ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.301.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 301/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 17. března 2005 o dovolání obviněného M. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 6 To 96/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 37 T 3/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 7. 2004, sp. zn. 37 T 3/2004, byli obvinění M. K. a M. P. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, odst. 3 tr. zák., a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Po skutkové stránce jednání obviněných spočívalo v tom, že „v blíže nezjištěné době od 17.00 hod. dne 26. 1. 2004 do časných ranních hodin dne 27. 1. 2004 na ubytovně Č. v O. – M. H. v podnapilém stavu po předchozí slovní rozepři v úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví společně fyzicky napadli spolubydlícího A. G. tak, že jej opakovaně bili rukama do obličeje a hlavy a kopali zejména do trupu takovou silou, že mu způsobili četná povrchová zranění, a to čárovitou oděrku kůže na pravé straně čela, krevní podlitiny prosvítající dolními víčky oboustranně a levým horním víčkem, rozsáhlé krevní podlitiny na pravé straně hrudníku, pod levým žeberním obloukem, na levém stehně, na bércích oboustranně, na levém rameni a paži, na zádech oboustranně a v krajině křížové, na pravé straně zad a levém boku navíc s oděrky kůže obloukovitého tvaru a dále vnitřní poranění, zejména zlomeniny 7. a 8. žebra vpravo s ostrými úlomky, pronikajícími pohrudnicí do dutiny hrudní a zraňující dolní lalok pravé plíce a zhmoždění dolního laloku pravé plíce s trhlinou, zlomeniny 5. a 7. žebra vlevo bez známek průniku do dutiny hrudní, prokrvácení pohrudnice, přičemž tato zranění vedla k tomu, že poškozený v důsledku úrazově krvácivého šoku při zakrvácení do dutiny hrudní dne 27. 1. 2004 v 9.20 hodin zemřel“. Obviněnýmu M. K. byl uložen podle §222 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti roků, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněnému M. P. byl podle téhož ustanovení (§222 odst. 3 tr. zák.) uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků a pro jeho výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. rovněž do věznice se zvýšenou ostrahou. tomuto obviněnému byl dále uložen podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. trest vyhoštění na dobu deseti roků. Ohledně náhrady škody, kterou uplatnila poškozená bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 12. 2004, sp. zn. 6 To 96/2004, částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. k odvolání obviněného M. P. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody a podle §265 tr. ř. odkázal poškozenou s jejím nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v podaném dovolání nejprve reprodukuje průběh trestního stíhání se zaměřením na výpovědi svědků K. a H. Poukazuje na to, že „aby mohl být uznán vinným ze spáchání trestného činu, který mu byl kladen za vinu, musí být bez důvodných pochybností prokázáno, že spolu s druhým obviněným napadl poškozeného v úmyslu způsobit mu těžkou újmu na zdraví, přičemž musí být prokázáno, že zaviněně, a to alespoň ve formě nedbalostní je odpovědný za smrt poškozeného“. Obviněný však vyjadřuje své přesvědčení, že z žádného z provedených důkazů takové skutečnosti neplynou. Znalecké posudky, které byly vypracovány sice konstatují následky použitého násilí proti poškozenému a jejich možné příčiny, nevypovídají však již nic k tomu, kdo mohl uvedená zranění poškozenému způsobit. Pokud jde o biologické stopy zajištěné na jeho (obviněného) oblečení, tyto podle něj prokazují pouze to, že poškozeného přemisťoval z jednoho pokoje do druhého, což však nezakládá jeho odpovědnost ze spáchání trestného činu. Další výhrady vznáší k osobám svědků a hodnocení jejich věrohodnosti. Ve vztahu ke svědeckým výpovědím svědků H. a K. poukazuje na změny jejich výpovědí, event. se pozastavuje nad jejich použitelností v trestním řízení. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, která se k věci vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v rámci dovolání nebyl uplatněn dovolací důvod vymezený v §265b tr. ř. Poukázala na to, že cestou mimořádného opravného prostředku se dovolatel snaží zpochybnit skutkové závěry, které vedly k jeho odsouzení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).“
K dovolání obviněného lze uvést, že tento se neztotožnil se skutkovým stavem, který byl zjištěn soudem prvního stupně a jehož závěry považoval za správné také soud odvolací. Uvedená skutečnost vyplývá z celého obsahu podaného dovolání, byť obviněný odkazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný zejména na základě výpovědí svědků u hlavního líčení se snažil již v rámci odvolání (na které ve své dovolací argumentaci rovněž odkazuje) docílit změny skutkového stavu, který by odpovídal jeho představě, kdy toto opětovně použil i v rámci mimořádného opravného prostředku. Tvrzení obviněného, že svědek „O. K. bez jakéhokoliv ovlivňování z jeho strany, připustil maximálně jedno spíše než kopnutí tak žďuchnutí poškozeného jeho osobou do ramene“ a svědek F. H. jeho roli popsal tak, že „jej s druhým obviněným stáhl na zem, ale nikterak jej fyzicky neatakoval“, směřují ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu na základě volného hodnocení důkazů soudy, neboť sám obviněný v další části svého dovolání tvrdí, že „právní závěr o jeho spolupachatelství na trestném činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. nemá oporu ve skutkových zjištěních“. V souvislosti s výše uvedeným je potřebné opětovně odkázat na již zmíněná ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., (tj. zjištění skutkového stavu věci a hodnocení důkazů), se kterými se soudy vypořádaly a své úvahy rozvedly ve svých rozhodnutích, zejména pak v rozsudku soudu prvního stupně (vzhledem k tomu, že se odvolací soud se závěry soudu prvního stupně ztotožnil nebylo potřebné znovu tyto rozvádět, jak nepřímo vyplývá z dovolání obviněného).
Soud prvního stupně zejména na str. 18 – 19 svého rozsudku rozvedl své úvahy při hodnocení důkazů a nelze než uvést, že k závěru o vině obviněného dospěl nikoli pouze na základě výpovědí svědků H. a K., ale i dalších svědků a znaleckých posudků, které stanovily blíže mechanismus zranění poškozeného. Tím, že soud prvního stupně důkazy podle svého vnitřního přesvědčení po pečlivém uvážení všech okolností případu hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, dospěl k závěru, který vyjádřil ve svém skutkovém zjištění, které následně podřadil pod odpovídající právní kvalifikaci. Závěrečná část dovolání mj. zpochybňuje právě skutkové závěry ve smyslu shora uvedeném, kdy uvádí, že znalci byly zkoumány následky použití násilí vůči poškozenému a jejich možné příčiny a nikoliv hledány osoby, které by tyto následky způsobily. Bylo již poukázáno na to, že právě na základě hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. dospěl krajský soud k závěru, že to byl obviněný (jako spolupachatel), kdo poškozenému těžkou újmu na zdraví způsobil a je odpovědný za smrt poškozeného. Zcela závěrem s ohledem na znění §265i odst. 2 tr. ř. lze uvést, že formálnost uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne mj. i z té části argumentace obviněného, kdy tento uvádí, že jeho jednání ve smyslu §222 odst. 1, 3 tr. zák. dáno není a je případně dáno pouze jednání ve smyslu §221 odst. 1 tr. zák., neboť jemu prokázané jednání vůči poškozenému spočívalo pouze v tom, že do poškozeného ramenem žďuchl.
Ze shora uvedeného je patrno, že námitky obviněného z pohledu uplatněného dovolacího důvodu nemohou obstát, neboť je zřejmé, že nejde o námitky právní, ale námitky ryze skutkové, kdy obviněný v rámci nového hodnocení důkazů, které by bylo v souladu s jeho představami se snaží docílit změny skutkového stavu věci a následně i právního posouzení.
Se zřetelem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek stanovených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. března 2005
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann