ECLI:CZ:NS:2006:28.CDO.395.2006.1
sp. zn. 28 Cdo 395/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Z. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému Městu K., zastoupenému advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočka v Krnově, pod sp.zn. 7 C 102/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.9.2005, č.j. 57 Co 474/2005-71, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení o dovolání v částce 2.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. J. T.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Bruntále, pobočky v Krnově ze dne 29.4.2005, č.j. 7 C 102/2004-48, 50 (doplňující usnesení), kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že převod stavební parcely č. 3310/3 v k.ú. K. – H. P. a občanské vybavenosti stojící na této parcele z majetku státu na město K. je neplatný; zároveň bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a posoudil věc tak, že vlastnické právo žalovaného ke sporným nemovitostem bylo zapsáno do katastru nemovitostí v roce 1992 na základě žádosti žalovaného podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Nemovitosti pak žalovaný kupní smlouvou ze dne 20.7.1999 převedl do vlastnictví manželů V. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil odvolací soud, že není dán naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určovacím výroku (§80 písm. c/ o. s. ř.). Žalobkyně – jako nájemkyně provozovny a její vydražitelka podle zákona č. 427/1990 Sb. o tzv. malé privatizaci - nebyla účastníkem vlastnických převodů, měla pouze ex lege garantováno právo nájmu na pět let, neměla proto ani věcnou aktivní legitimaci k podání žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Dovodila v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozsudku s tím, že odvolací soud posoudil věc nesprávně po právní stránce. Namítala zejména, že odvolací soud nevzal dostatečně v úvahu její právní postavení, jak vyplývalo ze zákona č. 427/1990 Sb. Žádala, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření nepřičítal dovolání splněnou podmínku přípustnosti a žádal, aby bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobkyně, zastoupená advokátem, podala dovolání v zákonné lhůtě. Žalobkyně dovozovala přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možné podřadit pod §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání však není přípustné.
Přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23, str. 203 a násl.). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v §242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.
Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 2503). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 22 Cdo 604/2000, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111).
Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Na závěr, zda má napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat jen z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci, nebo obsahově tomuto důvodu odpovídajících; k námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přihlédnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, str. 536).
Ve světle těchto požadavků zákona i judikatury dovolání žalobkyně neobstálo. V jeho textu se provádí v podstatě úplný rozbor hmotněprávních aspektů věci, bez vymezení jednotlivé právní otázky; dovolací soud však nelze – v rámci jeho vázanosti důvody dovolání – nutit k úplné právní revizi případu. Rozsudek odvolacího soudu je též v souladu s hmotným právem. Ve věci ani nešlo o „převod“, ale o přechod vlastnictví státu na obec, vyvolaný na základě splnění podmínek zákona č. 172/1991 Sb. návrhem obce na záznam do katastru ve smyslu §8 citovaného zákona. Žalobkyně byla zajisté nájemkyní provozovny jako vydražitelka v intencích zákona č. 172/1991 Sb., ale tento její status jí neumožnil zasáhnout do vlastnictví k nemovitostem, včetně jejich následného převodu obcí na manžele V. Proto také postrádala naléhavý právní zájem k podání žaloby.
Zákonné podmínky §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř. tedy nebyly naplněny, napadenému rozsudku nelze přičíst zásadní právní význam a dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.
Úspěšnému žalovanému vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 10.000,- Kč (§5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 2.500,- Kč, a po přičtení 75,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalovaného 2.575,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 31. října 2006
JUDr. Ludvík David, CSc. v. r.
předseda senátu