ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.475.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 475/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. dubna 2005 o dovolání obviněného M. R ., t. č. ve V. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, č. j. 3 To 866/2004-191, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 73 T 68/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 8. 2004, č. j. 73 T 68/2004- 168, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let. Krajský soud v Ostravě z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o souhrnném trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let. Pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Po skutkové stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že „ačkoliv byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 6 T 110/95 ze dne 18. 1. 1996, který nabyl právní moci dne 1. 4. 1996 m. j. pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 29. 1. 1998, přesto opět dne 8. 1. 2003 kolem 17.30 hod. v O. – P., před zadním vchodem do domu, v době, kdy M. Ř. odemykala dveře, ke jmenované zezadu přistoupil, chytil ji kolem pasu, následně jí stříkl do očí neznámou pálivou látku a z levé kapsy bundy jí odcizil mobilní telefon zn. S., z místa činu utekl a tímto jednáním jmenované způsobil zranění, které si vyžádalo jednorázové ošetření ve F. n. s p. v O. – P. a odcizením mobilního telefonu způsobil škodu ve výši 1.700,- Kč“.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, č. j. 3 To 866/2004-191, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že dle jeho názoru obžaloba nepředložila dostatečné důkazy, které by prokazovaly, že se dopustil trestného činu, kterým byl uznán vinným (zde je potřebné uvést, že námitky obviněného v uplatněném dovolání směřují pouze proti jednání, které bylo posouzeno jako trestný čin loupeže spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou). Nepovažuje za dostatečné pokud soudy vycházely z výpovědí svědkyň, které jej označily za pachatele předmětného trestného činu z 50% resp. 70%. V další části svého dovolání vznáší výhrady k provedené rekognici, případně vytýká soudům nedostatky v hodnocení důkazů, což ve svém důsledku vedlo soudy k nepřesvědčivým úvahám o jeho vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Další část námitek směřuje proti závěru soudu, že se trestného činu loupeže dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista. V této souvislosti odkazuje na „nález Ústavního soudu 396/03 z 13. května 2004“. V reakci na shora uvedený nález namítá, že pokud by byl prokázán trestný čin loupeže, je nezbytné vzít v úvahu také tu skutečnost, že za stejný trestný čin spáchaný v roce 1993 byl již potrestán, přičemž intenzita nyní projednávaného násilí vůči poškozené nebyla nijak zvlášť vysoká, poškozená ani nežádala náhradu škody a ani hodnota odcizené věci nebyla vysoká. Uvedené skutečnosti spolu s délkou doby, která uplynula od posledního odsouzení, k pohnutce a důvodům, které vedly k recidivě trestné činnosti vedou obviněného k závěru, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 3 To 866/2004, zrušil a vrátil soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil, poukázal na to, že v části svého dovolání obviněný pouze formálně odkazuje na uplatněný dovolací důvod, když ve skutečnosti vznáší námitky skutkové. V závěrečné části však je jeho námitka právně relevantní, a to pokud vznáší výhrady proti existenci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy. S ohledem na skutečnosti, které ohledně materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí soud prvního a druhého stupně, je státní zástupce toho názoru, že dovolání obviněného je třeba jako zjevně neopodstatněné odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s podaným dovoláním lze konstatovat, že:
uplatněný dovolací důvod obviněný prostřednictvím obhájce konkretizoval tak, že bylo nesprávně použito ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť v jeho případě nedošlo k naplnění materiální podmínky pro hodnocení jeho osoby, jako zvlášť nebezpečného recidivisty.
Podmínky pro ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi jsou stanoveny v §41 tr. zák. tak, že :
1)Pachatel, který znovu spáchá zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, považuje se za osobu zvlášť nebezpečného recidivisty, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost.
2)Zvlášť nebezpečnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 a ty úmyslné trestné činy, na něž tento zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
S ohledem na námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání je základní otázkou, zda opětovné spáchání trestného činu loupeže v roce 2003, tedy poté, co byl obviněný za stejný trestný čin spáchaný v roce 1993 již potrestán, má být posouzeno jako okolnost, která pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby (které se obviněný mj. dovolává), která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, čili, zda je splněna tzv. materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy. V tomto směru se obviněný dovolává nálezu Ústavního soudu ze dne 13. května 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03.
Jak vyplývá ze zákonné dikce, za zvlášť nebezpečného recidivistu může být obviněný uznán vinným toliko za splnění dvou podmínek, a to formální a materiální. Podstatou materiálních podmínek je zjištění, zda okolnost, že obviněný spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin opětovně, pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Výslovně zákon v této souvislosti odkazuje na potřebu posouzení délky doby, která uplynula od posledního odsouzení do spáchání aktuálně posuzovaného zvlášť závažného úmyslného trestného činu. Takovou délkou je přitom nutno rozumět nejen dobu, která uplynula od právní moci rozsudku, nýbrž i dobu, která uplynula od podmíněného propuštění nebo odpykání trestu, neboť v průběhu jeho výkonu má obviněný možnost páchání další trestné činnosti ztíženou (srov. rozh. č. 6/1963 Sb. rozh. tr. – viz. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 363/2003).
Je sice skutečností, že obviněný odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 366/03, avšak rozhodnutí Ústavního soudu, bylo vydáno v jiné věci a na předmětnou trestní věc obviněného nelze aplikovat ve smyslu námitek obviněného. V nálezu, kterého se obviněný dovolává, Ústavní soud sice konstatoval, že není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, avšak konstatoval ve své podstatě s odkazem na ustanovení §36 odst. 1 a §39 Listiny pochybení (v předmětné věci), která odůvodňuje jednak historickými úpravami zvlášť nebezpečné recidivy, kriminálně politickým smyslem tohoto právního institutu apod., aby závěrem konstatoval, že „závěr obecného soudu o tom, že se pachatel trestné činnosti dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista, musí být přesvědčivě prokázán a zdůvodněn, a to i proto, že takové zjištění má významný vliv na kvalifikování trestné činnosti s razantním dopadem na druh a výměru ukládaného trestu. V rámci materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je nezbytné odpovědně hodnotit konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, jak předchozího, jak byl v minulosti zjištěn soudem, tak i trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek uvedených v §3 odst. 4 tr. zák.“.
Nejvyšší soud při svém rozhodování bral mj. v úvahu také podstatu uvedeného nálezu Ústavního soudu, dospěl však k závěru, že uplatněná argumentace obviněného s odvoláním se na předmětný nález Ústavního soudu je nepřiléhavá. Ve vztahu ke zvolené právní kvalifikaci jednání obviněného je potřebné zmínit skutková zjištění zejména soudu prvního stupně a odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Ze shora uvedeného vyplývá, že obviněný se dopustil trestné činnosti kvalifikované podle §234 odst. 1 tr. zák. (loupeže) v roce 1993 (30. 1. 1993), kdy pod pohrůžkou použití zbraně požadoval po prodavačce vydání finanční hotovosti. Z výkonu trestu odnětí svobody byl propuštěn dne 29. 1. 1998. Od uvedené doby byl odsouzen pro majetkovou trestnou činnost k souhrnnému nepodmíněnému trestu v trvání patnácti měsíců, který vykonal 27. 9. 2000 a dne 8. 11. 2003 se dopustil znovu zvlášť závažného trestného činu. Při posuzování materiální stránky – vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení – nelze odhlédnout od skutečnosti, po jak dlouhou dobu od propuštění z výkonu trestů odnětí svobody pro násilnou a majetkovou trestnou činnost, kdy mu bylo ztíženo výkonem trestu páchání trestné činnosti, se vůbec choval řádně. Okolností, která nemohla být přehlédnuta a která podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je okolnost, že trestná činnost obviněného se stupňuje, neboť předchozí majetková trestná činnost obviněného vyvrcholila v roce 1996 odsouzením pro trestný čin loupeže a po propuštění obviněného z výkonu trestu odnětí svobody pro trestný čin loupeže se tento vrátil ke svému způsobu života – opětovnému páchání trestné činnosti, za což byl odsouzen a po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro majetkovou trestnou činnost se dopouští opět trestné činnosti zaměřené proti životu a zdraví (loupeže). V předmětné trestní věci se obviněný zaměřil na poškozenou ve věku šestnácti let, kterou sledoval, využil své fyzické převahy, pozdních večerních hodin a stejně jako v případě předchozího odsouzení pro trestný čin loupeže, kdy použil zbraně (byť k zastrašení poplašné pistole) v daném případě nastříkal poškozené do očí slzný plyn, což bezpochyby dokresluje připravenost obviněného na poškozenou zaútočit. Tyto skutečnosti podstatně zvyšují nebezpečnost jeho jednání, a proto je použití ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. odůvodněno.
Ve zmíněném nálezu Ústavního soudu tento konstatuje, že se ztotožňuje s názory vyslovenými v odborné literatuře a judikatuře, avšak v konkrétním případě (tj. ve věci obv. M. A.) nebyla vzata v úvahu některá relevantní kritéria, určující materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy. V uvedené souvislosti je uváděno, že v uznávané trestně právní literatuře se zdůrazňuje, že při posuzování podmínky zvlášť nebezpečné recidivy je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení také přihlédnout k dalším okolnostem, určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě, přičemž závažným hlediskem je i celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkový osobní profil, charakterové a psychické vlastnosti. Přihlédnout je třeba i k významu a závažnosti všech trestných činů, za které byl potrestán i v minulosti, k páchání i jiných trestných činů v rozhodné době apod.
Nejvyšší soud se v daném případě ztotožnil s názory, vyjádřenými okresním a krajským soudem, které k závěru, že jednání obviněného je třeba posoudit jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, dospěly nikoli pouze na základě doby, která uplynula od předchozího odsouzení, jak nepřímo vyplývá z dovolání obviněného, ale na základě shora zmíněných skutečností, které jsou relevantními kritérii (uváděných v judikatuře i rozhodnutí Ústavního soudu) určujícími materiální podmínku zvlášť nebezpečné recidivy. Jestliže obviněný poukazoval na to, že jeho jednáním nebyla způsobena vyšší škoda, odkazuje na způsob provedení trestného činu apod., což vše považuje za okolnosti, pro které by jeho jednání nemělo být posouzeno jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, musí Nejvyšší soud odkázat na skutečnosti vyplývající z rozsudku soudu prvního a druhého stupně, které byly výše rozvedeny.
Zcela závěrem k výtce obviněného, že trestní sazba od dvou do deseti let (§234 odst. 1 tr. zák.) je dostatečně široká k uložení trestu, lze uvést, že obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let, tedy v horní polovině trestní sazby (základní), byť byl uznán zvlášť nebezpečným recidivistou, kde se horní hranice trestní sazby stanovené v tomto zákoně zvyšuje u zvlášť nebezpečného recidivisty o jednu třetinu, a tomuto pak soud uloží trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, č. j. 3 To 866/2004-191, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah zdůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. dubna 2005
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann