ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.535.2006.1
29 Odo 535/2006 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Štenglové a soudců JUDr. Petra Gemmela, CSc. a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobkyně P.společnost s ručením omezeným v likvidaci, zastoupené JUDr. Z. P., advokátem proti žalovaným 1) P.N., zastoupenému JUDr. M.W., advokátem a 2) Z. Š., o zaplacení částek 947.139,- Kč s příslušenstvím a 77.787,- Kč s příslušenstvím a o vzájemných návrzích na zaplacení 796.860,50 Kč s příslušenstvím a 51.742,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 42/98, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. dubna 2002, č. j. 14 Cmo 28/2002 - 208, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Dovolatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení 7.575,- Kč, do rukou jejího advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové uložil rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 43 Cm 42/98 – 161, prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 947.139,- Kč s 21% úrokem, od 5. února 1997 do zaplacení ve zbytku žalobu zamítl (výrok I.). Druhé žalované uložil zaplatit žalobkyni 77.787,- Kč s 21% úrokem z této částky, od 5. února 1997 do zaplacení ve zbytku žalobu zamítl (výrok II.). Vzájemné návrhy, kterými se první žalovaný domáhal na žalobkyni zaplacení částky 796.860,50 Kč s 26% úrokem a druhá žalovaná zaplacení částky 51.742,60 Kč s 26% úrokem soud prvního stupně zamítl (výroky III. a IV.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V. a VI.).
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem, ve vztahu k prvnímu žalovanému, rozsudek soudu prvního stupně, jako věcně správný, potvrdil.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a vyslovil souhlas s jeho závěrem, že nebylo potřebné provádět další dokazování. Konstatoval, že soud prvního stupně vycházel z výdajových dokladů, na nichž oba žalovaní potvrdili výplatu a převzetí předmětných částek a, že tvrzení obou žalovaných, že podpisem těchto dokladů nestvrzovali převzetí peněz, ale jenom deklarovali svá práva na výplatu podílů na zisku, je nelogické, neboť je v naprostém rozporu s obsahem uvedených dokladů. Odvolací soud rovněž přitakal závěru soudu prvního stupně, co do závaznosti usnesení valné hromady společnosti. Uzavřel, že valná hromada konaná dne 26. března 1996 rozhodla, že nelze vyplatit podíly na zisku za rok 1991 a 1992 proto, že „bylo uplatněno daňové osvobození.“ Ze spisu nevyplývá, že by někdo ze společníků napadl toto usnesení návrhem na vyslovení jeho neplatnosti. Toto usnesení (kterým bylo revokováno usnesení předchozí valné hromady o rozdělení zisku za rok 1992) „se stalo pro společnost závazným.“ Totéž platí pro usnesení valné hromady konané dne 29. listopadu 1997.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a uplatňuje tak dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Za otázky zásadního právního významu považuje především, zda existují „nevyvratitelné“ důkazy, které nemůže účastník řízení zpochybnit provedením jím navržených dalších důkazů. V tom směru dovolatel argumentuje tím, že důkazní hodnotu výdajového dokladu ze dne 4. února 1997, znějícího na částku 947.139,- Kč, je možno zpochybnit provedením důkazů, ze kterých by vyplynulo, že k datu vydání výdajového dokladu žalobkyně nemohla takovou částkou disponovat, nebo jí disponovat mohla, avšak použila ji na jiné účely, a proto ji nemohla dovolateli vyplatit. Dále považuje za zásadně právně významnou otázku, zda právní úprava platná ke dni 26. března 1996 umožňovala, aby valná hromada rozhodla o nevyplacení již dříve rozděleného zisku společníkům a otázku, zda hmotněprávní nárok společníka obchodní společnosti na výplatu podílu na zisku zaniká v souvislosti s nepodáním návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, které v rozporu s obchodním zákoníkem rozhodlo o nevyplacení již rozděleného zisku společníkům. Dovolatel dovozuje, že usnesení valné hromady konané dne 26. března 1996 nemohlo mít žádný vliv na jeho nárok na výplatu zisku, neboť obchodní zákoník ani stanovy žalobkyně neumožňovaly, aby valná hromada změnila již jednou učiněné rozhodnutí o rozdělení zisku. To platí podle dovolatele i o usneseních valných hromad o rozdělení zisku v letech 1994 a 1996.
Dovolatel shledává zásadně právně významným rovněž posouzení, zda nepodání návrhu na vyslovení neplatnosti „závadného“ usnesení valné hromady má za následek zánik práva uplatnit žalobou či vzájemným návrhem na plnění hmotněprávní nárok vyplývající přímo z obchodního zákoníku. Tvrdí, že usnesení valné hromady o výplatě zisku za rok 1992 bylo nicotné, neboť valná hromada rozhodovala o něčem, o čem rozhodovat nemohla, a proto není podstatné, že nenapadl usnesení valné hromady podle ustanovení §131 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Podle dovolatele jeho nárok na výplatu podílu na zisku vyplývá „přímo z obchodního zákoníku“ a podmiňuje-li je soud předchozím podání návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, porušuje tím právo dovolatele, domáhat se svého práva u soudu zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho názor je v rozporu s článkem 2 odst. 3 této Listiny.
Proto dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyslovuje názor, že dovolání není přípustné, neboť nevidí žádné pochybení, kterých by se soudy při hodnocení důkazů měly dopustit. K existenci nevyvratitelných důkazů, jak je označuje dovolatel, uvádí, že jejich zdroj nezná. Dále snáší argumenty, jimiž dokládá správnost postupu společnosti a soulad napadeného usnesení se zákonem. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání prvního žalovaného jako nepřípustné a nedůvodné zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předpokladem přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka, mají po právní stránce zásadní význam.
Ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. určuje, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu odchýlit se ani v této věci a na něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. k tomu shodně i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06). Přitom při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Takto formulované omezení je ve vztahu k dovolacímu důvodu obsaženému v §241a odst. 3 o. s. ř. dáno tím, že zákon možnost jeho užití výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a §238a o. s. ř.). Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Je zjevné, že konkrétní vada řízení (v níž nejde o spor o právo) nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem nejde.
Při takto určených hranicích posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšší soud především uvádí, že přípustnost dovolání nelze založit pro řešení otázky, zda existují „nevyvratitelné“ důkazy, které nemůže účastník řízení zpochybnit provedením jím navržených dalších důkazů. O otázku zásadního právního významu nejde již proto, že odvolací soud takový závěr v projednávané věci neučinil.
Odvolací soud ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, hodnocení důkazů tímto soudem a k tomu, že neprovedl další navržené důkazy doslova uvedl: „Soud prvního stupně přesvědčivě odůvodnil, proč další dokazování neprováděl. Vycházel z výdajových dokladů, na nichž oba žalovaní výplatu i převzetí předmětných částek z prostředků společnosti stvrdili svými podpisy. Významu těchto dokladů si první žalovaný jako jednatel společnosti a druhá žalovaná, která je na nich uvedena v kolonce pokladník, museli být vědomi. Jejich vysvětlení, že podpisem dokladů nestvrzovali převzetí peněz, ale jenom deklarovali svá práva na výplatu podílů na zisku, je nelogické, neboť je v naprostém rozporu s obsahem předmětných dokladů.“ Odvolací soud tedy (stejně jako soud prvního stupně) zhodnotil provedené důkazy a shledal je dostatečnými k prokázání tvrzených skutečností. Z uvedeného je patrno, že dovolatel předestřenou otázkou ve skutečnosti nebrojí proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním soudu, hodnocení důkazů a proti závěrům, že ve věci nebylo třeba provádět další důkazy. Jak však shora uvedeno, tyto otázky jsou u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolacímu přezkumu zapovězeny.
Za zásadně právně významné nepovažuje dovolací soud ani posouzení, zda hmotněprávní nárok společníka obchodní společnosti na výplatu podílu na zisku zaniká v souvislosti s nepodáním návrhu na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady, které v rozporu s obchodním zákoníkem rozhodlo o nevyplacení již rozděleného zisku společníkům (modifikované dále dovolatelem jako otázka, zda nepodání návrhu na vyslovení neplatnosti „závadného“ usnesení valné hromady má za následek zánik práva uplatnit žalobou či vzájemným návrhem na plnění hmotněprávní nárok vyplývající přímo z obchodního zákoníku).
V projednávané věci odvolací soud závěr, že nárok dovolatele na vyplacení podílu na zisku zanikl proto, že ten nepodal návrh podle §131 obch. zák., neučinil, nýbrž dovodil, že již nemůže přezkoumávat platnost usnesení valné hromady a tedy ani důvodnost námitek dovolatele proti tomuto usnesení, včetně námitky, že valná hromada nebyla oprávněna rozhodnutí o nevyplacení zisku přijmout. Vycházel tak z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, která je jednotná v tom, že poté, co marně uplynula lhůta podle §131 odst. 1 obch. zák., nemůže soud přezkoumávat platnost usnesení valné hromady jinak než v řízení o povolení zápisu skutečnosti, která vyplynula z usnesení valné hromady, do obchodního rejstříku, a to ani jako předběžnou otázku. Srov. k tomu např. rozsudek ze dne 13. ledna 1999, sp. zn. 1 Odon 101/97, uveřejněný pod číslem 5/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek ze dne 26. června 2002, sp. zn. 29 Odo 635/2001, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy 8/2003, jenž obstál i v ústavní rovině, když Ústavní soud proti němu podanou ústavní stížnost odmítl usnesením ze dne 5. února 2004, sp. zn. II. ÚS 624/2002). Nejvyšší soud uvedené závěry formuloval ve svých rozhodnutích dříve, než byl obdobný zákaz přezkumu formulován přímo v ustanovení §131 odst. 8 obch. zák., a to v návaznosti na obecný požadavek právní jistoty účastníků právních vztahů. Tyto závěry se uplatní i v projednávané věci, neboť k tomu, aby soud mohl prověřit důvodnost nároku uplatněného prvním žalovaným, musel by přezkoumat platnost usnesení valné hromady. K tomu lze ještě dodat, že zanedbal-li sám dovolatel možnost, kterou mu zákon dává k ochraně jeho práv úpravou oprávnění napadat platnost usnesení valné hromady, jež považuje za nezákonné, nelze následně narušovat právní jistotu ostatních účastníků právního vztahu, kteří ničeho nezanedbali.
Ze stejného důvodu nemůže být zásadně právně významnou ani otázka, zda právní úprava platná ke dni 26. března 1996 umožňovala, aby valná hromada rozhodla o nevyplacení již dříve rozděleného zisku společníkům. Touto otázkou se totiž odvolací soud, z příčin shora uvedených nezabýval a ani se jí zabývat nemohl.
A konečně Nejvyšší soud konstatuje, že napadené usnesení není ani v rozporu s hmotným právem. Dovolatel v odůvodnění dovolání vyslovil domněnku, že usnesení valné hromady, která mu odepřela právo na výplatu podílu na zisku, jsou usneseními nicotnými, neboť valná hromada rozhodovala o něčem, o čem rozhodovat nemohla. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. června 2000, sp. zn. 32 Cdo 500/2000, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 2000, pod číslem 128, uzavřel, že rozhodne-li valná hromada o věci, o které v rámci své působnosti rozhodovat nemůže, neboť do její působnosti takové rozhodování nepatří, nemá takové rozhodnutí žádné právní účinky ani v rámci společnosti, natož ve vztahu ke třetím osobám (a je tedy nicotné). Jako příklad uvedl Nejvyšší soud rozhodnutí o jmenování likvidátora dceřinné společnosti či rozhodnutí o tom, že valná hromada odvolává zákonné zmocnění akcionářů, uvedených v §181 odst. 1 obch. zák., podat návrh podle §182 odst. 2 obch. zák. anebo dokonce o tom, že valná hromada jmenuje předsedu Komise pro cenné papíry. O takový případ však v projednávané věci nejde a posledně citované rozhodnutí do poměrů tohoto sporu nedopadá. Rozhodování o rozdělení zisku totiž patřilo podle ustanovení §125 odst. 1 písm. b) obch. zák. (ve znění účinném ke dni 26. března 1996) do působnosti valné hromady a rozhodla-li tedy valná hromada o rozdělení zisku, nebylo její usnesení nicotné, mohlo být pouze nezákonné. Možnosti domáhat se přezkumu jeho zákonnosti se však dovolatel, jak shora uvedeno, sám vzdal.
Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto dovolání přípustné není. O případ podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. též nejde. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř., odmítl.
Pro úplnost zbývá dodat (se zřetelem k tomu, že odvolací soud – nesprávně – věc projednal a rozhodl o ní podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001), že výsledek dovolacího řízení by nebyl jiný ani kdyby dovolání bylo posuzováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. V takovém případě by totiž muselo být dovolání odmítnuto podle §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 jako opožděné. Bylo by totiž podáno po uplynutí lhůty jednoho měsíce počítané ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném před 1. lednem 2001 od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 70/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a nález Ústavního soudu ze dne 20. února 2002, sp. zn. II. ÚS 618/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 25, ročníku 2002, části I., pod číslem 20).
O náhradě nákladů řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení podle ustanovení §3 odst. 1 bod 6, §14, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 7.500,- Kč a paušální náhradu nákladů řízení podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. června 2006
JUDr. Ivana Š t e n g l o v á
předsedkyně senátu