ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1292.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1292/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. listopadu 2006 o dovolání, které podal obviněný M. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 4 To 229/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 392/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 13. 3. 2006, sp. zn. 17 T 392/2003, byl obviněný M. R. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu se prvního z těchto trestných činů dopustil tím, že „jako fyzická osoba oprávněná k podnikání podnikající na základě živnostenského oprávnění“
a) odebral v době od 22. 6. 1998 do 20. 7. 1998 na základě faktur v rozsudku uvedených zboží, „přestože věděl, že zboží nebude moci zaplatit, zboží uhradil částečně po lhůtách splatnosti a na majetku obchodní společnosti J. S. s r. o., tak způsobil škodu pro účely právní kvalifikace ve výši 174.883,- Kč“,
b) odebral v době od 21. 5. 1998 do 25. 6. 1998 na základě faktur v rozsudku uvedených zboží, „přestože věděl, že na jeho úhradu nemá dostatek finančních prostředků, zboží uhradil pouze z části po lhůtách splatnosti a na majetku obchodní společnosti J. s.r.o., tak způsobil škodu pro účely právní kvalifikace ve výši 479.704,40 Kč“,
c) odebral v době od 4. 5. 1998 do 20. 10. 1998 na základě faktur v rozsudku uvedených zboží, „přestože věděl, že nemá dostatek finančních prostředků na úhradu tohoto zboží, zboží nezaplatil s výjimkou částečné úhrady po splatnosti a na majetku obchodní společnosti Č. S. a.s., tak způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši 610.515, 60 Kč“,
d) odebral v době od 30. 4. 1998 do 31. 7. 1998 na základě faktur v rozsudku uvedených zboží, „přestože věděl, že na úhradu zboží nemá dostatek finančních prostředků, zboží nezaplatil a na majetku obchodní společnosti H. spol. s r.o., tak způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši 135.848,- Kč“,
„jako jednatel obchodní společnosti R. s.r.o.“
e) odebral v době od 21. 5. 1998 do 31. 7. 1998 na základě faktur v rozsudku uvedených zboží, „přestože věděl, že zboží nebude moci zaplatit, zboží uhradil po lhůtách splatnosti pouze částečně a na majetku obchodní společnosti J. S. s.r.o., tak způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši 427.724,- Kč“,
f) odebral v době od 11. 6. 1998 do 10. 7. 1998 na základě faktur v rozsudku uvedených zboží, „přestože věděl, že nebude mít dostatek finančních prostředků na úhradu tohoto zboží, zboží neuhradil a obchodní společnosti Č. S. a.s., tak způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši 130.704,20 Kč,
g) odebral dne 26. 6. 1998 na základě faktury zboží v celkové hodnotě 18.593,- Kč, přestože věděl, že na zaplacení zboží nebude mít dostatek finančních prostředků, čímž způsobil na majetku obchodní společnosti H. spol. s r.o., pro účely právní kvalifikace škodu ve výši 18.593,- Kč,
tedy pro účely právní kvalifikace (způsobil) celkovou škodu ve výši 1,977.972,20 Kč.“
Druhý z uvedených trestných činů spáchal podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že
„jako fyzická osoba oprávněná k podnikání podnikající na základě živnostenského oprávnění, odebral dne 20. 5. 1999 na základě faktury zboží v celkové hodnotě 58.617,70 Kč a dne 27. 5. 1999 na základě faktury zboží v celkové hodnotě 35.436,60 Kč, přestože věděl, že na jeho úhradu nebude mít dostatek finančních prostředků, zboží neuhradil a na majetku obchodní společnosti Č. S. a.s., tak způsobil pro účely právní kvalifikace škodu ve výši 94.054,30 Kč.“
Za tyto trestné činy byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu dále byla uložena povinnost nahradit poškozeným:
- Č. S. a.s., škodu ve výši 36.686,60 Kč
- J. S. s r.o., škodu ve výši 367.188,- Kč
- J. s.r.o., škodu ve výši 399.721,10 Kč
- H. spol. s r.o., škodu ve výši 118.576,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Č. S. a.s., J. s.r.o., H. spol. s r.o., se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. R., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 4 To 229/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku ve vztahu k oběma výše uvedeným dovolacím důvodům uvedl, že již v rámci podaného odvolání namítal, že zažalované skutky byly soudem nesprávně právně zhodnoceny. Soud se měl podle něho zabývat tím, zda v dané věci nebylo na místě aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., neboť skutek, tak jak je popsán ve výroku napadeného rozsudku, by bylo možno spíše posoudit jako trestný čin předlužení, přičemž se s ohledem na výši trestní sazby jedná o zákonné ustanovení, které by pro něho (dovolatele) bylo příznivější.
Soud druhého stupně se podle jeho slov nevypořádal nejen s touto námitkou, ale ani s dalšími námitkami obhajoby, a to konkrétně s námitkami spočívajícími v tvrzení, že poškozeným nemohla vzniknout žádná škoda, když mezi nimi a dovolatelem došlo k uzavření platných a i nadále účinných kupních smluv. V důsledku uvedeného se namísto dodaného zboží dostala do účetní evidence poškozených na straně aktiv pohledávka na zaplacení kupní ceny. Celkový obchodní majetek poškozených tak zůstal nezměněn, příp. došlo k jeho navýšení o zisk. O vzniku škody by se podle dovolatele dalo hovořit teprve tehdy, pokud by se následné vymáhání pohledávek na zaplacení kupní ceny (v rámci civilního řízení a příp. následné exekuce) ukázalo bezvýsledným.
Bez povšimnutí zůstala podle dovolatele taktéž námitka spočívající v tom, že s ohledem na dobu takřka osmi let, která měla od „údajného spáchání trestného činu uběhnout“ a s ohledem na jeho jednání a chování po tuto dobu, klesla společenská nebezpečnost jeho jednání (pokud by se jednalo o jednání trestné) pod úroveň požadovanou zákonem pro naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu, jehož spáchání je mu kladeno za vinu.
Dále dovolatel uvedl, že odvolací soud se nezabýval námitkou, podle níž soud prvního stupně na základě provedeného dokazování opakovaně činil skutkové závěry, které z provedených důkazů nevyplývají, a to zejména pokud jde o způsob fungování společnosti R. s.r.o. Poukázal přitom na závěr soudu, „že obžalovaný, díky tomu, že měl většinový podíl ve společnosti, vykonával na společnost rozhodující vliv“. Soud totiž podle jeho slov v této souvislosti zcela opomenul výpovědi jednotlivých společníků společnosti, podle kterých on sám (dovolatel) do obchodního vedení společnosti nezasahoval a toto bylo zcela v rukou ostatních jednatelů. Pokud jde o koordinaci aktivit společnosti, tuto měl na starosti svědek I. V návaznosti na uvedené dovolatel poznamenal, že soudy obou stupňů opomenuly posoudit vnitřní vztahy fungování obchodní společnosti podle příslušných ustanovení zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku.
Dovolatel se rovněž vyslovil proti závěru odvolacího soudu, že v dané věci není třeba vypracovávat znalecký posudek z oboru řízení podniku. V této souvislosti vyjádřil názor, že soudy nemají dostatek zkušeností v oblasti řízení podniku, včetně stanovení podnikatelské strategie a hodnocení míry podnikatelského rizika, která by je opravňovala k tomu, aby v této oblasti dospívaly k jakýmkoliv závěrům. Vypracování znaleckého posudku jako podkladu pro rozhodnutí tak bylo podle jeho přesvědčení zcela na místě.
V závěrečné části odůvodnění dovolání dovolatel namítl, že soudy obou stupňů dospěly k závěru, že při objednávání zboží zamlčel podstatné skutečnosti o své hospodářské situaci, ačkoli z provedeného dokazování vyšlo najevo, že opak je pravdou. Podle jeho tvrzení byla dodavatelům jeho zhoršující se hospodářská situace známa a přesto se rozhodli nadále dodávat zboží s odloženou lhůtou splatnosti. K tomu ještě dodal, že ani z jednoho rozhodnutí soudů obou stupňů neplyne, jaké okolnosti měly být zamlčeny.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil shora citované rozhodnutí Krajského soudu v Brně i řízení, které mu předcházelo, a to včetně rozsudku soudu prvního stupně.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K námitce dovolatele, podle níž v daném případě bylo na místě aplikovat ustanovení §16 odst. 1 tr. zák., uvedla, že takovému názoru nelze přisvědčit, neboť z přisouzeného výroku o vině je s ohledem na dobu spáchání jednotlivých souborů pokračujících skutků a použitého způsobu jejich právní kvalifikace zcela evidentní, že v daném případě došlo k aplikaci ustanovení §16 odst. 1 věty za středníkem trestního zákona. V daném případě totiž došlo k použití příznivější právní kvalifikace dovolatelova jednání spojené s posunem zákonných hranic kvalifikovaných škodlivých následků plynoucí ze zákona č. 265/2001 Sb. účinného od 1. 1. 2002. V návaznosti na to státní zástupkyně konstatovala, že nepřichází v úvahu kvalifikovat jednání dovolatele jako trestný čin předlužení podle §256c tr. zák., neboť toto jednání je typicky podvodného rázu a je spojeno se vznikem škodlivého následku na straně jiného právního subjektu.
Dále se státní zástupkyně vyjádřila k otázce způsobené škody. Uvedla, že jednáním dovolatele, spočívajícím v podvodných odběrech zboží za účelem jeho další prodeje, uskutečněným bez ohledu na skutečné finanční možnosti obou jím zastupovaných firem, vznikla škoda, pokud žádný z poškozených dodavatelů za odebrané zboží neobdržel smluvně sjednanou úhradu. Přitom na faktu, že za zboží, o které byl jejich majetek takto zmenšen, nebyl poskytnut žádný majetkový ekvivalent, nemůže ničeho změnit způsob účetní evidence takového stavu věci, pokud se hovoří o pohledávkách za dovolatelem, resp. obchodními společnostmi, které zastupoval. Za stavu, že škodlivý následek v daném případě nastal již v důsledku nezaplacení řádně sjednané kupní ceny v době její splatnosti, nelze dobu jeho vzniku posouvat až do fáze výsledku civilního řízení, popř. výkonu jeho rozhodnutí, které mohou ovlivnit toliko výrok adhézní povahy.
K námitce dovolatele, kdy poukázal na informovanost svých dodavatelů o ekonomickém stavu jím zastupovaných firem, kteří tak podle jeho názoru nemohli být uvedeni v omyl ani jim nebyly zamlčeny podstatné skutečnosti, bez kterých by na obchody s dodavatelem nepřistoupili, státní zástupkyně uvedla, že jim taková znalost míry solventnosti jejich potenciálního smluvního partnera nezabránila v obchodování s ním (dovolatelem) a tedy lze jen ztěží připustit, že by tak činili bez dobré víry v uhrazení svých dodávek, zvláště pak za situace, že mu vyšli vstříc, když prodloužili dobu splatnosti vystavených faktur. Takto by nejednali, pokud by v době uzavírání smluv byli přesvědčeni o tom, že dovolatel svým závazkům vůbec nedostojí.
Podle státní zástupkyně nelze přisvědčit ani námitce dovolatele, pokud poukazuje na dobu osmi let, která měla od spáchání trestného činu uplynout a snížit tak společenskou nebezpečností předmětného jednání na úroveň jeho beztrestnosti. Odkázala přitom na rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který se již s touto otázkou vypořádal.
K dovolací námitce, že soudy učinily skutkové závěry, které nevyplývají z provedeného dokazování, a k výtce opomenutí výpovědí dalších svědků, konstatovala, že takovou argumentací dovolatel přesáhl obecný rámec řízení o dovolání. Za stavu, že podle výsledků provedeného dokazování disponoval dovolatel ve firmě s jeho majoritní účastí nejen celkovým přehledem o stavu jejího hospodaření, ale taktéž i rozhodujícím vlivem v otázce její obchodní strategie, není důvod k výjimečnému zásahu do skutkového stavu věci, jestliže na jeho podkladě byl přijat právní závěr o výlučné odpovědnosti dovolatele za přisouzené jednání. Pokud dovolatel rozhodoval o dalších závazcích s. r. o. R. s plnou znalostí skutečných ekonomických možností firmy vyhovět jejím dojednaným platebním povinnostem, není třeba již výše přijatý závěr o jeho odpovědnosti za podvodné jednání podkládat dalším dokazováním, konkrétně znaleckým posudkem z oboru řízení podniku, zaměřeným na vyhodnocení míry dovolatelova podnikatelského rizika.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný M. R. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování (viz námitku ohledně nevypracování znaleckého posudku z oboru řízení podniku), nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávně zjištěný skutkový stav věci, přičemž zčásti argumentačně modifikuje relevantní skutková zjištění, z nichž soudy ve svých právních závěrech vycházely.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že soudy měly vzhledem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. předmětné skutky posoudit jako trestné činy předlužení podle §256c tr. zák. Dále také namítl, že s ohledem na dobu od spáchání trestného činu a jeho chování klesla společenská nebezpečnost předmětného jednání pod úroveň požadovanou zákonem pro naplnění materiální stránky skutkové podstaty trestného činu. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek; trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák. pak ten, kdo takovým činem způsobí na cizím majetku škodu nikoli malou.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel v období od května 1998 do července 1998 (první skutek) a v období května 1999 (druhý skutek), od poškozených odebíral na základě faktur zboží, „přestože věděl, že zboží nebude moci zaplatit“ či „věděl, že na jeho úhradu nebude mít dostatek finančních prostředků“, „zboží neuhradil“, případně je „uhradil pouze částečně po lhůtách splatnosti“ apod., čímž poškozeným subjektům způsobil škodu ve výši ve výši 1,977.972,20 Kč (první skutek), resp. ve výši 94.054,30 Kč (druhý skutek).
V odůvodnění svého rozhodnutí k tomu nalézací soud konstatoval, že dovolatel „připustil, že byly uzavírány závazky v době, kdy finanční situace firmy byla špatná, společnost měla více věřitelů, kterým nebyla schopna platit a přesto byly uzavírány další závazky … Obžalovaný tak poškozené uvedl v omyl, respektive zamlčel podstatné skutečnosti o finanční situaci, kdy připustil, aby bylo dále dodáváno zboží, byť neměl prostředky na jeho úhradu“. Podle jmenovaného soudu došlo k naplnění objektivní stránky předmětných trestných činů i vzhledem k tomu, že byl „naplněn požadavek na příčinnou souvislost mezi omylem poškozených a učiněnou majetkovou dispozicí v důsledku tohoto omylu, čímž na majetku poškozených vznikla škoda a na straně obžalovaného jako fyzické osoby, právnické osoby R. s.r.o. vzniklo obohacení. Je tak dána příčinná souvislost mezi podvodným jednáním a následným obohacením“.
Odvolací soud po přezkoumání věci konstatoval, že „Obžalovaný si byl vědom finanční situace společnosti, přesto ač byly problémy s prodlením ve splátkách pohledávek, došlo k dalšímu odebrání zboží“, a v návaznosti na to došel k závěru, že: „Obžalovaný tedy jednal tak, že se ke škodě cizího majetku obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti, neboť v době uzavírání závazků věděl, že finanční situace je špatná, společnost měla více věřitelů, nebyli schopni platit tyto závazky, přesto uzavíral další závazky a zamlčel poškozeným, že nemá prostředky na jejich úhradu“.
Pokud tedy dovolatel uzavíral s poškozenými společnostmi obchodní smlouvy a odebíral zboží, přičemž již při uzavírání těchto smluv vzhledem ke své finanční situaci a finanční situaci obchodní společnosti R. s.r.o. a neschopnosti těchto subjektů řádně plnit přijaté závazky věděl (jak vyplývá z uvedených skutečností), že nebude schopen termín splatnosti dodržet a odebrané zboží řádně uhradit, pak poškozené tímto jednáním vědomě uvedl v omyl (stran zaplacení zboží).
Důsledkem takového podvodného jednání dovolatele, tedy v příčinné souvislosti s ním byla škoda na majetku poškozených (na cizím majetku) naplňující znak škoda značná a nikoli malá ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. v kontextu s ustanoveními §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 2 tr. zák. Jak přitom výstižně konstatoval odvolací soud, „škoda vznikla tím, že obžalovaný odebral zboží, za které v dohodnuté době nezaplatil“, přičemž dále správně poznamenal, že „to, zda dojde k vymáhání pohledávek či ne, je otázka druhotná a mohla by mít vliv pouze na náhradu škody“. Jinak řečeno, škodou na straně poškozených je třeba rozumět zmenšení jejich majetku (případně též ušlý zisk) způsobené tím, že za dodané zboží jim nebyl řádně poskytnut majetkový ekvivalent (patřičné finanční plnění).
Jestliže obohacením (které se nemusí shodovat se způsobenou škodou) se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy, pak je ze skutkových zjištění učiněných soudy zřejmé, že v posuzovaném případě došlo podvodným jednáním - v příčinné souvislosti s ním - k obohacení dovolatele, resp. obchodní společnosti R. s.r.o. Není ovšem od věci připomenout, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991 Sb. rozh. tr.).
Nalézací soud se dostatečně vypořádal i se subjektivní stránkou trestné činnosti. Po krátkém teoretickém exkurzu k této otázce mj. konstatoval, že obviněný „již v době uzavírání smlouvy s poškozenou měl úmysl zboží odebrat, a věděl, že nebude schopen je uhradit“. Soudy zjištěné skutečnosti přitom svědčí o vědomí dovolatele, že svým jednáním uvádí poškozené v omyl, i o jeho srozumění s popsaným jednáním a jeho následkem (včetně příčinného vztahu mezi jednáním a následkem). V souvislosti s tím je na místě připomenout usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, podle něhož „k naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“ Vzhledem k těmto skutečnostem obstojí závěr soudu prvního stupně, že dovolatel v posuzovaných případech jednal úmyslně, a to ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Rozvedené skutkové okolnosti a závěry tudíž vyjadřují objektivní [podvodné jednání, následek (účinek) i příčinnou souvislost mezi těmito znaky] i subjektivní (úmyslné zavinění) stránku trestných činů podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák.
Tyto závěry jsou důležité i ve vztahu k námitce, že předmětné skutky měly být soudy kvalifikovány se zřetelem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. jako trestné činy předlužení podle §265c tr. zák. Jestliže pachatel uzavřel formálně občanskoprávní nebo obchodněprávní smlouvy, na jejichž podkladě odebral od jiných osob zboží nebo služby, avšak od počátku jednal v úmyslu, že za zboží nezaplatí a ani tak neučinil, jsou tyto právní úkony pachatele neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. K trestnímu postihu takového jednání je určeno ustanovení §250 tr. zák. o trestném činu podvodu, a nikoli ustanovení §265c tr. zák. o trestném činu předlužení, třebaže již v době uzavírání smluv pachatel jednal za stavu svého předlužení (resp. předlužení obchodní společnosti, jejímž jménem jednal), o němž věděl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 5 Tdo 242/2005). Z uvedeného vyplývá, že právní kvalifikace popsaných skutků jako trestných činů předlužení podle §265c tr. zák. nepřicházela v úvahu. K uvedenému je na místě dodat, že z právních závěrů soudů obou stupňů vyplývá, že v posuzované věci ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. aplikovaly.
Pokud jde o materiální stránku trestného činu, lze v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. není čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují určité minimální výše nebezpečnosti pro společnost, nejsou trestnými činy, i když jinak (formálně) naplňují znaky některé skutkové podstaty. Kritéria hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost jsou uvedena v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. a jsou předmětem objasňování v rámci zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.
Otázka výkladu ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. je řešena v současné judikatuře, přičemž podle rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr. při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, pokud stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 1996, sp. zn. 1 Tzn 2/96). Obdobné platí též pro posuzování materiální podmínky pro použití vyšší trestní sazby podle §88 odst. 1 tr. zák. (k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost). Také v tomto směru totiž zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto skutečnosti je třeba vztáhnout na předmětné (zjištěné) skutky. Nutno pak konstatovat, že jednání dovolatele je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. V těchto souvislostech je třeba vzít v úvahu zejména počet útoků, jichž se dovolatel dopustil, a výši škody, kterou jimi způsobil.
Pro úplnost je ovšem na místě připomenout, že dobu, která uplynula od spáchání shora uvedené trestné činnosti, soudy významně zohlednily v trestu dovolateli uloženém.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. R. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. listopadu 2006
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý