-li tedy obvinění svá tvrzení na tom, že na jejich jednání uvedené ustanovení aplikovat nelze, jejich argumentaci nemůže Nejvyšší soud přisvědčit. Je zjevné, že právě majetková transakce umožňující převod vlastnického práva (v rámci tzv. zpětného leasingu) byla rozhodnou skutečností, mající za následek, že městu R. n. J. byl finančním úřadem vrácen nadměrný odpočet, který obci nenáležel. Ve světle těchto okolností proto nezbývá než konstatovat, že obvinění jako veřejní činitelé svou pravomoc překročili. Vzhledem k těmto skutečnostem je zřejmé, že obvinění naplnili skutkovou podstatu trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. b) tr. zák.
S přihlédnutím ke shora uvedenému proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněných neopodstatněnými, když je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. března 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann