ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2448.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2448/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) L. B. a b) V. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným: 1) M. B. a 2) Z. K., zastoupenému advokátem, o úpravu užívání společné věci, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 5 C 342/2003, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, pokud jím bylo rozhodnuto, že přístřešek na st. par. č. 1662/1 a půdu nad ním jsou oprávněni užívat žalobci, se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, ve zbývající části se odmítá.
III. Žalovaný 2) je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 850,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. L. H.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října 2004, č. j. 5 C 342/2003-89, upravil užívání nemovitostí v podílovém spoluvlastnictví účastníků pod bodem I. výroku tak, že „žalobci jsou výlučně oprávněni užívat v domě č. p. 325 na st. p. č. 286/2 v obci a k. ú. Ú. v I. nadzemním podlaží koupelnu, WC a komoru pod schodištěm, místnosti nalevo od vchodu do obytném části – kuchyň, pokoj, pokoj a ložnici, polovinu stodoly vzdálenější od obytné části s tím, že žalobci jsou povinni umožnit žalovaným užívání schodiště ve stodole a přístup přes stodolu k potoku R., a místnosti v hospodářské části napravo při pohledu od vchodu do obytné části – garáž, dílnu a bývalý chlév včetně bývalého suchého WC, ve II. nadzemním podlaží v obytné části pokoj při výstupu po schodech napravo, dále půdy přiléhající z obou stran k tomuto pokoji, půdu nad pokojem a ložnicí v I. NP určeným k užívání žalobcům a nad skladem mezi obytnou částí a stodolou, a prostory nad místnostmi v I. NP hospodářské části určenými k užívání žalobcům (tj. garáží, dílnou a bývalým chlévem) a ve III. nadzemním podlaží půdu na pokojem v II. NP určeným k užívání žalobcům. Pod bodem II. tak, že „žalovaní jsou výlučně oprávněni užívat v domě č. p. 325 na st. p. č. 286/2 v I. nadzemním podlaží místnosti napravo od vchodu do obytné části – ložnici, pokoj a pokoj, dále sklad mezi obytnou částí a stodolou a sklep k němu přiléhající, polovinu stodoly bližší k obytné části domu, dále garáž na st. p. č. 1044 a garáž na st. p. č. 1045 a kolnu přiléhající ke garážím, ve II. nadzemním podlaží místnosti v obytné části domu – ložnici, pracovnu, komoru, kuchyň, pokoj, koupelnu a WC, dále šatnu a sklad přístupné z chodby ve II. NP, stodolu s tím, že jsou povinni umožnit žalobcům průchod od schodiště ve stodole k prostorám přikázaným k užívání žalobcům ve II. NP nad místnostmi v hospodářské části i nad skladem mezi stodolou a obytnými místnosti, a dále prostory nad garážemi na st. p. č. 1044 a 1045 o kolnou k nim přilehlou, a ve III. nadzemním podlaží půdu na obytnými místnosti určenými k užívání žalovaným a prostory v podkroví stodoly. Pod bodem III. výroku rozhodl, že „všichni účastníci jsou oprávněni užívat společně kotelnu v I. podzemním podlaží, v I. nadzemním podlaží chodbu v obytné části, šatnu napravo od vchodu do obytné části a dále schodiště v obytné části a chodbu v II. nadzemním podlaží. Pod bodem IV. zamítl „návrh, aby soud určil, náklady a užívání kterých částí domu má nést který účastník“ a pod bodem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to každý z nich v rozsahu ¼, všichni bydlí v označeném domě a ohledně užívání společných nemovitostí jsou mezi účastníky déletrvající spory. Soud proto provedl úpravu užívání nemovitostí a prostor v nich, které byly uvedeny v žalobě, a prostor ve III. nadzemním podlaží, jež nejsou schopny samostatného užívání a bezprostředně souvisí s prostorami, jejichž úprava užívání byla navržena. Neprovedl úpravu užívání přístřešků připojených k hospodářské části směrem k potoku R. a volně stojící kolny s tím, že jde o samostatné věci nebo součásti domu č. p. 325 a že účastníci tyto věci neučinili předmětem řízení. Při rozhodování o tom, které prostory budou užívat ti kteří účastníci, přihlížel při respektování velikosti spoluvlastnických podílů k „zachování dosavadního způsobu užívání“ s ohledem na shodnou vůli účastníků, určení užívání prostor obdobného druhu a kvality každé ze sporných stran, „kompaktnosti částí určených k užívání“ sporným stranám, „oddělení prostor užívaných jednotlivými spoluvlastníky, aby se pokud možno co nejvíce eliminovaly další spory“, „zachování přístupu k jednotlivým prostorám určeným k užívání“ té které sporné straně a „zachování funkčnosti (i eventuální) technologických zařízení, jež jsou součástí nemovitosti“.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaných rozsudek ze dne 12. května 2005, č. j. 26 Co 156/2005-124, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I., II. a III. změnil tak, že žalobci jsou výlučně oprávněni užívat v domě č. p. 325 na st. p. č. 286/2 v obci a k.ú. Ú. v I. nadzemním podlaží koupelnu, WC, komoru pod schodištěm, komoru vedle schodiště, místnosti nalevo od vchodu do obytné části – kuchyň, pokoj, pokoj a ložnici, část stodoly rozdělené dřevěnou stěnou vzdálenější od obytné části a na ni navazující přístřešek na st. p. č. 1662/1 s tím, že žalobci jsou povinni umožnit žalovaným užívání schodiště ve stodole a přístup přes stodolu a tento přístřešek k potoku R., a místnosti v hospodářské části napravo při pohledu od vchodu do obytné části – garáž, dílnu a bývalý chlév včetně bývalého suchého WC, ve II. nadzemním podlaží v obytné části pokoj při výstupu po schodech napravo, dále půdy přiléhající z obou stran k tomuto pokoji, půdu nad pokojem a ložnici v I. nadzemním podlaží určeným k užívání žalobcům a nad skladem mezi obytnou částí a stodolou a prostory nad místnostmi v I. nadzemním podlaží hospodářské části určenými k užívání žalobcům (tj. garáží, dílnou a bývalým chlévem) a nad přístřeškem u vchodu do těchto prostor, ve III. nadzemním podlaží půdu nad pokojem ve II. nadzemním podlaží určeným k užívání žalobcům, žalovaní jsou výlučně oprávněni užívat v označeném domě v I. nadzemním podlaží místnosti napravo od vchodu do obytné části – ložnici, pokoj a pokoj, dále část stodoly rozdělené dřevěnou stěnou bližší k obytné části domu, garáž na st. p. č. 1044, garáž na st. p. č. 1045 a kolnu přiléhající k těmto garážím, ve II. nadzemním podlaží místnosti v obytné části domu – ložnici, pracovnu, komoru, kuchyň, pokoj, koupelnu a WC, šatnu a sklad přístupné z chodby v tomto podlaží a dále stodolu s tím, že jsou povinni umožnit žalobcům průchod od schodiště ve stodole k prostorám přikázaným k užívání žalobců ve II. nadzemním podlaží nad místnostmi v hospodářské části i nad skladem mezi stodolou a obytnými místnostmi a nad obytnými místnostmi, a dále prostory nad garážemi na st. p. č. 1044 a č. 1045 a kolnou k nim přilehlou, ve III. nadzemním podlaží půdu nad obytnými místnostmi určenými k užívání žalovaným a prostory v podkroví stodoly. Všichni účastníci jsou společně oprávněni užívat v označeném domě kotelnu v I. podzemním podlaží domu, v I. nadzemním podlaží chodbu v obytné části, šatnu napravo od vchodu do obytné části, schodiště v obytné části a na ně navazující chodbu ve II. nadzemním podlaží, dále sklad mezi obytnou částí a stodolou a sklep k němu přiléhající. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně při rozhodování zohlednil všechny zásadní hlediska, ke kterým by mělo být přihlédnuto při rozhodování soudu podle §139 odst. 2 ObčZ o hospodaření se společnou věcí. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepokládal za rozumné, aby oběma stranám sporu bylo zachováno užívání bývalého chléva a kolny přiléhající ke garážím s tím, že právě společné užívání těchto prostor přinášelo neshody mezi účastníky a že úprava užívání společné věci by měla vést k co největšímu oddělení užívaných prostor tak, aby byly eliminovány budoucí spory účastníků. Proto nevyhověl návrhu žalovaných, aby byl zachován faktický stav užívání chléva a kolny přiléhající ke garážím. S ohledem na špatný stavebně technický stav kolny je třeba podle odvolacího soudu zvýhodnit žalovaného v rozsahu užívání stodoly v I. nadzemním podlaží. Protože přístřešek na pozemku parc. č. 1662/1 přímo navazuje na část stodoly užívané žalobci, odvolací soud považoval za praktické rozhodnutím soudu deklarovat, žalobci prozatím uznávaný přístup, přístup žalovaných přes tento přístřešek k potoku R. Neshledal důvody k úpravě užívání prostor v I. nadzemním podlaží mezi garáží, dílnou a chlévem s ohledem na to, že jde o vnější prostranství. Opodstatněným neshledal ani návrh, aby žalovanému 2) bylo umožněno užívání koupelny a sociálního zařízení v přízemí obytné části domu, jestliže žalovaný 2) má možnost užívat sociální zařízení ve II. nadzemním podlaží. Ve shodě s návrhy účastníků sklad a sklep mezi obytnou částí a stodolou ponechal ve společném užívání účastníků. Jinak se ztotožnil s úpravou užívání nemovitostí provedenou soudem prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Namítá, že oba soudy opomenuly skutečnost, že mezi jednotlivými spoluvlastníky či jejich právními předchůdci existovala i ke dni podání žaloby dohoda o užívání rodinného domu se všemi součástmi a příslušenstvím, a to prakticky od vzniku podílového spoluvlastnictví mezi nimi a tento pokojný stav trval mnoho let a byl jimi respektován. Soud se měl zabývat nejprve otázkou, zda taková dohoda byla uzavřena, jaký byl její obsah a zda tato dohoda byla změněna nebo zrušena. Podle žalovaného 2) je existence takové dohody nesporná. Ke změně dohody nedošlo a ani nebyla zrušena. „Jestliže žalobci nedali z této dohody výpověď ve lhůtě tří měsíců ke konci kalendářního čtvrtletí podle ustanovení §582 odst. 1 ObčZ, dohoda je stále platná a rozhodnutí soudu ji nemůže nahradit.“ V daném případě tak odvolací soud nesprávně aplikoval §139 odst. 2 ObčZ. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá oporu ani v §137 odst. 1 ObčZ. Oba soudy vyšly „z jakési fikce součtu spoluvlastnických podílů, tj. že žalobci jsou společnými spoluvlastníky jedné poloviny nemovitostí a žalovaní druhé poloviny. Účastníci jsou však podílovými spoluvlastníky každý v rozsahu ¼ a tento podíl vyjadřuje míru, jakou se každý z nich podílejí na právech a povinnostech, vyplývajících ze spoluvlastnictví společné věci. „To nic nemění na skutečnosti, že se podíloví spoluvlastníci mohou dohodnout na tom, že budou užívat společně (všichni či někteří z nich) určité, jim vyčleněné části společné věci.“ Mezi žalovanými s výjimkou WC k takové dohodě, zejména ohledně bytových prostor, nedošlo. Při respektování §137 odst. 1 ObčZ by z výroku rozsudku muselo být zřejmé, co který z účastníků bude oprávněn užívat. Žalovaný 2) z bytových prostor o výměře 182,20 m2 užívá pouze 32,38 m2, což neodpovídá jeho spoluvlastnickému podílu. Odvolací soud rovněž nerespektoval ustanovení §3 ObčZ. Bývalý chlév včetně bývalého suchého WC, garáž a dílnu přikázal do užívání žalobcům, ačkoliv část tohoto prostoru žalovaný 2) vlastním nákladem zhodnotil za účelem zřízení dílny s tím, že si dílnu může bez problémů zřídit v jedné ze dvou jemu výlučně přenechaných garáží nebo v kolně. Příčiny neshod mezi účastníky nespočívaly v rozsahu užívání nemovitosti, ale v nepovolených stavebních úpravách a zásazích do objektu bez souhlasu žalovaných. Rozpor s dobrými mravy spočívá také v tom, že žalobci mají právo užívat přístřešek na st. p. č. 1662/1 navazující na část stodoly, jehož stavba nebyla stavebním úřadem povolena. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že mezi účastníky není uzavřena dohoda o užívání společné věci, ačkoliv tuto skutečnost nedokazoval, stejně tak jako otázku, zda nedošlo ke zrušení takové smlouvy. Nevyžádal si odborné posouzení kvality jednotlivých prostor a částí objektů. Pokud by tak učinil, bylo by zjištěno, že do užívání žalobců byly přiděleny daleko kvalitnější prostory než žalovaným. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) s dovoláním vyslovila souhlas. Nesouhlasí s tím, aby žalovaný 2) byl oprávněn užívat spolu s ní byt ve II. nadzemním podlaží, který od počátku vzniku podílového spoluvlastnictví na základě dohody všech spoluvlastníků užívala až do smrti svého manžela V. B. společně s ním. Byt v I. nadzemním podlaží před žalovaným 2) a její dcerou V. K. užíval její tchán V. B., který dal žalobcům souhlas s vybudováním koupelny a WC v I. nadzemním podlaží, neboť je měl také užívat. Žalovanému 2) by proto mělo být umožněno toto sociální zařízení užívat. Pokud jde o nebytové prostory, pak nevidí důvod, proč by se mělo na dosavadním užívání něco měnit.
Žalobci navrhli zamítnutí dovolání s tím, že dohoda o užívání nemovitostí mezi účastníky uzavřena nebyla a že ke sporům ohledně jejich užívání dochází prakticky od vzniku podílového spoluvlastnictví. V mezích svých možností se snažili udržovat ty části nemovitostí, které užívali a které jim soud ponechal v užívání, žalovaný 2) však má snahy jim udržovanější části zabírat a prostory, které původně užívali z větší části žalovaní, nemá snahu udržovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále „Soubor“), svazku 2, pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. Stejný právní názor zaujal v usneseních ze dne 1. února 2001, sp. zn. 30 Cdo 2733/99, a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 1989/99, publikovaných v tomtéž svazku Souboru pod C 149 a C 159 a ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, ve svazku 1 pod C 12, v němž dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Rozsudek odvolacího soudu s ohledem na výše uvedené je rozsudkem měnícím, pouze pokud jím odvolací soud rozhodl, že přístřešek na st. par. č. 1662/1 a půdu nad ním jsou výlučně oprávněni užívat žalobci a sklad mezi obytnou částí a stodolou a sklep k němu přiléhající všichni účastníci společně.
Ohledně úpravy užívání označeného skladu a sklepa odvolací soud akceptoval námitky žalovaných a ve shodě s návrhy všech účastníků tyto prostory přikázal do společného užívání všech účastníků. V této části bylo žalovaným vyhověno. K podání dovolání je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. K tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 23. 7. 2001, sp. zn. 33 Odo 258/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 637, Svazek 8. Dovolání směřující do měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně užívání skladu mezi obytnou částí a stodolou a sklepa k němu přiléhajícího je tak nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ohledně úpravy užívání přístřešku a půdy nad ním je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Ve zbývající části je rozsudek odvolacího soudu zcela ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně a tedy rozsudkem potvrzujícím.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části ve věci samé není rozhodnutím zásadního právního významu, neboť není v rozporu s hmotným právem a v dané věci není nic, co by ji činilo významnější z hlediska obecného – nic podstatného, co by přesahovalo konkrétní jedinečné zájmy účastníků řízení. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu z 8. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1421/2000, publikované v Souboru pod C 297, svazek 3.
Podle §241a odst. 4 OSŘ v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Jestliže odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby ve věci rozhodl jen na základě tvrzení a skutečností, které byly uplatněny do doby jeho rozhodnutí, dovolací soud nemůže s ohledem na posledně citované ustanovení přihlížet k tvrzením či námitkám, jež mohl dovolatel uplatnit v průběhu celého řízení před soudy obou stupňů a přesto je neuplatnil. Dovolatel až v dovolacím řízení přišel s tvrzením, že účastníci již před tímto soudním sporem užívali společnou nemovitost a její příslušenství na základě dohody, takže soudní úprava byla neopodstatněná. Stejně tak opožděně přišel dovolatel až v dovolacím řízení s námitkou, že s ohledem na individuálnost jednotlivých spoluvlastnických podílů neměly soudy obou stupňů upravovat společné užívání určených částí předmětné nemovitosti pro oba žalované bez jejich dohody či souhlasu. K této námitce se sluší toliko poznamenat, že samozřejmě není vyloučeno, aby takto soud rozhodl, zejména jsou-li k tomu dotčení podíloví spoluvlastníci svolní. Je také běžnou skutečností, že s ohledem na četnost a proměnlivost možných faktorů majících vliv na úpravu užívání společné nemovitosti není vždy možné upravit toto užívání tak, aby odpovídalo poměru spoluvlastnických podílů. Mají-li žalovaní užívat na základě rozhodnutí menší část společné nemovitosti, než odpovídá jejich spoluvlastnickým podílům, mají právo na finanční kompenzaci za užívání jejich spoluvlastnických podílů ostatními spoluvlastníky. K tomu viz C 2525 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 28. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2624/2003).
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzující části podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v části, ohledně níž bylo dovolání shledáno přípustným, tj. pokud jde o úpravu užívání přístřešku na st. parc. č. 1662/1 a půdy na ním, podle §242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této části vychází ze skutkového zjištění, které má podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a nelze nic vytknout ani právnímu posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací soud zde odkazuje na již výše uvedené a rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 25. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2424/99, publikovaný v Souboru pod C 824, svazek 12, podle kterého „úpravě užívání místnosti v domě rovnodílnými spoluvlastníky nebrání skutečnost, že stavební úřad nevydal povolení k jejich užívání“.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b ) a §229 odst. 3 OSŘ, jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud nezjistil, ostatně ani dovolatel je nenamítal.
Z uvedených důvodů dovolací soud proto dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu, pokud jím bylo rozhodnuto, že přístřešek na st. par. č. 1662/1 a půdu nad ním jsou oprávněni užívat žalobci, podle §243b odst. 2 OSŘ zamítl, jinak je podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo zčásti zamítnuto a zčásti odmítnuto a žalobcům vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobcům představují odměnu advokáta za jejich zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §8 písm. a), §10 odst. 3, §17 odst. 2 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 2 700,- Kč, a dále paušální náhradu hotových výdajů 150,- Kč podle §13 odst. 3 advokátního tarifu. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 27. června 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu