ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.2313.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2313/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce P. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému s. m. H. K., o určení přechodu práva nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 C 203/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. března 2006, č. j. 21 Co 25/2006-82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací usnesením ze dne 29. března 2005, č. j. 21 Co 86/2005-34, zrušil rozsudek ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 8 C 203/2004-19, jímž Okresní soud v Hradci Králové (dále též jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu na určení, že žalobce je nájemcem „bytu č. 27 o 1 pokoji s kuchyní a příslušenstvím v 8. podlaží domu čp. 1561 v H. K. t. E. B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. září 2005, č. j. 8 C 203/2004-57, žalobu opětovně zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 13. března 2006, č. j. 21 Co 25/2006-82, citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud vzal z provedených důkazů shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že předmětný byt byl rozhodnutím ze dne 31. července 1990 přidělen a dohodou o užívání bytu ze dne 30. ledna 1990 odevzdán do užívání V. G., že žalobce v bytě bydlí od roku 1992 do současné doby a je přihlášen k trvalému pobytu na adrese předmětného bytu, že od roku 1992 do roku 1996, popřípadě do počátku roku 1997 žil s V. G. v druhovském poměru ve společné domácnosti, že od roku 1992 byl rovněž evidován v evidenčním listě pro výpočet nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním předmětného bytu jako osoba v bytě bydlící, že také úhrada za služby spojené s užíváním předmětného bytu byla stanovena na tři osoby v bytě bydlící (včetně žalobce) a že předpis plateb souvisejících s užíváním bytu je do současné doby veden na jméno V. G. Po opakování důkazu výslechem svědkyně V. G. dále zjistil, že v roce 1997 se V. G. za účelem péče o matku z předmětného bytu odstěhovala do bytu ke své matce v H. K., (dále též jen „byt M. n.“), že vše, co v bytě měla, v něm zanechala, že do předmětného bytu i v následujících létech nadále pravidelně docházela a udržovala intimní známost s žalobcem, že rovněž ve věci sp. zn. 12 C 52/2002 týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu své nájemní právo k předmětnému bytu „bránila“ a že rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 21. února 2003, č. j. 12 C 52/2002-69, bylo pravomocně ke dni 14. srpna 2003 přivoleno k výpovědi z nájmu V. G. k předmětnému bytu. Vzal také za prokázáno, že od roku 1997 pečuje o předmětný byt žalobce a že od stejné doby hradí nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Na tomto skutkovém základě odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především dovodil, že byla-li V. G. na základě rozhodnutí o přidělení bytu a dohody o užívání bytu nejprve výlučnou uživatelkou a později výlučnou nájemkyní předmětného bytu, přicházel v úvahu vznik práva společného nájmu bytu pouze způsobem upraveným v ustanovení §700 odst. 2 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění /a ve znění do 30. března 2006/ - dále jen „obč. zák.“), tj. dohodou mezi dosavadním nájemcem (V. G.) další osobou (žalobcem) a pronajímatelem. Protože pro uvedenou dohodu není předepsána písemná forma, mohla být uzavřena i ústně, popřípadě konkludentně. Jelikož však v daném případě nedošlo k projevu vůle směřujícímu k uzavření dohody ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák., odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – uzavřel, že žalobce se v roce 1992 (a ani později) nestal společným nájemcem bytu s V. G. (proto, že v řízení nebyla prokázána existence dohody podle §700 odst. 2 obč. zák.). Odvolací soud nadto dodal, že i kdyby žalobci a V. G. vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, „nemohl by se pouhým odstěhováním V. G. ze sporného bytu žalobce stát výlučným nájemcem bytu. Ustanovení §708 totiž platí pro případ, kdy společnou domácnost trvale opustí výlučný nájemce, nikoli nájemce společný“. Dále rovněž dovodil, že nájemcem bytu se žalobce nestal ani podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., neboť odstěhování nájemkyně V. G. z předmětného bytu v roce 1997 nelze – vzhledem ke zjištěným okolnostem – pokládat za trvalé opuštění společné domácnosti s úmyslem domácnost zrušit a již ji neobnovit (ve smyslu §708 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení „§237 odst. 3 o.s.ř.“ (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o.s.ř.“). V dovolání zpochybnil „správnost skutkových zjištění a posouzení věci dle závěru odvolacího soudu …“. Za zásadně právně významné pokládal následující otázky – „Zda může platně vzniknout dohoda o společném nájmu mezi pronajímatelem, původním, dosavadním nájemcem … a zda pouhým odstěhováním původního nájemce (paní V. G.) následkem nečinnosti a konkludentního projevu pronajímatele trvajícího alespoň po dobu 3 let může vzniknout společnému nájemci nebo třetí osobě žijící s dosavadním (původním) nájemcem právo nájmu bytu. Zda dochází k přechodu práva nájmu bytu dle ust. §708 v návaznosti na ust. §706 odst. 1 obč. zák. na společného nájemce nebo třetí osobu, která prokáže, že po dobu alespoň 3 let před opuštěním společné domácnosti bydlel v bytě s původním nájemcem …, a to následkem opuštění společné domácnosti původním nájemcem a následkem konkludentního projevu původního pronajímatele a nájemce po uplynutí 3 let …“. Dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – zpochybnil správnost právních závěrů, že jemu a V. G. nevzniklo právo společného nájmu bytu způsobem upraveným v ustanovení §700 odst. 2 obč. zák., že i kdyby uvedené právo vzniklo, nestal by se výlučným nájemcem bytu v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti jedním ze společných nájemců, a že nájemcem bytu se nestal ani na základě přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Uvedl, že prokázal nastěhování do bytu k původní nájemkyni V. G. v roce 1992 se souhlasem pronajímatele, že s ní žil od 10. srpna 1992 nejméně do roku 1996 jako druh a družka, že v té době společně hradili své potřeby a vedli společnou domácnost, že se souhlasem V. G. byl hlášen v evidenci u vlastníka domu jako osoba bydlící v bytě, že v předmětném bytě byl rovněž hlášen k trvalému pobytu, že v roce 1996 se V. G. z bytu odstěhovala s úmyslem se do něj již nevrátit a že od roku 1997 v bytě nebydlela. V této souvislosti namítl, že svědeckou výpověď V. G. je třeba – z důvodů tam uvedených – „hodnotit s rezervou“. Má za to, že za této situace vzniklo jemu a V. G. právo společného nájmu bytu, že v roce 1997 se původní společný nájem bytu změnil v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti V. G. na jeho výlučný nájem (podle „ust. §707 odst. 3 ve spojení s ust. §706 odst. 1 obč. zák.“ a za použití „ust. §853 obč. zák.“), resp. že v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti V. G. se stal výlučným nájemcem na základě přechodu práva nájmu bytu podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání – s přihlédnutím k jeho obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právními závěry, které na jeho základě přijaly soudy obou stupňů. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že v pořadí druhým rozsudkem nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (odvolacím soudem zrušeném) rozsudku (v obou případech šlo o rozsudky zamítavé).
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použil dovolatel vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojil proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění zejména pro posouzení, zda V. G. odstěhováním se z předmětného bytu v roce 1996, resp. na počátku roku 1997 trvale opustila společnou domácnost ve smyslu §708 obč. zák.). Dovolatel však přehlédl, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jestliže tedy dovolatel zpochybnil rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací, nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Na jiném místě odůvodnění tohoto rozhodnutí je uvedeno, že napadený rozsudek je založen (rovněž) na právním závěru, že žalobci a V. G. nevzniklo právo společného nájmu bytu způsobem upraveným v ustanovení §700 odst. 2 obč. zák. Správnost uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna. Z pohledu napadeného rozsudku by proto mohlo jít o otázku zásadního právního významu. Jde však současně o otázku, jejíž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se v daném případě od ustáleného řešení této otázky neodchýlil.
Společný nájem bytu (viz §700 odst. 1 obč. zák.) vzniká též dohodou mezi dosavadním nájemcem, další osobou a pronajímatelem (§700 odst. 2 obč. zák.). Ustálená soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. ledna 2001, sp. zn. 26 Cdo 1049/2000) dovodila, že taková dohoda je právním úkonem, jehož účastníky jsou dosavadní nájemce, další osoba a pronajímatel. Proto musí splňovat obecné náležitosti právních úkonů stanovené v ustanoveních §§34 a násl. obč. zák. Ve smyslu §34 obč.zák. je právní úkon projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Protože pro dohodu ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák. nebyla v době před 1. lednem 1995, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 267/1994 Sb., předepsána písemná forma, mohla by být ve sledované době uzavřena i ústně, příp. konkludentně (§35 odst. 1 obč.zák.). Závěr, že došlo k uzavření dohody ve smyslu §700 odst. 2 obč. zák., však lze ztěží dovodit z pouhého „souhlasu“ pronajímatele a dosavadního nájemce s nastěhováním žalobce do předmětného bytu. Jde-li o otázku trvalého pobytu žalobce v předmětném bytě, nelze přehlédnout, že ustálená soudní praxe dovodila, že k projevu vůle obce, jež by směřovala k uzavření smlouvy o nájmu bytu, nemůže bez dalšího dojít postupem pracovnice obce, která v souvislosti s plněním úkolů obce při výkonu státní správy podle zákona č. 135/1982 Sb., o hlášení a evidenci pobytu občanů, vyznačila trvalý pobyt občana v tomto bytě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 2073/99, uveřejněný pod č. 2 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura /ústavní stížnost podaná proti citovanému rozsudku byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. I ÚS 265/2000/). Dovolací soud zastává názor, že neexistuje žádný rozumný důvod, pro který by se uvedené závěry nemohly vztáhnout rovněž na dohodu podle §700 odst. 2 obč. zák.
Za konkludentní projev vůle nelze však bez dalšího považovat ani opomenutí ve formě mlčení či jiné nečinnosti; neplatí proto bez dalšího zásada, že „kdo mlčí, souhlasí“. V této souvislosti nelze ztratit ze zřetele ani zásadu, zakotvenou v ustanovení §44 odst. 1 věty druhé obč. zák., tj. zásadu, že mlčení nebo nečinnost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (na uzavření smlouvy). Ke stejným závěrům dospěl Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích z 21. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 1654/98, z 25. října 2001, sp. zn. 26 Cdo 551/2000, z 20. listopadu 2003, sp. zn. 26 Cdo 1160/2002, a z 8. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 1158/2003, a sdílí jej i v projednávané věci.
Lze uzavřít, že odvolací soud se od uvedené judikatury neodchýlil, jestliže na základě zjištěného skutkového stavu shodně se soudem prvního stupně dovodil, že v daném případě nevzniklo žalobci a V. G. právo společného nájmu předmětného bytu podle §700 odst. 2 obč. zák.
Za této situace je podle názoru dovolacího soudu nadbytečné zabývat se správností právního závěru, že i kdyby žalobci a V. G. vzniklo právo společného nájmu předmětného bytu, „nemohl by se pouhým odstěhováním V. G. ze sporného bytu žalobce stát výlučným nájemcem bytu“, neboť „ustanovení §708 … platí pro případ, kdy společnou domácnost trvale opustí výlučný nájemce, nikoli nájemce společný“.
Podle oddílu III. Zprávy o výsledcích průzkumu rozhodování soudů ve věcech přechodu práva osobního užívání bytu (uvedená zpráva byla uveřejněna pod č. 34 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 19 z roku 1982 Bulletinu bývalého Nejvyššího soudu ČSR, občanskoprávní část), na trvalé opuštění společné domácnosti usuzují soudy správně podle okolností konkrétního případu, přičemž pouhé opuštění bytu (odstěhování svršků, případně i odhlášení se z trvalého pobytu) nebude bez dalšího postačovat pro závěr, že jde o trvalé opuštění společné domácnosti (R 77/66). Trvalé opuštění společné domácnosti je možno obecně vymezit jako jednání vedené s úmyslem domácnost zrušit a již neobnovit. V soudní praxi nebyl do současné doby od těchto závěrů zaznamenán odklon, jak o tom svědčí také rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. září 1999, sp. zn. 2 Cdon 1980/97, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 4 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura. V citovaném rozhodnutí dospěl Nejvyšší soud České republiky rovněž k závěru, že trvalé opuštění společné domácnosti je nejen úkonem faktickým, nýbrž i úkonem právním (ve smyslu ustanovení §34 obč. zák.), a proto musí být také svobodným projevem vůle manžela, který domácnost opouští. O případ tohoto druhu nejde též v případě, že opuštění společné domácnosti je motivováno snahou vyhnout se neshodám, ke kterým mezi manžely před opuštěním společné domácnosti docházelo a jejich opakování bylo možné reálně očekávat. Tomu na roveň se klade i jednorázový manželský konflikt takového charakteru a intenzity (např. hrubý fyzický útok), který setrvání jednoho z manželů ve společné domácnosti činil do budoucna neúnosným. Přitom podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. července 2002, sp. zn. 26 Cdo 396/2001, uveřejněného pod C 1334 ve svazku 19 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, právní následky jednání směřujícího k opuštění společné domácnosti nastávají v době, kdy nájemce svoji vůli trvale opustit společnou domácnost projevil a realizoval. Nelze vyloučit situaci, že nájemce úmysl trvale opustit společnou domácnost pojme až po odchodu ze společné domácnosti nebo že vůli trvale opustit společnou domácnost nezrealizuje v jednom časovém období (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. března 2003, sp. zn. 26 Cdo 629/2002, uveřejněný pod C 1773 ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzovaném případě vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že v roce 1997 se V. G. za účelem péče o matku z předmětného bytu odstěhovala do bytu ke své matce v H. K., M. n., že vše, co v bytě měla, v něm zanechala, že do předmětného bytu i v následujících létech nadále pravidelně docházela a udržovala intimní známost s žalobcem a že rovněž ve věci sp. zn. 12 C 52/2002 týkající se přivolení k výpovědi z nájmu bytu své nájemní právo k předmětnému bytu „bránila“. Jestliže na tomto skutkovém základě (v daném případě nezpochybnitelném prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. – viz výklad shora) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně rovněž dovodil, že odstěhování se V. G. z předmětného bytu do bytu M. n. nelze pokládat za trvalé opuštění společné domácnosti (ve smyslu §708 obč. zák.) a že za této situace nemohlo právo nájmu bytu přejít na žalobce podle §706 odst. 1 ve spojení s ustanovením §708 obč. zák., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je i v tomto ohledu výrazem standardní soudní praxe.
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. prosince 2006
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu