ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.1839.2005.1
sp. zn. 28 Cdo 1839/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. v právní věci žalobců a) Městské části P.-K., zastoupené advokátkou, b) H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o určení vlastnictví k pozemkům, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 297/98, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2004, č. j. 58 Co 112/2004-217, takto:
I. Dovolání žalobce a) i žalobce b) se odmítají.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2003, č. j. 21 C 297/98-182, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Obsahem prvostupňového rozsudku byl, po stránce meritorní, vyhovující výrok vůči žalobci b) o určení jeho vlastnictví k pozemku parc. č. 2356/2, díl 2; ve zbylé podstatné části, a to konkrétně o určení vlastnictví žalující strany k pozemkům parc. č. 2356/2, díl 1, jakož i k pozemkům parc. č. 2355/1, 2, 3, vše v k. ú. K., byla žaloba zamítnuta.
Odvolací soud se opíral o ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Vyložil přitom pojem „hospodaření“ s tehdejším národním majetkem a dovodil, že podmínku hospodaření splňoval pouze žalobce b) – jen ten měl na žalobě naléhavý právní zájem – v relaci k pozemku parc. č. 2356/2, díl 2. Ostatní pozemky zůstaly součástí zemědělského půdního fondu, takto byly i užívány a proto se nemohly stát součástí obecního vlastnictví.
Proti rozsudku odvolacího soudu (přesněji proti té potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu, jež se vztahovala k zamítavému výroku II. soudu prvního stupně) podali oba žalobci dovolání. Dovodili přípustnost dovolání pro tzv. skrytou diformitu rozsudků nižších instancí a uvedli, že za dovolací důvody považují nesprávné právní posouzení věci a dále rozpor skutkových zjištění odvolacího soudu s výsledky dokazování. Ve shodných textech svých podání napadali
- skutková zjištění vztahující se k pozemku parc. č. 2356/2;
- z nich plynoucí správný závěr, že Místní národní výbor v P. hospodařil ve skutečnosti s celým tímto pozemkem;
- nesprávné hodnocení výpovědi svědka J. k užívání pozemků tehdejším Jednotným zemědělským družstvem od 50. let minulého století.
Oba žalobci žádali, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obou žalobců, zastoupených advokáty, byla podána včas. Žalobci označili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř. Ještě před přezkumem takto vymezených důvodů však bylo nutno se zabývat otázkou, zda jsou dovolání přípustná.
Procesní názor dovolatelů o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není správný. Odvolací soud sice v průběhu řízení usnesením ze dne 6. 3. 2001 zrušil předchozí zcela zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a zavázal ho svým odlišným právním názorem, avšak výsledkem dalšího průběhu řízení před soudem prvního stupně – odvolací instancí potvrzeným – byl rozsudek pro žalobce zčásti stejný, zčásti pak příznivější. Výchozím principem úpravy dovolacího řízení a současně i účelem dovolání je přitom náprava újmy způsobené dovolateli před nižšími instancemi (tzv. subjektivní přípustnost dovolání, srov. např. R 39/2000) a tomu také odpovídá výklad znění §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.; rozhodl-li soud prvního stupně po kasaci „jinak než v dřívějším rozsudku“, myslí se tím rozhodnutí pro dovolatele méně příznivé. Takový stav však nenastal – prvostupňový soud rozhodl ve svém druhém rozsudku dílem stejně jako předtím, dílem příznivěji pro druhého z dovolatelů. Přípustnost dovolání pro skrytou diformitu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. tu tedy nemůže být dána (srov. též rozsudek NS ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 22 Cdo 820/2003, publikovaný v Právních rozhledech č. 4/2005).
Zbývala eventualita přípustnosti dovolání žalobců pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Tato eventualita, jejímž účelem je sjednocení resp. doplnění judikatury obecných soudů, však vylučuje, aby byl předmětem dovolacího přezkumu dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (tedy důvod procesní povahy); přezkoumáváno může být jen nesprávné právní posouzení věci v intencích §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (z konstantní judikatury NS viz např. usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, právní věta I.).
Dovolatelé tedy nemohli oprávněně požadovat přezkum dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. Pokud tak učinili, a to se stalo v podstatě celým obsahem dovolání, staly se jejich dovolací námitky v tomto ohledu irelevantními.
Obě dovolání však co do přípustnosti neobstála ani ve svém zbytku, tj. z pohledu dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jak byl v úvodu obou dovolání označen.
Tvrzení dovolatelů neobsahují žádné argumenty, které by se daly podřadit pod oblast právního posouzení věci. Uvádí-li se v dovolání určitý skutkový závěr, jenž může být považován v důsledcích též za závěr právní (MNV v P. „prokazatelně s celým pozemkem… hospodařil“), pak jde jen o rezultát skutkově orientovaných dovolacích námitek, neobsahujících jakoukoli právní analýzu. Oba dovolatele je žádoucí upozornit, zejména vzhledem k vázanosti Nejvyššího soudu dovolacími důvody (a tedy konkrétním obsahem dovolání), na opakovaný judikatorní požadavek, podle něhož musí být v dovolání, jež má být potenciálně přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vytyčena právní otázka, které dovolatel přičítá zásadní význam po právní stránce (srov. již shora citované usnesení ze Soudní judikatury č. 7/2004, právní věta II., nebo implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23).
V žádném z obou dovolání ovšem žádná právní otázka vytyčena není.
Jen na okraj tu lze poznamenat, že se dovolací soud ztotožňuje v celém rozsahu s hmotněprávním posouzením věci odvolacím soudem; týká se to i odvolacím soudem citované judikatury. Z nejnovějších svých rozhodnutí odkazuje Nejvyšší soud na rozsudek sp. zn. 28 Cdo 1767/2005, v němž při interpretaci pojmu „hospodaření“, v rámci obecních restitucí podle §1 zákona č. 172/1991 Sb., sleduje stále stejnou výkladovou linii.
Dovolání obou dovolatelů tedy nenaplnila žádný ze znaků přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Dovolací soud proto dovolání žalobců a) i b) odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalovanému nevznikly v řízení o dovoláních žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu