ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1187.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1187/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. října 2006 o dovolání, které podal obviněný Bc. R. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 7 To 53/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 315/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2 T 315/2002, byl obviněný Bc. R. B. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 18. 7. 1997 ve Z. v době výkonu služby příslušníka Policie ČR ve funkci policejního inspektora, zařazeného do 3. skupiny dopravně správních agend – technika Dopravního inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR Z. neoprávněně zaevidoval do evidence motorových vozidel (se zpětnou účinností ke dni 12. 6. 1995) motorové vozidlo tov. zn. RENAULT 5 samonosné karoserie sedan 5-ti dveřové, na které vystavil technický průkaz jako „duplikát za ztracený“ a přidělil reg. zn., vozidlo zaevidoval na držitele Ing. P. Z., (a to přesto, že vozidlo bylo přivezeno v měsíci květnu 1997 ze zahraničí toliko za účelem použití na náhradní díly a dne 19. 5. 1997 bylo propuštěno dle celního rozhodnutí do volného oběhu v tuzemsku, kdy u tohoto vozidla nebylo dosud provedeno správní řízení o technické způsobilosti vozidla k provozu na pozemních komunikacích dle čl. 16 tehdy platné vyhlášky Ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb.), přičemž k tomuto jednání využil technického průkazu k vozidlu tov. zn. RENAULT 5 rok výroby 1986, samonosné karoserie sedan 3 dveřová, které bylo vzato do evidence již dne 12. 6. 1995 na Dopravním inspektorátu Okresního ředitelství Policie ČR Z. se zaevidováním na držitele P. Š., kdy vystavil duplikát za tento údajně ztracený technický průkaz a do tohoto duplikátu technického průkazu na držitele Ing. P. Z. uvedl namísto původního roku výroby vozidla 1986 rok výroby 1990 a dále zde uvedl další údaje z vozidla dovezeného ze zahraničí, jakož i změnu barvy z původní šedé na červenou (tímto způsobem tak neoprávněně zlegalizoval provoz přivezeného vozidla ze zahraničí na území ČR), čímž takto zvýhodnil P. Š., který toto přivezené vozidlo s tímto duplikátem technického průkazu prostřednictvím osoby P. Š., následně prodal Ing. P. Z. za částku 85.000,- Kč, když tímto jednáním porušil služební a obecně závazné předpisy, a to vystavením druhopisu technického průkazu – čl. 60 odst. 2 přílohy č. 1 k Závaznému pokynu Policejního prezidenta ČR č. 3/1996, dále zrušením avizace odhlášení vozidla, vystavením druhopisu technického průkazu a výměnou reg. zn. – čl. 3 odst. 2, čl. 4, čl. 5 odst. 1, čl. 9 a čl. 13 odst. 1 této přílohy, výměnou karoserie a motoru – ustanovení §17 odst. 1 písm. d) odst. 9 a §106 odst. 2 tehdy platné vyhlášky Ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb. a provedením změny roku výroby a výrobního čísla karoserie a motoru – ustanovení §3 tehdy platného zákona č. 38/1995 Sb. a §16 tehdy platné vyhlášky Ministerstva dopravy č. 102/1995 Sb.“.
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Bc. R. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 7 To 53/2006, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný Bc. R. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že se neztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, a vyjádřil názor, že se trestného jednání ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. nedopustil. Podle jeho přesvědčení provedenými důkazy, na základě kterých soud rozhodl o jeho vině, nebylo řádně a beze zbytku prokázáno, že by se trestné činnosti, která je mu kladena za vinu, dopustil. Připomněl přitom, že se k žalované trestné činnosti již velmi podrobně vyjádřil a popřel její vědomé spáchání. Dále opětovně namítl, že jeho vina nebyla provedenými důkazy, tj. listinami a výpověďmi vyslechnutých svědků, beze zbytku prokázána. V průběhu dokazování nebyl podle jeho mínění dostatečně objasněn skutkový děj a jeho případné trestné jednání. Zejména zdůraznil, že na dopravním inspektorátu Policie ČR se nenachází spisy k předmětným vozidlům a výpovědi svědků, především výpovědi příslušníků Policie ČR P. a P., nedokládají skutkový děj popsaný v rozsudku soudu prvního stupně. V závěru odůvodnění dovolání konstatoval, že provedenými důkazy nebylo zcela jednoznačně prokázáno, že by porušil služební a obecně závazné právní předpisy a dopustil se trestné činnosti ve smyslu ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Na základě shora uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 7 To 53/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 2T 315/2002, zrušil a věc přikázal k novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Především vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., přičemž konstatoval, že první alternativa tohoto dovolacího důvodu [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí] nemohla být v předmětné trestní věci naplněna, protože odvolací soud při projednávání odvolání obviněného aplikoval ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. a po věcném přezkoumání odvolání rozhodl o jeho zamítnutí podle §256 tr. ř. K druhé alternativě [bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., ačkoliv byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.] poznamenal, že z kontextu dovolání vyplývá, že obviněný vadu samotného rozhodnutí odvolacího soudu i řízení tomuto rozhodnutí předcházejícího spatřoval v okolnostech, jež podle něho naplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V návaznosti na to státní zástupce vyložil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž uvedl, že z odůvodnění dovolání je patrné, že obviněný brojí proti skutkovému stavu zjištěnému soudy obou stupňů. Zdůraznil současně, že podání obviněného nepřináší oproti důvodům uplatněným v dosavadní obhajobě a v řízení o odvolání nic nového, takže projednávání předmětné kauzy u dovolacího soudu by bylo jen skrytým odvolacím řízením. Podstata vad meritorních rozhodnutí měla podle dovolatele spočívat v tom, že soudy obou stupňů hodnotily důkazy odlišně od jeho názorů, což jsou sice běžné námitky obviněných, avšak tyto nelze v rámci dovolacího řízení uplatnit. Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který má výlučně hmotně právní povahu, fakticky brojí proti způsobu, kterým soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy a poukazuje na údajnou důkazní nedostatečnost, čímž prakticky namítá porušení trestně procesních zásad zakotvených v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., což však jsou výhrady, jež nelze pod zmíněný ani pod žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. subsumovat. K tomu státní zástupce ještě připomněl, že námitky obviněného by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by existoval extrémní nesoulad mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad právně relevantně namítl a odůvodnil, což se však nestalo. Navíc ani Nejvyšší státní zastupitelství v rámci své přezkumné činnosti k závěru o existenci popsaného extrémního nesouladu nedospělo, neboť soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
Vzhledem k uvedenému státní zástupce konstatoval, že obviněný nevytkl napadenému usnesení ani řízení, jež mu předcházelo, žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v §265b odst. 1 tr. ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil státní zástupce podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný Bc. R. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž je dovolání opřeno) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení, jehož existence je základní podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů a zejména vadnost relevantních skutkových zjištění, přičemž prosazuje vlastní náhled na hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci. Nenamítá rozpor mezi soudy vykonanými skutkovými závěry a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Obiter dictum lze poznamenat, že soudy obou stupňů (zejména však soud nalézací) věnovaly důkaznímu řízení a hodnocení provedených důkazů stran napadené části jejich rozhodnutí dostatečnou pozornost. Mezi skutkovými zjištěními, jež na tomto základě učinily, a přijatými právními závěry není nesoulad. V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Námitky, o něž se dovolání opírá, proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba uvést, že uplatněné dovolací námitky neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. října 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý