ECLI:CZ:NS:2006:29.ODO.777.2006.1
sp. zn. 29 Odo 777/2006
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce Ing. F. D., proti žalované Ř. K. s. r. o., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 7 C 226/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 28. února 2006, č. j. 12 Co 768/2005-85, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 27. dubna 2005, č. j. 7 C 226/2004 53, Okresní soud v Přerově zamítl žalobu, kterou se žalobce vůči žalované domáhal určení, že je vlastníkem ve výroku označených nemovitostí, se vším příslušenstvím a právy. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce sice má naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), že však jeho návrh není důvodný, neboť o vlastnictví nemovitostí (sepsaných v konkursní podstatě úpadkyně T., s. r. o. v B., přišel (poté, co Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. května 2003, č. j. 6 Cmo 47/2001-246, potvrdil rozsudek ze dne 20. prosince 2000, č. j. 13 Cm 2/2000-78, jímž Krajský obchodní soud Ostravě žalobu o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadkyně zamítl a co Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl usnesením ze dne 14. dubna 2004, sp. zn. 29 Odo 55/2004) zpeněžením ve veřejné dražbě dobrovolné (dne 30. dubna 2004), ve které nemovitosti nabyla žalovaná. Poukázal i na to, že usnesením ze dne 5. října 2004, sp. zn. II. ÚS 344/04, Ústavní soud odmítl i ústavní stížnost ve věci týkající se vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty. K tvrzením, jež žalobce uplatnil na podporu názoru o neplatnosti označené dražby, soud prvního stupně uvedl, že žalobce nepatří mezi osoby oprávněné (ve smyslu ustanovení §24 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách) zpochybnit platnost dražby. Soud se proto nemohl zabývat neplatností dražby nebo dražební vyhlášky ani v rovině předběžné otázky. Konečně soud uzavřel, že mu nepřísluší ani posouzení případného rozporu s ustanovením §67b zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 28. února 2006, č. j. 12 Co 768/2005-85, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku ve věci samé. Odvolací soud poukázal na zjištění soudu prvního stupně ohledně výsledků řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a v návaznosti na to pak uvedl, že „věci byly definitivně vráceny do soupisu konkursní podstaty úpadkyně“ a veřejná dražba proběhla v souladu se zákonem o veřejných dražbách. Za této situace (tedy, byla-li věc ve zmiňovaných řízeních uzavřena po právní stránce) nelze podle odvolacího soudu dovodit naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení. Pravomocné rozsudky o žalobcových žalobách na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.) podle odvolacího soudu „tvoří překážku naléhavého právního zájmu vůči opětovně podané žalobě na určení (§80 písm. c/ o. s. ř.)“. Kategorie naléhavého právního zájmu - pokračoval odvolací soud - je konstantní judikaturou vymezena a vykládána tak, že žalobní žádání o požadované určení, že právo nebo právní vztah je či není, je opodstatněno v případech, pokud plní preventivní funkci ve vztahu k žalobám na plnění (přicházejícím v úvahu), případně tam, kde by se bez požadovaného určení stalo postavení žalobce nejistým. O žádnou z těchto „variant“ však v případě žalobce nejde, neboť předmětem zpochybňovaného právního úkonu je majetek mimo reálnou dispoziční sféru žalobce, navíc majetek, který spadl do konkursní podstaty a v dalších procesech pak připadl do vlastnictví žalovaného, tedy subjektu od žalobce odlišného. Zabýval-li se soud prvního stupně podstatou věci nově, činil tak „nad rámec“, neboť právě pro uzavřenost dané věci naléhavý právní zájem na požadovaném určení dán nebyl. I když se žalobci podařilo částečně zvrátit správnost právního posouzení věci, na věcně správné rozhodnutí soudu prvního stupně to vliv nemělo, proto je odvolací soud potvrdil.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že je dán dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (jímž lze odvolacímu soudu vytýkat, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolatel kritizuje závěr odvolacího soudu o nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (s tím, že věc byla po právní stránce uzavřena). Tento právní závěr má dovolatel za mylný, neboť „poukazoval na to, že zákonodárce neupravil aktivní legitimaci na vyvolání sporu žalobcem na neplatnost dražby, proto žalobce poukazuje na dosud neukončený spor o neplatnost dražební vyhlášky“ (vedený u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 Cm 46/2004). Zásadním pochybením dražební vyhlášky a platnosti dražby je podle dovolatele okolnost, že nebyl dražen podnik jako celek (byly draženy jen věci movité a nemovité). „Tímto řešením proti zásadě dodržování dobrých mravů vydražil žalobce majetek za nepatrnou cenu“. Po dobu vedení tohoto sporu tak není postaveno najisto, zda žalobce přestal být vlastníkem nemovitostí. Nesprávný je také „poukaz odvolacího soudu na tvrzení, že pokud majetek spadl do konkursní podstaty, měl změnit vlastníka“. Dovolatel proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V rozsudku ze dne 21. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 224/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročník 2003, pod číslem 210, Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, od nějž nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a podle kterého platí, že rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o požadované určení, proto, že na rozdíl od soudu prvního stupně, který se věcí zabýval meritorně, dospěl k závěru, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.), je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu. Jelikož o tento případ jde i v posuzované věci, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce výkladu §80 písm. c/ o. s. ř.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. (ve znění účinném v době vydání napadeného rozhodnutí) určuje, že žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Dovolatel se dožaduje určení vlastnictví k nemovitostem vůči obchodní společnosti (žalované), která nemovitosti vydražila ve veřejné dražbě dobrovolné (při jejich zpeněžování správkyní konkursní podstaty úpadkyně T., s. r. o. v B.) konané 30. dubna 2004. Názor, podle kterého se žalovaná (vydražitelka) nestala vlastnicí nemovitosti, opírá dovolatel o argumenty, z nichž usuzuje na neplatnost veřejné dražbě dobrovolné.
S přihlédnutím k době konání veřejné dražby dobrovolné (30. dubna 2004) je pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný především výklad zákona o veřejných dražbách ve znění zákonů č. 120/2001 Sb. a č. 517/2002 Sb.
Možnost zpochybnit platnost veřejné dražby dobrovolné upravuje zákon o veřejných dražbách v ustanovení §24 odst. 3. Podle tohoto ustanovení platí, že každý účastník dražby, dražební věřitel nebo navrhovatel může požádat soud, aby vyslovil neplatnost dražby, pokud dražebník neupustil od dražby, ač tak byl povinen učinit, vydražila-li předmět dražby osoba, která je z účasti na dražbě vyloučena, nebo nejsou-li splněny podmínky uvedené v §12 odst. 1 a 2, §14 odst. 3, §15 odst. 1 až 3, §19, 20, 21, §23 odst. 1 až 10, §25 a v §26 odst. 1 a 2 (zákona o veřejných dražbách) nebo byly-li vydraženy z dražeb vyloučené předměty dražby; soud vysloví v takových případech neplatnost dražby. Není-li toto právo uplatněno do 3 měsíců ode dne konání dražby, zaniká.
Nejvyšší soud pak již v rozsudku uveřejněném pod číslem 53/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 53/2006“), od jehož závěrů nevidí důvodu odchýlit se ani v této věci, formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého veřejná dobrovolná dražba je neplatná, jen jestliže její neplatnost vyslovil soud; neplatnost této dražby přitom soud nemůže posuzovat v jiném řízení než v řízení podle ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, a to ani jako otázku předběžnou. Soud přitom může vyslovit neplatnost veřejné dobrovolné dražby, jen jestliže byl splněn některý z důvodů neplatnosti dražby, jež jsou taxativně uvedeny v ustanovení §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, jestliže žalobu o určení neplatnosti dražby podala osoba, která je k návrhu podle tohoto ustanovení oprávněna (legitimována) a byla-li žaloba podána v prekluzívní lhůtě uvedené v tomto ustanovení.
Logickým vyústěním tohoto úsudku pak byl závěr formulovaný v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 294/2003. V něm Nejvyšší soud uzavřel, že zpeněžil-li správce konkursní podstaty majetek konkursní podstaty ve smyslu ustanovení §27 odst. 1 ZKV formou veřejné dražby dobrovolné, může se určení neplatnosti této dražby domáhat v zákonem určené lhůtě jen některá z osob vypočtených v §24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Tamtéž bylo řečeno, že jiné osoby toto právo nemají a nemohou se postupem podle §80 písm. c/ o. s. ř. domáhat ani jiného určení, v němž by otázka neplatnosti takové dražby byla posuzována jako otázka předběžná. Proto je též bez významu argumentace dovolatele, že dosud probíhá spor o neplatnost dražební vyhlášky. I kdyby totiž dovolatel s takovým určením uspěl, nadále by platilo, že na vlastnictví žalované (nabyté v dražbě) nebude mít takové určení žádný vliv.
V návaznosti na zjištění soudů nižších stupňů o výsledku sporu o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty (kde žalobce poté, co soud prvního stupně jeho vylučovací žalobu zamítl, neuspěl s odvoláním, dovoláním ani s ústavní stížností), jsou pro posouzení právního rámce věci rozhodné též závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jen „R 81/2005“). Zde argumentace Nejvyššího soudu vyústila v závěr, podle kterého ten, na koho správce konkursní podstaty v rámci zpeněžování (§27 ZKV) převedl majetek sepsaný do konkursní podstaty, se stává vlastníkem takového majetku bez zřetele k tomu, zda později vyšlo najevo, že majetek v době zpeněžení vlastnicky náležel někomu jinému. Dále vysvětlil, že neuplynula-li tomu, kdo tvrdí, že jeho právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, dosud lhůta k podání vylučovací žaloby podle ustanovení §19 odst. 2 ZKV, může se žalobou podanou podle tohoto ustanovení proti správci konkursní podstaty domáhat vyloučení náhradního peněžitého plnění získaného správcem konkursní podstaty za zpeněžený majetek z konkursní podstaty. Byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen, s tím, že účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty.
Výslovně též uzavřel, že za situace popsané v předchozím odstavci ten, kdo tvrdí, že jeho právo k majetku zpeněženému správcem konkursní podstaty jako součást majetku konkursní podstaty vylučovalo příslušnost tohoto majetku ke konkursní podstatě, již se žalobou na určení vlastnického práva (§80 písm. c/ o. s. ř.) podanou vůči tomu, kdo majetek zpeněžením nabyl, uspět nemůže.
Ve věci určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je třeba rozlišovat mezi naléhavým právním zájmem na požadovaném určení a věcnou legitimací k takovému určení. Věcnou legitimaci k určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde, nebo jehož právní sféry se sporný právní vztah nebo sporné právo týká (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. dubna 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77).
Ze závěrů formulovaných v R 53/2006, v rozsudku sp. zn. 29 Odo 294/2003 a v R 81/2005 pak plyne, že dovolatel postrádá právě věcnou legitimaci k požadovanému určení a nikoli – jak nesprávně uzavřel odvolací soud – naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Nelze však přehlédnout, že odvolací soud úsudek o absenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení vybudoval na věcné správnosti závěrů soudů prvního stupně o nedostatku aktivní věcné legitimace žalobce (odvolací soud vyšel z toho, že „věci byly definitivně vráceny do soupisu konkursní podstaty úpadkyně“ a veřejná dražba proběhla v souladu se zákonem o veřejných dražbách a věc tak byla uzavřena po právní stránce). Jestliže odvolací soud (posuzováno z obsahového hlediska) přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně i věcně (tak, že jeho závěrům přitakal), pak Nejvyšší soud neshledává potřebným rozsudek odvolacího soudu rušit jen proto, že (nesprávně) zahrnuje i závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu (dovozovaný z nedostatku dovolatelovy věcné legitimace). Na vysvětlenou lze dodat, že shledal-li Nejvyšší soud přes tyto úvahy dovolání bez dalšího přípustným na základě výše rozvedené argumentace, učinil tak proto, že vzhledem k popsanému směšování věcné legitimace a naléhavého právního zájmu odvolacím soudem, se hranice obou institutů mohla účastníkům řízení jevit málo zřetelnou a v takovém případě bylo nezbytné vyložit ustanovení o přípustnosti dovolání ve prospěch dovolatele.
Dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž dán není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání zamítl (§243b odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn tím, že u žalované, které vzniklo ve smyslu §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř. - právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, takové náklady zjištěny nebyly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. června 2006
JUDr. Zdeněk Krčmář, v.r.
předseda senátu