ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1114.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1114/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. září 2006 o dovolání, které podal obviněný P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 9 To 250/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 14 Tm 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 22. 11. 2004, sp. zn. 14 Tm 1/2004, byl obviněný P. S. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž společně s obviněnými M. K., J. H. a ml. P. Ch. „v nezjištěné době od prosince 2002 do 10:00 hodin dne 29. 3. 2003, v k.o. J. u P., osada L. p. M., v působnosti Okresního soudu Praha – západ, neoprávněně vnikli na oplocený pozemek rekreační chaty, dále nezjištěným předmětem rozbili skleněnou výplň okna vedoucího do koupelny, vnikli do chaty, zde přespávali, přičemž z chaty odcizili elektrický ruční hoblík v hodnotě 1.300,- Kč, čímž způsobili majiteli Ing. Z. H. škodu odcizením ve výši 1.300,- Kč a poškozením ve výši 600,- Kč, přičemž obžalovaný P. S. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 126/2002, ze dne 29. 10. 2002 odsouzen mj. i za trestné činy krádeže podle §247/ a) tr. zákona k NEPO trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem.“
Za tyto trestné činy byl obviněný P. S. odsouzen podle §238 odst. 3 tr. zák. za užití ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto ve věci obviněných M. K., J. H. a ml. P. Ch.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku (do výroku do trestu) podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha - západ, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze. Rozsudkem ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. 9 To 250/2005, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, to ve výroku o trestu ohledně obviněného P. S., a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nedotčeném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. spáchanými ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. odsoudil jmenovaného obviněného podle §238 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů nesprávně kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák. Nezpochybnil přitom sice skutečnost, že společně s J. H., ml. P. Ch. a M. K. asi dva týdny ve shora uvedené chalupě bydlel, současně však zdůraznil, že ani v nejmenším netušil, že J. H. není oprávněn tento objekt užívat. Podle svých slov netuší, z jakých důkazů soudy dovodily jeho úmysl neoprávněně vniknout do cizího domu. V návaznosti na to uvedl, že pouze přijal pozvání J. H., aby u něho strávil několik dní, a nenapadlo ho tudíž zjišťovat, zda rodiče dotyčného o užívání chalupy vědí. Vyjádřil přitom přesvědčení, že je nespravedlivě kriminalizován bez objektivních důkazů, pouze na základě hypotetické úvahy, že pokud do objektu vstupovali oknem, museli si být nezákonnosti tohoto vstupu vědomi. Soudy podle jeho názoru nerespektovaly zásadu in dubio pro reo. K tomu ještě dodal, že údajná protiprávnost jeho jednání je v podstatě výsledkem problémů ve vztahu mezi J. H. a jeho rodiči.
V další části odůvodnění dovolání dovolatel vyslovil domněnku, že (odvolací) soud dostatečně nezohlednil fakt, že se trestné činnosti dopouštěl v krizovém jasně ohraničeném období života a od té doby žil řádným životem, dobrovolně podstoupil protialkoholní léčbu, vykonal trest odnětí svobody a dodržel podmínky propuštění. Do úvahy nebylo vzato ani pět měsíců, jež strávil ve vazbě ve věci vedené u Okresního soudu v Mělníku v souvislosti s obviněním, kterého byl později zproštěn. V návaznosti na to uvedl, že mu byl uložen zbytečně přísný trest, který znovu naruší obnovující se vztahy s jeho rodiči a dalšími blízkými osobami.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Krajského soudu v Praze zrušil a věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Dovolatel ještě sám (nikoli prostřednictvím obhájce) vyhotovil a soudu zaslal podání označené jako „dovolání“. Toto podání však Nejvyšší soud nemohl považovat vzhledem k ustanovení §265d odst. 2 tr. ř. za dovolání nebo jeho součást, a proto se jím nemohl zabývat.
K dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že rozhodnutí soudu druhého stupně lze napadat dovoláním jen v rozsahu, v jakém byl soud druhého stupně oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu nalézacího. Pokud obviněný nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání a odvolání státního zástupce směřovalo toliko do výroku o trestu, byla přezkumná povinnost odvolacího soudu omezena pouze na výrok o trestu a obviněný byl následně oprávněn podat dovolání pouze proti výroku do trestu, případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo. Námitky, kterými dovolatel brojí proti použití právní kvalifikace trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 3 tr. zák., směřují proti výroku o vině, a v této části je proto dovolání nutno považovat za nepřípustné.
Tu část dovolání, která směřuje do výroku o trestu, označil státní zástupce za přípustnou. Současně však upozornil na to, že v rámci dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze vznášet námitky proti druhu a výměře trestu. Takové námitky lze uplatňovat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. h) tr. ř., a to pouze v případě, že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Námitky týkající se toliko přílišné přísnosti nebo mírnosti uloženého trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Vzhledem k uvedenému státní zástupce konstatoval, že dovolání je zčásti nepřípustné, zčásti obsahuje námitky, které formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání žádné konkrétní námitky neobsahuje a k tomuto dovolacímu důvodu tedy nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle ustanovení §265a tr. ř. a dospěl k následujícím závěrům:
Základní podmínkou přípustnosti dovolání podle §265a odst. 1 tr. ř. je skutečnost, že proběhlo řízení před soudem prvního stupně, ve věci rozhodl soud druhého stupně a vydal některé z rozhodnutí uvedených v ustanovení §265a odst. 2 tr. ř. Jestliže soud druhého stupně sám nerozhodl některým z meritorních rozhodnutí předpokládaných v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., lze dovolání podat toliko proti rozhodnutí, kterým soud druhého stupně zamítl nebo odmítl řádný opravný prostředek proti obdobným rozhodnutím soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.]. Poněvadž dovolání zásadně směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, znamená to, že dovolatel může se svým dovoláním uspět pouze v případech, že takové rozhodnutí je zatíženo některou z vad, s níž zákon spojuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. To znamená, že dovolání je přípustné v případech, kdy soudu druhého stupně lze vytknout, že buď sám při rozhodování o opravném prostředku způsobil vadu zakládající některý z dovolacích důvodů, nebo takovou vadu způsobenou již soudem prvního stupně v řízení o řádném opravném prostředku nezjistil a neodstranil, ač tak učinit měl a mohl.
Jak již bylo výše uvedeno, odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal státní zástupce, přičemž je nutno poukázat na to, že tímto odvoláním napadl pouze výrok o trestu.
Toto odvolání vymezilo podmínky odvolacího přezkumu soudem druhého stupně. Odvolací řízení spočívá podle §254 odst. 1 tr. ř. na principu vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání, tj. vytýkanými nedostatky. Nezamítne-li nebo neodmítne-li odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Oddělitelným výrokem je takový výrok, který lze samostatně přezkoumat a v případě zjištěné vady i samostatně zrušit (§258 odst. 2 tr. ř.), např. i výrok o trestu. Jiné (odvoláním nenapadené) výroky odvolací soud nesmí (s výjimkami podle §254 odst. 2, 3 tr. ř.) zásadně přezkoumávat, i kdyby jinak šlo o výroky, proti kterým by odvolatel mohl odvolání podat.
Jiné, než odvoláním napadené výroky, je odvolací soud povinen přezkoumat jen tehdy, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přičemž se jedná o výrok, proti němuž odvolatel mohl podat odvolání a na který v odvolání napadený výrok navazuje (§254 odst. 2 tr. ř.). O takový případ se v posuzované věci nejedná. Stejně tak nejde o situaci předvídanou ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.
Shora uvedené zásady mají pak význam i z hlediska dovolání jako mimořádného opravného prostředku, neboť z nich vyplývá, že dovolatel (tj. nejvyšší státní zástupce nebo obviněný) může napadat podaným dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu pouze a výhradně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně, a to z hlediska ustanovení §254 odst. 1 až 3 tr. ř., neboť jen v tomto rozsahu se jedná o rozhodnutí soudu učiněné ve druhém stupni. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle §254 odst. 1 tr. ř. a neměl povinnost jej přezkoumat ani podle §254 odst. 2, 3 tr. ř., musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (k uvedené problematice viz rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).
Poněvadž v posuzované věci odvolání státního zástupce směřovalo výhradně do výroku o trestu, přičemž nebyl dán důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. (a nešlo o případ upravený ustanovením §254 odst. 3 tr. ř.), byla tím omezena přezkumná povinnost odvolacího soudu (a současně i jeho právo přezkoumat napadený rozsudek soudu prvního stupně) výhradně na předmětný výrok a řízení jemu předcházející. Z tohoto důvodu mohl obviněný uplatnit své pozdější dovolací námitky výhradně proti tomuto výroku (o trestu), případně proti průběhu řízení, které mu předcházelo.
Pokud tedy obviněný napadl rozhodnutí soudu druhého stupně dovoláním, které směřuje z podstatné části proti výroku o vině, je třeba uzavřít z důvodů rozvedených v předcházejících odstavcích, že v této části není dovolání přípustné.
Obiter dictum je možno poznamenat, že dovolací argumentace vztažená k výroku o vině nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je založena na výhradách vůči skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a na dovolatelově vlastní verzi skutkového stavu věci a má tudíž procesní charakter. Uvedený důvod dovolání je totiž dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Za přípustnou je tedy možno označit pouze tu část dovolání, která směřuje proti výroku do trestu. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten dovolatel ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného vyplývá, že konkrétní námitky, které dovolatel vznesl v souvislosti s výrokem o trestu, ve skutečnosti pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podřadit nelze.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je pak zapotřebí uvést, že tento dovolací důvod lze uplatnit, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dovolatel však v daném případě neuplatnil žádné námitky (argumenty), které by bylo možno pod předmětný dovolací důvod subsumovat.
K uvedeným skutečnostem je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že (zčásti přípustné) dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý