ECLI:CZ:NS:2006:11.TDO.15.2006.1
sp. zn. 11 Tdo 15/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o dovolání obviněného J. B., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2005, sp. zn. 5 To 836/2004, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 226/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. května 2004, sp. zn. 70 T 226/2001, byl obviněný J. B. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a byl mu za to uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců s výkonem ve věznici s ostrahou. Podkladem pro to bylo v podstatě zjištění, že dne 4. 5. 2001 kolem 12.00 hod. v O. v hotelu M. a v podzemních garážích hotelu I. po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti se spoluobviněnými J. B. a Z. G., ve snaze získat neoprávněný majetkový prospěch pod smyšlenou záminkou obstarání cenově výhodného elektronického zboží vylákali od Ing. V. O. částku 24.000,- Kč a od D. V. částku 21.000,- Kč, přičemž slíbené zboží neobstarali a z místa činu utekli, čímž způsobili poškozeným škodu ve výši 45.000,- Kč.
Odvolání obviněného bylo výše označeným rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání ze strany obou soudů opírá o námitku, že nebyl proveden jediný důkaz, kterým by byla prokázána jeho domluva s ostatními spoluobžalovanými na společném podvodném jednání vůči poškozeným, kteří jako svědci jej ani neidentifikovali jako pachatele mu přisouzeného trestného činu podvodu. Pokud poškození jednoho z pachatelů označili za muže vystupujícího pod jménem „J.“ nebo „P.“, pak závěry soudů, že se jedná právě o dovolatele jsou hrubě zjednodušující. Stejně tak vyznívá i hodnocení té skutečnosti, že dovolatel měl být osobou, která zprostředkovala setkání poškozených se spoluobžalovanými, neboť jen na základě toho nelze dovozovat, že se jednalo o spolupachatelství na podvodném jednání. Už vůbec z toho nevyplývá, že jednal v podvodném úmyslu. Proto měly soudy rozhodnout zprošťujícím výrokem. V petitu dovolání se pak domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl zprošťujícím výrokem. Současně vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatel opakuje svou obhajobu uplatněnou již v odvolání, se kterou se dostatečně vypořádal odvolací soud; zpochybňuje skutková zjištění soudů, která však nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jeho jednání. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti dospěl k následujícím závěrům:
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno, naplňují dovolatelem uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož skutečná existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že z pohledu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže uvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví), jež mohou být pak podrobněji rozvedena, popř. doplněna v odůvodnění soudního rozhodnutí.
Dále je třeba zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky, jež jsou blíže rozvedeny shora, směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, k němuž došlo především v důsledku nesprávného hodnocení vykonaných důkazů. Podstatou jeho dovolacích námitek je tvrzení, že z provedených důkazů nelze dovodit závěr o jeho pachatelství (spolupachatelství) na posuzovaném trestném činu a že při správném vyhodnocení důkazů nebylo možno shledat existenci jeho podvodného úmyslu. Přitom lze připomenout, že podle soudy učiněných skutkových zjištění se obviněný J. B. trestného činu podvodu dopustil se spoluobviněnými J. B. a Z. G. „ … po předchozí dohodě a za vzájemné součinnosti, ve snaze získat neoprávněný majetkový prospěch, pod smýšlenou záminkou obstarání cenově zvýhodněného elektronického zboží …“. Dovolatel tak nenamítá rozpor mezi těmito skutkovými zjištěními obou nižších soudů a jimi použitou právní kvalifikací.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá de facto správnost relevantních skutkových zjištění učiněných již soudem nalézacím, a potvrzených též soudem odvolacím, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž je dovolání opíráno, proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Na základě obsahu spisu je třeba zdůraznit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný rozpor. Soudy přitom své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů a na podkladě toho pokládaly za vyvrácenou obhajobu obviněného. V tomto směru soudy poukázaly zejména na výpovědi obou spoluobžalovaných v hlavním líčení (č. l. 384, 385), podle nichž byl iniciátorem posuzované trestné činnosti právě obviněný J. B. s tím, že tyto výpovědi jsou souladné i s výpověďmi obou poškozených a dalších svědků ohledně účasti dovolatele na předmětném trestném činu. Nejvyšší soud tak neshledal důvodu k jakýmkoli výtkám na jejich adresu, přičemž v podrobnostech lze odkázat na pečlivé a přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí obou soudů. V posuzované věci se tedy nejedná ani o případ, kdy jsou právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu: JUDr. Antonín Draštík