ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.828.2004.1
sp. zn. 33 Odo 828/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. V., zastoupené, advokátem, proti žalovaným 1) J. M. a 2) H. M., zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 1,200.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 92/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2004, č. j. 15 Co 54/2004-78, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2004, č. j. 15 Co 54/2004-78, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 8 C 92/2003-55, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,200.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4,5 % od 1. 4. 2003 do zaplacení, se odmítá.
II. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. března 2004, č. j. 15 Co 54/2004-78, jímž byl změněn výrok rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 8 C 92/2003-55, tak, že žalobkyně je povinna vyklidit objekt bydlení čp. 43 na st. parc. č. 47, zastavěnou plochu a nádvoří pozemkové par. č. 47, zahradu pozemkové parc. č. 37/2 a zahradu č. parc. 37/4, vše v k. ú. A. u S., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 2292 pro obec S., a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku, se zamítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaných domáhala žalobou podanou dne 1. 4. 2003 zaplacení částky 1,200.000,- Kč s příslušenstvím představující zaplacenou zálohu na kupní cenu. Žalovaní posléze v průběhu řízení před soudem prvního stupně vzájemnou žalobou požadovali, aby žalobkyně vyklidila níže specifikované nemovitosti.
Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 5. listopadu 2003, č. j. 8 C 92/2003-55, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1,200.000,- Kč s 4,5 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2003 do zaplacení (výrok I.), zamítl (vzájemnou) žalobu, aby žalobkyně vyklidila objekt bydlení čp. 43 na stavební parcele č. 47, zastavěnou plochu a nádvoří par. č. 47, zahradu parc. č. 37/2 a zahradu parc. č. 37/4, vše v k. ú. A. u S., zapsané v katastru nemovitostí pro obec S. na LV č. 2292 u Katastrálního úřadu K., pracoviště S. (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně spolu s manželem (který dne 5. 1. 2003 zemřel) na straně jedné a žalovaní na straně druhé uzavřeli mezi sebou dne 20. 6. 1994 smlouvu o smlouvě budoucí kupní (dále jen „smlouva“), podle níž se žalovaní zavázali žalobkyni a jejímu manželovi prodat dům čp. 43 na stavební parcele č. 47 spolu s tímto pozemkem a dále pozemky par. č. 37/2, par. č. 37/4 a parc. č. 572/3 v obci S., k. ú. A. (dále jen „nemovitosti“ či „předmětné nemovitosti“) s veškerým jejich příslušenstvím a zařízením tvořícím přílohu č. 1 smlouvy za sjednanou kupní cenu 1,200.000,- Kč, kterou se žalobkyně s manželem zavázali zaplatit předem. V článku III. odst. 4 smlouvy si smluvní strany ujednaly, že kupní smlouva bude uzavřena do 21 dnů od splacení kupní ceny, tj. do 15. 7. 1997. Ačkoli žalobkyně s manželem žalovaným sjednanou kupní cenu podle splátkového kalendáře uhradili, k uzavření kupní smlouvy do 15. 7. 1997 ani nikdy později nedošlo. Žalovaní jsou dosud spoluvlastníky předmětných nemovitostí. Žaloba na uložení povinnosti žalovaným uzavřít kupní smlouvu, kterou žalobkyně a její manžel podali dne 8. 1. 1999, byla rozhodnutím soudu, jež nabylo právní moci dne 30. 3. 2001, zamítnuta pro prekluzi práva (§50a odst. 2 obč. zák.). V článku V. smlouvy je obsažena dohoda smluvních stran o nájmu předmětných nemovitostí; v něm se uvádí, že žalobkyně a její manžel se ode dne platnosti smlouvy stávají nájemci a žalovaní pronajímateli předmětných nemovitostí s vymezeným účelem nájmu (odstavec 1) a že trvání a ukončení nájemního vztahu plně sleduje trvání a ukončení smlouvy o smlouvě budoucí (odstavec 3). Podle čl. VI. smlouva o smlouvě budoucí zanikne účinností smlouvy kupní…, jinak se její platnost ukončuje jen způsoby upravenými v čl. IV. nebo písemnou dohodou stran. Článek IV. obsahuje ujednání o oprávnění žalovaných odstoupit od smlouvy v případě prodlení žalobkyně a jejího manžela s placením kupní ceny a oprávnění žalobkyně a jejího manžela odstoupit od smlouvy v případě, kdy žalovaní nebudou řádně a včas plnit svou povinnost vyplývající z úvěrové smlouvy. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že účastníci mezi sebou uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní ve smyslu §50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále opět jen „obč. zák.“). Jelikož k uzavření zamýšlené kupní smlouvy nedošlo a žalovaní si ponechali sjednanou kupní cenu, kterou jim žalobkyně s manželem zaplatili předem (§498 obč. zák.), získali žalovaní na jejich úkor bezdůvodné obohacení, které jsou povinni vydat (§451 obč. zák.). Dále se soud prvního stupně zabýval žalovanými vznesenou námitkou promlčení, kterou shledal důvodnou. Dospěl k závěru, že žalobkyně podala žalobu až poté, co marně uplynula subjektivní dvouletá promlčecí doba podle §107 odst. 1 obč. zák., a její právo na vydání bezdůvodného obohacení se tak promlčelo. Nepřisvědčil žalobkyni, že uplatnění námitky promlčení žalovanými je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. S odkazem na judikaturu soudů a Ústavního soudu ČR (usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 7. 2002, sp. zn. III ÚS 21/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000) vyslovil názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. V posuzovaném případě, nelze v chování žalovaných spatřovat šikanózní výkon práva a žalobkyni nic nebránilo uplatnit včas svůj nárok u soudu. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, jímž byl institut promlčení prolomen jednáním v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., byl zcela ojedinělým excesem založeným na jedinečném skutkovém základě. Neztotožnil se ani s argumentací žalobkyně, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s §107 odst. 3 obč. zák., neboť uvedené ustanovení na posuzovanou věc nedopadá (předmětem řízení nejsou práva a povinnosti z právního vztahu synallagmatického charakteru). Konečně soud prvního stupně vyslovil právní názor, že žalobkyně s manželem a žalovaní uzavřeli platně smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí (§663 obč. zák.) a že žalobkyni dosud svědčí právo nájmu, neboť žádným ze sjednaných způsobů k jeho zániku nedošlo. Okolnost, že právo žalobkyně na uzavření kupní smlouvy prekludovalo, přitom nemůže mít na trvání nájemního vztahu vliv, neboť znamená pouze to, že se žalobkyně nemůže domoci uzavření kupní smlouvy u soudu.
K odvolání všech účastníků Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. března 2004, č. j. 15 Co 54/2004-78, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 1,200.000,- Kč s příslušenstvím, potvrdil, ve výroku II. jej změnil tak, že „žalobkyně je povinna vyklidit objekt bydlení čp. 43 na st. parc. č. 47, zastavěnou plochu a nádvoří pozemkové par. č. 47, zahradu pozemkové parc. č. 37/2 a zahradu č. parc. 37/4, vše v k. ú. A. u S., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu v K. na LV č. 2292 pro obec S., a to do dvou měsíců od právní moci tohoto rozsudku“. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se zcela se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a jeho právními závěry, pokud jde o žalobkyní požadované vydání bezdůvodného obohacení, posouzení otázek, zda došlo k promlčení tohoto práva a zda uplatnění námitky promlčení žalovanými je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. V tomto ohledu zcela odkázal na přiléhavou argumentaci soudu prvního stupně obsaženou v odůvodnění jeho rozsudku, k níž dodal, že úprava promlčení nároků svědčí těm, kteří pečují o svá práva. Pokud žalobkyně o svá práva pečovala nedostatečně a zmeškala subjektivní promlčecí dobu k uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení, když jí v tom nebránila žádná překážka, nelze legální postup žalovaných považovat za jednání contra bonos mores. Správným shledal odvolací soud rovněž právní závěr, že je platné ujednání o nájmu předmětných nemovitostí obsažené v článku V. smlouvy; s názorem, že žalobkyni dosud svědčí právo nájmu k uvedeným nemovitostem, se ovšem neztotožnil. Výkladem ujednání (§35 odst. 2 obč. zák.) obsaženého v článku V. odst. 3 smlouvy (trvání a ukončení nájemního vztahu plně sleduje trvání a ukončení smlouvy o smlouvě budoucí) a v článku VI. (smlouva o smlouvě budoucí zanikne účinností smlouvy kupní či odstoupením od smlouvy některou ze stran, případně jejich písemnou dohodou) dospěl k názoru, že nic nenasvědčuje tomu, že by účastníci uvažovali o alternativě, že smlouva kupní nebude uzavřena a že nájemní vztah je sjednáván na dobu neurčitou. Z kontextu celého ujednání naopak vyplývá, že účastníci měli na zřeteli úpravu vztahů do doby uzavření kupní smlouvy, tedy na dobu určitou, omezenou účinností smlouvy o smlouvě budoucí. Protože ujednání v článku V. odst. 3 smlouvy nerozlišuje mezi pojmy platnost a účinnost smlouvy, není takovýto výklad projevu vůle účastníků v rozporu s jejich jazykovým projevem. Vzhledem k tomu, že smlouva o smlouvě budoucí pozbyla účinnosti dne 15. 7. 1998, neboť žalovaní do tohoto dne uvedenou kupní smlouvu neuzavřeli a uplynutím lhůty jednoho roku k uplatnění práva na nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít kupní smlouvu soudem toto právo žalobkyně zaniklo, odvolací soud dovodil, že k témuž dni zaniklo i právo nájmu svědčící žalobkyni. Užívala-li žalobkyně nemovitosti i po skončení nájmu, obnovovala se nájemní smlouva ve smyslu §676 odst. 2 obč. zák. vždy na rok (tj. vždy ke každému 15. červenci). Protože žalovaní podali dne 15. 7. 2003 u soudu vzájemnou žalobu na vyklizení nemovitostí žalobkyní, k obnově nájemní smlouvy již dále nedošlo, žalobkyně užívá nemovitosti bez právního důvodu a žalovaní se oprávněně domáhají ochrany svých práv (§126 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Odvolacímu soudu prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. vytkla nesprávnost závěru, že uplatnění námitky promlčení žalovanými není v posuzovaném případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Je naopak přesvědčena, že jsou zde splněny podmínky pro výjimečné neakceptování námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Z podrobného popisu geneze případu vyvozuje, že stávající stav, kdy nemá možnost získat zpět zaplacenou kupní cenu a vymoci si uzavření kupní smlouvy soudní cestou, převážně zapříčinili žalovaní, kteří jsou vlastníky nemovitostí a disponují i celou kupní cenou, takže ona je jedinou poškozenou. Výkon práva vznést námitku promlčení, která chrání toho, kdo tento stav zavinil, pokládá (na rozdíl od obou soudů) za zjevné zneužití práva a uplatnění námitky promlčení za kolidující s dobrými mravy. Tomu podle jejího názoru nasvědčuje i chování žalovaných, kteří zneužili námitku promlčení k získání prospěchu na její úkor a k vytvoření nátlaku na vyklizení nemovitostí (žalovaní jsou ochotni část kupní ceny žalobkyni vrátit po vyklizení nemovitostí a po provedení zápočtu nájemného). Proto žalovaní námitku promlčení neuplatnili k naplnění zákonem předpokládaných cílů, s nímž je institut promlčení spjat. Za použití dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil obsah ujednání ve smlouvě o nájmu nemovitostí, v důsledku čehož jeho rozhodnutí o povinnosti vyklidit předmětné nemovitosti vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Z textu ujednání podle jejího názoru jednoznačně vyplývá vazba trvání nájemního vztahu na trvání a ukončení smlouvy o smlouvě budoucí (článek V. odst. 3 smlouvy) a v článcích IV. a VI. smlouvy je obsažen výčet způsobů zániku nájemního vztahu (účinností smlouvy kupní, odstoupením nebo dohodou), který je konečný a úplný. Ačkoli žádná ze smluvených skutečností vedoucích k ukončení nájemního vztahu nenastala (jak vyplývá ze skutkových zjištění), odvolací soud nesprávně dovodil, že k zániku nájemního vztahu přesto došlo, a to v důsledku prekluze práva na uzavření kupní smlouvy. Hlavním jeho argumentem přitom je výklad vůle stran, který považuje za chybný. I když úmysly stran nebyly soudem zjišťovány, pokládá za zcela nepochybné, že hlavní vůlí stran byl zejména převod vlastnického práva a do doby, než se tak stane, existence nájemního vztahu; čili zjevným úmyslem smluvních stran bylo nahradit nájemní vztah vztahem vlastnickým bez ohledu na to, zda dojde k uzavření kupní smlouvy dobrovolně či nuceně (nahrazením projevu vůle soudním rozhodnutím). S odvolacím soudem souhlasí, že strany si sjednaly nájemní vztah na dobu určitou. Je však přesvědčena, že žádným výkladem smlouvy nelze dovodit, že nájemní vztah zanikne též prekluzí subjektivního práva na uzavření kupní smlouvy; smlouva o smlouvě budoucí je nadále platná. Zaniklo pouze její subjektivní právo uplatnit právo u soudu na nahrazení projevu vůle žalovaných; kupní smlouvu lze uzavřít kdykoli (nebýt neochoty žalovaných). Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit, věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolací soud nejprve posuzoval přípustnost dovolání žalobkyně proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení 1,200.000,- Kč s příslušenstvím. Přípustnost dovolání proti tomuto výroku není dána podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť nejde o měnící rozhodnutí ve smyslu uvedeného ustanovení. Přípustnost dovolání není založena ani podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., jelikož odvolací soud tímto výrokem částečně potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán.
Přípustnost dovolání tak může být zvažována již jen v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Jejím předpokladem je, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je tehdy, řeší-li se v něm právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), svazku 1, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávaném případě měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Obdobné stanovisko zaujal i v usnesení ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, uveřejněném v Souboru, svazku 1, pod č. 71. Žalobkyně v dovolání zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v dané věci uplatnění námitky promlčení žalovanými není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. Výlučně z pohledu této k dovolacímu přezkumu nastolené právní otázky byl dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn zvažovat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání proti jeho potvrzujícímu výroku. Vycházel přitom ze skutkového stavu, na němž právní posouzení věci založil odvolací soud (před ním soud prvního stupně). Jelikož právní posouzení věci (úvaha, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy) se v tomto případě odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností, jež vyplývají z jednání účastníků, nemůže mít posouzení této právní otázky v napadeném výroku rozsudku obecný přesah do rozhodovací činnosti soudů a nemůže proto založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve shora uvedeném smyslu. Kromě toho dovolací soud se již vícekrát k uvedené právní otázce vyslovil a odvolací soud (a rovněž tak i soud prvního stupně) se nikterak při jejím posouzení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe a vyřešil ji v souladu s hmotným právem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2004, jeho rozsudek ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod označením SJ 126/2000, jakož i usnesení ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003). Pro úplnost je nezbytné dodat, že žalobkyní zmiňovaný nález Ústavního soudu ČR ze dne 15. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, založil zcela výjimečné použití §3 odst. 1 obč. zák. vůči institutu promlčení na specifických okolnostech spočívajících v tom, že zákonodárce opomněl v zákoně č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v tehdy platném znění, zohlednit existenci závazků váznoucích na nemovitostech prostřednictvím zástavních práv. Námitky žalobkyně, že stávající stav, kdy nemá možnost získat zpět zaplacenou kupní cenu a vymoci si uzavření kupní smlouvy soudní cestou, v převážné míře zapříčinili žalovaní, kteří svým chováním zneužili námitku promlčení k získání prospěchu na její úkor a k vytvoření nátlaku na vyklizení nemovitostí, jsou podle obsahu námitkami mířícími proti skutkovému základu, na němž odvolací soud vybudoval právní posouzení věci. Jde tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je v případě přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Dovolací soud tedy k těmto výhradám nemohl přihlížet. Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné pro absenci zásadního právního významu. Dovolací soud je proto odmítl (§243b odst. 5 věta první a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud se proto zaměřil na posouzení otázky jeho důvodnosti.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.
Žalobkyně zpochybnila způsob, jakým odvolací soud vyložil smlouvu o nájmu předmětných nemovitostí, která je součástí smlouvy o smlouvě budoucí. Napadla především správnost jeho skutkového zjištění, že účastníci měli při uzavírání smlouvy o nájmu na zřeteli úpravu jejich vztahů do doby uzavření kupní smlouvy, a protože neuvažovali o tom, že by k uzavření smlouvy nedošlo a ujednání v článku V. odst. 3 smlouvy nerozlišuje mezi platností a účinností smlouvy, bylo trvání nájemního vztahu omezeno nejen platností ale i účinností smlouvy o smlouvě budoucí. Namítla tedy, že právní závěr odvolacího soudu o tom, že právo nájmu zaniklo k témuž dni, kdy jí zaniklo právo na nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít kupní smlouvu soudem, tj. ke dni 15. 7. 1998, kdy smlouva o smlouvě budoucí pozbyla účinnosti, spočívá na vadném skutkovém zjištění. Tím uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, a ze dne 31.10.2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura pod č. 46/2002).
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru, Svazku 1, pod č. C 8).
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Citované ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout pochybnost, a pro ten případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem. Právní úkon musí být vykládán zejména prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska smyslu, účelu a vzájemné vazby použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Přitom platí, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, nýbrž zejména též podle skutečné vůle toho, kdo právní úkon učinil s přihlédnutím k účelu právního úkonu; podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání.
Smlouva o nájmu nemovitostí, která je součástí smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 20. 6. 1994, obsahuje v článku V. odst. 3 ujednání smluvních stran, podle něhož trvání a ukončení nájemního vztahu plně sleduje trvání a ukončení smlouvy o smlouvě budoucí. V článku VI. smlouvy je uvedeno, že smlouva o smlouvě budoucí zanikne účinností smlouvy kupní, o jejíž uzavření v této smlouvě jde, jinak se její platnost ukončuje jen způsoby upravenými v čl. IV. nebo písemnou dohodou stran. Článek IV. obsahuje ujednání o možnosti obou smluvních stran odstoupit od smlouvy z důvodů v něm uvedených.
V posuzovaném případě odvolacímu soudu nelze vytknout žádné pochybení při výkladu obsahu písemné smlouvy o nájmu nemovitostí, neboť postupoval v souladu se shora uvedenými zásadami a správně na rozdíl od soudu prvního stupně použil i výkladové pravidlo teleologické, jež soud prvního stupně zcela pominul. Uvedený právní úkon správně vyložil nejen podle jeho jazykového vyjádření, ale také podle vůle smluvních stran. Závěr o tom, jaká byla vůle účastníků smlouvy, přitom učinil s přihlédnutím k účelu, který účastnící uzavřením smlouvy o nájmu sledovali. Tím bylo upravit dočasně právní vztah žalobkyně a jejího manžela k předmětným nemovitostem do doby uzavření kupní smlouvy, tedy na dobu určitou. Vůlí účastníků dozajista nebylo upravit nájemní vztah tak, aby nadále trval i v tom případě, že vůbec k uzavření kupní smlouvy nedojde. Tomu totiž nasvědčuje jejich ujednání, že smlouva o smlouvě budoucí zanikne účinností smlouvy kupní (článek VI. smlouvy), dále skutečnost, že důvody umožňující od smlouvy odstoupit spočívaly toliko v překážkách bránících uzavření kupní smlouvy (články VI. a IV. smlouvy), a konečně i to, že v článku V. odst. 4 smlouvy si strany sjednaly splatnost a výši nájemného pouze v závislosti na splatnosti jednotlivých splátek kupní ceny a na aktuální výši jejího nedoplatku, tedy do uzavření kupní smlouvy. Ostatně i sama žalobkyně v dovolání pokládá za nepochybné, že zjevným úmyslem smluvních stran bylo nahradit nájemní vztah vztahem vlastnickým bez ohledu na to, zda dojde k uzavření kupní smlouvy dobrovolně či nuceně (nahrazením projevu vůle soudním rozhodnutím). Tím si ovšem protiřečí, když zároveň odvolacímu soudu vytýká nesprávnost výkladu vůle stran. Za situace, kdy v článku V. odst. 3 smlouvy je použit pojem „trvání a ukončení smlouvy o smlouvě budoucí“, který nikterak nerozlišuje platnost a účinnost smlouvy, správně odvolací soud uzavřel, že účastníci sjednali právo nájmu na dobu omezenou účinností smlouvy o smlouvě budoucí, neboť tato interpretace projevu vůle účastníků není v rozporu s jazykovým vyjádřením obsaženým ve smlouvě. Jestliže ke dni 15. 7. 1998 uplynula marně lhůta jednoho roku podle §50a odst. 2 obč. zák. k uplatnění práva na nahrazení projevu vůle žalovaných k uzavření kupní smlouvy soudním rozhodnutím, pak toto subjektivní právo žalobkyně zaniklo a smlouva o smlouvě budoucí pozbyla účinnosti (tj. nemůže vyvolat vznik práv a povinností účastníků). Dovodil-li na základě těchto závěrů odvolací soud, že ke dni 15. 7. 1998 zaniklo i právo nájmu žalobkyně k předmětným nemovitostem, protože uplynula doba, na níž bylo omezeno trvání smlouvy o smlouvě budoucí, vyplývá jeho právní závěr ze správně zjištěného skutkového stavu.
Protože žalobkyně neuplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. opodstatněně a jeho prostřednictvím se nepodařilo zpochybnit správnost měnícího výroku napadeného rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud její dovolání podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšným žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. dubna 2006
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu