ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.697.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 697/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud v Brně rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2005 o dovolání obviněného P. H., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, č. j. 5 To 394/2004-80, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 15/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný P. H. podal dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2004, č. j. 5 To 394/2004-80, jímž bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné jeho odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 4. 2004, č. j. 3 T 15/2004-60. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §201 písm. b) tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků.
Podkladem pro výrok o vině bylo skutkové zjištění spočívající v tom, že „dne 1. 11. 2003 kolem 01.45 hodin v P., ul. M., řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Fabia, SPZ, ačkoliv v té době jeho krev obsahovala nejméně 2,4 promile alkoholu, přičemž mu byl za podobný čin spáchaný pod vlivem alkoholu uložen ve správním řízení rozhodnutím M. m. P., sp. zn., které nabylo právní moci dnem 26. 11. 2002, zákaz řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu čtyř měsíců a pokuta ve výši 4.000,-- Kč.“
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Poukázal v tomto směru na nesprávné právní posouzení věci v otázce výše uloženého trestu. Domnívá se, že byla porušena zákonná ustanovení, která stanoví zásady pro ukládání trestu. Vytkl soudu prvního stupně, že při uložení trestu jako k přitěžující okolnosti přihlédl ke skutečnosti, že obviněný nerespektoval zákaz řízení motorových vozidel, ačkoliv bylo prokázáno, že v době spáchání inkriminovaného činu zákaz řízení motorových vozidel neporušil. Zákaz řízení motorových vozidel mu byl uložen rozhodnutím Magistrátu hlavního města P. na dobu čtyř měsíců a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 26. 11. 2002. Nyní posuzovaného jednání se dopustil dne 1. 11. 2003, prokazatelně tedy v době, kdy sankce v podobě zákazu činnosti řízení motorových vozidel byla vykonána. I přesto mu podle jeho názoru tato skutečnost byla přičtena při ukládání trestu k tíži jako přitěžující okolnost. Současně, ač tato okolnost je zákonným znakem trestného činu, totiž že v posledních dvou letech byl za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky postižen, v rozporu s ustanovením §31 odst. 3 tr. zák. k této okolnosti soudy přihlédly jako k okolnosti přitěžující. Navrhl, aby „napadené usnesení bylo Nejvyšším soudem zrušeno podle §265k odst. 1 tr. ř.“
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně k dovolání obviněného zaujal následující stanovisko. Uvedl, že dovolání je sice formálně podáno z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však směřuje toliko proti výroku o trestu, který dovolatel považuje za nepřiměřeně přísný. Výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami napadený výrok zjevně netrpí a takové vady ani nejsou dovoláním namítány. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, udělil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Těžiště svých námitek obviněný spatřuje v tom, že v předcházejícím řízení soudy nesprávně hodnotily při stanovení druhu a výměry trestu skutečnosti vztahující se k zákazu řízení motorových vozidel; jednak nesouhlasí s tím, že k nerespektování zákazu řízení motorových vozidel bylo přihlédnuto jako k přitěžující okolnosti, jednak že tatáž okolnost byla zohledněna dvakrát, jednou ve výroku o vině v rámci zákonného znaku skutkové podstaty podle §201 písm. b) tr. zák., podruhé ve výroku o trestu jako přitěžující okolnost.
V otázce zákazu řízení motorových vozidel Nejvyšší soud z evidenční karty řidiče zjistil, že tato sankce mu byla v přestupkovém řízení uložena několikrát. Rozhodnutím Dopravního inspektorátu P.ze dne 14. 12. 1993 byl obviněnému uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvanácti měsíců a peněžitá pokuta ve výši 10.000,- Kč, rozhodnutím Dopravního inspektorátu P. ze dne 16. 12. 1993 mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel na dobu dvaceti měsíců a peněžitá pokuta ve výši 10.000,- Kč, rozhodnutím Dopravního inspektorátu P.ze dne 18. 1. 2000 zákaz řízení motorových vozidel na dobu čtyř měsíců a peněžitá pokuta ve výši 4.000,- Kč. Naposledy byl obviněnému uložen zákaz řízení motorových vozidel rozhodnutím Magistrátu hlavního města P., sp. zn., které nabylo právní moci dnem 26. 11. 2002, a to na dobu čtyř měsíců a peněžitá pokuta ve výši 4.000,- Kč.
Posledně uvedené rozhodnutí má význam potud, pokud jde o zákonný znak skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 písm. b) tr. zák. Obviněný měl dne 1. 11. 2003 v době, kdy řídil osobní motorové vozidlo v krvi nejméně 2,4 promile alkoholu, přičemž je zjevné, že za obdobný čin spáchaný pod vlivem návykové látky byl v posledních dvou letech postižen.
Je zřejmé, že při úvaze o výměře trestu vzaly soudy v úvahu předchozí obdobnou činnost obviněného a přihlédly k ní jako k okolnosti přitěžující. Nelze se tedy domnívat, že by jedna a tatáž okolnost byla obviněnému přičtena při stanovení výše a druhu trestu dvakrát. Naopak Nejvyšší soud je toho názoru, že v rámci naplnění účelu trestu ve smyslu §23 tr. zák. je namístě zabránit obviněnému v dalším páchání trestné činnosti, v daném případě uložením trestu zákazu řízení motorových vozidel. Uvedené okolnosti je třeba nepochybně brát v úvahu při výměře trestu a přihlížet k nim jako k okolnosti přitěžující.
Nejvyšší soud má však za to, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Hodnotící kritéria pro ukládání trestu nejsou otázkou související s jiným nesprávně hmotně právním posouzením. Proti uloženému trestu lze dovoláním úspěšně brojit prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. To však pouze tehdy, jde-li o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo o uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. O takový případ v posuzované věci nejde. Obviněnému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců (a podmíněně odložen), tedy v rámci zákonné sazby až na jeden rok. Ani uložený trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu čtyř let není nepřiměřené přísný a nejedená se o trest uložený mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, aniž musel věc obviněného meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann