ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1547.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1547/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným R. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 2 To 695/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 70/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V rámci odsuzující části rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 2. 6. 2003, sp. zn. 2 T 70/2000, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák., který po skutkové stránce spočíval v tom, že „jako jednatel a ředitel obchodní společnosti C. M., s.r.o. se sídlem v L. n. B., ulice S., okres P., poté, co v důsledku omylu pracovníka C. ú. v P. , došlo dne 26. 2. 1998 k chybnému bezhotovostnímu převodu finanční částky 292.832,- Kč z účtu celních jistot C. ú. P. na bankovní účet obchodní společnosti C. M., s.r.o., vedený u B. H. a.s. B., do současně doby předmětné finanční prostředky, které obchodní společnosti C. M., s.r.o., nepatřily, C. ú. v P. nevrátil, když tyto použil pro potřeby uvedené obchodní společnosti a to přesto, že pracovníky označeného celního úřadu byl opakovaně telefonicky a písemně vyzýván k jejich navrácení.“ Za tento trestný čin byl obviněný podle §254 odst. 1 tr. zák., za použití §53 odst. 1, 2 písm. a), 3 tr. zák. odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 50.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců nepodmíněně. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Česká republika, C. ú. v P. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 2 To 695/2003, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 29. 10. 2003 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl výrok o vině a trestu v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že nelze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že skutkem, který je popsán v obžalobě a ve výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že v řízení před soudy obou stupňů nebyla vyvrácena jeho obhajoba spočívající v poukazování na nedostatek subjektivní stránky předmětného trestného činu, do té míry, aby o jeho vině nemohlo být nejmenších pochyb. V uvedeném směru poukázal dovolatel na to, že v době, kdy C. ú. v P. omylem poukázané finanční prostředky byly použity pro potřeby společnosti C. M., s.r.o., neměl žádnou vědomost o tom, že se jedná o peníze, které této společnosti nenáležely. Informaci z C. ú. v P., že platba byla ve skutečnosti poukázána omylem, dovolatel získal prostřednictvím pracovníků společnosti teprve po delší době v „řádu několika týdnů, resp. měsíců“. Tento údaj konečně potvrdila i pracovnice C. ú. v P., svědkyně K., jejíž výpověď však odvolací soud bagatelizoval konstatováním, že jde o časový údaj zjevně nepřesný. Podle dovolatele není přitom jasné, z jakých důkazních prostředků odvolací soud vlastně čerpal, vycházel-li z toho, že ke zjištění omylu došlo v zásadě již po převodu částky na účet společnosti C. M., s.r.o., když takový závěr současně nebylo možno učinit ani na základě výpovědi svědkyně H., na kterou odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazoval. Naopak v souladu s výpovědí dovolatele je podle něj skutečnost, že dopis C. ú. v P. informující o platbě poukázané omylem, byl do společnosti C. M., s.r.o. doručen dne 30. 3. 1998. Podle názoru dovolatele je tvrzení odvolacího soudu, že samotné připsání vyšší částky od C. ú. v P. muselo dovolateli signalizovat, že se jedná o platbu provedenou omylem, pouhou spekulací, na které nelze postavit spolehlivý závěr o dovolatelově vině. Napadené rozhodnutí tak podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, což znamená, že dovolání bylo podáno opodstatněně. S ohledem na výše uvedené důvody v závěru dovolání navrhl, „aby dovolací soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, sp. zn. 2 To 695/2003-382 ze dne 29. 10. 2003 zrušil (výrok o vině a trestu) a sám rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek Okresního soudu v Přerově sp. zn. 2 T 70/2000-364 ze dne 2. června 2003 se mění tak, že dovolatel se zprošťuje obžaloby ze spáchání trestného činu zatajení věci dle ust. §254 odst. 1 trestního zákona.“
K dovolání obviněného se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že stručně formulovaná námitka dovolatele, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, zejména pro nedostatek naplnění subjektivní stránky trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. odpovídá – s jistou benevolencí - uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po rekapitulaci výsledků dokazování provedeného v posuzované věci však současně konstatovala, že dovolatelem použitá argumentace není věcně způsobilá zvrátit závěr soudů o jeho vině výše uvedeným trestným činem. Podle státní zástupkyně se soudy obou stupňů věcí dostatečně zabývaly, včetně otázky dovolatelova zavinění a správně dospěly k závěru, že jeho jednání je zahrnuto zaviněním minimálně ve formě úmyslu eventuálního, přičemž tento závěr nevzbuzuje pochybnosti a nelze jej ani považovat za spekulativní, jak namítl dovolatel. Dovolatel sice argumentoval nedostatkem jeho povědomosti o zvýšení stavu účtu jím vedené společnosti o omylem poukázanou částku ze strany C. ú. v P. s odkazem na dopis uvedené instituce, jímž byl vysvětlen pravý stav věci a požadována náprava teprve v době, kdy již s těmito finančními prostředky nedisponoval. Přehlédl ovšem řadu dalších okolností svědčících v jeho neprospěch, které jsou zcela odpovídajícím způsobem vyjádřeny především v odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Podle státní zástupkyně bylo podstatné především to, že dovolatel při svém postavení ve společnosti C. M., s. r. o. měl přehled o stavu jejího hospodaření i o pohybu finančních prostředků na jejím účtu. Proto připsání nepoměrně vyšší částky ze strany C. ú. v P. na účet společnosti v návaznosti na jí požadované vrácení zbývající a řádově desetitisícové částky složené celní jistoty, neprocházející podle účelu jejího určení předchozí účetní evidencí společnosti, musel dovolatel nepochybně vnímat jako neobvyklou a dosavadnímu způsobu hospodaření společnosti se vymykající skutečnost. Na tento stav byl navíc upozorňován účetní společnosti, svědkyní H., takže si inkriminovaných okolností musel být vědom. Přesto ke škodě C. ú. v P. rozhodl o použití omylem poukázaných finančních prostředků, jako by jím řízené společnosti náležely právem. Proto naplnil skutkovou podstatu trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. i po stránce subjektivní. Z těchto důvodů státní zástupkyně ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhla, aby dovolací soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. podané dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný R. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě sice dovolatel ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně namítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací, avšak uplatněný dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů soudy obou stupňů (v jeho neprospěch) a vůči skutkovým závěrům, k nimž soudy následně dospěly, zejména pokud jde o jeho včasnou znalost skutečnosti, že na účet jím řízené firmy, tj. C. M., s. r. o. byly C. ú. v P. omylem poukázány finanční prostředky, které výše uvedené společnosti nenáležely. Soudům tedy vytkl v podstatě to, že pokud by skutkový stav věci zjistily správně, nemohly by jej trestným činem zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. uznat vinným. S existencí těchto vad vztahujících se k postupu soudů podle zásad o provádění a hodnocení důkazů (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) pak spojoval jím namítané nesprávné právní posouzení skutku.
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 3 - 5) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 5, 6) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily své právní posouzení skutku jako trestného činu zatajení věci podle §254 odst. 1 tr. zák. Učiněné skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v obou svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však dovolatel (který se svým mimořádným opravným prostředkem domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 18. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler