ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1163.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1163/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 dovolání, které podal obviněný T. Ch., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 1 To 18/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 1/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 35 T 1/2006, byl obviněný T. Ch. uznán vinným, že
přestože byl rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku sp. zn. 2 T 184/2002 ze dne 13. 1. 2003, který nabyl právní moci téhož dne, potrestán mj. pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 4 roků se zařazením do věznice s ostrahou, který zčásti vykonal a z jehož výkonu byl dne 30. 10. 2004 na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. 8 Pp 82/2004 ze dne 20. 10. 2004 podmíněně propuštěn, přičemž mu byla stanovena zkušební doba v trvání 3 let, opět
dne 3. 9. 2005 kolem 00.15 hod. v O.-Z. v podnapilém stavu a s cílem dosáhnout svého sexuálního uspokojení, zaútočil na zde procházející M. S., o níž mohl z její tělesné konstituce a celkového vzezření důvodně usuzovat, že ještě nedosáhla věku 18 let, tak že ji proti její vůli zatáhl do křovinatého porostu, kde ji poté za pronášení opakovaných pohrůžek zabitím, které byly doprovázeny i rdoušením, donutil, aby se svlékla, roztrhal jí kalhotky a sám se obnažil na dolní části těla, a přes její opakovaný slovní i fyzický odpor ji líbal, osahával po těle, vsouval prsty do pochvy a konečníku a též se snažil zasunout svůj pohlavní úd do jejího přirození, což se mu však vlivem nedostatečného ztopoření nepodařilo a též ji donutil, aby mu brala pohlavní úd do rukou, přičemž v dalším útoku mu zabránil zásah hlídky Policie ČR, která jej na místě zadržela,
čímž M. S. způsobil kromě oděrek a palpační bolestivosti na zádech, krku, kolenou a loktech vyžadujících jednorázové ošetření především vznik a rozvoj posttraumatické stresové poruchy s výrazným narušením jejího duševního zdraví s nutností aplikace léčiv, hospitalizace v nemocnici od 12. 10. do 26. 10. 2005 a která se projevovala zejména apatií, úzkostnými stavy, strachem z mužů, ze tmy a ze samoty, problémy ve škole, zvýšenou nejistotou a problémy se spánkem, což trvalo nejméně do konce roku 2005.
Tímto jednáním podle soudu prvního stupně obviněný T. Ch. spáchal trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků nepodmíněně. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. bylo obviněnému uloženo ochranné sexuologické léčení, a to formou ústavní. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit V. z. p. škodu ve výši 8.870,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. Ch. odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci dne 13. 4. 2006, sp. zn. 1 To 18/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči usnesení soudu druhého stupně podal obviněný T. Ch. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, případně na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předeslal, že nehodlá zpochybňovat správnost skutkových zjištění, způsob hodnocení důkazů soudem, rozsah provedeného dokazování ani postup soudu při provádění důkazů. Konstatoval, že již před soudem prvního stupně i v rámci podaného odvolání jeho obhájce namítal nesprávnou právní kvalifikaci, neboť jeho jednání mělo být posouzeno pouze podle ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. Za nesprávné právní vyhodnocení, respektive nesprávné hmotně právní posouzení rovněž považuje aplikaci §41 odst. 1 tr. zák. Již v odvolání uváděl, že se nalézací soud dostatečně nezabýval, zda byly splněny podmínky pro použití zmíněného ustanovení. V odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu se na str. 12 pouze uvádí, že je splněna nejen formální, ale i materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy, především s poukazem na to, že se činu dopustil krátce cca 10 měsíců po propuštění z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Dále že nelze přehlédnout způsob provedení činu, charakterizovaný výraznou urputností a brutalitou a jeho rejstřík trestů.
Dále obviněný poukázal, že v právní literatuře i judikatuře se zdůrazňuje, že při posuzování materiální podmínky je třeba, mimo délky doby, která uplynula od posledního odsouzení, přihlédnout také k dalším okolnostem určujícím stupeň nebezpečnosti recidivy pro společnost, např. ke způsobu provádění trestné činnosti, ke škodám způsobeným nynější i dřívější trestnou činností, k počtu, druhu a výši dřívějších trestů, k pohnutkám a důvodům, které vedly k recidivě. Závažným hlediskem je celkové posouzení osobnosti pachatele, jeho celkového osobního profilu, charakterových a psychických vlastností, věku apod. Významné je také zjištění, kolikrát už byl pachatel v minulosti potrestán za zvlášť závažné trestné činy, za kolik takových trestných činů to bylo, za kolik trestných činů je nyní souzen, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem, důležité je také zhodnocení následků trestného činu. Při zhodnocení materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy se zhodnotí i konkrétní stupeň nebezpečnosti trestného činu, a to jak předchozího, tak i nyní souzeného. Přihlédnout je třeba k významu a závažnosti všech trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, k jeho chování ve výkonu trestu, ke způsobu života mezi jednotlivými trestnými činy a tresty. Obviněný připomněl, že stejné stanovisko zaujal i Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. III. ÚS 701/01, a ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 396/03. Zdůraznil, že odchýlení se od obecné trestní sazby jak v legislativě, tak i v aplikační praxi, musí být podloženo zcela mimořádnými a náležitě zdůvodněnými okolnostmi. Zákonné podmínky aplikace institutu zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je nutno interpretovat restriktivně. V případech, kdy opakované páchání trestných činů nezvyšuje podstatně stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu, nelze nalézt racionální důvod, proč by opakované trestné jednání mělo být postihováno zvlášť zostřenou trestní sazbou. V takových případech postačuje ke splnění účelu trestního zákona výměra trestu v rámci „normální“ (to je o třetinu nezvýšené) trestní sazby. Obviněný namítl, že i odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí připustil, že z pohledu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a jeho souladnosti s ústavními kautely, na které je poukazováno v opravném prostředku (odvolání), by si aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. zasloužila podrobnějšího zdůvodnění, než je obsaženo v napadeném rozsudku.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek (správně má být usnesení) Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 4. 2006, sp. zn. 1 To 18/2006, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2006, sp. zn. 35 T 1/2006, a podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že pokud se týká aplikace kvalifikovaných skutkových podstat podle §241 odst. 2, 3 písm. a) tr. zák., jsou dovolací námitky velmi povšechné a dovolatel ani nespecifikuje, zda namítá absenci formálních znaků zmíněných skutkových podstat nebo absenci materiální podmínky (ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.) pro jejich aplikaci. Podle státního zástupce odpovídají okolnosti vylíčené v tzv. skutkové větě a rozvedené na str. 11 a 12 v odůvodnění rozsudku prvostupňového soudu zákonným znakům spočívajícím ve spáchání činu na osobě mladší osmnácti let (§241 odst. 2 tr. zák.) a způsobení těžké újmy na zdraví [§241 odst. 3 písm. a) tr. zák.]. Pokud jde o naplnění materiální stránky trestného činu, nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost snižovaly natolik, že by nedosahoval ani dolní hranice typové společenské nebezpečnosti trestných činů znásilnění, jež byly spáchány na osobě mladší osmnácti let a při kterých byla těmto osobám způsobena těžká újma na zdraví. V případě dovolacích námitek ohledně aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. státní zástupce připustil, že argumentace soudu prvního stupně je v tomto směru přehnaně stručná s poukazem na význam a dopady zmíněného ustanovení pro obviněného. Současně zdůraznil, že odvolací soud provedl v odůvodnění usnesení velmi obsáhlou analýzu trestní minulosti obviněného, způsobu provedení a pohnutek týkající se dřívější i současné trestné činnosti a jeho osobnostního profilu. Ze závěrů vrchního soudu vyplývá existence nejen formálních, ale i materiálních podmínek pro aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. o zvlášť nebezpečné recidivě. S poukazem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování podaného dovolání předně shledal, že dovolání obviněného T. Ch. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný tvrdí, že předmětný skutek byl chybně posouzen, a to jednak v případě kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 2, 3 písm. a) tr. zák., jednak ohledně aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., které pojednává o zvlášť nebezpečné recidivě. Jelikož tyto námitky obsahově naplňují dovolatelem uplatněný dovolací důvod, tak Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují namítané právní vady.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, takový čin spáchá na osobě mladší osmnácti let a způsobí jím těžkou újmu na zdraví. Podle §8 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k jeho dokonání nedošlo.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Ostravě (následně i odvolací soud) v rozporu s trestním zákonem, když skutek popsaný ve výroku o vině právně posoudil jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Ze skutkových zjištění, jež jsou podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, je zcela zjevné, že jednání obviněného T. Ch. bezprostředně směřovalo k tomu, aby násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil poškozenou M. S. k souloži, což se mu v důsledku okolností zcela nezávislých na jeho vůli realizovat nepodařilo. Dále násilím a pohrůžkou bezprostředního násilí donutil jmenovanou k pohlavnímu styku obdobnému souloži. Rovněž bylo prokázáno, že obviněný takto jednal, tj. čin spáchal na osobě mladší osmnácti let a takovým činem způsobil poškozené dívce těžkou újmu na zdraví, a to s ohledem na zjištěné v důsledku události velmi výrazné a nejméně do konce roku 2005 trvající narušení jejího duševního zdraví. Jednání obviněného také vykazuje zákonem vyžadovaný obligatorní znak, jímž je nebezpečnost jeho činu pro společnost. Pro aplikaci kvalifikovaných skutkových podstat podle §241 odst. 2, 3 písm. a) tr. zák. byla splněna i podmínka ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť v daném případě okolnosti, které podmiňovaly použití vyšší trestní sazby, pro svou závažnost podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Lze připomenout, že věk poškozené dívky byl výrazně pod hranicí osmnácti let, přičemž u její osoby došlo k těžkému dlouhotrvajícímu škodlivému následku na psychickém zdraví. Jelikož v této části dovolání byly uplatněny zcela obecné a nekonkrétní výhrady, tak Nejvyšší soud dále odkazuje ohledně správnosti právní kvalifikace předmětného skutku jako zmíněného trestného činu na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 11 a 12), s nímž se plně ztotožňuje.
K další námitce obviněného T. Ch. lze připomenout, že podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. platí, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl za takový trestný čin pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů, případně působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita může být důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu - následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů konkrétně zjistily, že obviněný T. Ch. byl v minulosti uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 2 T 184/2002, mimo jiné trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 8 Pp 82/2004, byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn, přičemž byla stanovena zkušební doba v trvání tří roků.
S poukazem na tuto skutečnost není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný znovu spáchal trestný čin /znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák./, jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy soudy obou stupňů vzaly v úvahu, že obviněný T. Ch. se opětovně dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., a to ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin po zhruba deseti měsících na svobodě. Z uvedeného je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost podstatně zvýšen, soudy přihlédly u obviněného především k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení. Zejména z rozhodnutí odvolacího soudu je však zřejmé, že byla věnována náležitá pozornost tomu, zda existují i další skutečnosti, jež by v souhrnu podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost.
V naznačené souvislosti Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval: „Osobu obžalovaného charakterizuje to, že se dopouští téměř výlučně násilné trestné činnosti, aniž by na jeho jednání (snad s výjimkou let 1997 až 2000) měly výraznější pozitivní vliv probíhající trestní řízení, či soudy ukládané tresty“. Dále poukázal na skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil již jako mladistvý, kdy byl rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 1993, sp. zn. 3 T 49/93, odsouzen pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. V této spojitosti zdůraznil: „Z dokazování doplněného odvolacím soudem vyplynulo, že již tato trestná činnost měla společné znaky s následně spáchanými trestnými činy, neboť šlo o násilné jednání vůči poškozené (ženě) vedené snahou obžalovaného dosáhnout sexuálního uspokojení, v daném případě za užití násilí a výhrůžek násilí pohlavního styku s poškozenou“. Rovněž popsal, v čem toto protiprávní jednání konkrétně spočívalo. Odvolací soud také uvedl, že uložený trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu jednoho roku, neměl na obviněného prakticky žádný vliv. Již v rámci zkušební doby, se dopustil dalších dvou násilných útoků, spáchaných za obdobné situace (dva případy přepadení žen ve výtahu). Tato jednání obviněného byla rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. 3. 1995, sp. zn. 3 T 12/95, kvalifikována jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (skutek ze dne 29. 6. 1994) a příprava k trestnému činu znásilnění podle §7 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák. (skutek ze dne 21. 10. 1994), za což byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců. V době výkonu tohoto trestu bylo rozhodnuto o přeměně původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců v trest nepodmíněný. Obžalovaný byl omezen na svobodě vazbou a výkonem trestu odnětí svobody téměř jeden rok a devět měsíců. Po dobu běhu zkušební doby v trvání čtyř let, stanovené při podmíněném propuštění (dne 25. 7. 1996) z výkonu trestu odnětí svobody (skončila dne 28. 7. 2000), se obviněný trestné činnosti nedopustil. K této okolnosti soud druhého stupně připomněl: „Přestože bylo rozhodnuto o osvědčení obžalovaného (usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 1 Pp 133/96), nemá tato skutečnost za následek zahlazení odsouzení pro trestné činy, kterých se dopustil jako dospělý pachatel, neboť osvědčení v tomto případě má toliko důsledky upravené ustanovením §64 odst. 2 tr. zák., tj. má se za to, že trest byl vykonán dnem, kdy byl obžalovaný z jeho výkonu podmíněně propuštěn. Stejná povaha trestné činnosti, pro kterou byl obžalovaný v minulosti pravomocně odsouzen (skutek ze dne 21. 10. 1994), znamená že na obžalovaného je nutno hledět jako na speciálního recidivistu. Délka doby, která uplynula od spáchání skutku a vcelku řádný způsob vedení života obžalovaným v letech 1997-2000, však z pohledu tohoto nazírání význam citovaného odsouzení poněkud snižují. Na straně druhé je však toto odsouzení dokladem toho, že u obžalovaného se zjišťují sklony k páchání obdobné trestné činnosti násilného charakteru. Předchozí odsouzení svědčí i o tom, co konstatuje v nyní posuzované věci zpracovaný znalecký posudek, tzn. že se obžalovanému dostalo (i formou zpracovaného znaleckého posudku a zejména následné léčby) dostatek informací stran charakteristik jeho osobnosti i rizikových faktorů z nich plynoucích.“ (vše na str. 7 až 9 napadeného usnesení).
V odůvodnění napadeného usnesení Vrchní soud v Olomouci také rozvedl, že se v následném období (tj. počínaje rokem 2001) při pobytu na svobodě obviněný T. Ch. dopouštěl trestné činnosti v intervalu jednoho roku. Nejprve se dne 2. 7. 2001 dopustil skutku, jenž nevykazoval znaky jednání násilného, který byl trestním příkazem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2001, sp. zn. 5 T 143/2001, kvalifikován jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák. (společným znakem pouze bylo, že útok byl zaměřen vůči ženě). V intervalu do jednoho roku od doručení trestního příkazu (dne 24. 10. 2001), jímž byl obviněný odsouzen k trestu obecně prospěšných prací, který dosud nevykonal, se dne 13. 7. a 28. 8. 2002 dopustil dvou násilných útoků (str. 9 napadeného usnesení). Ty byly rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 13. 1. 2003, sp. zn. 2 T 184/2002, kvalifikovány jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jak již bylo výše popsáno.
Při posuzování naplnění materiální podmínky aplikace ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl: „Z pohledu způsobu provádění trestné činnosti je nutno zohlednit, že obžalovaný se zaměřuje na napadání osamělých žen, které napadá nejprve ve výtahu, později v parcích v nočních hodinách. Pohnutky v napadání spočívají buď v motivaci majetkové (loupež a krádež, kterou od loupeže odlišuje nižší míra násilí nutného ke zmocnění se cizí věci), či v motivaci sexuální, spojené s osobnostními charakteristikami obžalovaného popsanými ve zpracovaných posudcích. Celkový osobností profil, charakterové a psychické vlastnosti v dostatečném rozsahu popisují jak posudek z odvětví psychiatrie, tak posudek z odvětví psychologie. Je nutno vyzvednout, že věk obžalovaného, zkušenosti nabyté z předchozích trestních stíhání, průměrný intelekt a nezjištěné známky psychopatologické dezintegrace osobnosti, tomuto poskytují prostor ke správné orientaci a zhodnocení spáchaných činů, tzn. že mu umožňují pochopení obecně vnímané zavrženíhodnosti činů zaměřených vůči lidské svobodě a důstojnosti.“ Vrchní soud v Olomouci konstatováním uzavřel: „…obžalovaný byl v minulosti za zvlášť závažný trestný čin potrestán dvakrát, tj. nejen v případě, který zakládá formální znak zvlášť nebezpečné recidivy. Z výše uvedeného výčtu rovněž vyplynulo, za kolik trestných činů, respektive skutků byl obžalovaný v minulosti odsouzen, i jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů, jak dlouhé jsou intervaly mezi jejich výkonem, důležité je také zhodnocení následků trestného činu. K chování obžalovaného ve výkonu trestu přistoupily rozhodující soudy tak, že shledaly možnosti k podmíněnému propuštění obžalovaného z výkonu trestu, v prvém případě patrně oprávněně (byť byl propuštěn v situaci, kdy byl kázeňsky odměněn jednou a kázeňsky potrestán třikrát). Celkově převážně skepticky vyznívají vize možnosti resocializace obžalovaného při poznatku o jeho nebezpečnosti pro společnost, činí z obžalovaného jedince, u kterého je - jak z pohledu individuální, tak i generální prevence i z pohledu materiálního předpokladu - aplikace ustanovení §41 tr. zák. odůvodněna.“ (vše na str. 10 napadeného usnesení).
Nejvyšší soud shledal výše rozvedený závěr, že se obviněný T. Ch. dopustil předmětného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. dílem dokonaného, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., správným. Úvahy, na základě kterých soudy obou stupňů dospěly k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy u obviněného jsou náležitě vyjádřeny zejména v citovaných pasážích odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Proto námitky dovolatele, které v tomto směru v mimořádném opravném prostředku uplatnil, nelze v dovolacím řízení akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného T. Ch. jako zjevně neopodstatněné odmítl. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k