ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1194.2005.2
5 Tdo 1194/2005-I.
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2006 o dovoláních, která podali obvinění Ing. B. S., bytem U C., L., a Mgr. I. S., bytem Č., R. u P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 12 To 87/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 4 T 16/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. B. S. a Mgr. I. S. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 4 T 16/2002, byla obviněná Ing. B. S. uznána vinnou trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák. Obviněný Mgr. I. S. byl uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněný Ing. S. K. byl uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněné Ing. B. S. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku a obviněnému Mgr. I. S. byl podle týchž ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dohledem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl oběma těmto obviněným uložen peněžitý trest ve výměře 1.000.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tyto peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, byl oběma obviněným stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výši osmi měsíců. Obviněnému Ing. S. K. byl podle §256a odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. o zproštění Ing. S. K. části obžaloby.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 12 To 87/2004, rozhodl k odvolání obviněných Ing. B. S. a Mgr. I. S. podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a ve vztahu k obviněnému Ing. S. K. též podle §261 tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku ve výroku o vině v bodech I., a II., dále v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud ve věci znovu rozhodl tak, že obviněné Ing. B. S. a Mgr. I. S. uznal vinnými trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. ve znění zák. č. 692/2004 Sb. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 692/2004 Sb. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a obviněného Ing. S. K. trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. ve znění zák. č. 692/2004 Sb. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy a trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák. ve znění účinném ke dni 1. 6. 1998, kterým byla uznána vinnou rozsudkem soudu prvního stupně, byl obviněné Ing. B. S. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a obviněnému Mgr. I. S. byl za tyto trestné činy podle týchž ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dohledem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byly oběma těmto obviněným uloženy peněžité tresty ve výměře 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by tyto peněžité tresty nebyly ve stanovené lhůtě vykonány, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Obviněnému Ing. S. K. byl podle §256a odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody a podle §256 tr. ř. bylo zamítnuto odvolání krajského státního zástupce.
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. B. S. a Mgr. I. S. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř.
Obviněná Ing. B. S. podala dovolání z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a z důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v napadeném rozsudku chybí výrok. Rozsah dovolání nespecifikovala, avšak podle obsahu námitek směřuje jak proti výroku o vině a trestu rozsudku odvolacího soudu, tak i proti výroku o vině skutkem pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal napadeným rozsudkem nezměněn. Podle vyjádření obviněné se odvolací soud nevypořádal se všemi namítanými skutečnostmi. Právní úprava stanovovala pravomoci likvidátora až ode dne právní moci příslušného usnesení, obviněná se stala likvidátorkou až dne 9. 10. 1998 a správce konkursní podstaty první schůzku stanovil již na 6. 2. 1998. Přitom v průběhu řízení neuvedl, že by ze strany obviněné někdy došlo k maření či hrubému ztěžování výkonu jeho funkce. V rozsudku vrchního soudu podle názoru dovolatelky absentuje rozhodnutí o té části jejího odvolání, která směřovala proti výroku ad III. rozsudku krajského soudu, neboť při odvolání do všech výrokových částí napadeného rozsudku se odvolací soud měl zabývat i odvoláním proti tomuto skutku. Pokud rozsudkem vrchního soudu byla tato část rozhodnutí soudu prvního stupně ponechána beze změny, mělo být v jeho výrokové části uvedeno, že odvolání v této části bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná spatřovala v nedostatku rozlišení roviny trestněprávního posouzení skutku v návaznosti na obchodněprávní rovinu, v níž byla jednání realizována. Obchodněprávní soudy neshledaly v podnikatelské činnosti obviněných žádného pochybení a slučování jednotlivých odvětví práva označil za nepřípustné i Ústavní soud. Odvolací soud se v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. nezabýval důkazními návrhy obhajoby, které prokazovaly nepřipojení se správce konkursní podstaty k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, jež měla být obviněnými podle obžaloby způsobena, dokládaly jednání věřitelského výboru, který kontroloval a schvaloval postup správce konkursní podstaty, jakož i obchodního soudu schvalujícího rozvrhové usnesení. Přestože v odvolání byla napadána celá řada pasáží z rozsudku krajského soudu, odvolací soud toliko konstatoval, že se jedná o skutečnosti, na které bylo poukazováno v prvoinstančním řízení. Odvolací soud se nevypořádal ani se svědeckými výpověďmi, znaleckými posudky a listinnými důkazy stran podnikatelského záměru obviněných ve S. r., které stály oproti jediné výpovědi svědka P. L. Obdobně nelze pominout další svědecké výpovědi pracovnic banky týkající se dokumentace, jež byla podkladem ke schválení poskytnutých úvěrů. Za nedostatečné ze strany soudů obou stupňů označila dovolatelka i hodnocení jednotlivých důkazů a jejich souhrnu. Dále poukázala na průběh hlavních líčení u soudu prvního stupně, k nimž byla dopravována ve značně zhoršeném zdravotním stavu, neboť v té době byla pro bolestivá zranění upoutána na sanitní lůžko. Je otázkou, zda tento postup soudu nebyl v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Skutkový stav věci nebyl zjištěn tak, aby nevzbuzoval pochybnosti vzhledem k nevypořádání se s námitkami obhajoby a záměny trestního řízení s řízením obchodněprávním. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc byla vrácena k novému projednání, aniž by výslovně specifikovala kterému ze soudů. Rovněž navrhla, aby „nebyl nařizován výkon trestu odnětí svobody“, čímž zřejmě žádala vydání rozhodnutí podle §265o odst. 1 tr. ř., tedy odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí.
Dovolatel Mgr. I. S. podal dovolání proti všem výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze, jež se týkají jeho osoby. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že věcně považoval za nesprávné také rozhodnutí soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí podle jeho vyjádření formuluje skutková zjištění, aniž by k nim přiřazovalo nepochybná právní hodnocení. Ze skutkových zjištění uvedených na str. 9 napadeného rozhodnutí nelze dospět k žádnému právnímu závěru o subjektivním stavu jednajících a to především k následku v podobě neuspokojení věřitelů společnosti. Odvolací soud považoval za nepřímý důkaz o úmyslném zavinění i skutečnost, že obvinění nepožádali věřitele společnosti L., a.s., o vyjádření ke způsobu financování výroby prostřednictvím společnosti Z. E., s.r.o. Nepřímé důkazy však nevytváří uzavřený okruh a případný souhlas věřitelů nemohl automaticky znamenat beztrestnost takového jednání. Stejně tak nelze z absence zmíněného souhlasu dovozovat úmysl spáchat trestný čin. V letech 1996 a 1997 nikdo přesně nevěděl, jakým způsobem se má chovat vedení obchodní společnosti, která je „de iure“ v úpadku, a v posuzovaném případě se vedení domnívalo, že jde o vratný proces a společnost bude možné revitalizovat. Vyslovil názor, že ve věci učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s právním posouzením subjektivní stránky v tom smyslu, že obviněný jednal v podvodném úmyslu nevrátit bance peníze poskytnuté úvěrem. Spoléhal totiž na získání finančních prostředků podnikatelskou činností společnosti L., a.s., ze kterých by bylo možné uhradit dluh vůči I., a.s. Dovolatel označil za velmi sporné zjištění soudu, že smluvní vztah mezi společnostmi L., a.s., a R., s.r.o., se sídlem v B. byl pouze fiktivní a že na jeho základě nebyla provedena žádná platba. Ani z tohoto zjištění však nelze dovozovat, že by dovolatel měl již v době, kdy byly úvěry sjednávány, úmysl nevrátit dlužnou částku. Rozsudek soudu I. stupně neobsahuje skutkové zjištění, které by cokoliv vypovídalo o subjektivním postoji obviněného k poskytnutí úvěrů ze strany I., a.s., či o srozumění, že dluh zaplacen nebude. Tento nedostatek odvolací soud neodstranil. Provedeným důkazům rovněž neodpovídá závěr obou soudů, že si obviněný byl vědom toho, že některý z věřitelů dlouhodobě nebude uspokojen. Obvinění naopak počítali s možností dosažení budoucích zisků společnosti. Krajský soud neuvedl, že by úhrada přednostních dluhů společnosti L., a.s., vypovídala o úmyslu zvýhodnit některého věřitele na úkor věřitele jiného a že nešlo např. o omyl vedení společnosti. Navíc v tehdejší době bylo „zcela běžným jevem“, že evidentně předlužené společnosti se pokoušely přežít. Oba obvinění měli snahu revitalizovat společnost L., a.s., a počítali i s finančními prostředky, které budou získány v důsledku žaloby na náhradu škody proti státu. Společnost tak měla být uvedena do ziskového stavu a ze zisku mělo dojít k úhradě dluhů včetně závazků plynoucích z čerpaných úvěrů od I., a.s. S ohledem na celkový dobový kontext je třeba hodnotit i subjektivní stránku jeho jednání. Dovolatel závěrem svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud ve veřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc vrchnímu soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovoláním a uvedl, že většina námitek obviněné Ing. B. S. neodpovídá hmotně právní povaze dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jimi upozorňuje na porušení procesních pravidel a brojí proti údajně chybnému a neúplnému hodnocení důkazů. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu je dovolání relevantní v části, v níž obviněná Ing. B. S. vyslovila nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že pro posouzení její trestní odpovědnosti není rozhodující skutečnost, kdy se stala pravomocně likvidátorkou společnosti L., a.s., a v části, v níž uvedla, že soudy obou stupňů se dostatečně nevypořádaly s otázkou rozlišení trestněprávního posouzení skutku v návaznosti na obchodněprávní rovinu, a že neodůvodnily svůj názor, podle něhož trestní soud není vázán rozhodnutím obchodněprávních soudů. Tyto námitky však nelze považovat za důvodné, neboť dovolatelka v rozhodné době působila jako členka představenstva společnosti L., a.s., a byla odpovědná za vedení účetnictví této společnosti bez ohledu na okamžik, kdy se z právního hlediska stala likvidátorkou společnosti. Nelze také uvažovat o jiné subjektivní stránce jejího jednání než o přímém úmyslu podle §4 odst. a) tr. zák. Státní zástupce nepřisvědčil ani námitkám dovolatelky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v napadeném rozsudku vrchního soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný. Pokud by obviněné Ing. B. S. neprospíval důvod, z něhož by dovolací soud rozhodl ve prospěch obviněného Mgr. I. S., navrhl by státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněné Ing. B. S. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
K námitkám dovolání obviněného Mgr. I. S. státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se jednalo výlučně o právní námitky podřaditelné pod citovaný dovolací důvod a je třeba se s nimi ztotožnit. U trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. zákon vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo alespoň jednal s vědomím, že peníze nebude moci ve sjednané lhůtě vrátit, a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Soud prvního stupně však neučinil skutkové zjištění, které by nasvědčovalo, že obvinění Mgr. I. S. a Ing. B. S. měli již v době, kdy si předmětné finanční prostředky u I., a.s., půjčovali, v úmyslu tyto peníze nevrátit a tento úmysl nelze zjistit ani z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Na podvodný úmysl obviněných však nelze usuzovat ani s ohledem na finanční situaci bývalé společnosti L., a.s., která sice byla obecně nepříznivá, ale soudy se vůbec nezabývaly tím, zda tato situace bránila společnosti L., a.s., splácet úvěry, když navíc z výroku o vině trestným činem zvýhodňování věřitele vyplývá závěr o splácení částek v celkové výši kolem 19.000.000,- Kč jinému subjektu. Soudy se však nezabývaly ani tím, zda byl předmětný úvěr splácen. Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jednání popsané pod bodem I. výroku o vině napadeného rozsudku vrchního soudu by za situace, kdyby poškozeným subjektem byla společnost L., a.s., mohlo být posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., případně jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., či dokonce jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Dokazování v daném směru by však evidentně přesáhlo rámec, který by dovolacímu soudu umožňoval postupovat podle §265m odst. 1 tr. ř.
Z hlediska požadavků kladených na subjektivní stránku trestného činu však podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neobstojí ani výrok rozsudku odvolacího soudu o vině trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Ze skutkového stavu věci nelze dovodit, že by již v okamžiku, kdy obvinění převáděli finanční prostředky bývalé společnosti L., a.s., na účty společnosti Z. E., spol. s r.o., jednali s úmyslem zmařit tímto způsobem možnost uspokojení pohledávek věřitelů uvedených ve výroku rozsudku, a nelze vyloučit, že se tak stalo až následnými platbami.
V závěru svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. zrušil napadený rozsudek vrchního soudu nejenom ve vztahu k obviněnému Mgr. I. S., ale i ohledně obviněných Ing. B. S. a Ing. S. K., a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, dále aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby podle §265l odst. 4 tr. ř. rozhodl o vazbě obviněných. Přitom dal předsedovi senátu Nejvyššího soudu na zváženou, zda nebude postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byla podána v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňují náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný shodně oběma obviněnými a v dovolání Ing. B. S. též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v těchto ustanoveních zákona. Pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti.
Jak bylo již uvedeno, obviněná Ing. B. S. ve svém podání odkázala na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rámci něhož namítla pochybení odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť se nezabýval důkazními návrhy obhajoby a paušálně se vypořádal s namítanými skutečnostmi, na které již bylo poukazováno v prvoinstančním řízení. Podle dalších námitek se soud druhého stupně nevypořádal ani s obsahem svědeckých výpovědí, znaleckých posudků a listinných důkazů, jež se vztahovaly k podnikatelskému záměru obviněných ve S. r. a nesprávně hodnotil svědecké výpovědi bývalých zaměstnankyň I. a p. b., a.s. Tyto námitky však z obsahového hlediska neodpovídají formálně citovanému dovolacímu důvodu. S odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. totiž nelze namítat vady provádění důkazů či jejich hodnocení, ani okolnost, že se soudy nevypořádaly s důkazními návrhy obhajoby. Takové námitky totiž fakticky zpochybňují správnost a úplnost učiněných skutkových zjištění, neboť vytýkají vadnou aplikaci předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.), nikoli práva hmotného, jak vyžaduje daný dovolací důvod. Nejvyšší soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.) a je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně. V návaznosti na skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů zvažuje jeho hmotně právní posouzení, přičemž změna hodnocení důkazů a skutkových zjištění učiněných ve věci soudy nižších stupňů je v řízení o dovolání vyloučena. Zákonný výčet dovolacích důvodů v ustanovení §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění (hodnocení důkazů) v něm není uveden. (Srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/04, ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 a usnesení ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05).
Dovolatelka dále zpochybnila zákonnost řízení u soudu prvního stupně, ke kterému byla dopravována ve zhoršeném zdravotním stavu. Také touto námitkou zpochybnila procesní postup soudu v trestním řízení, který je upraven zejména trestním řádem [viz podmínku přerušení trestního stíhání podle §173 odst. 1 písm. b) tr. ř. či možnost odročení hlavního líčení podle §219 odst. 1 tr. ř.]. Ani touto námitkou se Nejvyšší soud v dovolacím řízení nemohl zabývat, neboť nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, jak vyžaduje ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a z obsahového hlediska tak tento dovolací důvod nenaplňuje.
Mimo uvedené námitky, jimiž se obviněná ocitla mimo zákonnou mez dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vytkla soudům obou stupňů vadu, spočívající v nesprávném „trestněprávním posouzení s ohledem na obchodněprávní rovinu počínání obviněných“ a poukázala na to, že soudy rozhodující v občanskoprávním řízení nepovažovaly podnikání obviněných za nezákonné. Tato námitka ve své podstatě zpochybňuje právní závěr o trestní odpovědnosti obviněné za skutek, jenž byl předmětem obžaloby. Vytkla totiž vadu v posouzení skutku z hlediska norem hmotného trestního práva a v takovém případě lze toto tvrzení považovat za námitku nesprávného hmotně právního posouzení skutku ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Po provedeném přezkumu však Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jí nelze přisvědčit.
Z vymezení předmětu úpravy trestního práva vyplývá, že trestní zákon spojuje specifické právní důsledky s jednáním (resp. je označuje za trestně protiprávní), které předpisy jiných právních odvětví často staví do spojitosti s právními důsledky odlišnými. Např. došlo-li mezi podnikateli k uzavření smlouvy obsahující veškeré náležitosti uvedené v §497 obch. zák., z hlediska obchodního práva (zákoníku) tato skutečnost vyvolává následek spočívající mj. v tom, že mezi stranami došlo k uzavření platné smlouvy o úvěru, strany jsou povinny respektovat kogentní ustanovení §499 obch. zák. (jak vyplývá z §263 odst. 1 obch. zák.) a v případě absence odchylného smluvního ujednání i ostatní dispozitivní ustanovení týkající se daného smluvního typu obsažená v obchodním zákoníku. Tento následek je nutno striktně odlišovat od právních důsledků, které tatáž smlouva může působit v oblasti trestního práva v kombinaci s ostatními skutečnostmi relevantními z hlediska tohoto právního odvětví. Pokud např. při sjednávání téže smlouvy smluvní strana zamlčí podstatné údaje, naplňuje tím formální znak trestného činu úvěrového podvodu podle stávající právní úpravy. Nelze přitom směšovat skutečnosti rozhodné z hlediska obchodního zákoníku pro závěr o platnosti uzavřené smlouvy se skutečnostmi rozhodnými z hlediska trestního zákona pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §250b tr. zák. Pokud např. z hlediska obchodního zákoníku dojde k uzavření platné smlouvy, tudíž nedošlo k porušení tohoto předpisu, není automaticky vyloučeno, že tentýž úkon (tj. uzavření z hlediska obchodního práva platné a „bezvadné“ smlouvy) z hlediska trestního zákona znamená naplnění skutkové podstaty trestného činu – a to za předpokladu naplnění znaku subjektu, subjektivní stránky, objektu a objektivní stránky trestného činu, tj. okolností, které obchodní zákoník neupravuje (srov. č. 36/2000 Sb. rozh. tr.).
Protiprávnost trestného činu zásadně nemusí být výslovně stanovena předpisem odlišným od trestního zákona a často vyplývá teprve z dikce příslušné skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona. Např. naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vraždy nebrání okolnost, že právní předpis odlišný od trestního zákona (zejména zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů) výslovně nezakazuje úmyslné usmrcení jiné osoby. Tento zákaz (a protiprávnost vražedného jednání) vyplývá z ustanovení §219 odst. 1 tr. zák. Pouze ve výjimečných případech je skutková podstata trestného činu v trestním zákoně formulována tzv. blanketově – jeden z jejích formálních znaků spočívá v porušení povinnosti stanovené jiným právním předpisem (srov. např. §124a odst. 1 tr. zák.), na který taková skutková podstata výslovně odkazuje. V takových případech je možno dovodit závěr o beztrestnosti jednání (tj. absenci trestného činu) s poukazem na dodržení požadavků stanovených jiným právním předpisem.
V posuzovaném případě se však o tento případ nejednalo, neboť k naplnění skutkových podstat daných trestných činů nebylo třeba porušení povinnosti stanovené výslovně jiným právním předpisem než trestním zákonem. Výše uvedeným teoretickým úvahám odpovídá i dosavadní soudní praxe, podle které pro posouzení, jestli v souvislosti s podnikáním došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní činnosti, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Není ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 24/2003, č. T 575).
Z výše uvedených úvah vyplývá, proč je třeba odmítnout námitku dovolatelky, podle které soudy nedokázaly rozlišit trestněprávní a obchodněprávní rovinu činnosti obviněných. Jak již bylo uvedeno, v daném případě nebyla předpokladem závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu okolnost, aby jednání obviněných bylo v rozporu s výslovným ustanovením obchodního zákoníku, zákona o konkursu a vyrovnání či jiného právního předpisu. Přestože počínání obviněných působilo následky relevantní z hlediska těchto předpisů, nebyla tím vyloučena trestnost téhož jednání podle trestního zákona. Účelem zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku (srov. §1 odst. 1 tohoto zákona). Předmětem konkursního řízení, event. rozhodnutí v něm vydaného, je majetkové vypořádání úpadce, nikoli zjištění, zda některý z účastníků tohoto řízení porušil ustanovení nějakého právního předpisu. Závěr o spáchání trestného činu přitom může vyslovit soud pouze v řízení podle zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestního řádu), ve znění pozdějších předpisů. I za situace, kdyby existovalo nějaké rozhodnutí soudu či jiného příslušného orgánu týkající se podnikání obviněných, jež je předmětem trestního stíhání, nebyl by trestní soud takovým rozhodnutím vázán. Otázka subjektivní stránky trestného činu je součástí a předpokladem výroku o vině, proto ji ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. soud v trestním řízení řeší samostatně a není vázán ani případným pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu o takové otázce.
Odkazem na dodržení požadavků stanovených občanskoprávními předpisy a na způsob rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení se nelze mechanicky domáhat beztrestnosti činu. Námitky obviněné Ing. B. S. k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou proto v této části zjevně neopodstatněné.
Dovolatelka ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítla, že se stala likvidátorkou až dne 9. 10. 1998, zatímco doba, ve které se měla dopustit trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák., byla v bodě III. výroku Krajského soudu v Praze stanovena v rozmezí od 6. 1. 1998 do 1. 6. 1998. Nejvyšší soud tuto námitku považuje za zjevně neopodstatněnou z toho důvodu, že již ve zmíněném výroku je uvedeno, že se obviněná jednání dopouštěla nejprve jako členka představenstva disponující účetními doklady společnosti, a poté jako likvidátorka společnosti. Bez ohledu na přesný okamžik vzniku její funkce likvidátorky a zániku funkce členky představenstva je evidentní, že v obou případech to byla právě obviněná, která byla osobou prakticky nepřetržitě disponující účetnictvím společnosti a byla tudíž povinna jej předat správci konkursní podstaty. S totožnou námitkou se navíc vypořádal i vrchní soud (viz str. 10 rozsudku), když konstatoval, že „… není rozhodující, kdy se obviněná Ing. B. S. pravomocně stala likvidátorkou společnosti L., a.s., faktem zůstává, že protiprávní stav trval i poté, co rozhodnutí o určení likvidátora nabylo právní moci, ale především je nutno zdůraznit, že to byla obviněná, která jako členka představenstva společnosti L., a.s., při vědomí, že na společnost byl prohlášen konkurs, zadržovala v rozhodném období část účetnictví společnosti, resp. toto vyňala z dispozice správce konkursní podstaty…“. Také tuto námitku proto Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněnou ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněná Ing. B. S. dále uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten je dán v případě, když v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Obviněná vyslovila názor, že v rozsudku vrchního soudu chybí rozhodnutí o části jejího odvolání proti rozsudku soudu I. stupně, která směřovala proti výroku rozsudku Krajského soudu v Praze uvedenému pod bodem III., tedy skutku kvalifikovanému jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 tr. zák. ve znění účinném k 1. 6. 1998. Za situace, kdy odvolací soud svým rozhodnutím ponechal část rozsudku soudu I. stupně beze změny, mělo být ve výrokové části odvolacího rozhodnutí uvedeno, že odvolání „… do tohoto bodu bylo jako nedůvodné zamítnuto“. Nejvyšší soud po přezkumu této námitky zjistil, že ji nelze akceptovat.
O odvolání jednoho obviněného rozhoduje soud zásadně jako o celku a oporu v zákoně nemá postup, kterým soud odvolání zčásti vyhovuje a zčásti jej zamítá. V dané věci Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně na podkladě odvolání obviněných Ing. B. S. a Mgr. I. S. rozhodl rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a ve vztahu k obviněnému Ing. S. K. též podle §261 tr. ř. o zrušení napadeného rozsudku soudu I. stupně ve výroku o vině v bodech I. a II., v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. vrchní soud ve věci znovu sám rozhodl tak, že obviněné Ing. B. S. a Mgr. I. S. uznal vinnými a uložil jim trest. Za této situace proto odvolací soud již neměl důvodu rozhodovat výslovně o tom, že se „zbylá část“ odvolání obviněné Ing. B. S. týkající se bodu III. rozsudku krajského soudu zamítá. Podle §256 tr. ř. totiž odvolací soud postupuje jen tehdy, jestliže je odvolání nedůvodné v celém rozsahu. Odvolání dovolatelky však bylo částečně důvodné a na jeho základě bylo rozhodnuto o zrušení vadné části napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ta část, v níž odvolací soud neshledal žádné pochybení, zůstala novým rozhodnutím odvolacího soudu v platnosti. Pokud soudy druhého stupně v některých obdobných případech přesto ve výroku rozsudku konstatují, že v určitém bodě výroku napadeného rozsudku zůstal tento nezměněn, jedná se o deklaratorní konstatování, které je vhodné uvést v odůvodnění rozhodnutí, ale v žádném případě nemá být vysloveno výrokem. Pakliže takový výrok rozhodnutí napadené dovoláním obsahuje, považuje jej Nejvyšší soud za výrok nadbytečný. Jestliže v posuzované věci tedy výrok o ponechání části rozsudku soudu I. stupně v platnosti chybí v rozhodnutí vrchního soudu, nemůže se jednat o výrok chybějící ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. I tato námitka obviněné Ing. B. S. je tedy zjevně neopodstatněná.
Obviněný Mgr. I. S. podal své dovolání z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I v jeho případě však obsah některých námitek nebylo možno považovat za zákonu odpovídající, neboť jimi nevytkl vadné hmotně právní posouzení. S ohledem na taxativní výčet dovolacích důvodů nelze v dovolacím řízení posoudit okolnost, zda v letech 1996 a 1997 nikdo přesně nevěděl, jakým způsobem se má chovat vedení obchodní společnosti nacházející se ve stavu úpadku a že se takové subjekty běžně pokoušely „přežít“. Ohled na celkový dobový kontext také nelze považovat za námitku vytýkající pochybení při aplikaci konkrétního hmotně právního ustanovení zákona.
Jak již Nejvyšší soud uvedl v souvislosti s hodnocením části dovolacích námitek obviněné Ing. B. S., není možné v dovolání namítat nesprávné hodnocení důkazů ze strany orgánů činných v trestním řízení a zpochybňovat skutkový stav věci vyplývající z pravomocného rozhodnutí. Proto se dovolací soud rovněž nezabýval námitkami Mgr. I. S., podle nichž nepřímé důkazy nevytvářely uzavřený okruh a které odporovaly hodnocení soudu, že smluvní vztah mezi společnostmi L., a.s., a R., s.r.o., byl pouze fiktivní a na jeho základě nebyla provedena žádná platba. Posledně uvedené závěry představují skutková zjištění soudu I. stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud je povinen z nich v dovo lacím řízení vycházet a nemůže je změnit.
Další námitky dovolatele Mgr. I. S. zpochybňovaly naplnění znaku zavinění ve vztahu k oběma trestným činům, jimiž byl tento obviněný uznán vinným. Z obsahového hlediska se tudíž jednalo o námitky nesprávného právního posouzení skutku podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného nelze ze skutkových zjištění dovodit jeho úmysl nesplnit závazky společnosti vůči jejím věřitelům, resp. některé z nich neuspokojit. Rovněž tak nebylo prokázáno, že při sjednávání úvěrů jednal on nebo spoluobviněná s úmyslem nevrátit finanční prostředky. Naopak poukázal na důkazy, z nichž vyplývá jeho oprávněné přesvědčení o možnosti uhradit dluh bance. Nejvyšší soud v návaznosti na tyto námitky shledal, že znak zavinění byl v obou případech naplněn a ze skutkových zjištění jej lze bez důvodných pochybností dovodit. S ohledem na znění námitek a popis jednání obou obviněných v rozhodnutích soudů, který prakticky nerozlišuje jejich individuální účast na skutcích, popisuje i dovolací soud rozhodné skutečnosti v následujících úvahách jako společné jednání obou obviněných. Přesto je třeba mít na zřeteli, že jsou posuzovány výhradně námitky dovolatele Mgr. I. S.
Vrchní soud v Praze uznal obviněného Mgr. I. S. vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. a zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Naplnění znaků skutkových podstat obou těchto trestných činů vyžaduje zavinění alespoň v podobě nepřímého úmyslu. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem [úmysl přímý, §4 písm. a) tr. zák.], nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [úmysl nepřímý, §4 písm. b) tr. zák.]. Okolnosti subjektivního charakteru (vnitřní – psychický stav obviněného k páchání trestné činnosti) lze zpravidla dovodit jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr. a č. 62/1973 Sb. rozh. tr.). Zjištěné skutečnosti popsané v rozhodnutích soudů obou stupňů podle názoru Nejvyššího soudu vypovídají o subjektivní stránce obou trestných činů v podobě přímého úmyslu, když o naplnění mírnější formy zavinění v podobě nepřímého úmyslu by nemohlo být pochyb.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak škodu velkého rozsahu. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může se stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Za trestný čin podvodu bývají v soudní praxi běžně považovány případy, ve kterých dochází k vylákání zboží od výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení obvinění rozprodají odebrané zboží a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky. Obdobně znaky trestného činu podvodu naplňuje jednání spočívající v tom, že obviněný vyláká finanční prostředky od jiné osoby na základě smlouvy o úvěru s tím, že budou následně vráceny, a použije tyto prostředky pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku nemohl s ohledem na jeho finanční situaci být dán jeho úmysl prostředky vrátit. Tomuto jednání aktuálně odpovídá speciální skutková podstata trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., která byla do trestního zákona zařazena novelou provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. Totožné jednání v posuzovaném případě, tedy v době předcházející účinnosti této novely, naplňovalo znaky (obecného) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
K závěru o existenci zákonného znaku zavinění trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době sjednání půjčky (úvěru) jednal v úmyslu vypůjčené prostředky buď vůbec nevrátit, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že je ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit a že tím uvádí věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil. Jestliže teprve po uzavření smlouvy o půjčce (úvěru) vznikly překážky, které bránily dlužníkovi splnit závazek a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen prostředky vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení těchto prostředků odkládal, nebo teprve dodatečně pojal úmysl takové věci vůbec nevrátit, pak jednání obviněného nelze považovat za trestný čin podvodu (srov. č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., č. 15/1969 Sb. rozh. tr., č. 57/1978 – III. Sb. rozh. tr., č. 56/1994 Sb. rozh. tr. a č. 38/2001 Sb. rozh. tr.).
Podle bodu I. výroku odsuzujícího rozsudku se trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. obvinění Mgr. I. S. jako místopředseda představenstva a Ing. B. S. jako členka představenstva bývalé společnosti L., a.s., dopustili tím, že „v přesně nezjištěné době na přelomu března a dubna roku 1996 v úmyslu vylákat z bývalé I., a.s., plnění na úhradu finančních závazků společnosti O.-d., ú., s.r.o., sjednali uzavření dvou smluv o úvěru mezi bývalou I., a.s., a bývalou L., a.s., na jejichž základě měly být bývalé L., a.s., poskytnuty dva úvěry v celkové výši 6 500 000,- Kč na zajištění podnikatelské a obchodní činnost bývalé společnosti L., a.s. Dne 10. 4. 1996 byly na základě pokynu obviněných Mgr. I. S. a Ing. B. S. obě jimi sjednané úvěrové smlouvy podepsány tehdejším generálním ředitelem L., a.s., Ing. M. M. Obvinění Mgr. I. S. a Ing. B. S. dne 11. 4. 1996 již bez účasti Ing. M. M. v rozporu s obsahem obou úvěrových smluv
1.převedli na základě příkazu k úhradě z úvěrového účtu zřízeného bývalou I., a.s., pro bývalou L., a.s., jehož majitelem byla společnost Z. E., spol. s r.o., částku ve výši 1 500 000,- Kč a následně tuto částku z tohoto účtu dne 15. 4. 1996 převedli majitele společnosti T., a.s., na úhradu závazku společnosti O. – d., ú., s.r.o., vůči této společnosti,
2.převedli na základě hromadného příkazu k úhradě z úvěrového účtu zřízeného bývalou I., a.s., pro bývalou společnost L., a.s.,: a) částku ve výši 2 465 280,- Kč na majitele společnosti T., a.s., na úhradu závazků společnosti O. – d., ú., s.r.o., vůči této společnosti, b) částku ve výši 1 120 000,- Kč na majitele Z. E., spol. s r.o., a následně tuto částku z tohoto účtu převedli na majitele T., a.s., na úhradu závazku společnosti O. d., ú., spol. s r.o., vůči této společnosti, c) částku ve výši 541 800,- Kč na společnosti O. d. ú., s.r.o., a použili je na úhradu výdajů této společnosti.
Obvinění uvedeným způsobem celkem vylákali od bývalé I., a.s., plnění v celkové výši 5 627 080,- Kč, které použili na úhradu závazků společnosti O. d., ú., s.r.o.“
Nejvyšší soud vzal v úvahu také další skutkové okolnosti charakterizující subjektivní stránku popsaného jednání, jež jsou uvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Podle závěrů krajského soudu měly být ve smyslu úvěrových smluv prostředky z úvěrového účtu zřízeného u I., a.s., převáděny na běžný účet společnosti L., a.s., ze kterého měly být prováděny platby dodavatelům této společnosti. Tímto způsobem předpokládaným oběma úvěrovými smlouvami však prostředky vůbec nebyly čerpány (viz str. 11 a 12 rozsudku). Společnost L., a.s., měla na úhradu závazků plynoucích z úvěrových smluv platit pravidelné čtvrtletní splátky v celkové výši 440 000,- Kč, byť nebyla již dlouhou dobu schopna plnit své splatné závazky vzniklé v minulosti a z úvěrových prostředků jí byla fakticky poskytnuta pouze částka ve výši 849 850,- Kč (str. 13). To, že obvinění věděli od samého počátku při sjednávání úvěru, jakým způsobem budou poskytnuté prostředky použity, dále prokazují i časové souvislosti, když peníze byly z úvěrového účtu poukázány již následující den po podpisu úvěrových smluv (str. 34). Obvinění v úmyslu vylákat z I., a.s., úvěr v celkové výši 6 500 000,- Kč a minimálně částku ve výši 5.627.080,- Kč použít ve prospěch nikoliv společnosti L., a.s., ale ve prospěch společnosti O. d., ú., s.r.o., v níž byli jedinými společníky, sjednali uzavření shora uvedených smluv (str. 37). Všichni tři obvinění věděli o stavu společnosti L., a.s., minimálně věděli o tom, že společnost již delší dobu není schopna plnit své splatné závazky (str. 52). Vědomost o tom, že společnost L., a.s., má velký objem starých dluhů, a že není schopna splácet své splatné závazky již po delší dobu, obvinění v řízení před soudem prvního stupně doznali (str. 54 rozsudku).
Podkladem odsuzujícího rozhodnutí ve vztahu k trestnému činu podvodu se tedy stalo zjištění, že obvinění uzavřeli dvě smlouvy o úvěru s bývalou bankou I., a.s., přičemž podle informací obviněných poskytnutých bance (resp. povinností převzatých ve smlouvách) měly být prostředky z úvěrů poskytnuty na zajištění podnikatelské činnosti a obchodní činnost společnosti L., a.s. Soudy obou stupňů však vycházely ze zjištění, že již při uzavírání smluv obvinění věděli, že ve skutečnosti budou prostředky použity nikoli na obchodní činnost a platby věřitelům - dodavatelům společnosti L., a.s., ale na úhradu finančních závazků (resp. výdajů) společnosti O. d., ú.,, s.r.o. Bez ohledu na personální propojení vedení (resp. osob společníků) obou společností je zřejmé, že skutečný účel užití prostředků byl významnou informací, která se přímo týkala uzavíraných smluv a jejíž zatajení (neoznámení bance) umožnilo jejich uzavření. O uvedení jiného subjektu v omyl proto nemůže být nejmenších pochybností stejně jako o přímém úmyslu obviněných ve vztahu k naplnění tohoto znaku trestného činu.
Přímé směřování vůle obviněných je třeba shledávat také ve vztahu ke způsobení škody. V tomto ohledu dovolací soud vycházel především ze znalostí obviněných o ekonomické situaci společnosti L., a.s., která jako jediná (tedy nikoli společnosti Z. E., spol. s r.o., či O. d., ú., s.r.o.) byla z uzavřených úvěrových smluv zavázána k vrácení čerpaných prostředků. Kromě znalosti ekonomických poměrů a možností společnosti dostát včas (ve lhůtách splatnosti jednotlivých splátek) závazkům převzatým ve smlouvách s I., a.s., vypovídaly o vnitřním postoji obviněných k důsledkům neplnění smluvních podmínek i další okolnosti. Zejména bylo třeba zvážit motivaci zatížit společnost úvěry a přihlédnout k budoucí činnosti obviněných - a to jednak v bezprostřední časové návaznosti po uzavření smluv o úvěru, jakož i v následujících měsících. Subjektivní stránku jednání vztahující se ke způsobení škody bance tedy Nejvyšší soud dovozuje z komplexu níže rozvedených skutečností, jež charakterizovaly jednání obviněných – několika souběžně působících faktorů odražených v chování obviněných, nikoli s přihlédnutím pouze k některému z nich, jak činil ve svých úvahách dovolatel.
Obvinění si byli vědomi závazku společnosti L., a.s., z předmětných smluv hradit pravidelné čtvrtletní splátky v celkové výši 440 000,- Kč. Současně věděli, že společnost L., a.s., měla velký objem starých dluhů a nebyla již dlouhou dobu schopna plnit své splatné závazky vzniklé v minulosti. S ohledem na minimální požadavek profesionality očekávaný od statutárních orgánů obchodní společnosti (viz ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku) nebylo možno spoléhat na možné budoucí odškodnění společnosti L., a.s., za údajné poškození v privatizaci v míře umožňující oddlužení společnosti. V době sjednávání úvěrů tedy obvinění podle skutkových zjištění nemohli vzhledem ke všem relevantním okolnostem reálně spoléhat na budoucí solventnost společnosti v takové míře, aby mohlo dojít ke včasnému a řádnému splnění závazků z úvěrových smluv. Ve svém postavení si tudíž museli být vědomi, že společnost L., a.s., nebude schopna řádně a včas dostát převzatým závazkům, přesto iniciovali uzavření smluv. Vzhledem k této vědomosti a současné aktivní úloze při uzavírání kontraktů si nelze představit jinou volní složku zavinění obviněných, než že k podvodnému získání úvěrových prostředků svou vůlí přímo směřovali. Tomuto závěru odpovídá i skutkové zjištění ohledně motivace k vynaložení úsilí uzavřít úvěrové smlouvy. Obvinění byli již v době, kdy sjednávali poskytnutí půjček od společnosti T., a.s., ve prospěch společnosti O. d., ú., s.r.o., rozhodnuti, že závazky společnosti O. d.,, ú., s.r.o., vzniklé z těchto smluv uhradí z prostředků, které vylákají od I., a.s., tak, že uzavřou úvěrovou smlouvu či úvěrové smlouvy, kde na straně věřitele měla být společnost L., a.s., ve prospěch níž však tyto prostředky poskytnuty být neměly (viz str. 11 rozsudku krajského soudu).
Obviněný Mgr. I. S. dovozoval vyloučení úmyslného zavinění trestného činu podvodu z faktu, že se společně s Ing. B. S. pokoušeli revitalizovat společnost L., a.s., a počítali s finančními prostředky, které budou získány v důsledku žaloby na náhradu škody proti státu za pochybení při privatizaci. Společnost tak měla být uvedena do ziskového stavu a následně mělo dojít k úhradě dluhů. Také Krajský soud v Praze (viz str. 10 rozsudku) konstatoval, že při rozhodování obviněných o kapitálovém vstupu do silně zadlužené společnosti L., a.s., sehrálo významnou roli přesvědčení obviněných, že tato společnost byla při svém založení v průběhu tzv. „velké privatizace“ poškozena orgány státu a v důsledku toho má reálnou šanci na vymožení odškodnění od státu reprezentovaného Fondem národního majetku a Ministerstvem průmyslu a obchodu. Nejvyšší soud zhodnotil význam uvedených skutečností a dospěl k závěru, že je třeba rozlišovat mezi motivací obviněných ke vstupu do společnosti L., a.s., a zaviněním následného jednání, kterým došlo k vylákání peněžních prostředků z banky. Původní motivace, kterou akceptoval i krajský soud, byla z hlediska příčinné souvislosti s posuzovaným jednáním okolností příliš vzdálenou, než aby mohla zásadně ovlivnit či dokonce vyloučit úmyslné zavinění obviněných ve vztahu k později spáchané trestné činnosti. Jinými slovy - pokud v době, kdy obvinění vstupovali do společnosti, počítali s finančními prostředky z uplatněného nároku na náhradu škody od státu, není tím automaticky vyloučen úmysl následně nezákonným způsobem získat úvěrové prostředky od bývalé I., a.s.
Nelze pominout, že námitkou očekávaného odškodnění od státu se podrobně zabývaly oba soudy ve věci rozhodující a Nejvyšší soud jejich úvahám přisvědčil. Dosavadní soudní praxe přitom vychází z názoru, že opakuje-li obviněný v dovolání námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.BECK, svazek 17/2002, č. T408).
K posouzení opodstatněnosti tvrzení obviněných ohledně vymáhaného odškodnění společnosti provedl krajský soud listinné důkazy opatřené od Ministerstva průmyslu a obchodu a zejména Fondu národního majetku. Nejvyšší soud v dovolacím řízení vyšel z hodnocení těchto důkazů provedeného soudy nižších stupňů, které není oprávněn posuzovat. Dokumenty vyžádané z Fondu národního majetku jsou založeny ve spise zejména na č. l. 3865 a násl. Podle vyjádření Fondu národního majetku byly podkladem pro vydání privatizačního rozhodnutí ohledně bývalého s.p. T. d. v. M. účetní doklady sestavované vedením tohoto podniku a obsahující prohlášení, že jsou úplné a správné. Před schválením privatizačního projektu úplnost a správnost podkladů ověřoval také zakladatel podniku – Ministerstvo průmyslu a obchodu. V následující době Fond národního majetku zohlednil pouze jedinou připomínku vedení společnosti L., a.s., k účetním výkazům a provedl snížení výše rezervního fondu o částku 760 000,- Kč. Až po čtyřech letech, tj. 4. 9. 1996 zaslal tehdejší místopředseda představenstva, Mgr. I. S. a členka představenstva Ing. B. S. dopis předsedovi výkonného výboru Fondu národního majetku, ve kterém uváděli, že výsledná zátěž úvěrů společnosti oproti privatizačnímu projektu byla vyšší, a to v řádu 24 milionů Kč. Dne 29. 9. 1996 pak specifikovali majetkovou újmu společnosti již ve výši 208 milionů Kč a následně ve výši 300 milionů Kč. Je skutečností, že Fond národního majetku v písemném styku s obviněnými jednoznačně odmítal jakékoliv poškození společnosti L., a.s., v průběhu privatizace. Obdobný požadavek obviněných od počátku odmítlo i Ministerstvo průmyslu a obchodu (srov. dopis ze dne 13. 9. 1996 č.l. 2406 a násl). Jednání delimitační komise konané dne 22. 10. 1996 vyloučilo odpovědnost Fondu národního majetku za jakékoliv poškození L., a.s. S ohledem na opakovaná tvrzení obviněných o poškození společnosti zadal Fond národního majetku auditorské společnosti zpracování podrobné finanční analýzy delimitace majetku bývalého s.p. T. d. v. M. na nástupnické subjekty. Výsledná zpráva (č.l. 4041 a násl.) nepotvrdila poškození společnosti v jakékoli výši.
Krajský soud na str. 58 svého rozsudku konstatoval, že nárok na odškodnění, který byl uplatněn vůči státu v původní výši 31 088 000,- Kč, byl na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 1997 postoupen společnosti Z. E.,, spol. s r.o. Postupitel se přitom zavázal zaplatit postupníkovi odměnu za služby spojené s vymožením a úhradou předmětné pohledávky ve výši jejích 50%. Dále se postupník zavázal pro případ, že vymůže částku vyšší než 31.088.000,- Kč, zaplatit postupiteli z každého celého miliónu nad tuto částku 30% až do celkové výše 15 000 000,- Kč. I v případě vymožení pohledávky by tak společnost L., a.s., obdržela částku ve výši cca 16 000 000,- Kč, která by rozhodně nebyla dostačující na úhradu závazků všech jejích věřitelů. Později došlo dodatkem č. 2 výše uvedené smlouvy ze dne 30. 10. 1997 k navýšení nároku, který vznesla společnost L., a.s., vůči České republice na 305.000.000,- Kč. Tímto dodatkem však byla změněna pouze specifikace pohledávky, ale nikoli výše úplaty stanovená v čl. III. smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 2. 1. 1997. Z toho pak vyplývá, že z celé částky přesahující 31 088 000,- Kč, která by byla vymožena, by společnost L., a.s., obdržela maximálně 15 000 000,- Kč, celkem by tak v případě úspěchu žaloby obdržela částku ve výši jen mírně přesahující 30 milionů Kč, tedy částku, která by rozhodně nebyla dostačující ke splnění závazků společnosti. Z těchto skutečností krajský soud správně dovodil, že obvinění rozhodně neměli v úmyslu peníze získané jako odškodnění od státu použít na úhradu závazků společnosti L., a.s.
Vrchní soud na str. 9 odsuzujícího rozsudku považoval snahu obviněných udržet společnost L., a.s., v chodu s cílem získat odškodnění od státu za pouhou spekulaci o budoucí nejisté události. Vyslovil názor, že oba obvinění museli být srozuměni s tím, že v případě nezdaru zůstanou věřitelé neuspokojeni buď zcela, nebo alespoň zčásti. Soud poukázal mj. na časovou souvislost jednání obviněných směřujícího k dosažení náhrady škody od státu a obsahu konkrétních skutků, kterými byli uznáni vinnými. Už v březnu 1996 byly převáděny prostředky ze společnosti L., a.s., na účet Z. E., spol. s r.o., v dubnu 1996 byly podepsány úvěrové smlouvy s I., a.s., zatímco první pokus o uplatnění odškodnění byl datován k 29. 4. 1996 a 12. 11. 1996 byla podána ve věci odškodnění za údajně chybnou privatizaci L., a.s., proti státu první žaloba.
Se shora citovanými úvahami soudů ve věci rozhodujících se dovolací soud ztotožnil, přičemž učiněná skutková zjištění umožňují jejich doplnění. Obviněný Mgr. I. S. se žalovaného jednání dopustil jako místopředseda představenstva a Ing. B. S. jako členka představenstva akciové společnosti, tedy jako členové statutárního orgánu právnické osoby. Podle §191 odst. 1 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, představenstvo řídí činnost společnosti, jedná jejím jménem a rozhoduje o všech záležitostech společnosti, pokud nejsou tímto zákonem nebo stanovami vyhrazeny do působnosti valné hromady nebo dozorčí rady. Představenstvo zabezpečuje obchodní vedení včetně řádného vedení účetnictví společnosti, předkládá valné hromadě zprávu o podnikatelské činnosti společnosti a o stavu jejího majetku (viz §192 obch. zák.). Členové představenstva jsou z výkonu své funkce odpovědni valné hromadě společnosti, v jejíž kompetenci je zásadně volba a jmenování členů představenstva. Přestože zákon explicitně nestanoví odborné a profesní požadavky kladené na člena statutárního orgánu, lze ze zásad, na kterých spočívá a v době spáchání činu obviněnými spočíval obchodní zákoník, tedy z platné právní úpravy (srov. §1 odst. 2 obch. zák.) dovodit požadavek nezbytné míry péče vynaložené při plnění povinností člena statutárního orgánu, tedy péče řádné, obezřetné, preferující co nejlepší plnění potřeb a zájmů společnosti. V aktuální právní úpravě je tato péče obecně označována za péči řádného hospodáře. Výrazem těchto právních povinností je i odpovědnost člena statutárního orgánu za jednání je porušující, a to jak v rovině soukromoprávní (např. povinnost k náhradě škody obchodní společnosti způsobené protiprávním jednáním člena představenstva), ale i v rovině veřejnoprávní, která nezřídka (za splnění dalších předpokladů) zasahuje i do roviny trestní.
Oba dovolatelé byli vysokoškolsky vzdělanými osobami působícími ve vysokém postavení v obchodní společnosti. Nejvyšší soud vzal v úvahu výše popsané skutečnosti jakož i genezi uplatnění nároku na odškodnění od státu a shledal, že při dodržení minimálního požadavku obezřetnosti podnikatele nemohli obvinění spoléhat na budoucí odškodnění společnosti L., a.s., od státu v takové míře, která by umožnila oddlužení společnosti a zejména včasné uspokojení pohledávek I., a.s., jakož i dalších věřitelů společnosti. Obvinění od počátku svého úsilí o vymožení náhrady škody byli příslušnými státními orgány vyrozumíváni v tom smyslu, že nárok (resp. fakt, že došlo k poškození společnosti L., a.s., při privatizaci) tyto orgány neuznávají. Ani z jiných skutečností přitom nevyplývala odůvodněnost očekávání úspěchu v případném soudním sporu, která by zvyšovala, či pouze naznačovala, pravděpodobnost budoucího získání jakékoli finanční náhrady. Z časového hlediska navíc vyplývá, že zatímco k uzavření smluv s I., a.s., došlo dne 10. 4. 1996, první úkon směřující k uplatnění odškodnění od státu byl datován až k 29. 4. 1996 – v době uzavření smluv o úvěru tedy obvinění nemohli z žádného titulu očekávat budoucí příjem z odškodnění v tak krátkém časovém horizontu, který by umožňoval včasné plnění závazků vůči I., a.s., v plné výši. Jak vyplývá z již citovaného judikátu č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., postačuje k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu zjištění, že pachatel již v době půjčky peněz jednal v úmyslu vypůjčené peníze nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že peníze ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit, a že tím uvádí zapůjčitele v omyl, aby ke škodě jeho majetku se obohatil.
V posuzovaném případě tedy subjektivní stránka trestného činu směřující k poškození I., a.s., tedy vyplývá již z přijatého časového harmonogramu splácení jednotlivých částek bance, který počínal v horizontu několika měsíců a pokračoval pravidelnými čtvrtletními platbami. Úhrada jednotlivých splátek stanovená úvěrovými smlouvami byla časově zcela neslučitelná se zahájením úkonů obviněnými, jež spočívaly v navázání písemného kontaktu s příslušnými státními institucemi ohledně údajného poškození při privatizaci. Časově ještě vzdálenější byl okamžik podání návrhu - žaloby na vymožení odškodnění u soudu a s případným (na počátku velmi nejistým) úspěchem při skončení soudního řízení pravomocným rozhodnutím bylo možné počítat řádově za několik let, na což ostatně poukázal i obviněný Mgr. I. S. v závěru svého dovolání: „….je notorietou, že takovéto spory trvají velmi dlouho“).
Závěr o nenávratnosti plnění poskytnutého bankou je možno nepochybně vyslovit také se zřetelem k nutnosti poměrného uspokojování všech věřitelů, ke kterému byla povinna společnost L., a.s., nacházející se ve stavu úpadku ve formě předlužení jakož i insolvence. V opačném případě přicházela v úvahu trestní odpovědnost osob jejím jménem jednajících za trestný čin zvýhodňování věřitele, jak bude uvedeno. Splnění povinností vyplývajících ze splátkového kalendáře I., a.s., v plném rozsahu a současné dodržení povinnosti poměrného hrazení závazků předluženého subjektu by v daném případě vyžadovalo dosažení prakticky plného oddlužení, resp. solventnosti společnosti L.,, a.s., v období několika měsíců! Úvahy obviněných v tomto směru tedy dovolací soud hodnotí v nejlepším případě jako velmi nepravděpodobné spekulace na budoucí vývoj událostí, jejichž možnému příznivému výsledku od počátku nenasvědčovaly žádné okolnosti, o to méně počínání samotných obviněných. V jejich činnosti totiž nebyla zjištěna vůle dostát oběma shora uvedeným povinnostem členů statutárního orgánu. Na tomto místě stačí poukázat na obviněnými nikterak nepopírané protěžování „obslužné společnosti“ Z. E., s.r.o., na úkor společnosti L., a.s., které nepokrytě směřovalo k maření uspokojení nároků jejich věřitelů. Z jednání obviněných tedy nebyla patrná snaha o finanční stabilizaci společnosti L., a.s., a tato okolnost taktéž vypovídá o jejich subjektivním postoji ve vztahu k poškození I., a.s., jakož i ostatních věřitelů.
Jak již bylo uvedeno, k naplnění zákonného znaku zavinění u trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době sjednání poskytnutého úvěru jednal v úmyslu buď vůbec nevrátit čerpané prostředky, nebo je nevrátit ve smluvené lhůtě, nebo jednal alespoň s vědomím, že je ve smluvené lhůtě nebude moci vrátit. K podpisu obou úvěrových smluv s I., a.s., došlo dne 10. 4. 1996. Na úhradu závazků z obou smluv měla společnost L., a.s., do 22. 3. 2000 platit I., a.s., čtvrtletní splátky v celkové výši 440 000,- Kč. Společnosti L. a.s. byla z úvěrových prostředků poskytnuta pouze částka 849 850,- Kč, obvinění dluh uznávali a po krátkou dobu též spláceli (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Přesto je evidentní, že vzhledem k ekonomické situaci společnosti, o které obvinění v době sjednávání smluv dobře věděli, a při neexistenci reálné možnosti včasného příjmu od státu nemohli očekávat splnění povinností splácet úvěry. V žádném případě se nejednalo o pozdější vznik překážek bránících obviněným splnit závazek, které nemohli v době uzavření půjčky předvídat. Stejně tak nelze hovořit o teprve dodatečně pojatém úmyslu prostředky nevrátit, neboť vnitřní postoj obviněných ke způsobeným následkům byl od počátku inkriminované činnosti prakticky neměnný.
Není zajisté úkolem soudů v daném trestním řízení dospět k nepochybnému závěru o oprávněnosti vzneseného nároku společnosti L., a.s., na odškodnění od státu. Bylo však nutné zhodnotit, zda vzhledem ke vznesenému nároku obvinění mohli v inkriminované době reálně očekávat budoucí peněžité plnění od státu ve prospěch společnosti L., a.s., v takové výši, aby bylo umožněno řádné a včasné splnění závazků převzatých v úvěrových smlouvách s I., a.s., (a byla tak vyloučena subjektivní stránka trestného činu podvodu), resp. takové odškodnění, na základě kterého by bylo vyloučeno byť jen částečné zmaření uspokojení některého z věřitelů společnosti (a byla tak vyloučena subjektivní stránka trestného činu zvýhodňování věřitele). Nejvyšší soud přisvědčil napadenému rozhodnutí, že takové očekávání obvinění mít nemohli a ani je neměli.
Ve vztahu k poškození banky I., a.s., tedy dovolací soud shledal v jednání obviněného Mgr. I. S. přímý úmysl ve smyslu §4 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud se však neztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých se subjektivní stránka jednání obviněných vztahovala toliko na částku ve výši 5 627 080,- Kč, která byla následně v rozporu s obsahem obou úvěrových smluv použita na úhradu závazků společnosti O. d., ú., s.r.o. Podle dovolacího soudu okolnost, že společnosti L., a.s., byla z úvěrových prostředků poskytnuta částka ve výši 849 850,- Kč, nic nemění na tom, že již v době sjednávání obou úvěrových smluv obvinění věděli, že ani tato částka nebude s ohledem na finanční situaci společnosti L., a.s., podle obsahu úvěrových smluv bance vrácena. Obvinění vylákali od I., a.s., celkem částku 6 500 000,- Kč a zavinění bylo nutno spatřovat ve vztahu k celé výši poskytnutých prostředků. Vzhledem k tomu, že dovolací řízení je vedeno z podnětu dovolání obviněných, nebylo možno při šetření zásady zákazu reformationis in peius tento názor Nejvyššího soudu v učiněném rozhodnutí jakkoli reflektovat.
Na tomto místě je třeba vytknout rozsudkům obou soudů rozhodujících ve věci pochybení spočívající v záměně znaku „sebe obohatí“ za znak „jiného obohatí“ u trestného činu podvodu v tzv. právní větě výrokové části rozhodnutí.
Jak uvedl Krajský soud v Praze (str. 9 a 10 rozsudku), obvinění Ing. B. S. a Mgr. I. S. založili dne 23. 11. 1995 obchodní společnost Z. E., spol. s r.o., jejímiž byli výlučnými společníky. V té době již byli jedinými společníky společnosti O. d., ú., s.r.o. Z hlediska finančních převodů uskutečněných s prostředky pocházejícími z poskytnutých úvěrů je zřejmé, že byly použity na úhradu závazků společnosti O. d., ú., s.r.o. vůči společnosti T., a.s., resp. na úhradu výdajů společnosti O. d., ú., s.r.o., a to v celkové výši 5 627 080,- Kč. Z uvedených transakcí byla obohacena společnost O. d., ú., s.r.o., tedy subjekt formálně právně odlišný od osob obviněných. Proto mělo být ve výrokové části rozsudku uvedeno, že obvinění obohatili jiného. Toto pochybení je však v daném případě ryze formální, nemá sebemenší vliv na trestnost posuzovaného jednání, dovolateli ani nebylo vytčeno a podle závěru Nejvyššího soudu není způsobilé vyvolat nutnost zásahu do právní moci napadeného rozhodnutí v rámci řízení o dovolání. Protože jedinými společníky obohaceného subjektu byli právě obvinění, je možné uzavřít, že konečnými beneficienty z uvedených transakcí byli právě oni. Subjektivní stránku v podobě přímého úmyslu je tedy třeba spatřovat i s ohledem na znak „obohacení jiného“ daného trestného činu, nebo ť toto bylo výlučným motivem posuzovaného jednání a následkem, k němuž obvinění bezprostředně směřovali.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Jedná se o tzv. úpadkový delikt, kterým je porušováno právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení. Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co by mu podle práva náleželo (nebýt insolvence dlužníka), ale protože dlužník není schopen plně uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho z nich zkracuje ostatní věřitele. Za zmaření lze považovat nemožnost věřitele dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. Zvýhodnění věřitele pak spočívá v tom, že se mu dostane od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. Předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. je tedy alespoň částečné zmaření uspokojení některého z jeho věřitelů, přičemž z hlediska zavinění je třeba ve vztahu k tomuto znaku úmysl. Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chtít tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, být s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 53/98, publikované v Soudních rozhledech č. 1/1999 pod číslem 12 a zejména rozhodnutí pod č. 6/2005-I. a č. 10/2003 Sb. rozh. tr.).
Podle bodu II. výroku rozsudku vrchního soudu se obvinění Mgr. I. S. jako místopředseda představenstva, Ing. S. K. jako člen představenstva a od 1. 5. 1996 generální ředitel a Ing. B. S. jako členka představenstva bývalé společnosti L., a.s., dopustili trestného činu zvýhodňování věřitele tím, že „přesto, že věděli, že bývalá společnost L., a.s., již delší dobu není schopna plnit své splatné závazky, v úmyslu zvýhodnit věřitele společnost Z. E., spol. s r.o.,
1. všichni obvinění společně na základě vzájemné dohody v době od 25. 3. 1996 do 30. 4. 1997 postupně převedli z prostředků bývalé společnosti L., a.s., na účet společnosti Z. E., spol. s r.o., částku v celkové výši nejméně 16 537 189,- Kč na úhradu závazků společnosti L., a.s., vůči společnosti Z. E., spol. s r.o.,
2. všichni obvinění po vzájemné dohodě v době od 1. 5. do 28. 12. 1997 z prostředků bývalé společnosti L., a.s., převedli na účet společnosti Z. E., spol. s r.o., částku ve výši nejméně 420 219,- Kč a z pokladny L., a.s., převedli do pokladny společnosti Z. E., spol. s r.o., částku ve výši nejméně 1 067 603,- Kč v hotovosti na úhradu závazků společnosti L., a.s., vůči společnosti Z. E., spol. s r.o. vyplývajících z mandátní smlouvy ze dne 1. 5. 1997 uzavřené mezi společnostmi Z. E., spol. s r.o. a L., a.s., a
3. obvinění Mgr. I. S. a Ing. B. S. uzavřeli dne 15. 12. 1997 v M. kupní smlouvu mezi bývalou společností L., a.s., na straně prodávajícího a Ing. J. Č. na straně kupujícího, o převodu vlastnického práva k nemovitosti z vlastnictví společnosti L., a.s., a na základě této kupní smlouvy převzali od kupujícího jako součást kupní ceny částku ve výši 1 000 000,- Kč v hotovosti, kterou použili na úhradu závazků společnosti L., a.s., vůči společnosti Z. E., spol. s r.o. vyplývajících z mandátní smlouvy ze dne 1. 5. 1997 uzavřené mezi společnostmi Z. E., spol. s r.o. a L., a.s.,
když tímto jednáním došlo k částečnému zmaření uspokojení pohledávek věřitelů citovaných ve výroku rozsudku, jejichž celkový objem pohledávek vůči bývalé společnosti L., a.s., přesahoval 150 000 000,- Kč“.
V odůvodnění rozsudku krajského soudu byla uvedena další zjištění vypovídající o zavinění tohoto trestného činu. Svědkovi Ing. M. M., který na základě pokynů obviněných podepsal za společnost L., a.s., smlouvy o úvěru poskytnutém bankou I., a.s., obvinění přikázali, aby se o úvěrech nikde nezmiňoval, což odůvodňovali tím, aby se o těchto prostředcích nedozvěděli věřitelé, kteří by se domáhali uspokojení svých splatných pohledávek vůči společnosti L., a.s., (viz str. 11-12 rozsudku). I v případě tohoto trestného činu je významné zjištění, že obvinění od samého počátku svého vstupu do společnosti L., a.s., věděli, že tato společnost již delší dobu není schopna splácet své splatné závazky. Věřitelé se domáhali hrazení svých pohledávek právní cestou a byla nařízena celá řada exekucí vůči společnosti L., a.s. Tímto způsobem docházelo k odčerpávání disponibilních prostředků, ať již z účtů společnosti L., a.s., či z pokladny společnosti. Proto se všichni tři obvinění dohodli, že společnost Z. E., spol. s r. o., má fungovat jako tzv. „obslužná“ společnost, čehož obsahem bylo to, že veškeré prostředky určené pro společnost L., a.s., měly být odběrateli poukazovány na účty společnosti Z. E., spol. s r.o., založené k tomuto účelu a disponibilní prostředky z účtů a pokladny společnosti L., a.s., měly být převáděny na účty a do pokladny společnosti Z. E., spol. s r.o. Tento subjekt pak následně ze svých účtů měl financovat činnost společnosti L., a.s.
Finanční prostředky tak vůbec nebyly ve faktické dispozici společnosti L., a.s., a tedy nemohly být postiženy žádnou exekucí nařízenou vůči společnosti L., a.s., (tato zjištění soud prvního stupně konstatoval na str. 13 rozsudku). S ohledem na to, že společnost L., a.s., byla neustále ve stavu předlužení a již delší dobu nebyla schopna plnit své splatné závazky, o čemž všichni obvinění nepochybně věděli, vyvolával tento stav obavy obviněných, že na majetek společnosti L., a.s., bude prohlášen konkurs, což by je ve svém důsledku připravilo o rozhodující vliv ve společnosti a zbavilo je možnosti dispozice se získanými finančními prostředky. Ostatně obviněná Ing. B. S. sama uvedla, že svědka Ing. M. M. zavázala k mlčení proto, aby věřitelé neodčerpali prostředky z předmětných úvěrů. Peníze tedy byly poukazovány na účty společnosti Z. E., spol. s r.o., právě proto, aby se společnost L., a.s., vyhnula plnění závazků vůči svým věřitelům, kteří by uplatňovali své nároky na uspokojení svých pohledávek v exekučním řízení a tím by připravili společnost L., a.s., o možnost dispozice s těmito prostředky (str. 53 rozsudku, obdobně viz str. 56). Celý tento postup byl přijat právě proto, aby společnost L., a.s., nemusela hradit poměrně své závazky, aby jí byly zachovány disponibilní prostředky na úhradu výdajů společnosti Z. E., spol. s r.o., a to vše na úkor právě věřitelů, kteří jsou specifikováni ve výrokové části rozsudku. Obvinění tedy podle závěrů prvostupňového soudu jednali v přímém úmyslu ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., když dlouhodobě mařili, byť i částečné, uspokojování pohledávek ostatních věřitelů společnosti L., a.s., (viz str. 59).
Vrchní soud ve shodě s názorem soudu prvního stupně dospěl k závěru, že obvinění nejednali v dobré víře, ale naopak jednali obmyslně. Nejenom že věřitele nepožádali o souhlas se svým jednáním, ale ani je o ničem neinformovali, dlouhodobě převáděli prostředky ze společnosti L., a.s., do společnosti Z. E., spol. s r.o., aniž by kdy měli reálný předpoklad na vyrovnání závazků společnosti L., a.s., přičemž na konci řetězu zůstali zcela či alespoň zčásti neuspokojení věřitelé společnosti L., a.s.
Také podle názoru dovolacího soudu nemůže být nejmenších pochyb o subjektivní stránce uvedeného činu. Úmyslné zavinění lze u obviněných jednoznačně dovodit ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák.
Předpokladem spáchání daného trestného činu je existence subjektu nacházejícího se v postavení dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky. Jak vyplývá z výroku odsuzujícího rozsudku, celkový objem neuspokojených pohledávek vůči společnosti L., a.s., přesahoval 150 000 000,- Kč. O tomto stavu obvinění věděli, tento fakt doznávali a popření vědomosti ohledně tohoto znaku skutkové podstaty ani nebylo předmětem dovolacích námitek.
Dále se dovolací soud zabýval zaviněním v souvislosti se znakem zvýhodnění jiného věřitele. Jednání obviněných spočívalo v uskutečnění několika převodů finančních prostředků z vlastnictví společnosti L., a.s., ve prospěch společnosti Z. E., spol. s r.o., na úhradu závazků plynoucích z uzavřených smluv mezi těmito subjekty. Tento fakt by bez dalšího nebyl porušením právní povinnosti. Ze skutkového stavu věci však současně vyplývá, že převody prostředků z majetku společnosti L., a.s., nebyly jakkoli poměrně kráceny s ohledem na existenci splatných závazků předlužené společnosti vůči jiným věřitelům. Obvinění tedy věděli o existenci plurality věřitelů (v počtu v řádu desítek), jakož i o faktu, že uvedené úhrady společnosti byly v plné výši směřovány toliko ve prospěch jednoho z nich. Tyto platby přitom sami prováděli, a z hlediska volní složky zavinění proto nepřichází v úvahu jiný závěr, než že obvinění chtěli zvýhodnit společnost Z. E., spol. s r. o., oproti jiným věřitelům, neboť záměrně této společnosti poskytovali plnění, která ostatním věřitelům upírali.
Přímý úmysl obviněných vyplývá ze skutkového stavu věci bezpochyby také ve vztahu ke znakům zmaření uspokojení věřitele a způsobení škody, která v daném případě vznikla právě věřitelům, jejichž částečné uspokojení bylo zmařeno. Opět je třeba vzít v úvahu základní předpoklad v podobě vědomosti obviněných o tom, že společnost L., a.s., již delší dobu nebyla schopna plnit své splatné závazky, a skutečnost, že provedli popsané platby výlučně ve prospěch společnosti Z. E., spol. s r. o. O vnitřním postoji obviněných ve vztahu k následkům, které provedené transakce budou mít pro věřitele společnosti, svědčí okolnosti týkající se vzájemného vztahu společností L., a.s., a Z. E., spol. s r. o. V neposlední řadě bylo třeba přihlédnout k motivaci obviněných při založení posledně uvedené společnosti resp. vytvoření vztahu mezi ní a společností L., a.s.
Společnost s ručením omezeným Z. E. byla založena na základě rozhodnutí obviněných za účelem působení v postavení „obslužné společnosti“ ve vztahu ke společnosti L., a.s. Veškeré prostředky určené pro společnost L., a.s., měli proto odběratelé poukazovat na účty společnosti Z. E., spol. s r.o., a to z toho důvodu, aby se tyto prostředky staly nedostupnými pro věřitele společností L., a.s., uplatňující své pohledávky v rámci vykonávacího řízení, resp. v případě prohlášení konkursu v příslušném řízení podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Výmluvně o motivaci obviněných vypovídá zjištění, podle kterého obviněná Ing. B. S. zavázala svědka Ing. M. M. k mlčení o poskytnutých úvěrových prostředcích proto, aby věřitelé neodčerpali prostředky pocházející z úvěrů. Je proto evidentní, že při vědomí předluženosti jimi spravované společnosti L., a.s., obvinění chtěli prostředky z popsaných transakcí převést na jiný subjekt právě proto, aby nemohly být předmětem plnění ve prospěch ostatních věřitelů. Finanční prostředky poté vůbec nebyly v dispozici této společnosti, nemohly být použity na poměrné uspokojování jejích ostatních věřitelů a těmto tudíž z jednání obviněných vznikla škoda. Fakt, že společnost Z. E., spol. s r. o., měla podle záměru obviněných financovat činnost společnosti L., a.s., nemění nic na skutečnosti, že prostředky převedené na její účet se staly pro věřitele společnosti L., a.s., nedostupnými.
Přitom nebylo možné reálně očekávat budoucí peněžité plnění od státu ve prospěch společnosti L., a.s., v takové výši, aby bylo vyloučeno byť jen částečné zmaření uspokojení některého z věřitelů společnosti skutkem popsaným v bodu II. výroku rozsudku vrchního soudu. Nemožnost relevantního očekávání budoucího příjmu z tohoto titulu je významná i pro závěr o zavinění trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Vzhledem k zákonným znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu (není třeba uvedení v omyl) není z hlediska subjektivní stránky natolik významná nemožnost včasného splnění závazků (splátek) společnosti L., a.s., vůči I., a.s., zato je v tomto případě významným a neopominutelným faktem postoupení pohledávky z odškodnění právě ve prospěch společnosti Z. E., spol. s.r.o. Tato společnost podle záměru obviněných v případě vymožení odškodnění v plné výši pohybující se kolem částky 300 milionů Kč měla být příjemcem takřka 90 procent vymožených prostředků! Nejvyšší možná částka, kterou vzhledem k ujednání o postoupení pohledávky mohla obdržet společnost L., a.s., by přitom postačovala k uspokojení cca jedné pětiny z celkového dluhu společnosti ve výši přesahující 150 milionů Kč. I kdyby Nejvyšší soud pokládal očekávání obviněných ohledně vymožení odškodnění za reálné, oddlužení společnosti L., a.s., a dobytnost pohledávek jejich věřitelů by na jeho základě nenastaly, neboť příjemcem náhrady škody by byl subjekt odlišný od společnosti L., a.s., který nebyl povinen k úhradě závazků této společnosti. Také tento fakt svědčí o přímém směřování vůle obviněných ke zvýhodnění jednoho z věřitelů společnosti L., a.s., a současně k vyloučení možnosti budoucího uspokojení ostatních věřitelů společnosti a jejich poškození. Obvinění jednali v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů společnosti L., a.s, současně chtěli zmařit, byť i částečné, uspokojování pohledávek těchto věřitelů a tím je poškodit. Objektem trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. je ochrana majetkových práv věřitelů – práv na uspokojení jejich pohledávky. Nutno říci, že vytvoření „obslužné společnosti“, v jejíž prospěch jsou v nekráceném rozsahu převáděny prostředky insolventního dlužníka více věřitelů, je jednáním, které přímo porušuje citovaný předmět ochrany trestního zákona a vyžaduje uplatnění následků stanovených v §256a tr. zák.
Dovolatel Mgr. I. S. rovněž namítl, že z neexistence souhlasu věřitelů ke způsobu financování výroby prostřednictvím společnosti Z. E., spol. s r.o., nelze dovozovat úmysl spáchat trestný čin. K této námitce je třeba uvést, že subjektivní stránka trestného činu v daném případě vyplývá z více současně působících okolností uvedených v předchozích odstavcích. Jistě by nebylo možné dovodit zavinění trestného činu pouze z faktu, že obvinění nepožádali věřitele o souhlas s převáděním prostředků ve prospěch toliko jednoho z nich. V daném případě však tento fakt vypovídá o neexistenci okolnosti, která by daný trestný čin vylučovala. Konstatování proto bylo namístě. Námitky odvolatele Mgr. I. S. zpochybňující zavinění trestného činu zvýhodňování věřitele tak Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné.
Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze lze vytknout, že v tzv. skutkové větě výroku užívá právních pojmů (srov. „v úmyslu“ zvýhodnit věřitele), nicméně s ohledem na popis skutkového stavu věci ve výroku rozsudku nelze mít pochybnosti o naplnění všech formální ch znaků trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., včetně znaku zavinění. V odůvodnění rozhodnutí soud označil další významné skutečnosti, aniž by však nahrazoval funkci výroku rozsudku, ve kterém jsou uvedeny skutečnosti nejvýznamnější a k vydání odsuzujícího výroku dostatečné.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud posoudil obě dovolání podaná obviněnými jako zjevně neopodstatněná, rozhodl o jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Podle §265o odst. 1 tr. ř. může předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. S ohledem na výsledek dovolacího řízení nepřicházelo rozhodnutí o odkladu uložených trestů v úvahu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. března 2006
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová