ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.807.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 807/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. června 2005 o dovolání, které podal obviněný M. A., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 12 To 41/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 265/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 14 T 265/2003, byli obvinění M. A. a P. T. uznáni vinnými trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že „poté co dne 4. 2. 2002 kolem 21:40 hodin, na silnici III. třídy., v k. o. L., v působnosti Okresního soudu Praha – západ, společně zinscenovali srážku osobního vozidla tovární značky Audi A8, držitele D. D., řízeného obžalovaným M. A. a nákladním vozidlem značky Avia 31, držitele J. P. tak, že již s dříve poškozeným vozidlem tovární značky Audi A8, zajeli do silničního příkopu a tuto fingovanou nehodu ohlásili orgánům PČR s úmyslem nahlásit tuto nehodu jako pojistnou událost v regionální pobočce společnosti Č.p., a. s., kde obžalovaný A. dne 7. 2. 2002, na základě údajů které mu poskytl majitel vozidla, vyplnil potřebné údaje potřebné pro Č.p., přičemž výše pojistného plnění dle Č. p., a. s., činila 289.593,39 Kč, přičemž k plnění pojišťovny v důsledku okolností na obžalovaných nezávislých nedošlo.“ Za to byl každý z obviněných odsouzen podle §250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl každému z nich podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a obviněný M. A., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 12 To 41/2005, jímž tato odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 16. 2. 2005 [§139 odst. 1 písm. b), cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný M. A. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V prvé řadě uvedl, že během řízení poukazoval na průběh celé události s tím, že se žádného trestného činu nedopustil. K tomu dodal, že pokud by se nedomáhal svého práva, uložený trest by již byl v podstatě vykonán (zkušební doba by již uplynula). Vyjádřil zklamání nad průběhem řízení s tím, že však není ochoten připustit, aby byl nevinně odsouzen a nesl trestní i morální následky za něco, čeho se nedopustil. V návaznosti na to podrobně popsal důvod své cesty zapůjčeným automobilem Audi A8, postavení havarovaných vozidel po nehodě, jakož i průběh vyšetřování ze strany dopravní policie. V této souvislosti mj. namítl, že k nehodě došlo dne 4. 2. 2002 po 17:00 hod. a nikoli ve 21:40 hod., jak je uvedeno v obou rozsudcích soudu prvého stupně i v usnesení odvolacího soudu. V té době již bylo šero a velká zima, přičemž Policie přijela až za více než dvě hodiny, což oba obvinění policistům okamžitě vytkli a z tohoto důvodu to mezi nimi začalo „jiskřit“. Dovolatel dále uvedl, že k nehodě byla povolána i kriminální policie, přičemž padl návrh, aby jím řízené vozidlo bylo odtaženo na expertizu, přičemž s tímto postupem souhlasil. Jiný přítomný policista však namítl, že kdyby se potvrdila verze nehody uváděná dovolatelem, náklady expertizy by musela hradit Policie, a vyjádřil přesvědčení, že nehoda proběhla tak, jak ji popsal dovolatel. Ten dále zdůraznil, že nahlásil dopravní nehodu, tak jak bylo jeho povinností, o náhradu škody však nežádal a z tohoto důvodu ani nebyl přítomen prohlídce vozidla likvidátorem. Posléze oznámil pojišťovně, že zajistí opravu havarovaného automobilu. V návaznosti na to byl poučen, že v takovém případě, bude třeba aby předložil plnou moc. Když podepisoval ohlášení nehody, bylo mu dále sděleno, že pokud bude předkládat plnou moc, je třeba, aby uváděl číslo, které mu bylo nadiktováno a které také u svého podpisu uvedl. K podpisu plné moci však nikdy nedošlo z důvodu, že se (dovolatel) nepohodl s majitelem havarovaného vozidla D. D. a v důsledku toho odmítl zajistit opravu tohoto vozidla. Ve vztahu ke spoluobviněnému P. T. pak uvedl, že dříve jej vůbec neznal, u dopravní nehody se viděli poprvé. Pokud jej tedy tento spoluobviněný, podle tvrzení jednoho z policistů, oslovoval „šéfíku“, bylo to proto, že jej (dovolatele) neznal. Skutečnost, že se před nehodou neznali, dosvědčuje i výpověď svědka J. P. – nadřízeného obviněného P. T. a majitele havarovaného vozidla Avia 31, se kterým dovolatel jednal při ohlášení škody pojišťovně. Dovolatel rovněž uvedl, že byl velmi překvapen, když obdržel oznámení o trestném činu pojistného podvodu, neboť se žádného podvodného jednání nedopustil. Pouze plnil svou povinnost a ohlásil, že byl účastníkem dopravní nehody, kterou zavinil spoluobviněný. Šokující pak pro něj bylo tvrzení, že k žádné dopravní nehodě nedošlo. Namítl, že byl odsouzen na základě znaleckého posudku, ve kterém znalec tvrdí, že některé součástky, které odpadly od auta, nemohly ležet tak, jak ležely podle popisu Policie anebo, že „možná k dopravní nehodě došlo, ale ne tak, jak je popsána v postavení vozidel“. V této souvislosti připomněl, že při místním ohledáním byla tma a že průběh ohledání nesledoval, neboť jej nenapadlo, že by mohl být z něčeho podezírán, přičemž měl za to, že nehoda je vyšetřována proto, aby byl určen její viník. Zdůraznil, že v průběhu celého řízení žádal, aby bylo objasněno, jakým způsobem mohl dostat nepojízdné vozidlo vážící 1,5 tuny na místo nehody a postavit ho tak, že v příkopě ve tvaru „V“ byl automobil doslova zaseknut a nebylo možné s ním hnout. V návaznosti na shora uvedené dovolatel konstatoval, že v průběhu řízení se vyskytla řada tvrzení, která se následně prokázala jako nepravdivá, přičemž v této souvislosti poukázal zejména na tvrzení, že se spoluobviněným P. T. z dřívějška znali, a na tvrzení, že předložil plnou moc k vymáhání náhrady škody. Dále vyjádřil zásadní výhrady ke znaleckým posudkům s tím, že znalci vycházeli pouze z popisu a na místě nehody nikdy nebyli. Nedokázali vysvětlit, jak mohl podle jejich tvrzení nepojízdný vůz na místo nehody dostat. V této souvislosti poukázal na výpovědi svědků K., M., D. a K., kteří potvrdili, že automobil před nehodou nebyl poškozen. Závěry znalců pak označil za neobjektivní a nedostatečné s tím, že nebyli schopni relevantním způsobem odpovědět na jím položené otázky (proto se také domáhal nového znaleckého posouzení). V souvislosti s výtkami vůči znaleckým posudkům poznamenal, pokud jde o výši škody, že jeho příbuzný, na kterém původně žádal opravu, odhadl škodu asi na 120.000,- Kč, znalci hovořili asi o 140.000,- Kč, ale pojišťovna vyčíslila škodu 289.593,39 Kč. Námitky vznesl i vůči tomu, jak soud hodnotil výpověď svědka nehody, který se přihlásil na základě jeho (dovolatelova) inzerátu. V návaznosti na výše uvedené dovolatel konstatoval, že podle jeho názoru byl přístup k předmětné dopravní nehodě od počátku ovlivněn prvními dojmy ze setkání s policisty. Průběh vyšetřování a celé řízení se podle jeho přesvědčení neslo v duchu nevěrohodnosti obhajoby a přesvědčení o tom, že jsou (oba obvinění) podvodníci a dopravní nehodu fingovali. V závěru svého dovolání uvedl, že je nevinen, že k dopravní nehodě došlo. Pokud by se jednání, které je mu kladeno za vinu skutečně dopustil, při uloženém trestu by celou věc považoval za vyřízenou. Dodal, že závěr soudu o jeho vině je založen pouze na podezření, které (byť by bylo důvodné) však nemůže být podkladem k odsouzení.
V návaznosti na výše uvedené, dovolatel vyjádřil přesvědčení, že odsuzující rozhodnutí spočívá na nesprávném hodnocení důkazů a v důsledku toho na nesprávném právním posouzení věci a proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. ho zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., případně podle §265l odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
V doplnění dovolání dovolatel uvedl, že svědek nehody J. Š., kterého se podařilo kontaktovat prostřednictvím inzerátu, je v souvislosti se svou svědeckou výpovědí trestně stíhán pro křivou výpověď. Tato skutečnost podle dovolatele svědčí o tom, že soud k výpovědi tohoto svědka od počátku přistupoval s nedůvěrou, jako k nevěrohodné, a i tento důkaz nesprávně hodnotil, v důsledku čehož pak dospěl k nesprávnému právnímu názoru.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zrekapitulovala námitky dovolatele, uvedla, že tyto námitky jsou spojeny výhradně s nedostatkem důkazního podkladu o jeho vině. Pokud dovolatel především namítá, že byl uznán vinným skutkem, který nespáchal, pak se ocitl mimo deklarovaný dovolací důvod. Přitom se nedomáhá změny právního posouzení skutkového stavu věci zjištěného soudy, ale uplatněným dovoláním se snaží docílit změny skutkových okolností, za kterých byl uznán vinným. Takový postup však nepřipouští nejen jím uplatněný, ale žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Z rámce tohoto stanoviska k otázce kvalifikovanosti předmětného dovolání nevybočuje ani argumentace týkající se výše škody. V uvedeném směru zůstává podstatným, že nebyla uplatněna v návaznosti na ustanovení §89 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jako jediného možného hmotně právního způsobu zpochybnění škody, jako kvalifikačního momentu trestného činu. Výrok o vině dovolatele, jakož i jemu odpovídající odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neskýtá ani důvody, pro které je podle ustálené dovolací judikatury dána přípustnost zásahu do skutkových zjištění. Opatřená skutková zjištění plně odpovídají přijatému právnímu závěru o tom, že se dovolatel ve spolupachatelské roli s odsouzeným P. T. podílel na podvodném jednání směřujícím ke způsobení škodlivého následku na majetku Č. p., a. s. Vzhledem k závěru o nekvalifikovanosti uplatněné dovolací argumentace obviněného M. A. státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, a takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. A. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují pouze do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a z toho vyplývající nesprávné skutkové závěry. Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel se v rámci svého mimořádného opravného prostředku domáhá revize relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím a za správné označených soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jinými slovy řečeno, z charakteru argumentace dovolatelem předestřené v dovolání je možné jednoznačně dospět k závěru, že jeho námitky nesměřují proti nesprávnému posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale nesou se v rovině polemiky se skutkovými zjištěními, jež učinil nalézací soud a jejichž správnost potvrdil odvolací soud. Takové námitky tedy pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. června 2005
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý