ECLI:CZ:NS:2006:26.CDO.753.2005.1
sp. zn. 26 Cdo 753/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobců a) P. B. a b) Ing. P. B., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) V. U. a 2) A. U., o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp.zn. 9 C 311/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. listopadu 2004, č.j. 42 Co 523/2004-35, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 7. 2004, č.j. 9 C 311/2003-15, zamítl žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných k bytu č. 2272/14, I. kategorie, sestávajícímu z kuchyně, dvou pokojů, předsíně, koupelny a WC, na adrese H. 1, O., zapsanému na LV č. 9124, vedeném Katastrálním úřadem v O. pro k.ú. O. – P. (dále „předmětný byt“ nebo „byt“), a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 25. 11. 2004, č.j. 42 Co 523/2004-35, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vzaly za prokázáno, že žalovaná uzavřela dne 30. 10. 1995 s městem O. smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, že smlouvou ze dne 26. 8. 2002 převedlo město O. vlastnické právo k bytu (včetně spoluvlastnického práva ke společným částem domu) na žalobce (dceru 1. žalované a jejího manžela), že žalovaní nezaplatili žalobcům nájemné ve výši 1.264,-Kč měsíčně (za září, říjen, listopad a prosinec 2002), že v březnu 2003 začali poukazovat žalobcům splátky na dluh a do rozhodnutí soudu jej zcela uhradili, že žalovaná byla v evidenci úřadu práce od 1. 6. 2002 do 11. 11. 2002, od 1. 8. 2003 do 14. 9. 2003 a žalovaný od 13. 1. 2003 do 27. 7. 2003 (když předtím byl od září roku 2002 v pracovní neschopnosti), přičemž evidence byla vždy ukončena v důsledku nástupu do zaměstnání, že s žalovanými žije v bytě i další dcera žalované (sestra žalobkyně), která studuje vysokou školu a že žalovaní nemají jinou možnost bydlení. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že i když byl uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. naplněn, nelze žalobě vyhovět s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Přihlédl k době, po kterou nájemné nebylo placeno, k tomu, že žalovaní byli v té době v tíživé sociální situaci, kdy žalovaná pobírala toliko podporu v nezaměstnanosti, avšak zajímala se o zaměstnání, jakož i k tomu, že žalovaní dlužné nájemné uhradili a hradí řádně běžné nájemné. Zohlednil též existenci rodinněprávního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou, která žalobkyni podporovala po dobu jejích středoškolských a vysokoškolských studií, okolnost, že s žalovanými bydlí též nezaopatřená sestra žalobkyně, že nemají jinou možnost bydlení a vyhověním žalobě by ztratili lidsky důstojnou možnost bydlení; žalobci přitom byt pro uspokojení své bytové potřeby nepotřebují. S přihlédnutím k uvedeným okolnostem a k tomu, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní nájemné neplatili bezdůvodně, odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že lze odepřít ochranu práva žalobců pro rozpor s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost odůvodnili podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V dovolání rekapitulují průběh řízení v dané věci a obsah rozhodnutí soudů obou stupňů, namítají, že již ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp.zn. 21 Cdo 926/2002, podle kterého lze odepřít právo na výpověď z nájmu bytu pro objektivní existenci tíživé sociální situace nájemce a příčinnou souvislost této situace s neplacením nájemného, že to však musí být v řízení postaveno najisto. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost jeho úvahy ohledně posouzení okolností věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák., na základě níž byla žaloba zamítnuta, a uvádějí, že ani v odvolacím řízení nebyla tíživá sociální situace žalovaných prokázána, stejně tak jako podpora žalované během studia žalobkyně, když tato studovala vysokou školu dálkově a po dobu středoškolského studia k ní měla žalovaná zákonnou vyživovací povinnost. Odvolacímu soudu též vytýkají, že nepřihlédl k tomu, že mezi žalobcem a žalovaným neexistuje žádný vztah a namítají, že ochrana lidsky důstojného bydlení je zajištěna ustanoveními občanského zákoníku o nájmu bytu; žaloba proto neměla být zamítnuta, ale povinnost žalovaných k vyklizení mohla být vázána na zajištění náhradního bytu. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosvadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí odvolacího soudu vydáno dne 25. listopadu 2004, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb., (dále opět jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného prostředku.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, jelikož rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
V projednávané věci dovolatelé zpochybnili právní závěr odvolacího soudu (na němž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že žalobě na přivolení k výpovědi nelze vyhovět s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 43 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2002, sp.zn. 26 Cdo 1486/2001, a ze dne 18. 2. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2173/2002, uveřejněné pod C 1421 a C 1702 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20 a 23 ) je ustálena v názoru, že ani v případě, kdy je výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) obč.zák. dán, nemusí soud mimořádně návrhu na přivolení k výpovědi vyhovět, a to právě s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč.zák.
Ustanovení 3 odst. 1 obč.zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26).
Odvolací soud (soud prvního stupně) se v souzené věci aplikací citovaného ustanovení zabýval a dospěl k závěru, že žalobcům lze odepřít výkon jejich vlastnického práva. Přihlédl přitom jak k okolnostem na jejich straně (k jejich bytové potřebě), tak i na straně žalovaných (k jejich sociální situaci, k důvodům a délce neplacení nájemného, k tomu, že dluh uhradili a platí běžné nájemné, k rodinnému vztahu žalobkyně a žalované a k jejich bytové situaci). Dovolatelé proti tomu předkládají vlastní (odlišné) hodnocení okolností významných pro posouzení věci z hlediska ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. Otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, však nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp.zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 3, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2004, sp.zn. 26 Cdo 1491/2003, a ze dne 23. 2. 2005, sp.zn. 26 Cdo 192/2004).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v této fázi řízení náklady, na jejich náhradu by měli právo vůči žalobcům.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. března 2006
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á , CSc., v.r.
předsedkyně senátu