ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.103.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 103/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2006 o dovolání, které podal obviněný L. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 19/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 18/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 46 T 18/2003, byl obviněný L. H. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, věta druhá tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž společně s obviněným J. H. „dne 13. 2. 2003 převzali od V. P. v jeho bytě jednu padělanou bankovku nominální hodnoty 500,-- Kč a nejméně 8 padělaných bankovek v hodnotě 100,-- Kč, které V. P. vyhotovil na základě jejich žádosti; J. H. si ponechal 4 ks padělaných bankovek nominální hodnoty 100,-- Kč a 1 padělanou bankovku nominální hodnoty 500,-- Kč a dne 14. 2. 2003 se ji pokusil ve večerních hodinách rozměnit u číšníka, který mu ji však nepřijal, neboť ji považovat za vypranou a následně touto bankovkou O. M. zaplatil dluh ve výši 300,-- Kč. L. H. si ponechal 4 padělané bankovky nominální hodnoty 100,-- Kč a jednou z těchto padělaných bankovek provedl úhradu zboží v prodejně časopisů a tabáku.“ Za to byl obviněný L. H. odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků. Zmíněným rozsudkem bylo rozhodnuto rovněž ve věci obviněných J. H., M. Š. a O. M.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. H. a L. H. a státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 5 To 19/2005, napadený rozsudek z podnětu odvolání obviněných J. H. a L. H. podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výrocích o vině a trestu, týkajících se těchto obviněných, a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného L. H. uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, alinea druhá tr. zák., kterého se jmenovaný obviněný dopustil tím, že „dne 13. 2. 2003 na návštěvě v bytě V. P. v Š. č., okr. Z., poté, co společně s J. H. nalezli padělané bankovky, a to jeden kus bankovky v nominální hodnotě 500,- Kč, sér. č., a nejméně 8 kusů bankovek v nominální hodnotě 100,- Kč, sér. č., které vyhotovil V. P. pomocí počítače, si část těchto bankovek ponechal s vědomím, že nejde o pravé bankovky, a to nejméně 4 padělané bankovky nominální hodnoty 100,- Kč a jednou z těchto padělaných bankovek po její úpravě provedl úhradu zboží v prodejně časopisů a tabáku.“ Za to jej odsoudil podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu dvou roků. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc v části týkající se obviněného J. H. vrátil soudu prvního stupně. Odvolání státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný L. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Uvedl, že podstatné pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz ve smyslu §140 odst. 2, věta druhá, tr. zák., což je trestný čin úmyslný, aniž by bylo provedeným dokazováním jeho úmyslné zavinění jednoznačně prokázáno. V průběhu celého trestního řízení totiž nebyl proveden ani jeden jednoznačný a objektivní důkaz o tom, že si byl vědom toho, že od spoluobviněného J. H. v bytě V. P. převzal padělané bankovky, což je podstatnou náležitostí pro naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. V této souvislosti zdůraznil, že ostatní spoluobvinění, včetně již pravomocně odsouzeného V. P., jej svými výpověďmi o jeho vědomosti, že bankovky jsou padělané, vyviňují, neboť po celou dobu trestního řízení setrvali na tvrzení, že ani oni sami si nebyli vědomi toho, že se jedná o padělky. V. P. jednoznačně potvrdil, že o tom, že se jedná o padělky, s dovolatelem ani s obviněným H. nemluvil, a o skutečnosti, že u něj padělky odcizili, se dozvěděl až po jejich zadržení P. Z provedeného dokazování pak podle slov dovolatele nevyplývá ani nepřímý důkaz svědčící o tom, že si byl vědom toho, že drží padělky, přičemž z výpovědi svědkyně D., tj. trafikantky, která od něj padělanou stokorunovou bankovku přijala, je zřejmé, že i ona ji považovala za pravou. Skutečnost, že měl bankovku údajně upravovat, aby vypadala jako starší a použitá, pak není prokázána, žádným důkazem a jedná se pouze o ničím nepodložený předpoklad státního zástupce a odvolacího soudu. Dovolatel také upozornil na to, že podle zjištění P. byl jeden z padělků zadržen až v T., bylo s ním tedy placeno zřejmě několikrát, než bylo zjištěno, že se jedná o padělek, což svědčí o tom, že padělek nebyl patrný na první pohled. Vyjádřil pak podiv nad tím, že jej odvolací soud, aniž by novým dokazováním změnil původní stav oproti prvnímu zprošťujícímu rozsudku soudu prvního stupně, uznal vinným týmž trestným činem, pro který byl původně zproštěn obžaloby právě pro nedostatek důkazů o jeho úmyslném zavinění. V této souvislosti poznamenal, že konstrukce právního posouzení této změny ze strany odvolacího soudu postrádá odkaz na konkrétní důkazy, které by jeho vinu bez pochybností prokazovaly. Současně upozornil na to, že druhé rozhodnutí soudu prvního stupně, tj. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2004, č. j. 46 T 18/2003-318, opírá svůj závěr o jeho vině rovněž o zcela neprůkazné shora uvedené skutečnosti s odkazem na právní názor odvolacího soudu vyslovený při rozhodování o odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 11. 2003, aniž se v mezidobí objevily nové důkazy svědčící o jeho (dovolatelově) úmyslném zavinění. Namítl pak, že v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je sice uvedeno, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že si (dovolatel) musel být vědom toho, že bankovky, které si přisvojil v bytě V. P., jsou padělané - musel s tím být srozuměn, když měl u sebe čtyři bankovky v hodnotě sto korun stejného sériového čísla, avšak není zde uveden odkaz na konkrétní důkaz. Závěr o jeho vědomosti o nepravosti bankovek z důvodu jejich úmyslného upravování s poukazem na výpovědi svědků D., V., P. a K. i zprávu Č. ke zdařilosti padělků označil za zmatečný, neboť tyto důkazy jej viny zbavují. Rovněž odkaz odvolacího soudu na důkaz svědčící o upravování bankovek do stavu „vypranosti“, je podle jeho slov zmatený a nekonkrétní, neboť upravování bankovek nebylo žádnému z obviněných prokázáno a k této okolnosti ani nebyly žádné důkazy prováděny.
S ohledem na shora uvedené dovolatel navrhl, aby „dovolací soud výrok II. shora cit. Rozsudku VS Olomouc dle ust. §265k odst. 1 a 2 tr. řádu ve výroku o vině i trestu ohledně odsouzeného L. H. v celém rozsahu zrušil a poté podle §265m odst. 1 trestního řádu o věci rozhodl sám rozsudkem tak, že pro závažné pochybnosti o vině odsouzeného jej zcela zprošťuje obžaloby.“
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zrekapitulovala závěry soudů obou stupňů, jakož i argumentaci dovolatele, vyložila uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedla, že tento dovolací důvod je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Důvodem dovolání ve smyslu citovaného ustanovení tak nemůže být jen nesprávné skutkové zjištění, přestože právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou správně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V posuzovaném případě obviněný své námitky založil v celém rozsahu na tom, jak soudy hodnotily důkazy a jaká skutková zjištění z nich vyvodily, pokud jde o subjektivní stránku činu. K tomu státní zástupkyně zdůraznila, že oba soudy učinily skutkový závěr, že obviněný si padělané bankovky ponechal s vědomím, že nejde o bankovky pravé - jednalo se o čtyři padělané stokoruny, přičemž jednu z nich, po její úpravě, obviněný udal jako pravou, když s ní hradil útratu. Výslovně je úmysl obviněného výslovně vyjádřen i ve skutkové větě, kde je uvedeno, že obviněný si zmíněné bankovky ponechal s vědomím, že nejde o bankovky pravé. Připomněla rovněž závěr Vrchního soudu v Olomouci, který do popisu skutku zahrnul i úmysl přímý ve smyslu ustanovení §4 písm. a) tr. zák., přičemž poukázala rovněž na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ze kterého je zřejmé, že soud úmysl obviněného zjišťoval ze širšího okruhu skutkových okolností (např. výslechy svědků k otázce „sepranosti“ bankovek). V návaznosti na výše uvedené pak konstatovala, že obviněný v dovolání nepolemizuje s tím, že by zjištěné okolnosti nenaplňovaly zákonné znaky úmyslu, ale s tím, že tyto okolnosti byly nesprávně zjištěny, že z provedených důkazů nevyplývají a že nebyly provedenými důkazy spolehlivě prokázány. Nejedná se tedy o právní námitky ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nýbrž o skutkové námitky, které do rámce dovolacího důvodu nespadají. Nad rámec vyjádření k dovolání dodala, že právní kvalifikace jednání obviněného L. H. odpovídá skutkovým zjištěním, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými závěry a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. V závěru vyjádření státní zástupkyně shrnula, že ačkoliv obviněný formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jeho dovolání je založeno na námitkách, které tento dovolací důvod nenaplňují. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný L. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opíráno) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům obou stupňů - především však odvolacímu soudu - vytýká neúplné dokazování a zejména pak nesprávné hodnocení důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (pokud jde o závěr, že si byl od počátku vědom toho, že bankovky, které si ponechal a posléze jednou z nich po její úpravě uhradil zboží, nejsou pravé). Nenamítá rozpor mezi shora uvedeným popisem skutku a soudy užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Teprve sekundárně - z těchto procesních (skutkových) výhrad a na základě vlastní verze skutkového stavu věci založené na vlastních hodnotících úvahách vztahujících se k provedenému dokazování - dovozuje nesprávné právní posouzení skutku.
V daných souvislostech lze poznamenat, že soudy se při hodnocení provedených důkazů zabývaly všemi relevantními okolnostmi, přičemž mezi skutkovými zjištěními, která na tomto základě učinily, a jejich právním posouzením není nesoulad. Státní zástupkyni lze tedy přisvědčit, že právní kvalifikace jednání dovolatele odpovídá skutkovým zjištěním, když z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými závěry a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. K tomu je nutno dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku napadá správnost relevantních skutkových zjištění vyjádřených v napadeném rozhodnutí, tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
V souvislosti s tím je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý