ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1396.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1396/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce města N., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Z. J., a 2) D. J., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 1315/2002, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. října 2004, č.j. 31 Co 352/2004-109, ve spojení s usnesením ze dne 2. března 2005, č.j. 31 Co 352/2004-118, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.220,- Kč, k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 3. 2003, č.j. 9 C 1315/2002-34, přivolil k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 24, I. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, tří pokojů, spíže, předsíně, koupelny a příslušenství, ve 2. patře domu č.p. 7 v N. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“ a „předmětný dům“), určil, že nájemní vztah žalovaných skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty a uložil jim byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 14. 10. 2004, č.j. 31 C 352/2004-109, ve spojení s usnesením ze dne 2. 3. 2005, č.j. 31 C 352/2004-118 (poté, co jeho rozsudek ze dne 3. 6. 2003, č.j. 31 Co 170/2003-60, byl k dovolání žalobce zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2004, č.j. 26 Cdo 2131/2003-84, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z tvrzení účastníků, učiněných před odvolacím soudem, vzal za prokázáno, že žalobce je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník předmětného domu, že žalovaným byl předmětný byt přidělen rozhodnutím Městského národního výboru v N. ze dne 18. 1. 1988, že byt vykazuje podstatné a déletrvající závady (popsané blíže v protokolu o místním šetření konaném dne 31. 1. 2002), na které žalovaní písemně upozornili žalobce v prosinci roku 2001 a požadovali přidělení jiného bytu, že žalobce jim poskytl v březnu roku 2002 slevu na nájemném ve výši 20% zpětně po dobu dvou let, že v květnu téhož roku jim nabídl jiný byt, který žalovaní odmítli s odůvodněním, že pro ně není dostačující, a že odmítli i jeho další nabídku učiněnou v červnu téhož roku, aby nabízený byt užívali pouze dočasně (bez toho, že by za jeho užívání platili nájemné) po dobu, než bude provedena rekonstrukce předmětného bytu. Dále vzal za prokázáno, že žalovaní nezaplatili ničeho na nájemném a na úhradách za služby od dubna 2002 do září 2004, takže celkový dluh činí 188.479,- Kč a poplatek z prodlení 369.964,70 Kč (a to po odpočtu 20% slevy se zpětnou platností za dobu dvou let), že žalovaní poprvé zaplatili nájemné a zálohy na služby v září 2004 v částce 3.280,- Kč, že bez návaznosti na spor v dané věci žalobce provádí opravu předmětného domu (např. jeho zateplení), že však nejsou prováděny opravy v předmětném bytě, protože je žalovanými užíván a bez jeho vyklizení nelze opravy provést. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal naplnění uplatněného výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., neboť žalovaní neplatili nájemné a úhradu za služby po dobu delší než tři měsíce. Na základě toho rovněž shledal žalobu důvodnou, přičemž povinnost žalovaných k vyklizení vázal na zajištění přístřeší, neboť žalovaní nemají nezletilé děti; v okolnostech případu nelze spatřovat ani důvody zvláštního zřetele hodné, když odmítali jakékoliv řešení bytové situace, které jim žalobce nabízel a dluh neuhradili ani poté, kdy ve věci rozhodoval soud prvního stupně a soud odvolací (první platbu běžného nájemného poukázali až před vynesením v pořadí druhého rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost odůvodnili s odkazem na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a §237 odst. 3 o.s.ř. tím, že jde o rozpor s hmotným právem a rozdílnou rozhodovací praxi odvolacích soudů, jakož i tím, že otázky řešené odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí nebyly ve všech souvislostech řešeny dovolacím soudem; napadeným rozsudkem „bylo rozhodnuto zejména v rozporu s §698 a §39 OZ, dále s ustanoveními o výpovědi z nájmu bytu“. Uvádějí, že rozsudkem dovolacího soudu byl zrušen v pořadí první rozsudek odvolacího soudu zejména proto, že odvolací soud při svém závěru o existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro přiznání náhradního bytu nepřihlédl k tomu, že žalovaní neposkytli součinnost k odstranění závad v bytě, že napadený rozsudek se s touto připomínkou dovolacího soudu nevypořádal, nevzal v úvahu, že žalovaní předmětný třípokojový byt užívají se 3 dětmi na základě řádného právního důvodu, že nabízený byt byl menší a nebyla jim z tohoto důvodu nabídnuta finanční kompenzace, která by v daném případě činila minimálně 200.000,- Kč. Podle názoru dovolatelů napadený rozsudek nezhodnotil, že součinnost nájemce při umožnění oprav bytu musí souviset se skutečně zamýšlenou nebo připravovanou opravou; o takový případ však v dané věci nešlo, protože nabídky pronajímatele nebyly činěny vážně. Odvolacímu soudu vytýkají, že se nezabýval tím, zda pronajímatel neporušil svým jednáním zákon, ani závažností závad v bytě a přiměřeností slevy z nájemného, která by měla být minimálně ve výši 50%, nikoliv ve výši 20%, kterou poskytl žalobce. Vzhledem k tomu, že žalobce s jejich požadavkem na výši slevy nesouhlasil, nezahájil opravy v bytě a ani je nepřislíbil, žalovaní „považovali za přiměřenou slevu celé nájemné“. Vyjadřují nesouhlas se závěrem, že svým jednáním naplnili výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., a namítají, že zákon má na mysli neplacení nájemného, na které je nesporný a nezpochybněný nárok; jestliže však má nájemce nárok na přiměřenou slevu a neplatí nájemné v plné výši, nelze uvedené ustanovení použít. Podle názoru dovolatelů je podmínkou daného výpovědního důvodu neplacení nájemného zaviněné a způsobené jednoznačně pouhým rozhodnutím nájemce; jestliže nájemce neplatí nájemné proto, že pronajímatel porušuje své povinnosti vyplývající z §687 odst. 1 obč. zák., jde jen o jeho obranu proti protiprávnímu jednání pronajímatele a ustanovení §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. nelze použít. Popisují jednání pronajímatele a dovozují, že jím nabízená řešení byla nevhodná a nepřijatelná, a uvádějí, že využili ustanovení o přiměřené slevě z nájemného a neplatili nájem jen po dobu, kdy byt byl prakticky neobyvatelný; i když závady v bytě nejsou dosud odstraněny, přestalo v důsledku opravy fasády domu do bytu zatékat a žalovaní začali nájemné dobrovolně platit. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém dovolacím vyjádření namítl, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovolatelé dovozují, přisvědčil závěru odvolacího soudu (odpovídajícímu právnímu názoru dovolacího soudu, vyjádřenému v jeho zrušujícím rozsudku), že uplatněný výpovědní důvod je naplněn a že v jednání žalobce nelze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné pro přiznání bytové náhrady ve formě náhradního bytu; obsáhle vyvracel námitky dovolatelů zpochybňující jeho postup při řešení vzniklé situace a poukázal na to, že žalovaní neplatili nájemné ani ve výši jimi požadované slevy, tj. alespoň ve výši 50%, ačkoliv byt užívali. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 14. října 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé zpochybnili právní závěr odvolacího soudu, (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. byl v dané věci naplněn.
Podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. pronajímatel může s přivolením soudu vypovědět nájem bytu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné nebo úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce.
Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. rozsudek ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 26 Cdo 532/2000, uveřejněný pod č. 144 v časopise Soudní judikatura 12/2001, rozsudek ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 1716/2002, usnesení ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002 a rozsudek ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005) zaujal právní názor, že neplacení nájemného nebo úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce je zákonem výslovně označováno jako hrubé porušování povinností nájemce, které zakládá důvod výpovědi pronajímatelem. Přitom neplacením nájemného ve smyslu §711 odst. 1 písm. d) obč. zák. je vedle situace, kdy z titulu nájemného není placena žádná částka, rovněž situace, kdy nájemce neplatí nájemné v plné výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2003, sp. zn. 26 Cdo 585/2002, uveřejněné pod C 1693 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 23). Z žádného právního předpisu nevyplývá totiž možnost, aby si nájemce v případě nesouhlasu s výší nájemného sám nájemné snížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2004), případně jej dokonce neplatil vůbec.
Placení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu náleží mezi základní povinnosti nájemce bytu (srov. §685 a násl. obč. zák.). Splnění této povinnosti nelze přitom podmiňovat tím, zda pronajímatel plní svoji povinnost zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 24. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 2083/2002, ze 7. 4. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2325/2003, z 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002 a usnesení z 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1056/2002). Této povinnosti tudíž není nájemce zbaven ani v případě, že pronajímatel nesplní svoji povinnost odstranit kvalifikované závady bránící řádnému užívání bytu. Z toho vyplývá, že ani v případě nesplnění povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě není nájemce oprávněn přestat platit nájemné (jinak řečeno ani tato okolnost jej nezbavuje povinnosti platit nájemné), nýbrž je zde pro něj k dispozici režim upravený v ustanovení §691 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 26 Cdo 922/2005).
Jestliže tedy v projednávané věci odvolací soud za daných (výše uvedených) skutkových okolností usoudil na naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. d) obč. zák., je jeho závěr v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu; nelze rovněž dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem.
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalovaných podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s ustanovením §10 odst. 3, §15 ve spojení s ustanovením §14 odst. 1, §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z částky 195,- Kč odpovídající 19% DPH, a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 22. března 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v. r.
předsedkyně senátu