ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1608.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1608/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. ledna 2006 o dovolání podaném obviněnou J. K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 To 699/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 32/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 4 T 32/2004, byla obviněná J. K. uznána vinnou trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., jenž po skutkové stránce spočíval v tom, že „dne 25. prosince 2003 v místě svého trvalého bydliště v obci H., okr. V., domu, nezaopatřila náležitě svého psa - německého ovčáka, který se volně pohyboval po domě i kolem neoploceného domu a v okamžiku, kdy tudy po turistické značce projížděla skupina běžkařů, zaútočil na ně a E. P. kousl do levého lýtka, čímž jí způsobil velkou tržnou ránu na zadní straně levého lýtka v délce 7 cm ve tvaru písmene L, kdy došlo k vytržení laloku tkáně a silnému krvácení, a toto zranění si vyžádalo opakované operativní zákroky a léčení spojené s pracovní neschopností až do 29. 2. 2004, tj. 9 týdnů.“ Za tento trestný čin byla obviněná podle §224 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněné uloženo, aby během zkušební doby podle svých sil nahradila poškozeným škodu, kterou trestným činem způsobila. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., jímž byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené V. z. p. Č. r. – O. p. V. škodu ve výši 1.099,- Kč a poškozené E. P. škodu ve výši 2.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená E. P. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl v druhém stupni Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 8. 8. 2005, sp. zn. 2 To 699/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 8. 8. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, kterým současně napadla i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku poukázala dovolatelka především na to, že podstatnou chybou soudu bylo, neuskutečnil-li místní šetření na místě samém za účasti svědků. Pokud by tak totiž učinil, pak by podle přesvědčení dovolatelky musel dospět k závěru, že incident dne 25. 12. 2003 se ve skutečnosti odehrál zcela jinak. Dovolatelka namítla, že běžkaři v žádném případě nešli po turistické cestě, ale došli přímo až na dvůr domu, kde pes ohlásil štěkotem příchozí, avšak běžkaři vzdor varování začali bezdůvodně a zřejmě ze strachu psa ohrožovat lyžařskými holemi. Tím jej vydráždili do té míry, že nemohl být ovládnut jinou osobou, tedy ani dovolatelkou jako majitelkou psa či její snachou, která byla na dvoře rovněž přítomna. V uvedené souvislosti dovolatelka vyslovila názor, že žádný právní předpis neukládá majiteli obytného nebo zemědělského stavení povinnost oplotit pozemek, ani povinnost, aby pes byl vždy uvázán nebo měl náhubek. Podle dovolatelky soudy nevzaly v úvahu ani další podstatnou skutečnost, že turisté - běžkaři přijeli k dovolatelkou obývané horské samotě nikoliv ze západu, ale z východu, a mohli se tak seznámit s výstražnou tabulí o existenci psa. Zpráva policie o místním setření byla podle dovolatelky nevěrohodná, když na inkriminovaném místě ve skutečnosti žádné ohledání provedeno nebylo. Za neúplnou je podle dovolatelky třeba považovat i výpověď svědka MVDr. S. ohledně poranění (resp. neporanění) jejího psa, který ho podle ní „ani neviděl.“ Dovolatelka vyslovila přesvědčení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo povšechné a neodůvodnilo, čím vlastně bylo vyvráceno její tvrzení o vyprovokování psa jinými osobami, když v tomto směru by nepochybně bylo důležité i svědectví dovolatelčiny snachy. Podle názoru dovolatelky bylo v posuzovaném případě nesporné, že při vzniku poranění poškozené E. P. působilo více příčin, tj. jak jednání dovolatelky, tak samotné poškozené, a z tohoto důvodu bylo nezbytné hodnotit každou jednotlivou příčinu zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné (dovolatelky) nastal. Vinu přitom rozhodně nelze prokazovat zjištěním, že dovolatelka byla pro obdobné případy opakovaně projednávána v přestupkovém řízení. Pokud by soudy měly všechny výše uvedené skutečnosti na zřeteli, musely by podle dovolatelky dospět k jednoznačně příznivějšímu závěru o její vině, a tedy i trestu. S ohledem na tyto důvody pak v závěru dovolání navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu ve Vsetíně k novému projednání a rozhodnutí. Dovolatelka současně požádala o odklad výkonu rozhodnutí.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který po obsahovém rozboru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. konstatoval, že dovolatelka v podaném mimořádném prostředku prosazuje vlastní verzi skutkového děje, podle které k incidentu došlo na dvoře jejího domu a předcházelo mu fyzické násilí turistů proti jejímu psovi. To však podle státního zástupce jsou námitky, které pod výše uvedený hmotně právní dovolací důvod podřadit nelze. Jeho existence by byla výjimečně dána pouze v případě extremního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V předmětné věci se však o takový případ podle státního zástupce nejedná, neboť soudy obou stupňů učinily a logicky odůvodnily jednoznačné skutkové zjištění, podle kterého k napadení poškozené E. P. psem obviněné došlo na místní komunikaci, byť tato prochází mezi staveními patřícími dovolatelce. Soudy rovněž vyvrátily obhajobu obviněné (dovolatelky), podle které skupina lyžařů psa provokovala nebo dokonce zranila. Podle státního zástupce uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají - ovšem s jistou tolerancí - námitky týkající se přítomnosti další osoby („ovládající osoby“) na místě incidentu a nepříliš srozumitelné námitky ohledně posouzení jejího zavinění. Tyto námitky však nelze považovat za důvodné. K tomu státní zástupce dále uvedl, že zavinění ve formě vědomé nedbalosti (§5 písm. a/ tr. zák.) na straně obviněné (dovolatelky) soudy obou stupňů správně dovodily z okolnosti, že obviněná nechala v okolí domu, kde se nacházela turistická cesta, bez jakéhokoliv zabezpečení volně pobíhat psa, který v minulosti opakovaně pokousal člověka. Státní zástupce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 7 Tdo 382/2002, podle kterého by ve stejném případě bylo obviněnému dokonce možno přičítat porušení důležité povinnosti ve smyslu §224 odst. 2 tr. zák. Dále poukázal na to, že povinnost dovolatelky zabránit škodě na zdraví vyplývala především z ustanovení §415 občanského zákoníku a této povinnosti ji nezprostilo ani to, že na místě byla přítomna jiná osoba, která patrně rovněž měla možnost útoku psa na poškozenou zabránit. Za absurdní pak státní zástupce považoval námitku dovolatelky, že na horské samotě (jak sama zdůraznila) chovala hlídacího psa, který by nebyl schopen respektovat její povely. Své vyjádření státní zástupce shrnul tak, že námitky uvedené v dovolání uplatněnému dovolacímu důvodu zčásti neodpovídají vůbec, přičemž v další části jde o námitky zcela nedůvodné. Navrhl proto, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné, a aby tak v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná J. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst.1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak musel posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatelka nenamítla rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřela výlučně o polemiku jednak s kvalitou provedených důkazů a jednak se způsobem, jakým soudy tyto důkazy hodnotily. Podle tvrzení dovolatelky totiž existoval zcela jiný skutkový stav věci, než jaký zjistil soud prvního stupně, s nímž se následně ztotožnil též odvolací soud. Poukázala totiž na to, že k napadení poškozené psem, jehož byla majitelkou, nedošlo na turistické cestě, nýbrž na dvoře jejího domu, a že skutečnou příčinou útoku psa na poškozenou bylo to, že turisté - běžkaři jej vydráždili lyžařskými holemi do té míry, že ze strany dovolatelky i její snachy se pes stal v podstatě neovladatelným. S takto tvrzeným skutkovým základem (pro dovolatelku podstatně příznivějším) pak dovolatelka spojovala namítanou existenci hmotně právních vad týkajících se příčinného vztahu mezi jejím jednáním a následkem a současně též nedbalostním zaviněním (§5 tr. zák.).
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 3) i z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7, 8) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém podkladě oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatelky učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sama dovolatelka (jež se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala de facto toliko přehodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění ve svůj prospěch) nenamítla žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst.1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03, str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné J. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poněvadž žádost o odklad výkonu rozhodnutí podala pouze dovolatelka a nikoliv příslušný návrh předseda senátu soudu prvního stupně, který jediný je k tomuto postupu oprávněn ustanovením §265h odst. 3 tr. ř., nebylo o takové žádosti dovolatelky třeba rozhodovat samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř. ).
V Brně dne 4. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler