ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1191.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1191/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. října 2006 dovolání, které podal obviněný P. K., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 13 To 120/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 1 T 4/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 2. 2006, sp. zn. 1 T 4/2006, byl obviněný P. K. uznán vinným, že
dne 15. 9. 2005 v přesně nezjištěné době v obci K., v dílně rodinného domu nutil svou manželku H. K., nar. 5. 3. 1944, k opuštění prostoru dílny tím, že k ní přistoupil s kuchyňským nožem v pravé ruce s výzvou k okamžitému odchodu, poté ji přitiskl k zárubni dveří s výhrůžkou fyzického napadení a zabití, v sevření ji nadále ohrožoval nožem a uchopil ji za pravou ruku, kterou jí prudkým pohybem zvrátil směrem dozadu, čímž jí způsobil zranění spočívající v mírném otoku horního ramene, povrchní oděrce na hřbetní straně horní třetiny pravého předloktí s drobným podkožním krevním výronem v okolí a povrchní oděrce na malíkové straně levého předloktí.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo vysloveno propadnutí kuchyňského nože s černou střenkou zčásti omotanou zeleným drátem.
Proti konstatovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupkyně odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 13 To 120/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči citovanému usnesení odvolacího soudu a rozsudku prvostupňového soudu podal obviněný P. K. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předně poukázal na dosavadní trestní řízení před soudy včetně toho, co namítal v podaném odvolání. Současně požádal, aby jeho odvolání bylo vzato jako součást podaného dovolání. Dále konstatoval, že poškozená H. K. se již v dětství léčila na psychiatrii. Přes neúspěchy v soudních řízeních, které jmenovaná opakovaně iniciuje, neustále setrvává na svých nepravdivých tvrzeních. Dokladem toho je skutečnost, že přes řadu vyšetření duševního stavu obviněného, a to z jejího podnětu, poškozená neustále tvrdí, že je nemocný a opakovaně podává návrhy na zbavení jeho osoby způsobilosti k právním úkonům. Z těchto důvodů učinila i trestní oznámení v projednávané trestní věci. Podle názoru obviněného je důvodem opakovaných návrhů poškozené na zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům skutečnost, že je poměrně dosti majetný a H. K. chce docílit toho, aby mohla nakládat s jeho finančními prostředky bez jakéhokoliv omezení. Aby toho dosáhla, nepravdivě obvinila dovolatele již z řady jednání včetně toho, pro které je nyní stíhán. Obviněný namítl, že tato tvrzení chtěl prokázat již u soudu prvního stupně, avšak veškeré jím navrhované důkazy byly zamítnuty. Z důvodu dlouhodobé psychiatrické léčby poškozené H. K. byl podán návrh na zkoumání jejího duševního stavu. Znalecký posudek byl vypracován znalkyní z oboru psychologie, která však při jeho zpracování vycházela z nepravdivých údajů poškozené. Přestože obviněný nesouhlasil se čtením tohoto znaleckého posudku u hlavního líčení a navrhl provést výslech znalkyně, prvostupňový soud návrh zamítl, čímž postupoval v rozporu se základními zásadami trestního řízení. Také je přesvědčen, že znalecký posudek o duševním stavu poškozené měl být vzhledem k její dlouhodobé psychiatrické léčbě vypracován znalcem z oboru psychiatrie; s touto námitkou se v rámci přezkumné činnosti nevypořádal ani odvolací soud.
Dále obviněný vytkl, že v jeho jednání chybí protiprávnost. Zdůraznil, že jeho jednání nebylo neoprávněné, neboť nenutil svou manželku k něčemu, co po ní nebyl oprávněn požadovat. K dosažení požadovaného účelu nepoužil prostředky, které by tomu neodpovídaly. Těmito právními otázkami, na nichž podle dovolatele závisí posouzení jeho trestní odpovědnosti, se soudy uspokojivě nezabývaly. Z těchto důvodů obviněný dospěl k závěru, že zjištěný skutek není trestným činem, neboť v něm nejsou popsány všechny zákonné znaky a svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu vydírání. Zjištěný skutek proto měl být posouzen jako přestupek a mělo být rozhodnuto o postoupení věci. Soud prvního stupně pochybil i v tom, že nepostupoval podle základních zásad trestního řízení uvedených v §2 tr. ř. a nezjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zmíněné vady prvostupňového soudu krajský soud neodstranil a s odvolacími námitkami se dostatečně nevypořádal. Odvolání obviněného bylo zamítnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, v čemž dovolatel spatřuje vadu odvolacího soudu při přezkumné činnosti související s nesprávnou aplikací trestně procesních norem.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), d), g) tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Praze a příslušnému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že podstatná část námitek obviněného je skutkové povahy, čímž se ocitl mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s deklarovaným dovolacím důvodem je podle názoru státní zástupkyně námitka obviněného, že zjištěný skutek není trestným činem vydírání podle §235 tr. zák., neboť se z jeho strany nejednalo o jednání neoprávněné. V tomto směru poznamenala, že poškozená byla vystavena výhrůžkám násilí a násilí, jehož bylo užito k vynucení jednání, na které neměl obviněný ani domnělé právo. Poukázala na okolnost, že soud sice nezaměřil dokazování ke zjištění, zda měl právní nárok na vynucení si toho, aby jeho manželka opustila dílnu, když shromážděné důkazy ani žádné námitky obviněného v průběhu trestního řízení nesignalizovaly, že by poškozená byla rozhodnutím soudu vyloučena z užívání některé části jejich společného domu, ve kterém trvale bydlela. Zjištěné okolnosti ani nesvědčí pro závěr, že by vstup poškozené do dílny a její připomínky, že si zde obviněný vaří, ačkoli se na úhradě energií nepodílí, odůvodňovaly svépomoc k tomu, aby si zjednal klid pro práci, kterou měl zapotřebí, a že by použité prostředky odpovídaly účelu, jak obviněný namítá. Z uvedeného důvodu je podle státní zástupkyně dovolací námitka neopodstatněná, neboť násilí vůči poškozené a výhrůžky obviněný pronesl v úmyslu, aby poškozenou přinutil k tomu, aby si buď skutečné nebo aspoň domnělé právo vynutil. Dále dodala, že i kdyby obviněnému takové právo příslušelo, nedopustil by se sice vydírání, nýbrž jiného trestného činu, pravděpodobně podle §197a odst. 1 tr. zák. V posuzovaném případě však soud vycházel ze správného předpokladu, že obviněný neměl právo bránit poškozené v pobytu v prostorách dílny. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil ve smyslu §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., tak Nejvyšší soud posuzoval, zda obviněným P. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Předně nutno uvést, že z vymezení obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že pouhé formální uvedení některého z důvodů dovolání vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení není postačující; naopak tento důvod musí být také v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v dovoláním napadeném rozhodnutí či řízení tomuto rozhodnutí předcházejícímu. Stejný názor ostatně opakovaně vyjádřil ve svých rozhodnutích také Ústavní soud, jenž k této problematice uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Vzhledem k popsaným skutečnostem je nutno konstatovat, že obviněný P. K. sice v samém závěru mimořádného opravného prostředku zmínil i důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., (jak již bylo citováno, je dán tehdy, pokud proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné), avšak Nejvyšší soud se nemohl podaným dovoláním z hlediska tohoto dovolacího důvodu zabývat, neboť dovolatel ho nikterak blíže nerozvedl žádnými konkrétními argumenty, které by jej měly naplňovat. Důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou uvedeny v §11 odst. 1 tr. ř. Vznesenou výhradu, že skutek měl být posouzen jako přestupek a mělo být rozhodnuto o postoupení věci, lze však zahrnout pod jiný z uplatněných důvodů dovolání (viz níže).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného P. K. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět či opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady dovolatele, jimiž zpochybňuje závěry znaleckého posudku z oboru psychologie týkající se poškozené H. K. s tím, že měl být vypracován znalecký posudek z oboru psychiatrie ohledně duševního stavu jmenované. Dále v podrobnostech namítá, že soudy nezjistily řádně skutkový stav a neprovedly jím navržené důkazy. Jak již bylo výše zdůrazněno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Nejvyšší soud není oprávněn posuzovat námitky, které nespadají pod důvody dovolání. Pokud by obviněný uplatnil jen dosud zmíněné výhrady, bylo by nezbytné dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V dovolání obviněný P. K. vznesl i námitku, že zjištěný skutek není trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., neboť v něm nejsou popsány všechny zákonné znaky. Konstatoval, že jeho jednání nebylo neoprávněné, svou manželku nenutil k něčemu, co po ní nebyl oprávněn požadovat. K dosažení požadovaného účelu nepoužil neodpovídající prostředky. Podle jeho názoru šlo z důvodu absence protiprávnosti pouze o přestupek a mělo být rozhodnuto o postoupení věci. Vzhledem k tomu, že tyto výtky primárně směřují do správnosti hmotně právního posouzení, lze je pod deklarovaný dovolací důvod podřadit. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda předmětný skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vykazuje obviněným namítané právní vady.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl.
Ve stručnosti lze připomenout, že trestný čin vydírání je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu a musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený kladl odpor. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí je tedy obsahově širší než pohrůžka bezprostředního násilí, neboť může obsahovat hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času.
Z předmětného skutku, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho doslovná citace uvedená výše) mimo jiné vyplývá, že obviněný P. K. nutil svou manželku k opuštění prostoru dílny tím, že k ní přistoupil s kuchyňským nožem v pravé ruce s výzvou k okamžitému odchodu, poté ji přitiskl k zárubni dveří s výhrůžkou fyzického napadení a zabití, v sevření ji nadále ohrožoval nožem a uchopil ji za pravou ruku, kterou jí prudkým pohybem zvrátil směrem dozadu, čímž jí způsobil v rozsudku popsaná zranění. Z tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku vyplývá, že prvostupňový soud považoval znaky uvedeného trestného činu za naplněné tím, že obviněný jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Praha - západ v rozporu se zákonem, když konstatovaný skutek, který shledal bezchybným i odvolací soud, kvalifikoval jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Zjištěným jednáním, co do obsahu jednotlivých důkazů podrobně rozvedeným zejména v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, obviněný naplnil všechny zákonem stanovené formální a materiální znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu.
Učiněná skutková zjištění vyjadřují, že obviněný P. K. se jednání, jež naplňuje znaky násilí a pohrůžky fyzického násilí, dopustil v úmyslu přimět poškozenou H. K. proti její vůli k opuštění prostoru dílny, tj. aby učinila to, co sama dobrovolně učinit nechtěla. Takový čin obviněného způsobil následek spočívající v porušení zájmu chráněného trestním zákonem v ustanovení §235 tr. zák., kterým je svobodné rozhodování člověka. Nelze přehlédnout, že v posuzovaném případě byl nátlak na vůli poškozené zesílen tím, že obviněný měl v ruce kuchyňský nůž. V tomto ohledu soud prvního stupně přiléhavě ozřejmil, proč tuto skutečnost nepovažoval za okolnost podmiňující užití vyšší trestní sazby ve smyslu §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. („celé jednání obžalovaného bylo afektivní reakcí na podnět ze strany poškozené a užití nože nebylo nějakou promyšlenou taktikou, ale vyplynulo z toho, že jej v tu chvíli měl v ruce“ - str. 5 odůvodnění rozsudku). Ve zjištěném činu obviněného je naplněno i úmyslné zvinění podle §4 písm. a) tr. zák., neboť prokázaným smyslem a cílem jeho jednání bylo narušit svobodné rozhodování jiného člověka.
Nejvyšší soud dodává, že otázka, zda obviněný P. K. měl nárok na vynucení si odchodu poškozené z dílny, a proto z tohoto důvodu v jeho jednání absentuje protiprávnost, jak naznačuje v mimořádném opravném prostředku, je za situace, kdy k prosazení své vůle zvolil prokázaný způsob jednání, rovněž neopodstatněná. V tomto směru ze skutkových zjištění nevyplývá, že by poškozená H. K., manželka obviněného, nebyla oprávněna vstoupit do dílny, popřípadě zde jakkoliv dlouhou dobu setrvat či prostory dílny užívat. Za této situace se obviněný nemůže dovolávat toho, že měl právo bránit poškozené v pobytu v dílně. Naopak poškozenou nutil k určitému jednání, které vzhledem ke konkrétním okolnostem - zejména společnému užívání předmětného domu oběma manžely - nebyla povinna učinit, a ani sama takto dobrovolně jednat nechtěla. S námitkou dovolatele, že předmětné jednání nemá charakter protiprávnosti trestného činu, a tudíž se jedná pouze o přestupek, nelze souhlasit.
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že relevantní námitky, které v dovolání obviněný P. K. uplatnil, nemohou obstát. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že popisu předmětného skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 9. 2 2006, sp. zn. 1 T 4/2006, v němž Krajský soud v Praze neshledal žádné vady a s nímž se ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2006, sp. zn. 13 To 120/2006, ztotožnil, odpovídá použitá právní kvalifikace. Správné právní kvalifikaci skutku koresponduje i ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně aplikovaná právní věta.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. K. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k