ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.395.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 395/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2005 o dovolání obviněných K. C h., Z. A ., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P.– B., O. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici B. a J. K ., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody P. – P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 To 148/2004, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 25/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. K. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se o d m í t a j í dovolání obviněných K. Ch., O. P. a Z. A.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2004, č. j. 1 T 25/2004 – 891, byli obvinění Z. A., O. P., J. K. a K. Ch. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. podle skutkového zjištění soudu prvního stupně tím, že „ v přesně nezjištěné době od 00.00 hodin do 04.45 hodin dne 27. 3. 2004 na pozemku přiléhajícím k domu v obci O., společně opakovanými údery pěstí, dupáním a kopy do hlavy, krku a oblasti hrudníku a břicha napadli V. D., tehdy přechodně bytem v O., v objektu firmy N. D., čímž mu způsobili zranění spočívající v zakrvácení komor mozkových, oděrky a tržné rány v obličeji, oděrky na hrudníku a končetinách, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, krevní výron pod tvrdou plenu mozkovou a v omozečnicích, oboustranné zlomeniny žeber, zhmoždění levé plíce, zlomeninu hrtanu, roztržení štítné žlázy a zhmoždění závěsného aparátu tenkého střeva, které vedlo k neodvratné smrti, již se nedalo zabránit ani včasnou a kvalifikovanou lékařskou pomocí“. Za uvedené jednání byli obvinění odsouzeni podle §222 odst. 3 tr. zák. k trestům odnětí svobody a to Z. A. v trvání osmi let, O. P. v trvání osmi let a trest v téže době trvání byl uložen i obviněnému J. K., obviněné K. Ch. byl uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků. Všichni obvinění byli pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazeni do věznice s ostrahou. Dále bylo krajským soudem rozhodováno ve smyslu §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. ř. o nároku poškozených na náhradu škody.
Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 To 148/2004, z podnětu odvolání státního zástupce a poškozené Ing. M. J. podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 9. 2004, č. j. 1 T 25/2004 – 891 v celém rozsahu zrušil a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněné uznal vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a každému z obviněných uložil trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků, když pro výkon trestu odnětí svobody každého z obviněných zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahu. O nároku poškozených rozhodl podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1 tr. ř. Odvolání obviněných byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podali obvinění prostřednictvím obhájců dovolání.
Obviněná K. Ch. podala dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jehož naplnění spatřuje v tom, že soudem prvního stupně ani soudem odvolacím nebylo prokázáno, že by se v době, kdy k napadení poškozeného došlo, nacházela na místě útoku a nebyl předložen jediný důkaz, kterým by bylo prokázáno, že na poškozeného útočila. V další části svého dovolání zpochybňuje závěry ke vzorku krve zjištěné na botách, které vydala, neboť podle jejího mínění nebylo posudkem k DNA prokázáno, že by vzorek krve byl skutečně krví poškozeného. V tomto směru nenavrhovala v předchozích řízeních výslech znalce, který posudek k DNA zpracovával, neboť byla názoru, že se jedná o povinnost státního zástupce ve smyslu §2 odst. 8 tr. ř., neboť podle jejího mínění nebylo možno ji na základě závěrů uvedeného posudku uznat vinnou. Jestliže se však tak stalo, je nezbytné dokazování o výslech znalce doplnit. V těchto souvislostech poukazuje na nerespektování ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. orgány činnými v trestním řízení. Dále zpochybňuje úvahy odvolacího soudu pokud jde o její úmysl poškozeného usmrtit, neboť žádný z opatřených důkazů neprokazuje již zmíněnou její přítomnost na místě činu. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Z. A. rovněž uplatnil v dovolání důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění je podle jeho názoru dáno tím, že nebyla zohledněna možnost, že některá méně závažná zranění, ale i zranění závažnějšího charakteru mohl poškozený utrpět již před skutkem, pro který byl uznán vinným. Dále poukazuje na to, že se soudy podrobně nezabývaly znaleckým posudkem soudních lékařů a obsahem výpovědi znalce MUDr. Z. Š. Ze zmíněných důkazů nelze podle mínění obviněného dospět k závěru, že k usmrcení poškozeného došlo zvlášť surovým způsobem. Ze skutkových závěrů nelze ani dovodit úmysl ve smyslu §4 písm. a) či b) tr. zák. ke způsobenému následku. S ohledem na uvedené skutečnosti mělo být podle obviněného jeho jednání kvalifikováno pouze jako ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., a proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a tomto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný O. P. odkázal v podaném mimořádném opravném prostředku – dovolání na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že tento dovolací důvod je dán mj. i proto, že se soudy nevypořádaly s jeho námitkou o neexistenci popisu subjektivní stránky trestného činu a subjektivní stránku vždy dovozovaly pouze ze způsobeného následku. Další část námitek směřuje proti tomu, že ve výrokové části napadeného usnesení o zahájení trestního stíhání není vůbec popsána subjektivní stránka – kdy chybí tvrzení, že jednal s úmyslem poškozeného usmrtit. Zde pak argumentuje čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, rozhodnutím Ústavního soudu a dospívá k závěru, že usnesení o zahájení trestního stíhání, s ohledem na tato pochybení, nelze považovat za zákonné (nesprávnost spatřuje v tom, že popis subjektivní stránky – úmysl usmrtit poškozeného v usnesení o zahájení trestního stíhání chybí a v takovém případě by přicházela v úvahu právní kvalifikace pouze podle §221 odst. 3 či §222 odst. 3 tr. zák.). Obviněný dále namítá, že skutek tak, jak ho zjistil odvolací soud nevykazuje zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., ale znaky trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., přičemž poukazuje na to, že odvolací soud na formu zavinění usuzoval výhradně z následku a způsobu provedení skutku, aniž by se vůbec zabýval tím, co mohlo být motivem činu. Závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, přičemž podotýká, že zjištěnému skutkovému stavu neodpovídá právní kvalifikace v tom směru, že jednání obviněných nebylo kvalifikováno jako spolupachatelství, když sám odvolací soud spolupachatelství konstatované soudem nižšího stupně označuje za správné.
Obviněný J. K. v podaném dovolání odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud nemohl sám ve věci rozhodnout rozsudkem, aniž by důkazy nezbytné pro své rozhodnutí alespoň nezopakoval, neboť jinak hodnotil důkazy provedené soudem prvního stupně. Ve vztahu k uvedené výhradě odkazuje na ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí Nejvyššího soudu např. 8 Tz 205/1999 či 9 Tz 34/99. Obviněný dále argumentuje tím, že odvolací soud neměl ke změně právní kvalifikace dostatečně zjištěn skutkový stav a odkázal na své námitky, které shrnul v podaném odvolání. V další části dovolání se obviněný prostřednictvím obhájce zaměřil na zcela nekonkrétní konstatování porušení práva na spravedlivý proces, nepoužitelnost důkazů, což závěrem shrnuje v nutnost zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud jde o dovolání a námitky uplatněné obviněným J. K., musí Nejvyšší soud konstatovat, že převážná část námitek podaného dovolání obsahuje konstatování dosavadního průběhu trestního stíhání a rozsudků soudu prvního a druhého stupně. K námitkám, které obviněný uplatnil ve vztahu k ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. a odkázal na shora zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu, je potřebné připomenout, že zmíněná rozhodnutí 8 Tz 205/1999 a 9 Tz 34/99, byla vydána před novelou trestního řádu, která byla provedena k 1. 1. 2002 zák. č. 265/2001 Sb. Ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. uvádí, že rozhodnout sám rozsudkem ve věci může odvolací soud, jen je-li možno nové rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn a popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn. V konkrétní trestní věci však soud prvního stupně provedl důkazy, tyto důkazy hodnotil a dospěl ke skutkovému zjištění, které vyjádřil ve skutkové větě (viz výklad shora) a uvedené skutkové zjištění podřadil pod ustanovení §222 odst. 1, 3 tr. zák. Se skutkovými závěry soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil. Netotožnil se pouze s právní kvalifikací zjištěného skutku (zde Nejvyšší soud odkazuje na totožnost skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který se stal podkladem pro právní hodnocení) a tento nedostatek sám napravil, přičemž nepostupoval v rozporu s ustanovením §259 odst. 3 tr. ř. jak uvádí obviněný, neboť rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn (viz str. 5 rozsudku odvolacího soudu). Ve vztahu k dalším námitkám, resp. odkázání obviněného na námitky uplatněné v odvolání odkazuje Nejvyšší soud na to, že v daném případě byl podán obviněným mimořádný opravný prostředek a dovolací soud není obecnou třetí instancí (viz shora usnesení Ústavního soudu). V uvedeném směru lze pak konstatovat, že obviněným byl sice uplatněn dovolací důvod uvedený v trestním řádu, avšak námitky, kterými měl být dovolací důvod naplněn, nebyly shledány právně relevantními, a proto bylo dovolání obviněného J. K. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněná K. Ch. opětovně obsáhle zopakovala průběh dosavadního trestního stíhání se závěry, ke kterým dospěl krajský a vrchní soud. V další části dovolání zpochybňuje nikoli právní závěry, ale hodnocení důkazů, kdy vytýká, „že ani jeden ze soudů v odůvodnění rozsudků nevysvětlil, jak se vypořádal se skutečností, že nález pouze částečného profilu DNA poškozeného na její botě vykazuje minimální stupeň pravděpodobnosti, že jde o krev poškozeného“. Podle jejího názoru „neúplné zjištění není důkazem o tom, že jde o krev poškozeného a nemůže tak být podkladem dokazujícím přítomnost obviněné na inkriminovaném místě“. Uvedené námitky jsou námitkami skutkovými nikoli právními a s takovými je třeba naložit dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. odmítnout je. Své úvahy o přítomnosti obviněné na „inkriminovaném místě a napadení poškozeného“ zejména soud prvního stupně vyložil ve svém rozsudku, přičemž konstatuje i důkazy, ze kterých vycházel (např. str. 3, 5 či 10). Argumentuje-li tedy obviněná v dalších částech svého dovolání tím, že nebylo postupováno v souladu se zněním §2 odst. 5 tr. ř. (náležité zjištění skutkového stavu) tj., že „nebyla prokázána její přítomnosti na místě rozhodném a nebylo prokázáno z její strany napadání poškozeného“, lze shrnout, že jde o námitky skutkové, kdy soudy dospěly ke zcela opačnému skutkovému zjištění, tj. že obviněná byla nejen na místě napadení poškozeného, ale tohoto napadání se také aktivně účastnila. Je sice pravdou, že na několika místech podaného dovolání obviněná zmiňuje subjektivní stránku trestného činu, vždy však úmysl (což je institut hmotného práva a mohl by při správné volbě být způsobilým dovolacím důvodem) odsouzeného usmrtit spojuje s tím, že ji nebyla prokázána přítomnost na rozhodném místě v inkriminovanou dobu (neexistencí důkazů, chybějícím motivu apod.). Pokud soudy dospěly na základě provedených důkazů, které hodnotily ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. k závěrům, které vyjádřily ve skutkovém zjištění, jsou námitky uplatněné obviněnou v podaném dovolání vyjádřením jejího nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a její odkaz na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je snahou v rámci nového hodnocení důkazů, případně doplněného dokazování, docílit změny skutkového stavu, který by odpovídal představám obviněné a tomu odpovídající změna právního posouzení v souladu s těmito představami. S ohledem na shora uvedené by musel Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud by obviněná neuplatnila námitku, že pochybení /a naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ spatřuje mj. i v tom, že soud v údajném skutku popsaném v odsuzujícím rozsudku spatřuje nepřímý úmysl ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Odvolací soud ve svém rozsudku konstatoval, že zranění nemohl poškozenému způsobit nikdo jiný než obvinění a že na jejich vzniku se všichni podíleli. S ohledem na množství, intenzitu a umístění zasazených ran museli být obvinění srozuměni nejen s tím, že mohou poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, ale že jejich útok může způsobit smrt poškozeného, a proto jejich jednání kvalifikoval jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., který spáchali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. S uvedeným závěrem se Nejvyšší soud ztotožnil, když i samotné skutkové zjištění, jako výsledek procesu shromažďování a hodnocení důkazů, ve svém popisu úmysl obviněné poškozeného usmrtit vyjadřuje. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Obviněný O. P. rovněž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a k jeho námitkám musí Nejvyšší soud konstatovat, že jejich převážná část, tj. ty, kde obviněný napadá usnesení o zahájení trestního stíhání a zmiňuje ustanovení §2 odst. 1 či §160 odst. 1 tr. ř., jsou námitkami, které směřují proti postupu orgánů činných v trestním řízení, tudíž nejsou s to naplnit zmíněný dovolací důvod. Ani zmínku „o povinnosti výslovně a pregnantně popsat subjektivní stránku trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání s odkazem na Ústavní soud“ nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Právně relevantní jsou však námitky, kdy obviněný ve vztahu k formě zavinění namítá, že tak, jak byl skutek zjištěn odvolacím soudem, nevykazuje zákonné znaky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. V uvedené souvislosti pak uvádí, že na formu zavinění odvolací soud usuzoval výhradně z následku a způsobu provedení skutku, nevychází při svých úvahách z přímých důkazů, ale pouze z následku, přičemž se dle jeho názoru soud vůbec nezabýval motivem činu. S uvedenou argumentací se však Nejvyšší soud neztotožnil. Z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že tento považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná. V tomto směru pak soud prvního stupně ve svém rozsudku konstatuje jednotlivé důkazy, aby na str. 8 mj. uzavřel jejich hodnocení tím, že krev poškozeného na oděvu či obuvi každého z obžalovaných svědčí o tom, že byli na místě také v době, kdy poškozený byl zraňován a krvácel. Odvolací soud při kvalifikaci jednání obviněného nevycházel z následku jednání obviněných, jak je uváděno v dovolání, ale vychází ze situace, která napadení poškozeného předcházela, způsobu provedení skutku jak vyplývá ze znaleckého posudku a mj. také z toho jakou intenzitou a jakou obuví bylo vůči hlavě a tělu poškozeného útočeno. Následně odvolací soud konstatuje na základě provedených důkazů, že poškozený byl prakticky ukopán a ubit, přičemž zvlášť surový útok, spáchaný extrémně vysokou a výraznou mírou brutality podstatně zvyšuje společenskou nebezpečnost. V souvislosti s úmyslem obviněného nelze odhlédnout ani od té skutečnosti, že obvinění (všichni) věděli o tom, že poškozený je po předchozím útoku otřesen a jeho odolnost a možnost obrany jsou sníženy. Tyto okolnosti vyplývají z rozhodnutí odvolacího soudu na str. 6 jeho rozsudku a je třeba je vidět v souvislostech s okolnostmi, které ve svém rozsudku na str. 4, 5, 8 zmiňuje soud prvního stupně. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. K námitce obviněného, že právní kvalifikace daného skutku neodpovídá zjištění soudu, že se obvinění měli jednání dopustit společně (není vyjádřeno spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.), lze uvést, že otázkou spolupachatelství se soud druhého stupně zabýval a byť toto nevyjádřil přímo ve výroku svého rozsudku, na str. 7 doslovně uvedl, že „sám rozhodl tak, že při nezměněném skutkovém stavu, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, uznal obžalované vinnými trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.“.
Ve vztahu k námitkám obviněného Z. A. lze uvést, že rovněž část z nich směřuje do oblasti skutkových zjištění /tudíž nejsou schopny naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./. Za právně relevantní lze však považovat námitku obviněného, že by k usmrcení poškozeného došlo zvlášť surovým způsobem jak má na mysli ustanovení §2 písm. b), §219 tr. zák. a že ze skutkových závěrů nelze dovodit úmysl jeho ani dalších spoluobžalovaných podle §4 písm. a) či b) tr. zák. ke způsobení smrtelného následku. Pokud jde o otázku úmyslu, odkazuje zde Nejvyšší soud s ohledem na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. na skutečnosti shora uvedené ve vztahu k tomuto zákonnému ustanovení. Pokud pak jde o pojem „zvlášť surovým způsobem“, zde se Nejvyšší soud ztotožnil se závěrem, ke kterému dospěl Vrchní soud v Praze ve svém rozsudku. Zde lze odkázat na platnou judikaturu ze které mj. vyplývá, že musí jít o takovou míru surovosti, která se výrazně vymyká z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu (vražda provedená ukopáním) v daném případě společným jednáním více útočníků, útok provedený extrémně vysokou intenzitou, použití těžké obuvi, spojené s devastací těla poškozeného (viz rozhodnutí č. 1/1993, 17/1995 Sb. rozh. trest.). Vzhledem k nálezu znalců – soudních lékařů, kdy tito konstatují praktické ukopání poškozeného, jeho ubití při celkové devastaci jeho hlavy a těla, shledal Nejvyšší soud právní kvalifikaci použitou odvolacím soudem jako správnou a dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) resp. písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann