ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.241.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 241/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2006 o dovolání podaném obviněným P. Ž.,proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 31 To 177/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 638/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
V rámci rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 4 T 638/2001, v trestní věci obviněných P. Ž. a S. H., byl obviněný P. Ž. uznán vinným pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zák. ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb., jehož se podle výroku rozsudku dopustil skutkem spočívajícím v tom, že se spoluobviněným S. H. „v Ch., dne 12. 10. 2000 kolem 19.30 hodin společně po vzájemné dohodě zinscenovali dopravní nehodu a to tak, že obžalovaný S. H. měl jako řidič nákladního motorového vozidla zn. Avia, jako viník nehody nacouvat z vedlejší silnice do domu v části obce B. na hlavní silnici, kde do něj mělo narazit osobní motorové vozidlo zn. AUDI Quattro C4 2,8, které měl řídit obžalovaný P. Ž. a na vozidle zn. AUDI Quattro mělo dojít k poškození přední části vozidla, přičemž se tato dopravní nehoda vůbec nestala a vozidla k sobě byla pouze instalovaná, když část poškození vozidla zn. AUDI pocházela z dřívější doby a poté obžalovaný P. Ž. přivolal hlídku Policie ČR, nehoda byla zadokumentována na záznam o malé dopravní nehodě a dne 13.10.2000 oznámil nárok na plnění z pojištění odpovědnosti za škodu, způsobenou provozem nákladního motorového vozidla zn. Avia, kdy uvedl, že je sám vlastníkem vozidla zn. AUDI a že toto vozidlo není na leasing, a že toto vozidlo není pojištěno u jiné pojišťovny, ačkoliv byl pouze uživatelem vozidla na základě leasingové smlouvy, uzavřené 6.7.2000, a že vozidlo je havarijně pojištěné a vozidlo zn. AUDI ještě opatřil dalšími poškozenými autodíly oproti stavu poškození při zinscenování dopravní nehody a takto vozidlo zn. AUDI předložil 17.10.2000 pracovníkům K. P. a.s. k prohlídce, v úmyslu získat výplatu pojistného plnění pro sebe ve výši 270.000,- Kč, které mu však vyplaceno nebylo.“ Podle §250a odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému P. Ž. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 20.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 8. 2003, č. j. 5 T 78/2003-176, včetně všech dalších rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 31 To 177/2005, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 13. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že odvolací soud nesprávně hodnotil předložené důkazy. V uvedené souvislosti poukázal na to, že inkriminovaná dopravní nehoda se skutečně stala a došlo při ní též k poškození předmětného vozidla. Podle dovolatele rozsah poškození vozidla zcela jasně korespondoval s protokolem o dopravní nehodě, včetně fotodokumentace pořízené orgány policie. Konečně ani účastník nehody pan H. by jistě nehradil pokutu za nesprávný způsob jízdy, pokud by dopravní nehodu nezavinil. Podle dovolatele tak vůbec není zřejmé, proč mu nebylo poskytnuto pojistné plnění, a naopak proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Dovolatel vyslovil přesvědčení, že škůdce dopravní nehody i on postupovali plně v rozsahu oprávnění vyplývajících z uzavřených pojistných smluv. Za stavu, kdy dopravní nehoda byla orgány policie řádně zjištěna a vznikl nárok na pojistné plnění, lze podle dovolatele usuzovat na to, že k pochybení došlo ze strany pracovníků pojišťovny, kteří věc zanedbali a nebyli připraveni ihned vyplatit pojistné plnění. Tato skutečnost byla podle názoru dovolatele příčinou toho, že si potom pracovníci pojišťovny pravděpodobně začali „vymýšlet“, že k nehodě nedošlo. V konečném důsledku tak došlo ke kriminalizaci pojištěnce, aby pojišťovna nebyla nucena vyplatit pojistné. Ve výše uvedené souvislosti dovolatel soudům obou stupňů vytkl, že se věcí dostatečně nezabývaly a neposoudily řádně zjištěné skutkové okolnosti. V takovém případě jsou proto podle něj splněny podmínky pro dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Se zřetelem na konstatované skutečnosti v závěru dovolání navrhl, aby „usnesení Krajského soudu v Ústí n. L. pobočka Liberec sp. zn. 31 To 177/2005 ze dne 13. 9. 2005 bylo dovolacím soudem zrušeno a věc vrácena z důvodu uvedeného v §265 b), g) trestního řádu soudu k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) a uvedla, že ze základních obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné, avšak jeho obsah naprosto není v souladu s uváděným důvodem dovolání (§265b odst. 1 písm. b/, g/ tr. ř.). Podle státní zástupkyně se dovolatelem uváděné argumenty týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Přitom s ohledem na dostupný spisový materiál je možno konstatovat, že učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání dovolatele. Své vyjádření shrnula státní zástupkyně tak, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a že uplatněný dovolací důvod není v souladu s obsahem odůvodnění dovolání. Proto navrhla, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný P. Ž. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) pak musel posoudit, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst.1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o polemiku se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy a k jakým (podle dovolatele nesprávným) skutkovým závěrům tímto postupem dospěly. Podle tvrzení dovolatele totiž existoval zcela jiný skutkový stav věci, než jaký zjistil soud prvního stupně a se kterým se následně ztotožnil odvolací soud. Dovolatel poukázal totiž na to, že k inkriminované dopravní nehodě, při níž mu na vozidle byla způsobena škoda, skutečně došlo, a že mu proto z titulu příslušné pojistné smlouvy vznikl nárok na pojistné plnění. S takto tvrzeným skutkovým základem pak dovolatel spojoval závěr o tom, že se pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. ve skutečnosti nedopustil, a že byl tedy neprávem uznán vinným.
Z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 2) a zejména z výroku a z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 1, 5 – 8) je přitom dostatečně zřejmé, na jakém podkladě a z jakých důvodů oba soudy vycházely v projednávané věci z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení skutku jako pokusu trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 2, 3 tr. zák. Své skutkové a právní závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. ve svých rozhodnutích náležitě vyložily a odůvodnily.
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v rozhodnutí ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto toliko přehodnocení provedených důkazů a z nich plynoucích skutkových zjištění ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, jež by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost tohoto soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04, III. ÚS 688/05).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3,4).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného P. Ž. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler