ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.2596.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 2596/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce T. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) městu K. n. V., zastoupenému advokátem, 2) České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, Kodaňská 1441/46, s adresou pro doručování Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště Střední Čechy, náměstí Republiky 3, Praha 1, 3) Z. P., a 4) M. P., oběma zastoupeným advokátem, 5) Stavebnímu bytovému družstvu K. n. V., zastoupenému advokátem, a 6) Č. d., a. s., o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 10 C 1883/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. prosince 2004, č. j. 31 Co 446/2004-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku (dále „soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. března 2004, č. j. 10 C 1883/2000-258, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných 1) a 2) vydání stavební parc. č. 726 a části pozemku parc. č. 152/1 o výměře 2565 m2 vzniklé z původní parcely pozemkové katastru – zahrady č. 133/27 v kat. území K. n. V. a části pozemku parc. č. 149/7 o výměře 1695 m2, části pozemku parc. č. 489/5 o výměře 32 m2 a části pozemku parc. č. 152/1 o výměře 1218 m2 vzniklých z původní parcely pozemkového katastru – stavební parc. č. 294 v kat. území K. n. V. (bod I. výroku), po žalovaných 1), 2) a 5) části stavební parc. č. 721 o výměře 68 m2, části stavební parc. č. 722 o výměře 173 m2, části stavební parc. č. 723 o výměře 209 m2 a části stavební parc. č. 725 o výměře 61 m2 vzniklých z původní parcely pozemkového katastru – zahrady č. 133/27 v kat. území K. n. V. (bod II. výroku), po žalovaných 1), 2) a 6) části pozemku parc. č. 149/7 o výměře 299 m2 a části pozemku parc. č. 489/5 o výměře 237 m2 vzniklých z původní parcely pozemkového katastru – zahrady č. 149/9 v kat. území K. n. V. (bod III. výroku) a po žalovaných 3) a 4) vydání domu č. p. 458 se stavební parc. č. 310 vzniklou z původních parcel pozemkového katastru – stavební parc. č. 310 a stavební parc. č. 294, zapsaných v knihovní vložce č. 694 v pozemkové knize pro kat. území K. n. V. (bod IV. výroku). Pod body V. až IX. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že výměrem Okresního národního výboru v K. n. V. z 31. 8. 1946, č. j. 14.755, číslo seznamu 71, byl podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. konfiskován majetek firmy M. K., letecké dílny a výroba dřevoobráběcích strojů v K. n. V. Výměrem téhož národního výboru z 31. 8. 1946, č. j. 14.755, číslo seznamu 72, bylo rozhodnuto o konfiskaci majetku M. K., sestávajícího z továrny a ostatních nemovitostí zapsaných v pozemkové knize ve vložkách č. 452 a 694 pro kat. území K. n. V. a ve vložce č. 670 pro kat. území L. Výměrem Krajského národního výboru v P. z 26. 1. 1950, zn. 562-1949-VIII., odvoláním M. K. proti uvedeným konfiskačním výměrům nebylo vyhověno a napadené konfiskační výměry byly potvrzeny. Podle výpisů z katastru nemovitostí, pokud jde o pozemky uvedené pod bodem I. výroku rozsudku, žalovaní 1) a 2) nejsou vedeni jako vlastníci stavební parc. č. 726 a jen žalovaný 1) je veden jako vlastník pozemku parc. č. 152/1 a částí pozemků parc. č. 149/7 a 489/5. U pozemků uvedených pod bodem II. výroku je jako vlastník veden pouze žalovaný 5). Jako vlastník pozemků uvedených pod bodem III. výroku je veden žalovaný 1). Nemovitosti uvedené pod bodem IV. výroku jsou ve společném jmění žalovaných 3) a 4). Soud prvního stupně uvedl, že žalobce přes opakovanou výzvu podle §118a občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a závěrečném poučení podle §119a OSŘ neprokázal, že by všichni žalovaní byli vlastníky právě těch pozemků, jejichž vydání se po tom kterém z nich domáhal, a neupřesnil o které konkrétní části pozemků se jedná. Žaloby, jimiž žalobce uplatnil nárok na vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, byly v předchozích řízeních, vedených u soudu prvního stupně, pravomocně zamítnuty, mimo jiné také z důvodu, že žalobce nebyl shledán oprávněnou osobou, neboť nesplňoval podmínku státního občanství České republiky v rozhodné době pro uplatnění nároku. S odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého „se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu za podmínek uvedených v restitučních předpisech, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva, ani vlastnickou žalobou“, soud prvního stupně se postavil na stanovisko, že konfiskaci majetku v daném případě bylo možno posuzovat podle restitučních předpisů, neboť o odvolání otce žalobce M. K. proti konfiskačním výměrům bylo rozhodnuto výměrem Krajského národního výboru v P. až 26. 1. 1950, tedy z hlediska restitučních předpisů v rozhodném období. V této souvislosti poukázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 23/97, ze kterého vyplývá, „že za dobu konfiskace nelze přesto, že dekret č. 108/1945 Sb. působil ex lege, tj. dnem 30. 10. 1945, formálně vykládat restituční předpisy takovým způsobem, že by konfiskační správní rozhodnutí vydaná po 25. 2. 1948 mohla být považována pouze pro dekretem stanovenou působnost k 30. 10. 1945 za rozhodnutí vydaná mimo rozhodné období“. Pokud žalobci nebylo vyhověno v restitučních řízeních podle zákona č. 87/1991 Sb., nemůže se s úspěchem domáhat vydání stejných nemovitostí podle obecných právní předpisů, a to i tehdy, nebyl-li v restitučních řízeních úspěšný především proto, že nesplňoval podmínku státního občanství České republiky v rozhodném období pro uplatnění nároku.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 14. prosince 2004, č. j. 31 Co 446/2004-306, rozsudek soudu prvního stupně změnil jen ve výrocích o nákladech řízení pod body V., VII. a VIII. výroku, jinak jej ve věci samé v upřesněném znění potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud doplnil dokazování a dále zjistil, že otec žalobce M. K. emigroval v roce 1946 do USA, kde žil do své smrti 8. 12. 1981. Stal se občanem USA. Závětí z 3. 12. 1979 odkázal žalobci veškerý majetek zanechaný v Československu. Protože k 8. 12. 1981 byli žalobce i jeho otec státními občany USA a protože mezi ČSSR a USA neexistovala smlouva, která by upravovala, podle jakého práva by se dědictví projednalo a který orgán by byl k projednání příslušný, odvolací soud dovodil, že podle §45 odst. 1 písm. c) zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém, by v daném případě dědictví k nemovitostem muselo být projednáno tehdejším československým státem podle občanského soudního řádu. Usnesením soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. Žalobce se pouze na základě předložené závěti nestal vlastníkem nemovitostí, jejichž vydání se domáhá, a nemůže být jejich vlastníkem také proto, že označenými konfiskačními výměry přešly na stát a jeho otec ke dni své smrti je nevlastnil. Těmito správními rozhodnutími je soud vázán a nemůže jejich správnost přezkoumávat. Nejde o akty nulitní. Žalobce proto v daném sporu není aktivně legitimován. Z tohoto důvodu bylo podle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se pasivní legitimací žalovaných. Dodal, „že i kdyby nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, vylučuje současná judikatura (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001) možnost hledat řešení v obecném právním předpisu, ať již formou požadavku na vydání věci ve smyslu §126 občanského zákoníku nebo formou požadavku na určení, zda tu právo nebo právní vztah je či není, tehdy, existuje-li specielní úprava v zákoně zvláštním“. Taková úprava byla provedena zákonem č. 87/1991 Sb.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, aniž by v něm konkrétně uvedl, který ze tří dovolacích důvodů uplatňuje (§241a odst. 2 a 3 OSŘ). Provedl v něm rekapitulaci průběhu řízení tak, že uvedl jak rozhodl soud prvního stupně a jak tento soud odůvodnil své rozhodnutí, co žalobce namítal v odvolání a jak rozhodl odvolací soud. Podle obsahu dovolání dovolací soud usoudil, že dovolání podal z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že stanovisko Nejvyššího soudu ČR, vyslovené v rozsudku z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, s odkazem na které odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, nebylo pro soud závazné. Dále uvedl, že „platnost ustanovení občanského zákona, které stanovují předpoklady pro platnost právních úkonů a jejich náležitosti nebyly zrušeny a právní úkon a stejně tak nebyly zrušeny ta ustanovení obč. zákona, která slouží k ochraně vlastnického práva. A navíc u těchto ustanovení není uvedeno, že neplatí v případě, že ten, kdo se jich dovolává, se pokoušel dříve restituovat“. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Praze z 25. 3. 2003, sp. zn. 22 Co 116/2003, a rozsudky Nejvyššího soudu ČR z 15. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 117/96, ze 17. 8. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1202/96, a z 3. 5. 2001. sp. zn. 22 Cdo 2163/2000. Podle žalobce by bylo protiústavní, kdyby „nemohl argumentovat základními ustanoveními občanského zákona“. Nesouhlasí proto s názorem soudu prvního stupně, který své rozhodnutí opřel o rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, nejprve zkoumal, zda jde o dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
K posuzování zásadního právního významu rozhodnutí odvolacího soudu jako podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ Nejvyšší soud v usnesení z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, [viz C 3080 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu – právní věty a rejstříky, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, (dále „Soubor civilních rozhodnutí“), sešit 31], uvedl, že „při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil“. V rozsudku z 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1995/2003 (viz C 2462 Souboru civilních rozhodnutí, sešit 28), Nejvyšší soud vyslovil právní názor, že „jestliže v dovolání, u něhož připadá v úvahu přípustnost jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, dovolatel pouze rekapituluje průběh řízení bez jasného vymezení právní otázky zásadního významu, pak úplná revize napadeného rozhodnutí po hmotněprávní i procesní stránce není povinností dovolacího soudu“. Obdobný právní názor vyslovil Nejvyšší soud v usnesení z 28. 1. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003 (viz C 2463 Souboru civilních rozhodnutí, sešit 28), podle kterého „dovolací soud se musí při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ vypořádat s každou dovolatelem vymezenou právní otázkou. Není však povinen současně provádět bezbřehou revizi předchozího řízení; nevymezil-li žalobce v dovolání (přípustném jen podle uvedených ustanovení) hmotněprávní otázku, jejíž řešení by mohlo navodit zásadní právní význam napadeného rozsudku a tedy i přípustnost dovolání, pak dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítne“. Jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně z více důvodů, z nichž jen některé mohou založit zásadní právní význam jeho rozhodnutí, přičemž pro vydání potvrzujícího rozsudku postačil důvod, který nečiní toto rozhodnutí zásadním, není dána přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ (viz C 2878 Souboru civilních rozhodnutí, sešit 30).
Odvolací soud uvedl tři důvody, proč žalobnímu návrhu žalobce nebylo možno vyhovět pro nedostatek jeho aktivní hmotné legitimace, že
1) nebylo dosud rozhodnuto o tom, že žalobce nabyl své vlastnické právo k předmětným nemovitostem dědictvím po svém otce M. K.,
2) předmětné nemovitosti nemohly být předmětem dědictví po otci žalobce, protože byly konfiskovány výše označenými výměry, jimiž je soud vázán a jejich správnost není oprávněn přezkoumávat,
3) i kdyby nemovitosti přešly na stát bez právního důvodu, žalobce se s restitučním nárokem podle zákona č. 87/1991 Sb. nemůže domáhat ochrany podle obecných předpisů, což vyplývá z rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
Pokud jde o důvod ad 2), Nejvyšší soud již v rozsudku z 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 683/2002, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 26, zaujal právní názor, že „soudu ani v současné době nepřísluší, aby v řízení o ochranu vlastnictví posuzoval existenci předpokladů konfiskace podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb. nebo oprávněnost námitek proti ní“. Totéž platí samozřejmě i pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a fondech národní obnovy, se shodnými účinky vůči shodným osobám, jež konfiskace postihovaly.
Dovolatel v dovolání nebrojí proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, pokud své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce neprokázal své vlastnictví k předmětným nemovitostem [tj. důvody ad 1) i ad 2)]. Nesouhlasí toliko s názorem odvolacího soudu, který odvolací soud vyjádřil navíc – „pro úplnost“ – ; dovolatel tedy pouze namítá nesprávnost právního názoru představovaného výše zmíněným rozhodnutím velkého senátu.
Protože pro vydání potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu postačil důvod výše uvedený pod ad 2), který s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu v otázce vázanosti soudu konfiskačním rozhodnutím v řízení o ochranu vlastnictví, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadním, neboť je s ní v souladu, dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. ledna 2006
JUDr. František Balák,v.r.
předseda senátu