ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.1627.2005.1
sp. zn. 3 Tdo 1627/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. ledna 2006 o dovolání podaném obviněným M. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 31 To 484/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 4 T 969/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 4 T 969/2003, byl obviněný M. K. pod bodem 1) výroku uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil tím, že „dne 30. 8. 2003 kolem 19. 30 hodin v lesním prostoru u obce O., strhl svou bývalou přítelkyni P. O., na zem, jednou rukou jí držel ústa, druhou jí svlékl kalhoty a kalhotky a přes odpor poškozené, která se ho snažila odstrčit, na ní vykonal soulož.“ Pod bodem 2) výroku byl dále uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že „v průběhu roku 2003 do 30. 8. 2003 opakovaně telefonicky vyhrožoval P. O., že pokud s ním nebude udržovat známost, ublíží jí na zdraví a fyzicky zlikviduje její rodiče a bratra.“ Za tyto trestné činy byl podle §241 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §58 odst. 1, §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a zároveň byl nad ním vysloven dohled.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 31 To 484/2004, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 4. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, jímž současně ve všech výrocích napadl též rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem, byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily hmotně právní otázku subjektivní stránky (zavinění) trestného činu znásilnění. V uvedené souvislosti oběma soudům vytkl, že preferovaly hodnocení celé situace na základě výpovědi poškozené, přestože tato výpověď nebyla podle dovolatele podpořena žádným jiným ve věci provedeným důkazem. Dovolatel zdůraznil, že na poškozené především nebyly patrné žádné známky násilí, jež nebyly zjištěny ani při prohlídce odborným lékařem (gynekoložkou) bezprostředně poté, kdy poškozená znásilnění oznámila. Podle dovolatele navíc poškozenou líčený odpor vůči inkriminované souloži nepůsobil natolik přesvědčivě, aby přestal s jejím uskutečňováním. Naopak, domníval se, že si poškozená soulož přeje, a že její odpor je pouze předstíraný. Soudy přitom podle něj nevzaly v úvahu, že pro posuzování jeho trestní odpovědnosti mělo zásadní význam nikoliv to, jak jeho jednání vnímala poškozená, nýbrž konkrétní způsob jakým dala najevo svůj nesouhlas (odpor) se souloží. V závěru dovolání pak konstatoval, že trestným činem znásilnění byl uznán vinným „v rozporu s objektivními důkazy“, ačkoliv podle jeho názoru měl správně být obžaloby v celém rozsahu zproštěn. Z výše uvedených důvodů pak navrhl, aby podanému dovolání bylo vyhověno s tím, že by „měl by být zrušen rozsudek o.s. Česká Lípa č. j. 4 T 969/2003 a usnesení KS Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 13. 4. 2005, č. j. 31 To 484/2004 a KS Ústí nad Labem – pobočka Liberec uloženo, aby jeho odvolání proti rozsudku o. s. Česká Lípa ze dne 14. 10. 2004 č. j. 4 T 969/2003 znovu projednal.“
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolání bylo sice podáno z hmotně právního důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale dovolací námitky ve skutečnosti směřují do oblasti skutkových zjištění, neboť dovolatel brojí proti hodnocení důkazů soudy, jimž vytýká, že vycházely v podstatě jen z výpovědi poškozené, která podle něj přitom nebyla podporována dalšími provedenými důkazy. Dovolatel současně neuvedl žádné konkrétní námitky, ze kterých by bylo možno dovodit existenci případného extremního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a právním posouzením věci, neboť se domáhal pouze toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným v úvahu přicházejícím způsobem. Jeho námitky podle státního zástupce tudíž formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Státní zástupce proto navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Dále navrhl, aby toto rozhodnutí bylo v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učiněno v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud hodlal rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyslovil státní zástupce souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněný M. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.), především zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení výpovědi poškozené soudy (v jeho neprospěch) a v této souvislosti též o námitky vůči správnosti (resp. nesprávnosti) soudy zjištěného skutkového stavu věci. Dovolatel přitom de facto poukázal na existenci jiného skutkového základu, když namítal, že poškozená mu ve skutečnosti nekladla takový odpor, který by vzhledem k jeho povaze a dané situaci mohl považovat za vážně míněný. S takto tvrzeným skutkovým stavem věci (pro něj podstatně příznivějším) pak spojoval namítané vadné právní posouzení skutku z hlediska chybějících formálních znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., zvláště pokud jde o nedostatek naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu (tj. nedostatek zavinění). Ačkoliv dovolatel napadl rozhodnutí obou soudů v celém rozsahu, vůči dalšímu skutku - trestnému činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. -žádnou argumentaci neuplatnil.
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2) i z rozsudku soudu prvního stupně (str. 2, 3) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku bod bodem 1) jako trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného M. K. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler