ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1034.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1034/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2006 o dovolání, které podal obviněný D. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 2 To 125/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 3/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, byl obviněný D. M. uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. [bod 4a)] a pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. [bod 4b)]. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž
„jako statutární zástupce společnosti M. D. M. s.r.o., zahrnul do účetnictví této společnosti neuskutečněná zdanitelná plnění formou fiktivních faktur
- společnosti G. I. E. s.r.o.
- ze dne 29. 6. 1995 na částku 35.868.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 6/95,
- ze dne 28. 7. 1995 na částku 34.160.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 7/95,
- ze dne 7. 7. 1995 na částku 32.452.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 11/95,
- společnosti R. s.r.o.
- ze dne 21. 8. 1996 na částku 2.543.700,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 8/96,
- společnosti G. s.r.o.
- ze dne 18. 7. 1996 na částku 3.050.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 7/96,
a) přičemž takto činil s vědomím nepravdivosti obsahu uvedených faktur a nepatřičnosti jejich zahrnutí do daňových přiznání jím podaných u Finančního úřadu v J., přičemž jen bdělostí pracovníků finančního úřadu nedošlo k vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 19.488.700,- Kč,
b) a vzhledem k tomu, že výše uvedené fiktivní faktury uplatnil obžalovaný se stejným vědomím v daňovém přiznání i pro účely daně z příjmů právnických osob, snížil tím základ daně za zdaňovací období r. 1995 o částku 2.576.440,- Kč a za zdaňovací období r. 1996 o částku 1.788.150,- Kč, celkem tedy 4.364.590,- Kč, avšak s ohledem na bdělost pracovníků finančního úřadu bylo zahájeno vytýkací řízení“.
Dále [v bodě 5)] byl obviněný D. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 26. 4. 1996 ve S. V. prodal jako zástupce Veřejné obchodní společnosti M. v D. Ž. kupujícímu O. V., živý inventář v.o.s. M. včetně 16 ks krav t.č. svěřených do péče v.o.s. M., jinak však ve vlastnictví J. D., (dále jen poškozený) a to bez jeho souhlasu, stržené prostředky si ponechal a poškozenému odpovídající část nepředal a způsobil mu tak škodu 58.122,- Kč“.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §148 odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnému trestu odnětí svobody v trvání šest a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání zprostředkovatelská činnost, marketing, poskytování software a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných I. V. a Z. K.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný D. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 2 To 125/2005, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ohledně obviněného D. M. ve výroku o vině pod bodem 4) a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jmenovaného obviněného uznal vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., protože „jako statutární zástupce společnosti M. D. M. s.r.o., zahrnul do účetnictví této společnosti neuskutečněná zdanitelná plnění formou fiktivních faktur
- společnosti G. I. E. s.r.o.
- ze dne 29. 6. 1995 na částku 35.868.000,- Kč, z toho DPH činí 6.468.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 6/95, podáním na finanční úřad dne 25. 7. 1995,
- ze dne 28. 7. 1995 na částku 34.160.000,- Kč, z toho DPH činí 6.160.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 7/95, podáním na finanční úřad dne 25. 8. 1995,
- ze dne 7. 7. 1995 na částku 32.452.000,- Kč, z toho DPH činí 5.852.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 11/95, podáním na finanční úřad dne 27. 12. 1995,
- společnosti G. s.r.o.
- ze dne 18. 7. 1996 na částku 3.050.000,- Kč, z toho DPH činí 550.000,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 7/96, podáním na finanční úřad dne 26.8. 1996,
- společnosti R. s.r.o.
- ze dne 21. 8. 1996 na částku 2.543.700,- Kč, z toho DPH činí 458.700,- Kč, kterou vykázal v daňovém přiznání za zdaňovací období 8/96, podáním na finanční úřad dne 14. 10. 1996,
a) takto činil v rozporu s ustanovením §19 odst. 1, odst. 2 zák. č. 588/92 Sb., o dani z přidané hodnoty, v platném znění, a s vědomím nepravdivosti obsahu uvedených faktur a nepatřičnosti jejich zahrnutí do daňových přiznání jim podaných u Finančního úřadu v J., přičemž jen bdělostí pracovníků finančního úřadu nedošlo k vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v celkové výši 19.488.700,- Kč,
b) a vzhledem k tomu, že výše uvedené fiktivní faktury uplatnil obžalovaný se stejným vědomím v daňovém přiznání i pro účely daně z příjmů právnických osob, pokusil se tím v rozporu s ustanovením §24 odst. 1 zák. č. 586/92 Sb., o dani z příjmů, v platném znění, zkrátit tuto daň za zdaňovací období r. 1995 o částku 2.576.440,- Kč, za zdaňovací období r. 1996 daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob vůbec nepodal, čímž měl v úmyslu zkrátit tuto daň o částku 1.788.150,- Kč, celkem tedy o částku 4.364.590,- Kč, avšak s ohledem na bdělost pracovníků finančního úřadu bylo zahájeno vytýkací řízení“.
Za tento pokus trestného činu a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, jej odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech a dále v zákazu podnikání s předmětem podnikání zprostředkovatelská činnost, marketing, poskytování software a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu čtyř let.
Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný D. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku k výroku o vině pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1 tr. zák. k §148 odst. 1, odst. 2, odst. 4 tr. zák. namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů je v rozporu se zásadou rei iudicatae. Soud prvního stupně měl podle jeho slov porovnat dílčí útoky, které byly v prvním rozsudku odsouzeny, a ty, které byly zproštěny, z hlediska jejich kolize v jednotlivých zdaňovacích obdobích. Zmíněný soud vycházel při řešení tohoto problému z toho, že zdaňovací období měla dovolatelova firma měsíční. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že jeho firma však byla čtvrtletním plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“). Z tohoto pohledu se pak úvahy soudu prvního stupně jeví chybné a vypuštění dílčích obchodních případů z výroků o vině tak mělo být mnohem širší. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. V návaznosti na to dovolatel zopakoval, že jeho firma byla čvrtletním a nikoli měsíčním plátcem DPH.
K výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dovolatel poznamenal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou opřena o tezi, že byl informován o skutečném stavu věci, a tuto tezi převzal i odvolací soud. K uvedenému zdůraznil, že stádo krav skutečně prodal, aniž by ovšem něco věděl o tom, že část krav patří panu D. Za své pochybení označil fakt, že věc nijak nezkoumal, ačkoli tak měl učinit. Zpronevěra je však trestný čin úmyslný a on (dovolatel) vůči panu D. úmyslně nepostupoval. Své jednání přitom charakterizoval jako nedbalostní. Podle jeho slov není pravdou, že pan D. s prodejem krav nesouhlasil, když sám vypověděl, že s jejich postupným prodejem souhlasí. Je faktem, že měl z prodeje dostat peníze, což se nestalo. Nikoli však proto, že by toto (dovolatel) věděl. Za nejpodstatnější označil dovolatel skutečnost, že soudy obou stupňů nepřihlédly k tomu, že podstatná část stáda prodaného panu V. nebyly krávy pana D. Tuto skutečnost mohly soudy obou stupňů zjistit pouhým porovnáním evidenčních čísel prodaných krav s čísly krav, které jsou uvedeny ve smlouvě, již uzavřel pan D. s v.o.s. M.
V poslední části odůvodnění dovolání uplatnil dovolatel výhrady vůči výroku o trestu. Poukázal na skutečnost, že k celé záležitosti došlo téměř před deseti lety. Soudy podle jeho názoru nepřihlédly k délce řízení ani k délce trvání vazby. V této souvislosti odkázal na Listinu základních lidských práv a svobod, která garantuje právo na rozhodnutí v přiměřené době. Právě vzhledem k době, která od projednávaných skutků uplynula, délce trestního řízení i vazby označil trest za nepřiměřený.
V závěru dovolání proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 2 To 125/2005, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 9. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, zrušil a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že námitky, jimiž dovolatel brojí proti údajně nesprávnému právnímu posouzení skutku, odezněly již v rámci odvolání, jímž se odvolací soud podrobně a důsledně zabýval, přičemž s jeho závěry je možno zcela souhlasit. Tvrzení o čtvrtletní frekvenci podávání daňového přiznání k dani z přidané hodnoty je v rozporu s daty jednotlivých podání, jak byly učiněny u finančního úřadu. Námitka nesprávného zjištění subjektivní stránky trestného činu zpronevěry je spolehlivě vyvrácena provedeným dokazováním, jak vysvětlil soud druhého stupně. Pokud jde o námitku týkající se výměry uloženého trestu, ta neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů. K tomu státní zástupce poznamenal, že trestní řízení sice trvalo skutečně delší dobu, ovšem z dostupného spisového materiálu nevyplývá, že by došlo k neopodstatněným průtahům.
Státní zástupce pak ještě konstatoval, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k těmto skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný D. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jejichž existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V návaznosti na to je třeba konstatovat, že námitky uplatněné ve vztahu k výroku o vině dovolatele trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů a zejména vadnost relevantních skutkových zjištění, přičemž prosazuje vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu věci (viz zvláště tvrzení, že stádo krav skutečně prodal, aniž by ovšem věděl o tom, že část krav patří panu D.). Teprve sekundárně - z uvedených výhrad procesního charakteru a s důrazem na vlastní závěry o skutkovém stavu věci – dovozuje, že jeho jednání mělo pouze nedbalostní charakter.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů věnovaly hodnocení provedených důkazů (týkajících se uvedeného výroku) dostatečnou pozornost a své hodnotící úvahy a závěry patřičně vyložily ve svých rozhodnutích. Skutková zjištění, jež na tomto základě učinily, pak nejsou v nesouladu s jejich právním závěrem, že dovolatel jednal úmyslně a naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel v uvedeném směru spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k námitce dovolatele stran uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž nelze podřadit ani námitku rei iudicatae, neboť jde o námitku ryze procesního charakteru, která souvisí s ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Zmíněná námitka by obecně vzato měla význam (pokud by ovšem byla materiálně dovolacími argumenty naplněna) z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který však dovolatel neuplatnil. Nehledě na to je třeba zdůraznit, že je založena na výhradách (její podstatou jsou výhrady) vůči zjištění soudů, že firma M. D. M. s. r. o., za niž dovolatel jako statutární zástupce ve shora popsaných případech jednal (a kterou v dovolání označil za svoji firmu), měla v rozhodné době měsíční zdaňovací období DPH, a na jeho tvrzení, že tato firma byla čtvrtletním plátcem uvedeného typu daně. Takové argumenty však nelze označit ani z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. za právně relevantní (uvedenému, ale ani jinému, dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají). K tomu lze pro úplnost dodat, že ze spisového materiálu vyplývá, že firma M. D. M. s. r. o., byla v době dovolatelem páchané trestné činnosti plátcem DPH s měsíčním zdaňovacím obdobím (ke změně na čtvrtletní zdaňovací období došlo s účinností od 1. 1. 1998 - viz osvědčení o registraci č. l. 1375).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však tento dovolací důvod nemohl být dán již proto, že rozhodnutím odvolacího soudu nebyl zamítnut nebo odmítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku soudu prvního stupně. Kromě toho je možné konstatovat, že o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu by nemohlo jít z toho důvodu, že Vrchní soud v Olomouci jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. Ve vztahu k druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K rozvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý