ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.759.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 759/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. června 2005 o dovolání obviněného B. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 18. 3. 2005, č. j. 31 To 58/2005-149, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 2 T 85/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2005, č. j. 2 T 85/2002-138, byl obviněný B. Z. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestného činy mu byl podle §185 odst. 2 tr. zák., za použití §35 odst. 1 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen a podle §59 odst. 1 tr. zák. stanovena zkušební doba v trvání patnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené – O. z. p. z. b., p. a s., IČO, T., P., škodu ve výši 40.164,- Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 18. 3. 2005, č. j. 31 To 58/2005-149, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a uložil mu podle §224 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená O. z. p. z. b., p. a s., se sídlem T., P., se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání. Jak uvedl, důvodem dovolání je skutečnost, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení. Tvrdí jednak, že skutkové zjištění soudu prvního stupně nevykazuje zákonné znaky trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle §224 odst. 1 tr. zák., neboť po subjektivní stránce nebyla prokázána nevědomá nedbalost obviněného, jednak i když by skutek odpovídal právní kvalifikaci trestného činu podle §224 odst. 1 tr. zák., jeho jednání by nedosahovalo takového stupně nebezpečnosti pro společnost, aby se jednalo o trestný čin ve smyslu znaků trestného činu podle §3 tr. zák. Je přesvědčen, že není zřejmé, že by jednal z vědomé nedbalosti podle §5 písm. a) tr. zák., ale ani z nevědomé nedbalosti podle §5 písm. b) tr. zák. Jednání všech zúčastněných osob se uskutečnilo po vzájemném souhlasu, bylo spontánní, bez přípravy a nijak rafinované, přičemž se na něm podíleli všichni zúčastnění. Nikdo z nich přitom není schopen sdělit bližší podrobnosti k okolnostem výbuchu. Navíc s odpalováním ohňostrojných těles měl méně zkušeností, než ostatní přítomné osoby. Dále vytkl soudu, že při stanovení druhu a výměry trestu nepřihlédl ke stupni nebezpečnosti trestného činu pro společnost, přičemž znovu zdůraznil spontánnost, nepromyšlenost jednání a výrazné spolupůsobení poškozeného. Podle názoru obviněného nebylo vzato v úvahu ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., když nebylo přihlédnuto k poměrům obviněného, který svého jednání litoval. Jednalo se o skutečně výjimečné vybočení z mezí chování řádného občana, který jinak plní všechny povinnosti uložené zákonem. Je tedy přesvědčen, že uložený trest nesplňuje kritéria účelu trestu vymezená v ustanovení §23 tr. zák. Domnívá se, že byly splněny podmínky pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „podle §265r tr. ř.“ zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 18. 3. 2005, č. j. 31 To 58/2005-149, a též předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 1. 2005, č. j. 2 T 85/2002-138, a přikázal věc k novému projednání soudu prvního stupně.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřil a zaujal následující stanovisko. Podle jeho mínění obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku stupně nebezpečnosti jeho jednání pro společnost, když toto jednání nedosahuje takového stupně, aby mohlo být posouzeno jako trestný čin. V posuzovaném případě je však zřejmé, že obviněný z nedbalosti způsobil poškozenému M. D. zranění, která si vyžádala dobu léčení asi dva roky, tudíž nelze uvažovat o tom, že by takové jednání neodpovídalo ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům nedbalostního ublížení na zdraví ve smyslu ustanovení §224 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Se zřetelem k této skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, je třeba následně vypořádat se s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Těžiště námitek obviněný shledává, jednak v absenci subjektivní stránky, jednak v nedostatku tzv. materiálního znaku trestného činu. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná o právně relevantní námitky.
Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný dne „30. 4. 2001 kolem 2:00 hodin v L., v ulici U C., u domu čp., přinesl k odpálení ohňostrojné těleso – kulovou pumu a v důsledku neodborné manipulace, zkrácení zpožďovací stopiny, došlo ke značnému zkrácení času zpoždění mezi zažehnutím zápalnice a iniciací výmetné náplně černého střelného prachu ohňostrojného tělesa, což vedlo k tomu, že M. D., utrpěl tržné poranění levé ruky třetího a čtvrtého prstu, zlomeninu druhé a páté metakarpální kosti levé ruky, zlomeninu posledního článku třetího prstu levé ruky, popáleninu obličeje čelní oblasti prvního a druhého stupně, vše s dobou léčení od 30. 4. 2001 do poloviny roku 2003.“
Ohledně subjektivní stránky trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. zákon výslovně stanovuje zavinění ve formě nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.). Kulpózní jednání má dvě formy: vědomou nedbalost podle §5 písm. a) tr. zák. a nevědomou nedbalost podle §5 písm. b) tr. zák. Jednotícím kritériem obou druhů nedbalosti je absence volní složky, tj. že v jednání pachatele chybí složka vůle co do srozumění se způsobeným následkem. Jinými slovy řečeno, nedbalost je vybudována na složce vědění. Záležet bude na tom, do jaké míry pachatel ví o možnosti, že způsobí následek. U nedbalosti vědomé bude bez přiměřených důvodů spoléhat na to, že porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nezpůsobí, nicméně si je vědom možnosti vzniku tohoto následku. Naopak u nevědomé nedbalosti si není této skutečnosti (možnosti vzniku následku) vědom, ačkoliv svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, když vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům o tom vědět měl a mohl. Dalším hlediskem při posuzování nedbalosti je zachování určité míry opatrnosti (tzv. objektivní vymezení míry opatrnosti), k němuž u konkrétního pachatele přistupuje individuální hledisko (tzv. subjektivní vymezení míry opatrnosti).
Jak vyplývá ze skutkového zjištění, hlavní příčinou těžké újmy na zdraví poškozeného M. D. bylo zkrácení zpožďovací stopiny, které provedl obviněný. Lze se tedy v tomto směru ztotožnit se závěrem soudu prvního stupně, spočívajícím v tom, že obviněný odstranil bezpečnostní prvek ohňostrojného tělesa, čímž kohokoliv, kdo by kulovou pumu odpaloval nebo byl v její blízkosti, vystavil nebezpečí dřívějšího výbuchu. Je proto nesporné, že mezi uvedeným jednáním obviněného a následkem (těžkou újmou na zdraví poškozeného) je příčinná souvislost. Nicméně pro závěr, že obviněný jednal nedbale je třeba také spolehlivě učinit zjištění, zda-li bylo možno předpokládat, že ke způsobenému následku nedojde.
V posuzované věci to byl obviněný, kdo pořídil ohňostrojné těleso a zkrátil zpožďovací stopinu a bylo zjištěno, že to bylo příčinou neočekávaného výbuchu. Obviněného nemůže ani vyvinit, že vzniku následku bude zabráněno opatrností osoby, jíž nebezpečí hrozí, nebo tím, že jiná osoba splní svoji povinnost, onomu nebezpečí čelící. Takový pachatelův předpoklad je toliko nadějí, že bude vzniku skutečného nebezpečí, které hrozí z jeho jednání, zabráněno přístupem dalších událostí, závislých na jiných okolnostech, zejména na vůli, ostražitosti a svědomitosti jiných osob, jichž si pachatel nemůže být nikdy zcela jist (srov. č. 4265/1931 Sb. rozh. tr.). Odkaz obviněného na spoluúčast, resp. spoluzavinění dalších zúčastněných nemůže v žádném případě obstát. Tvrdí-li obviněný, že společné jednání bylo spontánní, nijak rafinované a bez přípravy, nevyjadřuje tím vlastně nic jiného, než že jeho jednání nebylo úmyslné, naopak podtrhuje to, že nese veškeré znaky nedbalostního jednání. Jestliže obviněný měl málo zkušeností se zacházením s pyrotechnickým materiálem, je navíc naprosto alarmující, že k odpálení přistoupil, aniž by se předem seznámil s návodem na použití a postupoval bez jakékoliv předchozí přípravy. Lhostejno proto zůstává, jaké zkušenosti s odpalováním pyrotechniky měli ostatní zúčastnění (poškozený M. D. a svědek T. P.). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neučinil nic, aby k následku nedošlo, bylo tomu spíše naopak. K odpálení ohňostrojného tělesa se rozhodl po předchozím požívání alkoholických nápojů, kdy neodbornou manipulaci při vkládání ohňostrojného tělesa do výmetnice za použití novinového papíru lze rovněž označit za krajně nebezpečnou. Za této situace Nejvyšší soud neshledal, že by na straně obviněného existovaly přiměřené důvody, na něž mohl spoléhat, aby k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem nedošlo. Z tohoto důvodu námitkám obviněného dovolací soud nepřisvědčil. Při manipulaci s ohňostrojným tělesem obviněný nevyvinul patřičnou míru opatrnosti, aby k následku (ohrožení nebo porušení zdraví a života jiných osob) nedošlo, přičemž v důsledku jeho jednání byla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví. Obecně je známo, že každá manipulace s pyrotechnickým zařízením přináší svá rizika, v konkrétním případě nebylo na místě se domnívat, že by tomu mohlo být jinak. Veškeré okolnosti svědčí pro závěr, že obviněný spáchal trestný čin podle §224 odst. 1 tr. zák. z vědomé nedbalosti /§5 písm. a) tr. zák/. V této části dovolání Nejvyšší soud dospěl k názoru, že je zjevně neopodstatněné, což je důvod pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Způsobený následek, tj. zranění poškozeného M. D., jejich charakter a doba léčení podle §89 odst. 7 tr. zák. písm. ch) tr. zák., jakož i další okolnosti (zejména neseznámení se s návodem na použití pyrotechnického zařízení a neodborná manipulace s ním) svědčí o tom, že materiální stránce trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. byla naplněna. Objektem trestného činu ublížení na zdraví podle §224 tr. zák. je lidské zdraví, tj. normální funkce lidského těla včetně řádné funkce všech orgánů, které jsou potřebné k náležité činnosti. Je nutno zdůraznit, že obviněný zasáhl zásadním způsobem do objektu tohoto trestného činu, když zaviněným jednáním (byť ve formě nedbalosti) poškozenému způsobil těžkou újmu na zdraví, které si vyžádalo dobu léčení delší než dva roky. Tento způsobený následek nelze v žádném případě pominout. Lze uzavřít, že i po materiální stránce právní kvalifikace skutku odpovídá trestnému činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Se zřetelem k těmto skutečnostem i tuto námitku Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Vedle těchto námitek obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odkazem na ustanovení §23 tr. zák. brojí proti druhu a výměře trestu; domáhá se též upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák. Výrok o trestu není možné napadat z toho důvodu, že trest je nepřiměřený (nebo že jsou splněny podmínky pro postup podle §24 odst. 1 tr. zák.), nelze se ani dovolávat toho, že uložený trest nenaplňuje účel trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. Dovolání proti výroku o trestu lze opřít jedině o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. uložení takového druhu trestu, který není přípustný, nebo uložení přípustného druhu trestu mimo trestní sazbu. To ovšem obviněný v dovolání nenamítal a nepřicházelo to ani v úvahu, protože podle §224 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců (a odložen na zkušební dobu jednoho roku), je tedy trestem uloženým v rámci zákonné trestní sazby až na dvě léta nebo zákazem činnosti. Ačkoli obviněný formálně deklaroval zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil námitky, které s uplatněným dovolacím důvodem nekorespondují. Pokud by obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu vznesl jen tyto námitky, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
V té části dovolání, v němž se dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný domáhá právně relevantním způsobem, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž na jeho podkladě přezkoumal napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v neveřejném zasedání /§265r odst. 1 písm. a) tr. ř./.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann