ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.1626.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 1626/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně městské části P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. Z., zastoupenému advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 20 C 64/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. února 2005, č. j. 12 Co 440/2004-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. března 2004, č. j. 20 C 64/2002-77, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku „byt č. 10 o velikosti 1+1 s příslušenstvím, ve 3. podlaží domu čp. 417, v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“). V návaznosti na rozhodnutí ve věci samé rozhodl o nákladech řízení státu a účastníků (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2005, č. j. 12 Co 440/2004-105, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. o věci samé a II. o nákladech řízení státu, změnil ve výroku III. o nákladech řízení účastníků jen tak, že činí 2.737,50 Kč, a jinak jej i v tomto výroku potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů především za zjištěno, že v předmětném bytě žil jako jeho nájemce Z. H., že dne 3. března 1999 se do bytu přihlásil rovněž žalovaný, že od stejné doby předmětný byt trvale užíval a v předchozí době v něm pobýval pouze občas, že žalovaný byl v domě a dokonce i v bytě vídán, že soužití Z. H. se žalovaným bylo konfliktní, že z bytu bylo slyšet hádky obou mužů, že asi po dobu jednoho roku před smrtí bydlel Z. H. v bytě své matky v Ch., že matka o něj rovněž pečovala a že Z. H. zemřel dne 13. března 2002. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že na žalovaného nepřešlo právo nájmu bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném ke dni úmrtí Z. H. (dále jen „obč. zák.“). Podle odvolacího soudu je tomu tak proto, že nebyl naplněn – zejména v důsledku toho, že Z. H. asi po dobu jednoho roku před smrtí pobýval v bytě u své matky v Ch. – předpoklad žití žalovaného s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a tím méně předpoklad péče o společnou domácnost zemřelého nájemce. Proto žalobě na jeho vyklizení z bytu v konečném důsledku vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání uvedl, že „napadený rozsudek řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem“. Namítl, že „občanský zákoník v §706 odst. 1 nevyžaduje, aby podmínka společné domácnosti trvala ke dni smrti nájemce bytu, ale aby trvala aspoň po dobu tří let před jeho smrtí, což bylo splněno i do doby, než vzala p. Heřmana k sobě do ošetřování jeho matka“. Dále uvedl, že „pokud by soud fakt, že nájemce bytu pobýval u své matky, považoval za trvalé opuštění společné domácnosti, pak vzhledem k době, od kdy vedl společnou domácnost se zemřelým nájemcem, přešel by na něho nájem podle ustanovení §708 občanského zákoníku“. V této souvislosti dodal, že společnou domácnost s panem H. vedl od roku 1997, že tuto skutečnost uváděl od počátku řízení a že v tomto ohledu jsou důkazy obsaženy ve spisu (např. výpověď Z. H. v opatrovnickém spisu); odvolací soud a ani soud prvního stupně však podle jeho názoru k těmto důkazům nepřihlédly. I kdyby k přechodu nájmu bytu nedošlo, má žalovaný za to, že zejména z důvodů jeho sociální slabosti a částečného zbavení způsobilosti k právním úkonům měla být žaloba na vyklizení bytu zamítnuta pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Navrhl, aby dovolací soud zrušil nejen napadený rozsudek odvolacího soudu, nýbrž i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 23. února 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřel dovolatel, je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k případným nově uváděným okolnostem je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot.
Jestliže tedy dovolatel zpochybňuje rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno (rovněž) na právním závěru, že k přechodu nájmu bytu podle §706 odst. 1 věty druhé obč. zák. nedošlo proto, že nebyl naplněn – zejména v důsledku toho, že Z. H. asi po dobu jednoho roku před smrtí pobýval v bytě u své matky v Ch. – předpoklad žití žalovaného s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí a tím méně předpoklad péče o společnou domácnost zemřelého nájemce. Dovolatel správnost uvedených právních závěrů v dovolání napadl. Z pohledu dovoláním napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázky zásadního právního významu. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Podle ustálené judikatury (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod pořadovým číslem 34, od něhož se judikatura neodchýlila ani po účinnosti novely občanského zákoníku provedené zákonem č. 509/1991 Sb. – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1723/97, ze dne 14. června 2000, sp. zn. 26 Cdo 71/99, ze dne 26. července 2000, sp. zn. 26 Cdo 1857/99, ze dne 15. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 719/99) je pojem „společné domácnosti“ (§706 odst. 1 obč. zák.) vykládán ve smyslu ustanovení §115 obč. zák., podle něhož společnou domácnost tvoří ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Ustálená soudní praxe nezaznamenala odklon ani od názoru, že soužití osoby, na níž má právo nájmu přejít, s nájemcem bytu, musí být trvalé povahy, tj. musí jít o příslušnost k domácnosti nájemce vyznačující se souhlasným úmyslem nájemce a spolužijící osoby vytvořit trvalé, předem časově neomezené životní společenství. Soužití lze považovat za trvalé, jestliže tu jsou objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takovéto životní společenství. Nestačí tedy, aby taková osoba nájemce jen občas navštěvovala, poskytovala mu přechodnou nebo příležitostnou pomoc v domácnosti, nebo aby dokonce byla v nájemcově bytě pouze hlášena k trvalému pobytu. Z uvedeného vyplývá, že podle ustálené soudní praxe společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby, že soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu, a že společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rovněž rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. července 1978, sp. zn. 17 Co 189/78 – viz Sborník stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/, strana 538, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1867/2000 – viz rozhodnutí pod č. 37 publikace Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, nakladatelství ASPI Publishing s. r. o., a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1740/2000, uveřejněné pod C 431 ve svazku č. 5 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Závěru, že byla naplněna podmínka existence společného soužití ve společné domácnosti mezi nájemcem a osobou uvedenou v §706 odst. 1 větě první obč. zák., není na překážku ani skutečnost, že nájemce zemřel v nemocnici či jiném léčebném zařízení po předcházející hospitalizaci; toto soužití však muselo vzniknout ještě před hospitalizací (srov. rozhodnutí ze dne 20. února 2002, sp. zn. 26 Cdo 463/2000, uveřejněné pod č. 44 v sešitě č. 3 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
V soudní praxi nebyl zaznamenán odklon ani od názoru, že na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. nelze zamítnout žalobu o vyklizení nebytových prostor, jestliže smlouva o jejich nájmu je absolutně neplatná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. června 2001, sp. zn. 20 Cdo 1506/99, uveřejněný pod č. 12 v sešitě č. 2 z roku 2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K odůvodnění citovaného právního názoru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že byl-li pronajímatel podle neplatné smlouvy vlastníkem (spoluvlastníkem) nemovitosti, v níž jsou umístěny smlouvou dotčené nebytové prostory, svědčí mu i právo na ochranu tohoto vlastnictví, neboť užívání jeho nemovitosti – bez právního důvodu – představuje zásah do vlastnického práva, který je neoprávněný. V rozsudku ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1203/99, uveřejněném pod č. 133 v sešitě č. 11 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil, že nesvědčil-li žalovanému od počátku platný titul k užívání vyklizovaných místností, nelze ani prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák. zabránit požadavku na jejich vyklizení a žalobu zamítnout. Táž okolnost, jež zakládá právo na ochranu vlastníka (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhajícího se vyklizení místností, nemůže být současně důvodem k odepření tohoto práva. Nejvyšší soud České republiky v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 17. prosince 2003, sp. zn. 26 Cdo 2319/2003, z 3. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 128/2003, z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 538/2003, ze 17. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 2686/2003) vyslovil názor, že uvedené právní závěry lze aplikovat rovněž na právní vztahy týkající se užívání bytu bez právního důvodu; ani v posuzovaném případě se od tohoto názoru neodchyluje.
Při rozhodování o žalobě na vyklizení předmětného bytu vyšel odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – rovněž ze skutkových zjištění, že do počátku března 1999 pobýval žalovaný v bytě u Z. H. pouze občas, že od stejné doby předmětný byt trvale užíval, že v domě a dokonce i v bytě byl vídán, že soužití Z. H. se žalovaným bylo konfliktní, že z bytu bylo slyšet hádky obou mužů, že asi po dobu jednoho roku před smrtí bydlel Z. H. v bytě své matky v Ch., že matka o něj rovněž pečovala a že Z. H. zemřel dne 13. března 2002. Jestliže na základě takto zjištěného skutkového stavu věci (jehož správnost – jak již bylo vyloženo – nelze v daném případě prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. podrobit dovolacímu přezkumu) odvolací soud dovodil, že v daném případě nebyl naplněn předpoklad „žití s nájemcem ve společné domácnosti aspoň po dobu tří let před jeho smrtí“ a tím méně předpoklad „péče o společnou domácnost zemřelého nájemce“, poté uzavřel, že na žalovaného smrtí nájemce právo nájmu předmětného bytu nepřešlo, a proto žalobě na jeho vyklizení vyhověl, neodchýlil se od výše uvedené judikatury. Lze uzavřít, že jeho rozhodnutí je v těchto ohledech výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevzešly v dovolacím řízení prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. března 2006
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu