ECLI:CZ:NS:2006:3.TDO.693.2006.1
sp. zn. 3 Tdo 693/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. června 2006 o dovolání obviněného A. R., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 3 To 113/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 T 4/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V trestní věci obviněných D. D., K. H., P. M. a A. R., byl v rámci odsuzující části rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. 48 T 4/2004, obviněný A. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. ve znění novely č. 265/2001 Sb., který spočíval v útocích (skutcích) popsaných pod body 2), 3), 4), 6), 7), 8), 9), 10), 11) výroku rozsudku, jimiž měl způsobit škodu ve výši 3.114.953,50 Kč. Za tento trestný čin byl obviněný A. R. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě a obviněných D. D. a A. R. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 3 To 113/2005, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek ohledně obviněných D. D., K. H. a A. R. částečně zrušil ve výroku o vině v jeho odsuzující části a ve výrocích o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak ohledně obviněného A. R. odvolací soud znovu rozhodl tak, že jej uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely trestního zákona č. 265/2001 Sb., kterého se dopustil útoky (skutky) popsanými ve výroku rozsudku ad 2) /bod 14 obžaloby/, ad 3) /bod 19 obžaloby/, ad 4) /bod 20 obžaloby/, ad 6) /bod 22 obžaloby/, ad 7) /bod 23 obžaloby/, ad 8) /bod 24 obžaloby/, ad 9) /bod 25 obžaloby/, ad 10) /bod 26 obžaloby/ a ad 11) /bod 27 obžaloby/, jimiž způsobil škodu v celkové výši 4.124.325,70 Kč. Podle §250 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému A. R. nově uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §256 tr. ř. pak bylo jeho odvolání jako nedůvodné zamítnuto. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 19. 9. 2005 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým napadl výrok o vině, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že ve smyslu použitého dovolacího důvodu spočívá napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku, protože podle jeho názoru je toto rozhodnutí založeno na neúplných skutkových zjištěních. V uvedené souvislosti dovolatel soudům vytkl především to, že nevyhověly jeho návrhům na provedení výslechu svědků P. a S. a na vyžádání zprávy K. banky, a. s., pobočky v H. ohledně uvedení osob, majících dispoziční právo s účty spoluobviněných M. a H. S těmito důkazními návrhy se podle dovolatele soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly. Dovolatel zároveň vyslovil přesvědčení, že stávající skutková zjištění (tj. skutky pod body 2/, 6/, 7/, 8/, 9/, 10/, 11/ v napadeném rozsudku odvolacího soudu) měla být za situace, kdy existovalo „tvrzení jednoho spoluobžalovaného proti tvrzení druhého,“ právně posuzována podle zásady in dubio pro reo tak, že se dovolatel inkriminovaného jednání nedopustil. V závěru dovolání proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí v naznačeném směru přezkoumáno, a poté aby dovolací soud „na základě ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 3 To 113/2005“.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve vyložil obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a na tomto základě dospěl k závěru, že v rámci uvedeného důvodu dovolání lze namítat nesprávné právní posouzení skutku, nikoli však nesprávnost samotných skutkových zjištění. Zásah do skutkových zjištění lze podle státního zástupce v řízení o dovolání připustit pouze v případech existence extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, a současně učiní-li dovolatel zároveň tento nesoulad předmětem dovolání. O takový stav se však podle státního zástupce v posuzované věci zjevně nejedná. V případě obviněného (dovolatele) byl totiž skutkový stav spolehlivě zjištěn a současně přiléhavým způsobem právně kvalifikován. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, učinily soudy na základě výpovědí spolupachatelů K. H., D. D. a P. M., jejichž věrohodnost byla posuzována při zohlednění ostatních objektivně zjištěných skutečností, vyplývajících zejména z listinných důkazů. Odvolací soud zároveň k odvolání státního zástupce napravil pochybení vztahující se k výši způsobené škody. Své závěry státní zástupce shrnul tak, že dovolatel sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak jeho námitky obsahově stojí nejen mimo rámec tohoto důvodu dovolání, ale i ostatních dovolacích důvodů. Napadené rozhodnutí podle státního zástupce přitom netrpí žádnou vadou odstranitelnou cestou dovolání. S ohledem na konstatované důvody státní zástupce ve svém vyjádření navrhl, aby dovolací soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, jelikož bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř., a aby toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání.
Obviněný A. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí vyhodnotit základní otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto bude především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani nesprávnost posouzení souvisejících relevantních hmotně právních otázek. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitku, že závěry soudů byly založeny na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu věci, když soudy v souladu s jeho důkazními návrhy nedoplnily dokazování, přičemž za stávajících skutkových zjištění nehodnotily jeho výpověď ve vztahu k protichůdným výpovědím dalších spoluobviněných podle zásady in dubio pro reo v jeho prospěch, ale naopak k jeho tíži.
Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (zejména str. 18 – 22), jakož i z rozsudku soudu prvního stupně je přitom dostatečně zřejmé, na jakém důkazním podkladě a z jakých důvodů oba soudy v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých bylo následně založeno právní posouzení dovolatelova jednání jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Tyto své závěry soudy v rozsahu požadovaném ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí vypořádal rovněž s návrhem obviněného (dovolatele) na doplnění dokazování o další - již zmiňované - důkazy, jejichž provedení však v daném případě považoval s ohledem na povahu a rozsah provedeného dokazování již za nadbytečné (str. 19 rozsudku).
Z výše uvedených důvodů nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal především přehodnocení (revize) soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky proto dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Současně je nutno vzít v úvahu, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným zejména k nápravě procesních a hmotně právních vad výslovně uvedených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezu ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, v němž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ zjevně nejde a konečně ani sám dovolatel (jenž se domáhal toliko přehodnocení provedených důkazů ve svůj prospěch) nenamítl žádné relevantní skutečnosti, které by takový extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem věci a jeho právním posouzením soudem dokládaly.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, jimiž je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost tohoto soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 , III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV.ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného A. R. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler